33. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Pr 31,10-13.19-20.30-31 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Př 31,10-31; 1 Sol 5,1-6; Mt 25,14-30
Datum: 15. 11. 2020
Každý pátek večer (při rodinném slavení soboty) slyšel Ježíš tátovo poděkování Bohu za to, jakou má manželku a jak skvělou mámu jejich kluk má.  
To je výchova k úctě vůči ženám!
Proč my - ctitelé Svaté Rodiny - tento text čteme jen jednou za tři roky?  
– Následky jsou patrné, v naší církvi nemají dodneška ženy rovnoprávné postavení. [1]

Jan Kunčar byl tak laskavý a poslal vám poznámky z r. 2017.
Nejsem si jist, za mám ještě Poznámky dál psát. V minulých letech jsem se snažil o průvodcovskou službu biblickými texty. Mám obavu, že se už jen opakuji a něco k nim přidávám ze svého a tak se Poznámky blíží více kázaní - na to nemusí být nikdo zvědavý. …

V podobenství o talentech nám opět Ježíš vypráví o božím království, jak to v něm chodí. Jak mnoho k němu můžeme přispívat.

Hřivny a talenty (v řeckém originále je talent) vstoupily do naší řeči („má veliký talent“).   
Talent bylo ohromné množství peněz.

Nakolik bychom si cenili život dítěte, vnoučka, nebo svého vlastního? [2]
Dostali jsme od Boha mnohem větší dary než si uvědomujeme.
Ty dary máme k dobrému hospodaření. Bůh je dobrým Hospodářem.

Podnikání je rizikem.
Co není rizikem? 
Partner, který s námi vstoupil do manželství, riskuje. Rodiče riskují, co z dětí vyroste.
Bůh stvořením lidí velice riskuje.

Kdyby ten s jedním talentem nebyl drzý, mohl dostat další příležitost. Ale ten, který nechce pracovat, je nepoužitelný.
„Když se nechce, je to horší než když se nemůže“.
„Kdo nechce pracovat, ať nejí.“ [3]

Vymlouvat se na druhého je zbabělé. Nespravedlivě očerňovat druhého, je podlé. Nasazovat dobrodinci „psí hlavu“ je, podle Ježíše, hříchem proti Duchu svatému.

Máme sklon k otupování naléhavosti Ježíšových slov.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                  
V podobenství o svatbě syna, král o svých dřívějších přátelích říká: „Neokusí ze svatebního stolu“. – My ale hned tvrdíme: „Bůh nás jen tak straší, abychom nehřešili. Nebojte se, peklo bude prázdné“. [4]

Podobenství o družičkách Ježíšovi kazíme, když své posluchače falešně uklidňujeme sladkými řečmi: „Nebojte se, Pán Ježíš, by i těm děvčatům, kterým zhasly lampiónky, otevřel dveře a dal jim na talířek kus dortu.“
Podobně nebereme vážně výrok majitele o nepodnikateli, který byl nevděčný, líný a navýsost drzý. 
Nemáme správné povědomí o božím milosrdenství, o boží spravedlnosti a o respektu Boha ke svobodě člověka.

Teď vyšly na světlo další ohavnosti o polských církevních hodnostářích. Sami se jich dopouštěli a kryli zločiny druhých. [5]
Velice se tím trápím – sám nejsem lepší než církev.
Nevynáším nad provinilci konečný soud. Dopřejme každému možnost obhajoby, ale nenadržujme ani jedné straně.
Zkoumejme sami sebe, komu jsme spíše nakloněni stranit. [6]

Nepřehlížejme dary, které jsme od Boha dostali.
Pátrejme po smyslu Ježíšových slov, že nám Bůh - pokud jsem dobrými hospodáři - rád přidá další dary.

Těm, kteří si stýskají, že dostali málo, můžeme ukázat, jak cenné dary od Boha obdrželi a co vše se s nimi dá podnikat. (Řada invalidů dosahuje podivuhodných výsledků.)
Sebelítost přináší jistou falešnou „sladkost“ - je jedním z nejmazanějších ďáblových pokušení.

Nepředepisujme Bohu, jak má jednat. Berme ho vážně, přijměme určité podmínky pro život v jeho království a respektujme pravidla k získání odpuštění a nápravy. Bůh nám velkoryse nabízí svou pomoc k nápravě zla, které jsme způsobili. Byli jsme u zla, máme být u nápravy. My se máme změnit. Za druhého můžeme umýt schody, nebo zaplatit pivo, ale žádný svatý nás nebude nahrazovat (suplovat) v manželství nebo v rodičovství. [7]

Někteří lidé si naivně myslí, že nás konečné setkání s Bohem zázračně promění k činění čistého dobra. To by nás Bůh mohl od počátku stvořit jako automaty na dobro. Copak se andělé nesetkávali s Bohem? A přece někteří odpadli. Jsme snad dokonalejší než andělé?  

Opakuji:
Někteří lidé se stále vymlouvají na „dědičný hřích“ (moderní katolíci používají termín „prvotní hřích“). Kdyby četli Písmo, narazili by nejméně na Ez 18. kap., které něco takového rozhodně popírá.
(Překlad Pavlových slov o dědičném hříchu je posunem způsobeným naší nepřesnou a nebiblickou teologií.)
Každý jsme v situaci svobodné volby jako Adam a Eva.
Jistě, potomkům můžeme odkázat dědictví blahé nebo neblahé …
Proč nemluvíme o velikém dědictví přijatém od Abraháma, Mojžíše a Ježíše? Kdo z pokřtěných neobjevil Ježíše jako Strom života, velice se šidí. To jsou obrovské dary od Boha!  

Katolická teologie tvrdí, že Ježíšova Matka byla - pro zásluhy svého Syna - uchráněna „dědičné viny“.
Kdyby se tohoto daru dostalo i nám - nemohl by Bůh zabránit hekatombám povražděných a sebe uchránit od žalu nad ukrutností světa a nad Ježíšovým umučením?  
Na druhé straně se rozplýváme nad „šťastnou vinou“. Ti, co přinášejí Bohu oběť Ježíšovu, (chlubí se cizím peřím) se prý radují z Ježíšova utrpení. Esesáci donutili vězně nazývat hnůj dortem, jíst jej a předstírat, že jim chutná.  

Karanténu koronaviru využíváme k třídění, k promýšlení, objevování podstatného a k novému plánování. Udělejme si tedy pořádek v našich možnostech a nemožnostech.
Co je a co není v našich silách?

Uvedu dva příklady ze života. První se bude týkat rodičovství a druhý manželství.
Děti rády poslouchají rozpravy rodičů. Představme si, že by slyšely, jak táta vypráví své manželce, kdy se mu vyplatila jeho síla … A kdy sílu naopak zneužil (třeba když někoho zmlátil nebo šikanoval).
Nebo by vyprávěl, jak objevil sexuální vzrušení a uspokojení … (bez moralizování). Přiznal by, po čem toužil …, a jakým zážitkem pro něj je, když se miluje se svou ženou. („Je to větší zážitek než sváteční jídlo, výhra ve sportovním klání, nové auto, nový objev v práci, závratný koncert …, štěstí z velikého obdarování …“)
K obojímu lze přidat biblické příběhy v obou podobách (zneužití i slavení).

Než jsem odešel do penze, každý rok jsem se věnoval přípravě snoubenců (co pěkného je čeká v manželství a jak zvládnout různá úskalí v soužití s nejbližším). Čtyři měsíce přijížděli i zdaleka každou neděli). Jedni manželé nám napsali první dopis před třemi roky, druhý letos.

Milý Václave, srdečně Tebe a Janu zdravíme,

navazuji volně na historickou komunikaci.

V neděli to bude 6 let (musel jsem to počítat dvakrát, jestli to je opravdu už tak dávno), co jsi nás oddával.

Minule (2017) jsem psal běžným tiskem, tučně k tomu doplňuji aktualizaci:
---------------------------------------------------------------------------
Od té doby jsme stihli:
- téměř každý den si říct svatební slib - to pořád držíme
- téměř každý pátek poděkovat (nahlas a před Aničkou) Hospodinovi za manželku - to pořád držíme, zkoušel jsem děkovat i před dětma (Sára 4 roky, Adam 1,33 roku), ale bylo to jen párkrát, většinou to je jen ve dvou (já a žena)
- téměř každou středu si přečíst úryvky z Písma na neděli - v tom poslední půlrok dost pokulháváme, většinou pracuju středy z domu a večer pak padnem a na čtení si už neuděláme čas
- přečíst spolu několik knih (naposledy „Škola malého stromu“) - ve společném čtení pokračujeme (naposledy od Váchy „Jízda v levém pruhu“)
- vyřešit několik sporů (nikoliv kompromisem, ale buď podle sudých a lichých týdnů nebo podle pravidla „jednou ty, jednou já“) - spory jsou, spíš je teď (bych řekl) řešíme podle manželáků tím okruhem sebevyjádření (vidím, myslím, cítím se, potřebuji, udělám). Hlavně se však držíme toho, aby slunce nezapadlo nad naším hněvem.
- radovat se z narození dcery Sáry (nar. 6.8.2016) - radovat se z narození syna Adama (25.4.2019) a na Vánoce 2020 byl mělo přibýt další dítko. 
- radovat se z toho, že můžeme přespávat na mlýně - na mlýně nás to těší pořád. Práce s reálnými výsledky nás naplňuje. Teď dokončuji s otčímem elektriku ve chlévě, pak nastoupí žena s pantátou a nahodí omítkou zdi a celý chlév vybílí. 
- naplánovat si životní restart - za 20 let v květnu 2037 chceme vyrazit pěšky do Compostely - no, jo, už se nám to blíží. Já jsem si k tomuto datu naplánoval odchod do důchodu ve smyslu přechodu do druhé poloviny života (podle Rohrova „Pádu vzhůru“). Do té doby musím vybudovat nádobu a v druhé polovině jí budu plnit obsahem. 
---------------------------------------------------------------------------
K tomu bych přidal, že jsme za poslední 2 roky byly svědky mnoha rozchodů lidí (manželů) kolem nás. Chvílemi nás to dost vzalo. Jsme vděčný za to, že jsme byli 2018 na manželákách. Letos to zrušili, rádi bychom jeli za rok.

Píšu Ti takto v poklidu večera. Děti už spí. Mám je teď 5 dní (chtěl jsem napsat "na starosti", ale lépe by se hodilo "na radosti") jen já. Na jednu stranu to je náročné, na druhou to je nekončící zdroj žasnutí (jakože já žasnu). Jak jsme stvoření, jak jsou ty děti úžasný. Vnímavé. A i jak se lusknutím prstu celá situace změní do válečné vřavy.

Anička je tyto dny v klášteře v Kolíně na kontemplativních exerciciích. Trochu se zklidnit a usebrat. Já jsem se už přihlásil na týdenní ignaciánské exercicie do Tuchoměřic, tak to bude pro mě něco nového a přemýšlím nad otázkou (otázkami), se kterými tam pojedu. 

Když to půjde, rádi bychom se někdy na podzim za Tebou a Janou zastavili.

Zdraví J + A


K podobnému budování rodiny nepotřebujeme nic víc, než dobrou vůli.
Byl jsem překvapen, když chlapi na Manželských setkáních prohlásili, že MS jsou polepšovnou pro chlapy. Proč se vymlouvat nebo se litovat? Nespočetná řada evropských měst byla po světových válkách v úplných rozvalinách, a přesto byla obnovena vůlí přeživších k většímu bohatství než před válkou.   

Bůh s námi dobrou vůli má. My si ji máme pěstovat. 
„Každému, kdo pracuje, bude dáno a vrchovatě přidáno.“
[1] V naší církvi se tutlá, že Josef a Marie byli manželé (Josef je v eucharistické modlitbě nazýván „snoubencem P. Marie“.)
(Víte, co kdy katolický MDŽ? V ten den je v některých farnostech dovoleno děvčatům ministrovat.)

[2] Nicholas Winton zachránil 669 dětí.
Řekl, že největšími hrdiny byly rodiče těchto dětí. Svěřili byste vy své děti neznámému člověku?
Židé říkají: Ten, kdo zachránil jednoho člověka, zachránil celý svět. (Takových lidí je mnoho. Jejich příklady nás povzbuzují, bez nich bychom nad světem zlomili hůl.)
Důvěra (my říkáme „víra“) není bez rizika. (Nemá být slepá.) Ale kdo má strach riskovat, může mnoho prodělat, někdy všechno ztratit.

[3] To je příběh Ezaua. Nebyl k práci. Práce na poli mu nevoněla. Proč by dřel od rána do večera? Byl lovec. Vyšel do revíru a ulovil si kořist - přišel k hotovému. O službu prvorozeného (odpovědnosti za druhé) neměl naprosto zájem. Dědictví vyměnil za misku čočkové kaše. Ale když přišel o otcovské požehnání, vyváděl jako pominutý. (Rozsvítilo se mu, co rodičovské požehnání znamená?)

[4] Ježíš ale říká, že pro peklo se rozhoduje člověk, Bůh nikoho do pekla nesvrhne.

[5] Zametání špíny pod koberec bylo v církvi (i v rodinách) běžnou praxí. Setkal jsem se s tím. Představení neměli soucit s oběťmi. Nevyslechli je, naopak je umlčovali. Zlehčovali pravdivost jejich výpovědí a tím oběti ponižovali. Mnoho věřících se chovalo podobně, odmítalo připustit chybu na straně hierarchie. Nemalá část duchovenstva se povyšovala nad druhé (přes Ježíšův zákaz se zdobila církevními tituly a parádou - srv. Mt 23. kap.). Tito hierarchové nechtějí slyšet Písmo. Ohánějí se svými úřady a Duchem svatým a svou ideologii povýšili nad slovo Boží. Dnes se vymlouvají, že byli oklamáni jinými. Jak to, že nerozpoznali oběti od viníků? Přinejmenším je neomluvitelné, že neustanovili spravedlivé soudy. Tím selhali ve své základní povinnosti.  

[6] S D. Dukou se znám z „páchání trestné činnost“ za minulého režimu. Když se stal naším biskupem, říkal jsem mu: „Vím, že Písmo říká:  ,Nestraň bohatému ani chudému´. Říkám ti dopředu, že mám sklon nadržovat slabším a obětem. Budu se jich zastávat, ty si, prosím, hleď zjistit pravdu.“

[7] Děti rády poslouchají, co si rodiče mezi sebou vypravují. Když táta vypráví manželce, kdy se mu hodila fyzická síla, a kdy ji zneužil, děti to zajímá. Když poctivě vypráví, jak objevil pohlavní vzrušení a potěšení, a kdy se zachoval dobře a kdy špatně, může to mít pro děti velký význam. Když k tomu rodiče přidají - jen tak „mimochodem“ - biblický příběh (který je napsán k našemu poučení) s výkladem, dostane se dětem důležitého poučení. Jinak jim při procházení životními úskalími zbudou jako průvodci pouze kamarádi, kteří se sami v životě potácejí.