Svátek sv. Štěpána

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Sk 6,7-8,4 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Sk 6,8-10 (najít další); Sk 7,54-60 (najít předchozí); Žl 31; Mt 10,17-22
Datum: 26. 12. 2020
Ti, kterým z Vánoc zbyla pohádka o Ježíškovi nosícím dětem dárky, většinou ani netuší, že k Vánocům patří svátek sv. Štěpána, svátek Svaté rodiny a svátek Pobitých dětí betlémských.[1]

Slavení Večeře Páně je opět omezeno. O to více času máme na studium Písma.
(Je dobré si přečíst 6. - 8. kapitolu Skutků apoštolských. Nejen kvůli celé řeči Štěpána, ale i kvůli službě jáhnů.) [2]

Studium Písma nám pomůže objevit, jaké postavení před Bohem máme, i to, že Večeře Páně je svatební hostinou Ženicha a Nevěsty. Neúčastníme se jí jako diváci, ani jako svatební hosté, ale jako nevěsta.
Vzpomínáte, s jakým očekáváním jste přicházeli na vaši svatbu coby snoubenci? Jak jste prožívali váš svatební slib, ve kterém jste se odevzdávali jeden druhému a jeden druhého přijímali? A o co bohatší jste z obřadu odcházeli? 
Bůh odedávna přirovnal své přátelství k nám k manželství. S tímto vědomím přicházíme na bohoslužbu, prožíváme ji a pak navýsost povýšeni odcházíme domů, a po neděli do všedních dnů - které se tím vším pro nás stávají nevšedními. [3]
Kdysi jsem popisoval vyprávění jedné staré venkovské paní, které mě silně utkvělo v paměti. Její manžel už delší dobu marodil. Jednou po nedělním obědě řekl manželce: „Pojď si ke mně na chvilku lehnout“. Chtěla ještě umýt nádobí, ale šla. „Chvíli jsme si povídali…, pak mě políbil na ústa a za chvilku třikrát hlasitěji vydechl a zesnul.“ „Ani jsem neplakala“, tiše dodala.
Nevíme, kdy odejdeme my. Řada manželů se v neděli po obědě „natáhne“ (říkalo se u nás doma). Zavést si takovýto zvyk - s vědomím, kdo jsme spolu před Bohem (jsme nevěstou boží) - je krásné.

Při svatebním slibu se snoubenci zavazují: „Ponesu s tebou dobré i zlé“. Ježíš nám každou chvíli opakuje svůj svatební slib: „Vezměte si mě, vydávám se pro vás a moje krev se prolévá pro vás a do vás …“ 

Jsem hrdý na to, že slavení Vánoc unese ty tři svátky (vraždu Štěpána, pogrom na betlémské děti a útěk Svaté rodiny do Egypta). [4]
Nevíme co všechno Josef s Marií zažili jako emigranti, když jim šlo o život a když byli odkázání na milost a nemilost Egypťanů. Celý život jim byli za jejich pomoc vděční.
Hlásíme-li se ke Svaté rodině, pak si máme pěstovat účinnou solidaritu s těmi, kteří jsou na útěku kvůli pronásledování. Svátek Svaté rodiny by měl být pro křesťany „Dnem emigrantů“.
Jakpak asi Ježíšovi rodiče nesli vraždu betlémských dětí? [5]
U kamenování Štěpána si říkáme: Proč ho apoštolové nevzkřísili (jako Pavel Eutycha Sk 20,9) a nepostavili se velekněžím? Proč se nebránili a nechali se pasivně pronásledovat?
To není prázdná kritika, ale hledání, jak se máme zachovat my v podobné situaci.
Ježíš nám v evangeliu na Štěpána říká: „Dejte si pozor na lidi …“
Škoda, že nestudujeme jak se proti zlu stavět a bránit.

Štěpán byl veliký svědek Ježíšův - e své diákonské službě, ve svědectví hlásání evangelia, ve statečném usvědčení církevních představeným z vraždy nevinného. 

Nezdá se vám, že v té statečnosti předběhl i apoštoly?

Povím k tomu jeden příběh.
Devatenáctiletá Polka Irena Gutová, studentka zdravotní školy, pracovala u nacistického majora Ruegemera jako číšnice a služka. Otřáslo s ní, jak gestapo postřílelo židovské rodiny, včetně dětí. Požádala Boha, aby jí svěřil odpovědnost a poskytl jí příležitost pomáhat pronásledovaným, i kdyby jí to mělo stát život.
Začala pomáhat Židům v ghettu … Naslouchala rozhovorům majora s gestapáky u jídla, a varovala ohrožené lidi. Nosila lidem jídlo do lesa. Devatenácti Židům poskytla úkryt, sháněla jim jídlo potravinové lístky a vynášela exkrementy. Každý den riskovala život. Nemohu podrobněji popisovat její záchranné akce. Jednou ji major přistihl se čtyřmi Židy jak připravují jídlo pro ostatní. Vrhla se majorovi k nohám s prosbou o milost pro Židy. Jsou to mojí přátelé …
„O tom si spolu pomluvíme“, řekl major.
Krátce předtím viděla na tržišti oběšenou polskou rodinu, včetně malých dětí, za pomoc Židům …
Přistižení Židé chtěli spáchat sebevraždu, aby se pokusili Irenu zachránit. Přemluvila je, aby to nedělali.
Večer si starý major, Ireně fyzický odporný, posadil služebnou na klín a pak ji odvedl do své postele. Naléhal na ni, aby se s ním vyspala, jinak Židy …
Irena zachránila další Židy …

Chceme patřit k těm, kteří hájí pravdu a spravedlnost. (Je hanba, že jsme si zvolili politiky, kteří nám nadávají do „pravdoláskařů“).
Hájit druhé, kteří jsou prohlašováni za nepřátele (Ježíše, Židy, muslimy, homosexuály …, jinověrce nebo ty, kteří o Bohu mluví jinak než my) a jsou pronásledováni, je pro nás ctí.
Irena Gutová je pro nás hrdinkou.
Ježíš byl strašným způsobem ponížen, nahý byl umučen. („Když ti to vadí, tak se na něj nekoukej“, smáli se vojáci.)
Pro záchranu Židů se nechala Irena Gutová ponížit.   

Při křtu, biřmování, při každé Ježíšově Hostině na slova Ježíšova svatebního slibu říkáme: „Poneseme s tebou, Ježíši, vše dobré a zlé až do smrti.
Biskupovi, při jeho svěcení světitel říká: „Nazývej pravdu pravdou a lež lží, spravedlnost spravedlnosti a nespravedlností. Kardinálové přijímají roucho barvy krve na znamení, že jsou ochotní pro Krista a jeho bratry prolít svou krev.
Škoda, že (nejen za války) na svoje sliby tolik pokřtěných zapomnělo.
Chceme si pěstovat svou neohroženost. Štěpán nehlásal politiku. Ježíš nepodepisoval konkordáty s Římem.
Co nám nepřátelé mohou udělat? Nanejvýš zkrátit život. No a co, říkají odvážní.

I nevěřící lidé se stavěli proti zlu. Kvůli pronásledovaným riskovali i smrt svých dětí. Jak se s tím - bez víry v Boha - vypořádali?
K rovnému a statečnému životnímu postoji jim stačila základní dávka touhy člověka po spravedlnosti, kterou nám Stvořitel při narození dává.

My, křesťané, jsme znovu a znovu objímáni a obdarováváni Bohem: „Jsi moje milovaná dcera, milovaný syn navždy“. Chceme patřit mezi nesehnuté a ty, kteří se zastávají ponížených.

Mrzí mě, že ČBK nežádá vládu o přijetí utečeneckých sirotků do naší země. Třeba by z toho mělo Pražské Jezulátko radost.
[1] Nevíte, proč se oficiálně používá název „Svátek Mláďátek“? Nikdy jsem se žádné maminky neptal, kolik má mláďat“.

[2] Dodneška si současná církev se službou jáhnů neví mnoho rady.
(I já jsem několikráte prosil biskupy, aby prosadili svěření jáhnům službu svátosti nemocných.)

[3] Škoda, že biskupové, alespoň na „půlnočních“, nekáží o důstojnosti člověka před Bohem. Nebo když s politiky sedávají na hostinách. Boží slovo máme hlásat vhod i v nevhod (srv. 2 Tim 4,2). Dokud nám slouží rozum a hlasivky, máme mluvit o křesťanských hodnotách, včetně úcty ke každému. Třeba by si pak politici nedovolili tolik opovrhovat občany alespoň ve vánočních projevech a nenávistně kopat do svých protivníků a novinářů. (Nestačí se jen za politiky modlit.) 
Ježíš nemlčel k nespravedlnostem, ale nikdy své protivníky neponižoval. 

[4] Na Svátek Svaté rodiny se jednou za tři roky čte o útěku do Egypta.

[5] Mnoho vězňů, kteří přežili nacistické koncentráky, se trápilo otázkou, proč oni přežili. Někteří prohlásili:  „Ti nejlepší z nás tam zahynuli“.