2. neděle velikonoční

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 20,22-23 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 4,32-35; 1 J 5,1-6; J 20,19-31
Datum: 11. 4. 2021
K prvnímu čtení. Jsme rodinou božích dětí, a tak by mezi námi měly panovat rodinné vztahy.
Od Ježíše se tomu učíme a v prvotní církvi o to usilovali.

Druhé čtení – mluví k pokročilým učedníkům Ježíšovým, kteří rozumějí pojmům: „víra“. „narození z Boha“, „pokyny (micvot) a přikázání“, „svět“, „voda, „krev“, Duch“, „pravda“.    

Ježíš po svém zmrtvýchvstání vyhledal své přátele. [1]
Ty, kteří po Ježíšově zmrtvýchvstání nezměnili svůj názor na Ježíše („zločinec - lživý mesiáš, svádějící lidi ke krveprolití“), Vzkříšený nevyhledal, nikdo nebude do nebe tahán za límec. [2]

Ježíš ke svému velikonočnímu daru - vítězství nad hříchem a smrtí - přidává odpuštění a Šalom.
(Šalom je plnost všech božích darů. Ty předpokládají harmonii se sebou, s druhými, s Bohem a se stvořením. Do jaké míry o tuto harmonii usilujeme, do takové míry nám je boží pokoj dáván.
„Kdo má, tomu bude dáno a přidáno.“)
Slušný provinilec ocení velkorysost toho, kdo se nad ním smilovává. Neslušný, bezcharakterní provinilec, se nemění, srv. Mt 18,23-35.
Připomínám, že výzva k vzájemnému odpouštění se týká nás všech. (Svátosti smíření se týká až další řadě.)

Všimněme si, že Tomáš se přijetí daru Ježíšova pokoje o týden déle vzpouzel než ostatní.

Ježíšovo vzkříšení je pro nás bytostně důležité. Zhodnocuje náš život, všechno dobro vykonané kýmkoliv, kdykoliv a kdekoliv nebude zapomenuto a má jedinečný smysl. [3]

Ukřižování pomohlo učedníkům prohlédnut.
Nikdo z nich neříkal dnešní trapné fráze: „Já to vidím tak a tak, já to vnímám tak, můj názor je …“
Po vzkříšení se ukázalo, že Ježíš měl ve všem pravdu.
Kdybychom ve vztahu s Bohem dali jen na naše zbožné pocity, daleko bychom nedošli. Ježíš nás často překvapí rozdílným a krásnějším viděním věci. 
Máme se snažit Ježíšovým slovům porozumět, abychom jim mohli dát za pravdu.
Formálně přitakávají mocným jen přikrčení.

Ježíš umí učit. Neříká vždy hned vše „polopatě“, ale vše vysvětluje. Je třeba „hledat okolo“, nenechává po sobě nějaké záhady.
Máme si všímat, do jaké míry Ježíšovu vyučování rozumíme a do jaké míry k pravdě blížíme.

Mohli apoštolové dát za pravdu Ježíšovi už před ukřižováním?
Ježíš v rozhovoru s apoštoly mluvil o bezcharakternosti mnohých mocných.
Řekne-li někdo: „Papež (velekněz) je zločinec“. Má pravdu, nebo nemá? (Nechme stranou věštby.)
Kdy máme takové tvrzení odmítnout?

Apošolové určitě zkoumali, kde udělali chyby a co mohli udělat lépe. Tak po selhání reaguje každý přemýšlivý člověk.
Jak to, že křesťany chyby apoštolů nezajímají? Jako by nás nemohlo potkat něco podobného. Jako by stačilo „v Boha věřit“ a něco mu podstrčit, aby nám byl nakloněn.

Uvedu dva příklady Ježíšova vyučování.
Apoštolům řekl: „Dejte si pozor na některé lidi (vlky, zmije, svině …), jsou nebezpeční.
Věřící reagují různě, mnoho jich má za to, že Písmu nemusíme rozumět, stačí se Bohu klanět.
Ano, ke světské kariéře často stačí povolnost lidské vrchnosti.
Ale dobrého učedníka zajímají Ježíšovy názory, proto zkoumá smysl jeho slov. [4]

Pozor, kdo nemá zájem o Ježíšovo vyučování, toho by si Ježíš v Izraeli za svého učedníka nevybral!
Být pouze politý křestní vodou nemusí nic znamenat. Ježíš nám daroval podobenství o rozsévači, a pokud občas nezkoumáme, jaký výnos z božího slova přinášíme, pak nad sebou můžeme jednou zaplakat.
Řada nekostelových lidí je charakterních a předběhnou nás i s některými velkými hříšníky (říká Ježíš).
Ježíšovo vyučování nám přináší veliké výhody, můžeme získat jiný náhled a vhled do mnoha věcí. I k volbě představených ve společnosti i představených v církvi.
Všimněme si, že nás Ježíš vede k pěstování vlastního charakteru i rozpoznávání charakteru druhých.

Druhý příklad k Ježíšovu vyučování.
Učedníci položili Ježíšovi otázku: „Kdo je vlastně největší v království nebeském?“
Ježíš zavolal dítě, postavil je doprostřed a řekl: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.
Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském.“ (Mt 18,2-4)  

Do toho výroku si vkládáme své představy.
Jak si zkontrolovat zda ladí s Ježíšovým přemýšlením?  
Co Ježíš svými slovy myslel, k čemu je chtěl dovést? (Nechtěl učedníky zahanbit.) 
Jak staré dítě asi Ježíš vybral k názorné ukázce?  
Co je pro tento dětský věk charakteristické?

Koho zajímá rozprava nad Ježíšovými slovy o dítěti, může se přihlásit ve čtvrtek v 19. hodin k biblické hodině přes zoom (ozvěte-li se na můj mail, sdělím vám další informace).
Můžete si před tím shlédnout velice zajímavý rozhovor s dětmi o náboženství a politice.

Katolický týdeník na první stránce uvádí titulek: Papež vyprošoval mír a uzdravení.
K.T. už za půl roku nenapíše:  Papežovi se nepodařilo vyprosit od Boha mír a uzdravení.
A za třičtvrtě roku:  Bůh nevyslyšel papežovy prosby o mír a uzdravení.
Co znamená slovo: „vyprošovat“? [5]

Vám, kteří jste se účastnili biblické hodiny ve čtvrtek 8. 4. 2021, posílám texty, které jsem slíbil. 

Mluvili jsme o smrti prvorozeného v Bibli.

Nejprve v 2 Kr 3,26-27.
Král izraelský, judský a romský vytáhli do boje, proti králi moábskému, vzbouřenému vazalu Izraele. (v.7)
Když moábský král viděl, že boj je nad jeho síly, vzal s sebou sedm set mužů s tasenými meči, aby se probil ke králi edómskému, ale nedokázali to.
Jal svého prvorozeného syna, který měl kralovat po něm, a obětoval ho v zápalnou oběť na městských hradbách. I postihlo Izraele veliké rozlícení, takže od něho odtáhli a vrátili se do své země.

Tři králové drtivě porazili odbojného krále Moábu. Ale vítězící bojovníci, kteří jsou ve válečné ráži, se zastavili před děsivou obětí prvorozeného nepřátelského krále a odtáhli od poslední moábské bašty a nedorazili přemoženého nepřítele.

Izraelité byli ovlivnění Hospodinem. To, co jim zakazoval, sám nikdy nečinil. Věrně jim pomáhal ve spravedlivé obraně, ale stále je držel od kruté pohanské msty a vedl je k milosrdenství.
Když se nedokonalý Izrael zastavil před lidskou obětí, jak by si Bůh mohl někdy přát smrt nevinného (Ježíše).   

K tomu odkazuji na:    
2 Kr 22,1-23,10
Král Jóšijáš činil to, co je správné v Hospodinových očích, chodil po všech cestách svého otce Davida a neuchyloval se napravo ani nalevo.
Velekněz Chilkijáš řekl králi: „Nalezl jsem v Hospodinově domě knihu Smlouvy.“ 
Když král uslyšel slova knihy Zákona, roztrhl své roucho…
Král veškerému lidu předčítal jim všechna slova Knihy smlouvy, nalezené v Hospodinově domě …a uzavřel před Hospodinem smlouvu, že budou následovat Hospodina a zachovávat jeho pokyny z celého srdce a z celé duše a plnit slova této smlouvy. Všechen lid se za smlouvu postavil. …
Král zakázal činnost žrecům, které dosadili judští králové a kteří pálili kadidlo na posvátných návrších judských měst a v okolí Jeruzaléma pohanským božstvům …
Poskvrnil i Tófet v Údolí syna Hinómova, aby už nikdo neprovedl svého syna nebo dceru ohněm k poctě Molekově.

Lv 20,1-5
Hospodin promluvil k Mojžíšovi:„Řekni Izraelcům: Kdokoli z Izraelců i z těch, kdo budou v Izraeli přebývat jako hosté, by daroval Molekovi někoho ze svých potomků, musí zemřít; lid země ho ukamenuje.
Já sám se obrátím proti tomu muži a vyobcuji jej ze společenství jeho lidu, neboť daroval někoho ze svých potomků Molekovi, a tak znečistil mou svatyni a znesvětil mé svaté jméno. Jestliže lid země přivře oči, aby neviděl, že ten muž daroval někoho ze svých potomků Molekovi, a nepotrestá ho smrtí, postavím se sám proti tomu muži i proti jeho čeledi a vyobcuji jej ze společenství jejich lidu se všemi, kdo ho v tom smilstvu následovali a také smilnili s Molekem.  

Jr 7,30-31
Judští synové se dopouštěli toho, co je zlé v mých očích, je výrok Hospodinův. V Tófetu, který je v Údolí syna Hinómova, postavili posvátná návrší a spalovali své syny a své dcery ohněm. To jsem jim nepřikázal, ani mi to nepřišlo na mysl.
-                Budete potrestáni. v.: 32-34.

Ez 20,21-26
Vaši synové se mi vzepřeli, neřídili se mými pokyny … prováděli ohněm (obětovali lidské oběti) vše, co otvírá lůno … proto je naplním úděsem, aby poznali, že já jsem Hospodin.

Mi 6,7-8
Cožpak má Hospodin zalíbení v tisících beranů, v deseti tisících potoků oleje? Což smím dát za svou nevěrnost svého prvorozence, v oběť za svůj hřích plod svého lůna?"
Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.
[1] Ježíš neuspořádal triumfální pochod Jeruzalémem. Naše církev ráda předvádí svou moc a svůj lesk na veřejnosti. Do koncilu na sebe vyšší duchovenstvo navlíkalo všechny možné rekvizity z nejrůznějších kultur (egyptské, byzantské …). I dnes se výrazně ve svých oblecích lišíme od občanské společnosti. Protestantské církve jsme pro jejich prostotu za církve nepokládali. V mém milovaném Polsku můžeme vidět nepochopitelnou a ostudnou církevní pompu. Ježíš nám v mnohém zůstává vzdálený.

[2] Mluvili jsme spolu, co znamená, že Ježíš neprosí Otce za „svět“, za ty, kteří stojí proti němu a nechtějí hledat nic jiného. Srv.; J 17,9.   

[3] Myslím na anglickou královnu. Dožila se se svým manželem vzácného věku, ale i pro ni je ztráta manžela velikou ranou. Blízký člověk je pro nás nenahraditelný v jakémkoliv věku. Smrt dítěte je pro rodiče také tím těžší, čím je dítě starší.
Příslib, že v nebeském království spočineme navždy na srdci svých nejdražších a budeme se s nimi do sytosti vodit za ruku, je pro mě jedním z největších bohatství.
Nedovedu si představit to strašné hoře lidí, hledících do otevřeného hrobu svého drahého bez jakékoliv naděje, že se už nikdy neuvidí.

[4] Ve škole jsme se učili o jedovatých rostlinách. Kdyby si maminka nezopakovala, jak vypadají, mohly by její děti ochutnat lýkovec, vraní oko, nebo některé okrasné rostliny v bytě. Na houby jsme opatrní. V krajinách, kde jsou nebezpeční živočichové, jedovatí pavouci, štíři a hadi, rozumný člověk nehazarduje, naučí se rozpoznávat nebezpečí.
Ve společnosti stále krutě doplácíme na nerozpoznávání lidí. Když byl zvolen presidentem M. Z., děsili jsme se. Řada naivních katolíků nás napomínala: „Co když z něj bude dobrý prezident!“
Lhář a pomstychtivý člověk je nebezpečný. Čím vyšší pozici zastává, tím víc nás ohrožuje. Kam se strom nachýlí, tam padne. Od bezcharakterních lidí můžeme čekat mnohem větší hrůzu, než si dovedeme představit - dosaďme si, o kom to platí. To neplatí jen o Hitlerovi a mnoha Němcích, kteří příliš dlouho nerozpoznali smrtelný jed Hitlera.
Nemáme se povyšovat nad druhé a nemáme vést nad nikým konečné soudy, ale je důležité si všímat charakteru druhých, jak reagují. Kdo umí přemýšlet a kdo ne. Kdo je naivní, kdo je prodejný, kdo jde především za kariérou, penězi, mocí, vlivem … Koho bychom si vybrali do odboje a kdo je nebezpečný, kdo umí držet tajemství a kdo je odvážný. Velikým uměním je vybrat si dobrého partnera. (O tom máme s dětmi mluvit mnohem dříve, než si myslíme.) 

[5] Naše prosby jsou vyjádřením vědomí, že nic, co od Boha dostáváme, není samozřejmostí. Bůh z nás nedělá žebráky.
Proč nemluvíme o podmínkách k vyslyšení modliteb a o nevyslyšených modlitbách?
Co znamenají Ježíšovy výroky: 
Shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. (Mt 18,19)
Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná. (J 16,24)  
Stálo by za pokus napsat do Katolického týdeníku dotaz na tyto věci biblisty pana kardinála Duky.
Každý máme stále hledat větší a větší porozumění Bohu a co nejlépe učit druhé. A nemáme lacino používat slova, která nedokážeme vysvětlit.