31. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Iz 43,1-3.4a.5a.11.13 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Dt 6,2-6; Žid 7,23-28; Mk 12,28b-34
Datum: 31. 10. 2021
K druhému čtení nabízím opakování o kněžích. [1]

Léta mluvíme o příjemném a povznášejícím setkávání s Hospodinem skrze modlitbu dobrořečení.  
Opakuji: jako pro malé děti je prvním zdrojem poznávání rodičů zážitek z jídla, příjemné pocity z rodičovské péče a jejich blízkost. Podobně je pro nás prvním zdrojem setkávání s Bohem jeho péče, štědrost, bohatství a krása života i světa („Pro tebe byl stvořen svět.“)
Zakoušíme toto nevyčerpatelné bohatství od péče rodičů, přes radosti, které nám poskytuje svět, skrze naše smysly, možnosti těla, dovednosti všeho druhu, potěšení z dotváření světa až po zážitky z vlastního rodičovství.
Čím více si všímáme božích darů (rodiče jsou prvním a nejdůležitějším darem i božími posly), čím víc nad nimi žasneme, tím objevujeme nesmírné poklady věnované nám s osobní pozorností Boha.

Neznám v porušeném světě lepší antidepresivům než radost z přátelství Hospodina.
Být milován a umět mít rád druhé je obrovským štěstím.
Druhý zdroj setkávání s Hospodinem a jeho poznávání je boží slovo.
Bůh s námi mluví a vypráví nám, kým pro něj jsme, co nám nabízí, kam a k čemu nás zve.
V žádné jiné kultuře jsem neobjevil tak závratnou jedinečnost každého člověka (i hříšníka).
Nikdo o nás nemluví tak pěkně jako Bůh, nikdo o nás nepečuje tak dobře a štědře jako Bůh.

Nejsme odkázání jen na své přirozené možnosti a na touhu po životě, kráse a lásce. [2]
Nás Bůh nás povzbuzuje k větší a větší odvaze vystupoval výš a blíž k Bohu i lidem.

Víte, že mluvívám o slovu božím jako o milostné poezii Bohem – Ženichem - věnovanou nám lidem – Nevěstě boží.
Od slov: „Jsi ženich, je to zpečetěno krví“ (Ex 4,25) až po Ježíšovo obsluhování své nevěsty (Lk 12,34-38). [3]

Židovská moudrost říká: „Moudrý je ten, který ví, že jeho cena není v jeho výkonu,
ale v pozornosti, kterou nám věnuje Bůh.“

Stále nám chybí bázeň před Hospodinem. Úcta a vděčnost k jeho slovu. Pečlivost a pozornost k překladům Bible.
I dnešní úryvek z evangelia nás šidí. Uvádím ho s opravou:  
Jeden z učitelů Smlouvy (manželské) přistoupil k Ježíšovi a zeptal se ho: „Který pokyn (Hospodinův) je první ze všech?“
Ježíš odpověděl: „První je tento: ‘Slyš, Izraeli! Hospodin, náš Bůh, je jedinečný Pán.
Proto miluješ Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.’ Druhý je tento: ‘Miluješ svého bližního jako sám sebe.’ Žádný jiný pokyn (ukazatel esta k dobrému životu) není větší než tato.“
Učitel Tóry mu na to řekl: „Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že on je jediný a není jiného kromě něho a milovat ho celým srdcem, celým rozumem a celou silou a milovat bližního jako sám sebe je víc než všechny korbany (přinášení) a dary.“
Když Ježíš viděl, že učitel Tóry odpověděl rozumně, řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“ A nikdo se už neodvážil dát mu nějakou otázku.

Za těmi slovy a pod těmi slovy stojí tisíciletá živá zkušenost a její živé předávání z generace otců generacím synů.

Když jsme konečně přestali pronásledovat a ponižovat židy a začali jsme s úctou a obdivem naslouchat jejich porozumění Písmu, byli jsme obdarování biblickým klíčem (který jsme dávno ztratili), k porozumění slovům Písma.

Jak to židé dělají, že si uchovali živý a silný vztah k Hospodinu?
Neztratili (jako my) základní pokyn k budování vřelého vztahu s Bohem: „Naslouchej Hospodinu. Nemumlej své dlouhé modlitby, nejprve naslouchej.“ Kdo naslouchá a kdo se ptá, ten se něco dozví.
„Slyš, Izraeli! Hospodin, náš Bůh, je jedinečný. [4]
Až poznáš jeho lásku a štědrost, zamiluješ si ho celou svou bytostí.“
Hospodin si nás umí získat svou láskou a věrností – tak nám „dává srdce z masa (srdce milosrdné) místo srdce kamenného (nelidského)“.
„Izraelito,“ říká Hospodin, „budeš z mého přátelství tak nadšen, že o něm budeš rád svým synům svědčit, vyprávět o něm, a budeš své děti uvádět na cestu setkávání se mnou.“ 

Osobní rodičovské předávání hodnot dětem je nejúčinnější. Nejvíce se naučíme vysvětlováním, předáváním druhým toho, co jsme poznali.
Svědectví rodičů dětem je nenahraditelné. Je očividné, že žádný katecheta nemůže rodiče zastoupit.

Všimněme si, jak to probíhá. 
Izraeli: „Až mě poznáš, zamiluješ si mě celou svou bytostí …“
A až se tě tvůj syn v budoucnu zeptá:
„Co to jsou ta svědectví, nařízení a práva, která vám přikázal Hospodin, náš Bůh?“, odvětíš svému synu: „Byli jsme faraónovými otroky v Egyptě a Hospodin nás vyvedl z Egypta pevnou rukou.
Před našimi zraky činil Hospodin znamení a zázraky veliké … vyvedl nás odtamtud, aby nám dal tuto nádhernou zemi.
Hospodin nám vložil do srdce všechny své pokyny, abychom je dodržovali, měli bázeň před Hospodinem, aby s námi bylo dobře po všechny dny, aby nás zachoval při životě …“
(Srv. Dt 6,20-25)

Otázka otevírá dveře odpovědi. Děti pozorují své rodiče a kladou jim otázky.
Hospodin nás geniálně vyučuje. Izraelité říkají: „Bůh je sladký“, váží si poznání, že jsou z královského, božího rodu. 
„Čeho je srdce plné, tím ústa přetékají“, říká naše známé přísloví.  

„Budeš milovat Hospodina, svého Boha, budeš dbát na to, co ti svěřil, na jeho nařízení, práva a přikázání po všechny dny.
Znáte to, co vaši synové nepoznali a neviděli, totiž vyučování Hospodina, jeho velikost a pomoc.  
Na vlastní oči jste přece spatřili celé to veliké Hospodinovo dílo …
Jestliže budete opravdu poslouchat mé pokyny, bude se vám ve všem dařit.
Tato má slova si vložte do srdce a do své duše, přivažte si je jako znamení na ruku a ať jsou jako skvost na čele mezi vašima očima.
Budete jim vyučovat své syny a rozmlouvat o nich, ať budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, ať budeš uléhat nebo vstávat.“ (Srv. Dt 11,1-32)

Ježíš potvrdit platnost prvního a nejdůležitějšího starého pokynu: „Slyš Izraeli, něco předůležitého se dozvíš a zamiluješ si Hospodina celým srdcem, celým rozumem a celou silou. Všimneš si, že máš pro Boha nekonečnou hodnotu. Tak tě to uchvátí, že budeš milovat bližního jako sám sebe. Tím uděláš Hospodinu největší radost.“

Ovocem a odpovědí na slova Boha a na jeho vyučování jsou modlitby Izraele. 
Jsou chvalozpěvem povýšeného a objímaného člověka Bohem. [5]
[1] Pohanští kněží tvrdili lidem, že ví, jak to v sídle božstva chodí. (Pohané si božstva představovali podle mocných vládců. Měli za to, že božstvům je třeba - podobně jako vládcům - sloužit.) Kněží tvrdili, že mají k božstvu přístup, znají jejich potřeby a záliby, vědí, čím které božstvo uctít, jak si získat jeho přízeň, co jim obětovat, mají znalosti jak a čím uražené božstvo usmířit. Nabízeli lidem zprostředkování jejich potřeb u určitého božstva. „Znali“ pravidla bezpečného přístupu k božstvu, aby neuškodilo jim a zastupované straně. „Ovládali“ diplomatické jednání s mocným božstvem, aby se přízeň božstva nezvrtla v nepřízeň, hněv a trest. Kněží se vydával za zástupce potřebných a za profesionály při jednání s božstvem. Věštili budoucnost, nabízeli zprostředkování žádostí a různých potřeb lidí (uzdravení nemocných, zajištění bohatství, štěstí, lásky atd.) To vše stálo na magické náboženské manipulaci s domnělým božstvem. Kněží byli zdatnými manipulátory lidí a často ideologicky pracovali i ve prospěch vládce. Strašili poddané a vedli je k slepé poslušnosti obojí vrchnosti (náboženské i světské). 
Hospodin zjevil Izraeli, že on sám slouží lidem jako Otec a Matka, oběti nepotřebuje a že my jej můžeme oslavit jen svým milosrdným jednáním s druhými lidmi (odkoukaným od Hospodina) a dotvářením světa. „Buď mým obrazem člověku, přírodě, světu i věcem“.
Dospělý Izraelita věděl, že patří do královského kněžstva; má svobodný přístup k Bohu a je u něj doma. Věděl, že patří k lidu božímu, který je pro Hospodina nevěstou.
V Izraeli otcové rodů přijali patřičnou odpovědnost za své lidi (otec má dohlížet nad tím, aby nikomu z jeho svěřených nechybělo nic podstatného k životu). Svým životem, svou zkušeností mají rodiče svědčit svým dětem o boží přízni a péči. Tak mají děti vést (vyučovat je) k rozpoznávání dobra od zla, spravedlnosti od nespravedlnosti a ukazovat jim jak budovat dobré vztahy s druhými.
Je pravdou, že se časem izraelští otcové vysmekávali z této  rodičovské odpovědnosti - být dětem prvními anděly. Proto byli odděleni Áronovi synové a pak kmen Levi k pečlivému dohledu nad dodržováním božích pokynů k poctivému k přinášení korbanu (pro potřebné) a stali se v určitém prostoru života prostředníky mezi lidmi a Hospodinem. Časem vznikla i služba velekněze. Ten měl dohlížet na spravedlivé jednání lidí mezi sebou i vůči Hospodinu. (Jedno ze základních pravidel Boha pro všechny lidi je ustanovení spravedlivých soudů.)
Velekněz jedenkrát za rok vstoupil do velesvatyně a v modlitbě jménem celého za celý Izrael také vyslovil jméno boží JHVH (znal samohlásky, které se nezapisovaly a tak věděl, jak se to jméno boží vyslovuje; my je už neznáme).
Autor listu k Herbreům (Židům) ve svých kázáních použil obraz velekněze vcházejícího do svatyně k přirovnání s Ježíšem. Ježíš je ale u Boha stále jako nikdo jiný. „... nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn …“ (Mt 11,27)
Mezi Ježíšem a Otcem je naprosto jedinečné porozumění, převyšující naše veškeré možnosti a zkušenosti.
Škoda, že naše teologie v zajetí určitých pohanských představ převážila biblickou výpověď a biblické poznání a postavila se nad boží slovo.
První křesťané neměli kněze, jen presbytery a biskupy. Až později se vrátili ke kněžím – přejali něco od Izraelitů a od Egypťanů. (Izraelské kněžstvo zaniklo s rozbořením Jeruzalémské svatyně.)
Potřebujeme znát, co pro nás znamená křestní příslušnost do královského kněžství, k jakému životního programu jsme pozváni.
Naše duchovenstvo místo „královského kněžství“ pokřtěných mluví o všeobecném kněžství. Své služebné kněžství povyšuje nad královské kněžství. Duchovní se odlišují oblečením, tituly, privilegii – např. si osobují pití krve Páně a lidi tlačí při Ježíšově manželské hostině na kolena. Dětem tím dáváme špatný příklad, že se slovo Ježíše nemusí brát vážně - zamlčujeme jim, že jsme všichni bratři …
Všichni lidé jsou dětmi božími a není nějakého Nadčlověka. Ježíš je boží Syn, ale nikdy se nad nás nepovyšoval, on první nám slouží.
Všichni obřezaní Izraelité a všichni pokřtění (nejen katolíci) smíme patřit do množiny boží Nevěsty. Bůh nad námi neustanovil nějakou Nadnevěstu, nějakou favoritku nebo První dámu svého dvora.

[2] Některé významné pohanské náboženské systémy dokonce vedou k potlačování lidské touhy, aby lidé nebyli z jejího nenaplnění zklamáni.

[3] Začal jsem si ta milostná slova dávno vypisovat. Uvádím jich jen několik: 
Ex 19,4-6a                             Ex 34,6                                  
Dt 26,18-19                           Ž 8
„Jsi má milovaná dcera, milovaný syn.“ (Srv. Lk 3,22; J 15,9)
Ž 139,1-18.23-24                  Mdr 11,21-26
Iz 49,14-16a                           Iz 43,1-3.4a.5a.11.13
Iz 41,8-10.13-14
Oz 2,21-22                             Oz 11. kap.
J 1,12                                     1 J 3,20

[4] Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin „Jediný“ (jedinečný).
A (proto) miluješ Hospodina, svého Boha, v celém svém srdci
a v celé své duši celou svou silou.
A tato slova, která ti dnes říkám, máš v srdci
a opakuješ je svým synům a mluvíš o nich, když sedíš v domě
a když chodíš na cestách a když ležíš nebo vstáváš,
a uvazuješ si je jako znamení na ruku
a jsou jako skvost mezi tvýma očima
a píšeš je na veřeje svého domu a na své brány.          (Dt 6,4-9)                    

[5] Uvádím dvě ukázky z ranní modlitby:

Nesmírnou láskou jsi nás miloval a miluješ nás, Hospodine, Bože náš,
velikým a přemnohým slitováním ses nad námi slitoval.
Otče náš, Králi náš, pro lásku našich otců, kteří na tebe spoléhali
a jež jsi naučil moudrým pokynům k životu,
smiluj se stejně i nad námi a pouč nás.

Boží slovo, je pravdivé a jisté, pevné a trvající,
přímé a stálé, milované a milé, drahocenné a příjemné,
úctyhodné a mocné, dané a přijaté,
dobré a krásné je pro nás toto slovo navěky a navždy.

V pravdě Bůh světa je náš Král. Jeho slova jsou živá a trvající,
stálá a drahocenná na věky pro nás i pro naše otce, pro naše syny
a pro naše pokolení a pro všechna pokolení potomstva Izraele.
Pro ty, kteří nás předešli, pro ty, kteří přijdou po nás, je toto slovo
dobré a trvá navěky a navždy.
Je pravdivé a stálé, je moudrým pokynem, které nepomíjí.
V pravdě ty jsi Hospodin, náš Bůh a Bůh našich otců,
náš Král a Král našich otců, náš Zachránce.
Věčné je tvé jméno; není Boha kromě tebe.
Z Egypta jsi nás vysvobodil, Hospodine, Bože náš, a z domu otroctví
jsi nás vyvedl; svého prvorozeného jsi zachránil;
rozdělil jsi Rudé moře a své milované jsi jím převedl.
Proto jeho milovaní chválili a vyvyšovali Boha a zpívali chvalozpěvy,
modlitby a díkůvzdání Králi, Bohu živému a věčnému; který sráží
pyšné až k zemi a povyšuje ponížené až k nebi,
uvolňuje spoutané a vykupuje pokorné,
pomáhá slabým a odpovídá svému lidu, když k němu volá.
Sláva Bohu nejvyššímu: Hospodin zástupů je jeho jméno, je Svatý Izraele.
Chvályhodný jsi, Hospodine, jenž vysvobodil Izrael.