2. neděle velikonoční

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 24,35-48 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 5,12-16; Zj 1,9-19; J 20,19-31
Datum: 24. 4. 2022
Ježíš, veleknězem prohlášený za lžimeiáše a zločince, byl Bohem rehabilitován, byl vzkříšen. Poslední slovo má Bůh, ne smrt, ne zlo.
Vina může být odpuštěna, ale následky zla a našich zanedbání tady na zemi zůstávají. [1]

Na Ježíšově ukřižování se zjevilo, že Ježíšovo varování před smrtelným nebezpečím náboženské nesnášenlivosti a nenávisti nebylo přehnané.
Zachráněný (vykoupený) – je ten kdo jde Ježíšovou cestou (vědomě nebo nevědomě).
Boží péče (požehnání) o nás neslábne, ale Bůh stále počítá s naším podílem služby životu.

K prvnímu čtení.
Ježíšovi učedníci se částečně (a jen na pár let) přestali bát církevní vrchnosti. Veřejně se shromaždovali na nádvoří svatyně a ve jménu ukřižovaného a vzkříšeného uzdravovali nemocné.

K druhému čtení.
Autor knihy Zjevení ví o soužení Ježíšových učedníků (dodneška se nebráníme pronásledovatelům, nevyužíváme Ježíšovy výbavy, (srv. L 4,28-30; Mt 18,28-30; Sk 3,8-12).
Ježíš pro nás - učedníky - nadiktoval knihu Zjevení. Její text je opět vyučováním pro všechny doby (není „věštbou“, jako třeba „Sibylino proroctví“).

K evangeliu.
Co o Ježíšovi tvrdili jeho nepřátelé, kteří ho nechali ukřižovat?
Co říkali apoštolové po Ježíšově popravě? [2]

Písmo nás učí, jak lze dojít k „víře“ - k důvěřování autoritě: Poznat (co druhý tvrdí), ověřit (si zda neklame) a přitakat mu (je-li důvěryhodný).
Ne každý je ochoten si co nejpřesněji ověřovat své názory.
Slepá víra je nebezpečná.
(Někteří lidé dlouho věřili Hitlerovi, komunistické propagandě. Zemanovi, Okamurovi ...)
Neověřujeme si bezpečnost lanovky, způsobilost operatéra …
Názor na očkování je méně ověřitelný.
Nikdo není neomylný, ale také nejsme bezradní.
Poctivost zpráv na sociálních sítích v dostatečné míře ověřit lze. Na Ukrajinu se dá zajet. Hodnověrnost
konkrétních novinářů lze ověřit. „Kdo hledá, nachází.“
Ježíš nám nabízí své vyučování, můžeme se naučit spolupracovat s Duchem božím. [3]

Chceme-li děti vybavit do života, učíme je rozpoznávat pravdu od lži. Jak si ověřovat důvěryhodnost budoucího partnera, jak si ověřovat důvěryhodnost Boha. Jak poznávat dobrého politika, církevního představeného, učitele, trenéra, katechetu. [4]
O tom všem můžeme a máme mluvit doma a v kostele.

Evangelia popisují řadu setkání Vzkříšeného s učedníky. Ti doháněli to, co v Ježíšově škole dříve zanedbali. [5]

Teď, v hrůzách války na Ukrajině zjišťujeme, že jsme včas nerozpoznali zrůdnost Putina, ruského imperialismu a krutosti. Ale nezapomeňme také, že neumíme rozpoznat proroky, Ježíšovy lidi a velikost Ježíše samotného.
Často si volíme do našich institucí lidi druhořadé, podřadné, dokonce i darebáky. O Ježíšovi vedeme zbožné řeči, ale pořádně u něj vyučeni nejsme.
Všimněme si, jak o Ježíši povrchně mluvíme. Máme ho za svého krále, ale bereme jeho jméno nadarmo. Nepoužíváme označení Učitel, protože nás jeho vyučování nás mnoho nezajímá. Marie Magdalská oslovuje Ježíše po vzkříšení: „Můj Učiteli“.
Zůstali jsme v postoji žebráků, kteří nemají zájem pracovat nebo se vzdělávat. Od bohatého očekávají dary a příspěvky, ale nesnaží se o vlastní povznesení.
Na koho se vztahuje Ježíšovo ocenění: „Blahoslavení chudí duchem? To znamená, kdo je lačný po porozumění Bohu a vzdělává se u něj?

Jaké vysvědčení bychom dali jednání učedníků ve velikonoční události?
Nejde o soud, oni sami poctivě přiznali, v čem selhali.
Pro naše poučení potřebujeme vědět, kdo z učedníků se zachoval lépe a kdo hůře. Nehádejme a nevynášejme povrchní hodnocení. A nezapomeňme na ženy. Hledejme příčiny různých postojů Ježíšových přátel. Je to nejen zajímavé, ale především důležité pro porozumění tomu, co zbrkle označujeme za „víru“.   

My si pak potřebujeme zkontrolovat svou úroveň Ježíšových učedníků.
Nestačí si říci: „Jsem pokřtěn, chodím do kostela …“
Pro Ježíšova učedníka nestačí říci: „Jsem slušný člověk, pomáhám Ukrajincům.“ Za to mě Ježíš chválí; ale tak přece jedná i hodně nekostelových lidí. Ale co znamená být Ježíšovým učedníkem?
Co od nás Ježíš očekává? Nevolá nás do průvodu „Božího Těla“.
Co nám Ježíš klade na srdce? Jak to, že to často ani neumíme pojmenovat? [6]     

V minulých letech jsme si říkali o významu Ježíšových slov: „Blahoslavení, kdo neviděli a přesto uvěřili“. [7]

Tomáš si nechtěl ověřit svědectví apoštolů o Ježíšově vzkříšení z Písma - to bylo pro Izraelity největší ověřenou (!) autoritou. [8]

Ježíš už dříve pečlivě učedníkům vysvětloval, co znamenají slova: „Blahoslavení čistého srdce“.
Takoví lidé jsou pružní, hledají pravdu, spravedlnost, jsou ochotní si přiznávat omyly a chyby. Jsou schopní se nechávat poučit a změnit svůj názor k lepšímu.   
Jako nám fyzická nečistota zabraňuje jít do společnosti, jako kultická (rituální) nečistota byla překážkou účasti na bohoslužebném shromáždění, tak „nečisté srdce“ (neústupnost a pýcha) je překážkou k setkání v pravdě s lidmi i s Bohem.

Jak to, že jsme si v mnoha případech přestali rozumět s partnerem v manželství, se sourozenci, s přáteli? Naučili jsme se hledat pravdu a smiřovat se navzájem?
Přijali jsme Bibli jako nejlepší (božskou) učebnici života?
Máme možnost se učit životní moudrosti např. na příbězích bratří, kteří se smířili (Izáka a Izmaela, Jákoba a Ezaua, Josefa a bratří).
Máme možnost naučit se hledat pravdu a správně s ní zacházet. [9]

Kdo je ochoten naslouchat cizímu poutníkovi jako emauzští učedníci, který jim vykládal z Písma vše, co se vztahovalo na zavraždění Mesiáše?
Máme dobře znát příčinu toho, proč si učedníci před ukřižování Ježíše zacpávali uši, když jim jejich „milovaný Učitel“ vysvětloval, jak to s Mesiášem dopadne.
Jak my vysvětlujeme dětem a vnukům důvod Ježíšovy smrti?
Proč apoštolové překřikovali svého Mistra (kterého považovali za Mesiáše: „Ježíši Kriste, ty ničemu nerozumíš! Tys nechodil na náboženství a neposlouchal jsi, co nás naši rabíni o Mesiáši učili?“ (Srv. Mt 16,15-24)

Až když byl Ježíš umučen k smrti rukama velekněží a Nejvyššího církevního soudu, až tehdy - konečně -učedníci prohlásili: „My už ničemu nerozumíme“ (srv. řeč emauzských: L 24. kap.). Bez tohoto šoku by si učedníci stále vedli svou.
Proto Ježíš přistoupil na svou smrt – aby otřásl falešnou náboženskou sebejistotou učedníků a vytrhl je z nebezpečné jistoty těch, kteří už vědí „jak do s Bohem je“ a kteří hází klacky pod nohy Bohu a lidem.

„Slepí nemohou vést slepé. Jinak oba spadnou do jámy.“ (Srv. L 6,39) Slepec nemůže řídit autobus.    
Lehce připomínám něco z biblického vyučování.

Absolventu Mojžíšovy a Ježíšovy školy se může dostat velikého osvícení a „poznání“.

Lidé se zvědavě ptají kdejakých věstců a čarodějnic co nás čeká a jaký určitý člověk je. Ledaskdo si hraje na prognostika. Jak to, že tito lidé včas nerozpoznali nebezpečné šelmy typu Hitlera a Putina?
Kde byli církevní představení, kteří mají „horkou linku“ na Ducha svatého? 
V církvi nevyučujeme jak porozumět prorockému poslání pokřtěných. To není věštěním, ale rozpoznáváním duchů. 
Jaké vysvědčení nám - Ježíšovým učedníkům - vystavuje válka na Ukrajině?
Není vyhlašování: „Zastavte válku“, málo? (Nemáme praktickou autoritu, jsme jen figurami v bizární církevní parádě zajímající některé fotografy.

Co jsme se naučili z příběhu apoštolů? Proč opakujeme jejich chyby? Nerozpoznat bezpečí od nebezpečí je životně důležité. Šelmy od těch, kteří jsou nejvýše užiteční. Mesiáše od nebezpečného podvodníka.

Kolik lidí je ochotno si znovu přezkoumávat správnost svých názorů? Máme vysoký počet mučedníků, které jsme popravili kvůli jinému, než tehdejšímu církevnímu názoru. Jako jedni z posledních společenství jsme my - Kristova církev - uznali svobodu slova. Jsme jako feudální a diktátorští potentátci – sami si na svá prsa připínáme nejvyšší řády bez skutečných zásluh („Jsme svatá, apoštolská, neomylná … církev“).

Na druhých vidíme chyby snadněji než na sobě.  
Jak dlouho Němců trvala denacifikace?
Jak dlouho nám trvalo přiznání si našich selhání? (Třeba kolektivních vyhnání Sudetských Němců, nebo komunistický teror v 50. letech?)
Dodneška někteří lidé tvrdí: „Milena Horáková se přiznala ke svým proviněním“.
A k válce na Ukrajině říkají: „Zabité Ukrajince hráli herci, hýbali se.“
Mají možnost si na Ukrajinu zajet, ale vymlouvají se: „Proč bych tam jezdil, mám své informace.“
Řada věřících židů také nechtěla uznat, že Ježíš vstal z mrtvých. [10]

„Ježíš neměl provokovat velekněze Kaifáše“, namítali někteří. Dnes tento typ lidí mluví podobně: „Ukrajina provokuje Ruko“. Cožpak nemá právo na náboženskou a národní svobodu?  
Kdo nerozpozná své osobní nebo národní selháni, ten nedojde k nápravě, k pokroku, a chyby bude opakovat.   

Písmo je úctyhodné. Nemá zapotřebí své světce přikrašlovat. Jejich chyby nezatajuje.
Apoštol Tomáš přiznává, že byl nejvíce těžkopádný. (My apoštoly nesnižujeme, kdo z nás se můžeme Tomášovi rovnat?)
Velebíme pravdivost Bible, není napsána jako nasládlé ideologické životopisy svatých z 19. století.

Hledáni pravdy, dobra a zla je důležitým životním uměním ve vztazích s nejbližšími i vzdálenými.
Bez této dovednosti vedeme války s jednotlivci i s národy. Ten, kdo je přesvědčen o neomylnosti, je nebezpečný, je ochoten kamenovat a křižovat druhé.

Velekněz Kaifáš byl možná přesvědčen o své pravdě. Odstranění Ježíše měl možná za volbu menšího zla.
Zajímá nás, proč se tak zásadně mýlil, nebo jednal tak zvráceně? Přece často vedl bohoslužby ve svatyni? Jenže to mu bylo dokonce k tíži, přispívalo mu to k falešné sebejistotě. Proroci ho nezajímali.
Ani Ježíš s ním nehnul.
Ale se svými učedníky Ježíš hnul. Byli pružní, lidmi „čistého srdce“.
[1] Ruská válka na Ukrajině nás opět usvědčila z našich dluhů.
Demokracie, humanismus i církve nedokázaly zabránit 2. světové válce. Nevyučili jsme se u Ježíše, nepoučili jsme se, západní svět vyměnil lidská práva za blahobyt, imperiálnímu Rusku jsme nechali volnou ruku.

[2] Učedníci vytýkali Ježíšovi: „Udělal chybu, nevyužil svůj pochod Jeruzalémem a nesesadil pomocí poutníků Piláta.
Nedovolil učedníkům bránit Ježíše před zatčením.
Selhal jako Mesiáš.  
Musíme čekat jiného Mesiáše.“

[3] „Duch vás uvede do veškeré pravdy“ (srov. J 16,13).
„Duch vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl“ (srov. J 14,26). 

[4] „Než pošleš dítě „do náboženství“, zjisti si, kdo a jak náboženství vyučuje, aby ti dítě nekazil“, pravil P. Svobodník, generál petrínů už v r. 1968.   

[5] Jak to, že učedníci nečekali vzkříšení? Jak to, že je ukřižování Ježíše úplně ochromilo. Ježíš je přece na obojí připravoval.
Proč říkáme, že „víra“ je dar? Dostali apoštolové od Boha malý dar, málo „víry“?

[6] Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.
Kdo uvěří a přijme křest, bude zachráněn; kdo však neuvěří, bude odsouzen. Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je. (Mk 16,15-18)

[7] Dostali jsme my, pokřtění, větší dar víry než nekosteloví lidé?
Máme větší zásluhu - když jsme se nesetkali se Vzkříšeným - než apoštolové?

[8] Proč je Písmo pro židy nejvyšší autoritou. Umíme hledajícím lidem zdůvodnit autoritu Písma?
Jeden z nejvyšších kuriálních kardinálů odmítal diskuzi: „Hlavně na mě nechoďte s Biblí!“

[9] Jak to, že je několik stovek církví a každá je přesvědčena, že je tou nejpravější?
Kdo dokážeme přiznat, že jeho církev zdaleka není podle Ježíšových pravidel?

[10] Ne málo lidé neumělo rozpoznat různou hodnověrnost Kaifáše a Ježíše.
Ne málo lidé neumí rozpoznat různou hodnověrnost Prof. Sokola a V. Klause. K. Schwarzenbergera a M. Zemana. Novinářky Petry Procházkové a H. Okamury. …