3. neděle velikonoční

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Sk 13,1-14 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 5,27-41; Zj 5,11-14; J 21,1-19
Datum: 1. 5. 2022
Každý rok si opakujeme, že nás Ježíš svými setkáváními s učedníky učí jak se setkávat se Zmrtvýchvstalým.
Ježíš k učedníkům nepřicházel ve své první podobě, neboť: „Co je viditelné očím, je nepodstatné, správně vidíme srdcem“.
Jsme stvořeni do podoby Boha. Máme v sobě vykreslovat, vytvářet podobu boží a také se máme učit  hledat boží obraz v druhých (škoda, že Hitlerové a Putinové podobu boží v sobě začerňují).
I v těch, kteří nám pomáhají svou prací, připravují nám snídani, i v těch, které pozveme k jídlu, se můžeme setkávat se Vzkříšeným Kristem.

Hledáme, co jsme se od Ježíše už naučili a co jeho vyučování dlužíme? [1]

K prvnímu čtení.
Velekněží a mocní z farizeů po vzkříšení Ježíše trochu zkrotli, viděli, že apoštolové ve jménu Ježíšově uzdravují nemocné a došlo jim, že ten, kdo je schopen uzdravovat, má také moc někoho chromit. [2]
Svou vinu nepřiznali a ze svých vedoucích pozic neodstoupili (dávno měli zmrzačené svědomí).

Bylo správné, že apoštolové neobvinili církevní předáky z vraždy nevinného, nezbavili je moci a nesesadili je z trůnu? [3]
Nevydávejme takové jednání za ctnost, je to nerozumné, neodpovědné a slabošské.
Později se nám vždy vymstí.
Však i velekněží začali za pár let Ježíšovy učedníky krvavě pronásledovat.

Nerozumím slovům: „Apoštolové odcházeli z velerady s radostí, že pro Ježíšovo jméno směli trpět“. [4]

Nedokázali apoštolové Ježíšovo odpuštění úplně přijmout? Nenechali se úplně uzdravit z tíhy své viny?
(Není samozřejmé si - po té, co nám odpouští Bůh - odpustit sami sobě. A případně netrestat sebe sama.)

Proč později apoštol Petr nepřiměřeně a nespravedlivě zakročil proti Anániášovi a Safiře? (Srv. Sk 5,1-5)
Co nezdravého v Petrovi zůstalo, že manželům nepřiměřeně ublížil?

Jak se z toho máme poučit? (Těžko si mohu myslet, že jsem lepší, nebo šikovnější než Petr.)
Pokud šikanovaný nedostane nebo nepřijme pomoc, snadno sklouzne k šikanování a ponižování slabších. 

K druhému čtení.
I z biblických textů si často vybíráme ty sladší než trpké. Máme raději slavnosti než pracovní dny (i dětem se prázdniny více zamlouvají než školní vyučování). Nemusíme si to vyčítat, ale k dospělosti patří také radost z práce, užitečnosti a odpovědnosti.
Ani Bůh nelenoší, velice rád tvoří a slouží. (Učí nás pracovat i slavit.)

To, že Bůh nakonec shromáždí nespočetné množství ponížených u svého „trůnu“ na věky, je pro nás zdrojem veliké radosti, útěchy a osvobození od našich vin – neboť i my máme podíl na zlu, na vyplakaných slzách a na prolité krvi ponižovaných a utrápených. Ale to rozhodně neznamená, že máme mlčet ke lži a násilí. („Bez práce nejsou koláče.“) Ten, kdo nechce pracovat a nepracuje, ten není oprávněn slavit s pracanty pro boží království.

Úryvek evangelia dojde až k pověření Petra k pastýřské službě. Co pastýřská služba obnáší známe. [5]

Petr zřejmě říkal Ježíšovi: „Mám tě rád“, jiným tónem než když před ukřižováním sebejistě tvrdil: „Pane, s tebou jsem hotov jít i do vězení a na smrt!“ (L 22,33)
(Přemýšlím o svých vyznáních Ježíšovi ...)

Ježíš pak Petrovi předpověděl, že zůstane pod míru - nebude se bránit a nechá se zabít.
(My opět Petrovi jeho mučednictví připisujeme k velkým zásluhám. Kdyby se Petr nenásilně ubránil, velice by svědčil pro Ježíše, víc než prolitou krví.)

My jsme omylem mučednictví začali pokládat za nejvyšší stupeň následování Krista.
Přitom víme, že Jan a Ježíšova matka (nejlepší Ježíšovi učedníci) nezemřeli přirozenou smrtí. [6]
Nejsme dobrými Ježíšovými učedníky, jsme zbabělí, lumpům trpíme jejich surovosti a bezohlednost a nezastáváme se ponižovaných.
Mlčení ke zlu je spoluprácí s s pachatelem.  
(Kariéristé všech druhů jsou drzí, mají ostré lokty a nezajímá je ani charakter, ani boží věc.)

Pro pochopení naší lidské osobnosti mluvíme o čtyřech archetypech muže a ženy.
Ježíš je krásnou a harmonickou lidskou osobností. Zkusme popsat jeho archetyp „bojovníka“, pomůže nám to k sebevýchově našeho učednictví. Kdy a jak se Ježíš statečně choval?

Za minulého režimu se mnoho lidí bázlivě krčilo (jako dnes Rusové v Putinově říši).
Na Letné v roce 1989 jsme se nadechli svobodného vzduchu a zakoušeli hrdinský pocit. Nechceme ale svobodu opět vyměnit za mísu čočovice. Statečnost je třeba si osvojovat, trénovat si ji.

Ježíš, hrdý a svobodný Syn boží ví, že je milovaným Hospodinem navždy.
Žehná nám – to znamená, svědčí nám, že i my jsme milované dcery a synové boží.
Jeho požehnání je pro nás velikým darem, ujišťuje nás o přízni Hospodina.

Celá boží služba (bohoslužba) svědčí o spolehlivosti boží péče o nás.
Dvě ukrajinské paní odcházely na faru pečovat o ukrajinské děti (naši farníci tam připravují školku pro jejich děti) a prosily mě o požehnání. (Byl jsem příjemně překvapen, nikomu modlitbu nevnucuji a nemrhám jí. [7]

My, dospělí, víme o obětavosti našich rodičů (v prostředí nebešťanů jejich láska k nám narostla a vytříbila se). Jejich přízeň je pro nás krásným, narůstajícím bohatstvím.

Je pro nás důležité poznávání a přijímání Ježíšovy obětavosti k nám - až na smrt a až za hrob.

Čím víc Ježíšovo přátelství poznáváme a zakoušíme, tím víc jsme posilováni pro službu božím dětem, Ježíšovým sestrám a bratřím.  

Naše vyznání: „Ježíši, mám tě rád“, vyslovujeme s bázní před Bohem (vysvětlovali jsme si, co to slovo „bázeň před Bohem“, znamená). 
[1] Např. zatímco byly ženy pověřeny hlásáním Ježíšova Zmrtvýchvstání, my a pravoslavní jim to ovšem zakazujeme s odvoláváním na apoštola Pavla: „Ženy nechť ve shromáždění mlčí. Nedovoluje se jim, aby mluvily; mají se podřizovat, jak to říká i Zákon. Chtějí-li se o něčem poučit, ať se doma zeptají svých mužů; ženě se nesluší mluvit ve shromáždění.“ (1 Kor 14,34-35)

[2] Už Mojžíš a nejbystřejší proroci se ubránili násilníkům. Ježíš je proti používání násilí, ale ochromil ty, kteří ho chtěli zabít nebo zatknout.
-  Nazaretští při Ježíšově kázání „byli v synagóze naplněni hněvem. Vstali, vyhnali Ježíše z města a vedli až na sráz hory,
na níž bylo jejich město vystavěno, aby ho svrhli dolů. On však prošel jejich středem a bral se dál.“ (L 4,28-30)
-  Ježíš se ptal zatýkacího komanda: „Koho hledáte?“  Odpověděli mu: „Ježíše Nazaretského.“ Řekl jim: „To jsem já.“  Jakmile jim řekl `to jsem já´, couvli a padli na zem. (J 18,4-6)
Apoštol Petr popravil „holí svých úst“ Ananiáše a Safiru. (Srv. Sk 5,1n)
Apoštol Pavel na čas ochromil kouzelníka, který mu škodil. 
- Elymas, kouzelník vystoupil proti učedníkům a snažil se odvrátit místodržitele od víry. Pavel byl naplněn Duchem svatým, upřel na Elymase zrak a řekl: „Ty svůdce všeho schopný, synu ďáblův, nepříteli Boží spravedlnosti, kdy už přestaneš podvracet přímé cesty Páně? Nyní na tebe dopadne Boží trest: Oslepneš a neuzříš sluneční světlo, dokud se nad tebou Bůh neslituje.“ Tu Elymase náhle obestřela mrákota a tma, tápal kolem sebe a hledal, kdo by ho vedl za ruku. Když místodržitel uviděl, co se stalo, uvěřil, pln údivu nad učením Páně. (Sk 13,8-12)

[3] Proti lži, zlu, násilí a utrpení je nutné se stavět. I to paří k napravování člověka a světa. Nebezpečné osoby je třeba zbavit moci a vlivu. Naše naivita a slabost naopak povzbuzuje násilníky k upevnění jejich pozic a dalšímu páchání zla.
Denacifikace v poválečném Německu byla těžkým oříškem. My jsme mnohé komunistické (a také církevní) provinilce neodstavili od moci a mstí se nám to do dneška. Uzdraví se Rusko ze svého dnešního fašismu a imperialismu? 
Zločinci patří před nezávislý soud (s právem obhajoby). Nechat je vést společnost je špatné a nebezpečné. Vystupujeme proti malým zlodějům a násilníkům, ale velkým rybám zbaběle ustupujeme. 
Ježíšova matka ve své modlitbě volá: „Bůh prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně; vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil“ (L 1,51-52)
Apoštolové mohli velekněze vyzvat k veřejnému božímu soudu jako Eliáš: „Vyberme dva malomocné. Vyberte si jednoho z nich a modlete se k Hospodinu, aby ho uzdravil. Pak budeme my prosit Hospodina za zbylého malomocného, aby ho ve jménu Ježíše ukřižovaného a vzkříšeného uzdravil.“

[4] Někteří náboženští provinilci mají nezdravý sklon přijímat trápení jako zadostiučinění za svá selhání. Místo nápravy smyšlení a jednání, místo práci na budování laskavějšího světa provinění se uchylují k sebemrskačství. Trčí v pohanské představě Boha.
Biblické vyučování nás osvobozuje od sadomasochistických choutek. Milosrdný otec marnotratného syna provádí obráceného potomka jiným programem.
Proč Rusové říkají: „Bůh trpěl a přikázal nám totéž“?

[5]  „Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale přelézá ohradu, je zloděj a lupič.
Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí.
Vrátný mu otvírá a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. Když je má všecky venku, kráčí před nimi a ovce jdou za ním, protože znají jeho hlas. Za cizím však nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají.“
Toto přirovnání jim Ježíš řekl; oni však nepochopili, co tím chtěl říci. Řekl jim tedy Ježíš znovu:
„Amen, amen, pravím vám, já jsem dveře pro ovce. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči. Ale ovce je neposlouchaly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu.
Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti.
Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce. Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a rozhání. Tomu, kdo je najat za mzdu, na nich nezáleží. Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce.“ (J 10,1-15)
„Vůle mého Otce je, abych neztratil nikoho z těch, které mi dal, ale vzkřísil je v poslední den.“ (J 6,39)
Ježíš řekl vojákům, kteří ho zatýkali: „Hledáte-li mne, nechte ostatní odejít. Tak se mělo naplnit slovo: „Z těch, které jsi mi dal, neztratil jsem ani jednoho.“ (J 18,8-9)

[6] Řecké martyr znamená svědek, ale my jsme z martyra udělali mučedníka. Přispívá k tomu i nepřesný překlad Ježíšových slov: „Kdo chce být mým učedníkem, vytrhni svůj kůl z farizejské kolové hradby okolo Tóry a následuj mě. („Rozmysli si, zda chceš být učedníkem rabínů nebo učedníkem mým.“)
My nešťastně překládáme: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne.“ (L 9,23)
Jak to, že nevíme, co znamená kříž? (Zaměňujeme ho povrchně za kdejaké trápení). Ježíš po nás nechce, abychom denně vystupovali na popraviště k umučení. (Kříž je hrůzný popravčí nástroj a přeneseně znamená pronásledování, mučednictví pro Kristovu věc, ne třeba rakovina. Nehrajme si lacině na mučedníky.
(Maminka za války dovolila tátovi odboj. Po jeho zatčení pak čekali na tátovu popravu, ale svou obětavost nikdy nenazvali obětí nebo křížem. Jen řekli: „To byla naše občanská povinnost. Takových lidí bylo víc.“)

[7] Naše modlitby za druhé mají cenu podle míry našeho spoléhání se na Hospodina a podle míry naší pomoci potřebným. Pouhá „zbožná slova“, nepodložená obětavostí služby by devalvovala, znehodnocovala modlitbu žehnání. Byla by opovážlivostí před Bohem. Známe přísloví: „V nouzi dá ti radu každý dobrý přítel, ale málokterý dá ti mouky pytel““.
Za dobré zkušenosti dětí se svými rodiči stojí váha a hodnota rodičovského požehnání dětem. Rodičovské požehnání nemůže nahradit kněžské požehnání.
(Však nás Ježíš varuje, že si nemáme hrát na duchovní „otce“ a „matky“.)