7. neděle velikonoční

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 17,11-12 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 15,1-2.22-29; Zj 21,10-14.22-23; J 14,23-29
Datum: 29. 5. 2022
Opakování: Ježíš rozmlouval s Otcem (modlil se) dvěma způsoby, otcovštinou a mateřštinou. Otcovštinu neznáme. Ježíšovy modlitby v mateřštině máme zaznamenány, abychom věděli, co Ježíšovi leží na srdci, na co se máme zaměřit a jak s Bohem rozmlouvat.
 
Už několikátou neděli promýšlíme některé věty z Ježíšovy „velekněžské modlitby“. To nás nalákalo k opětovnému čtení celé Ježíšovy poslední vyučovací hodiny. (J 13,31-17,26). Dnes si k porozumění Ježíšovým slovům potřebujeme přinejmenším osvěžit celou 14. kap. Janova evangelia.
 
Pokud neporozumíme, nezbývá nám, než se pokorně vrátit na začátek Ježíšova vyučování slova, jinak by nás čekal osud Ježíšových učedníků, kteří se nad Ježíšem pohoršili. [1]
 
Zopakuji vyučování předešlých lekcí, které jsme v minulých nedělích promýšleli. 
„Já a Otec jedno jsme“, říká Ježíš.
Do tohoto společenství, do této Náruče jsme zváni i my. (Při křtu říkáme křtěnému: „Vkládáme tě do Boží Náruče, do lásky Otce, Syna i Ducha svatého“. Pak se pokřtěný připojuje k nám na Ježíšovu cestu.)
Do boží Náruče vstupujeme skrze Ježíše – on je dveřmi do božího království.
Ježíš nás vyučuje a ukazuje nám cestu. „Já jsem cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (J 14,6)
Dveřmi se vchází. Po cestě se vydáváme, abychom došli do cíle.
 
Víme, jak to na Cestě chodí. [2]
Na začátku cesty jsme prošli obrácením se k Bohu - změnou smýšlení a jednání. [3]
Pak jsme přijali Ježíše za svého učitele.
 
Slovem božím jsme dostali život, slovo boží nám sděluje, že Bůh o nás stále pečuje.
Slovo boží nás stále formuje. (Podle toho, co konzumuji, čím se „živím“, tím se stávám.)
U Ježíše se krok za krokem učíme napodobovat svého Učitele.
Ježíš nás (vedle vyučování svým slovem) navíc zve k osobnímu bytostnému setkávání (my tomu říkáme „svátosti“). Ženich obdarovává svou nevěstu a věrně nás zvláštním způsobem provází. [4]
 
Bůh nám slouží osobně, i skrze druhé lidi.
-     Rodiče jsou dětem prvními posly (anděly) od Boha.
-     Manžel a manželka se vzájemně obdarovávají, aby spolu mohli růst k božímu obrazu.
-     V těch, kteří nám slouží, poznáváme boží tvář.
-     Těm, kterým sloužíme, můžeme vyzařovat boží tvář.
Společně s druhými stavíme Boží království.
 
Ten, kdo se u Ježíše učí, kdo zachovává jeho slova, ten zakouší boží péči a lásku (boží Náruč) a ponese krásné ovoce - bude milovat druhé lidi, bude žít v Ježíšově pokoji a bude spolutvůrcem Ježíšova pokoje.
Tak s Ježíšem společně oslavujeme svého Tvůrce. 
 
Už rozumíme službě Ducha svatého a umíme ji ocenit. Víme, že se Duch boží za nás nepřimlouvá u Otce, ale připomíná nám slova Ježíšova vyučování a přimlouvá se u nás, abychom se vydali nebo pokračovali na Ježíšově cestě. [5]
 
K Ježíšovým slovům dnešního úryvku si dosaďme jeho slova o smyslu Ježíšovy hostiny z Janovy 6. kapitoly (Jan 6):
35  Ježíš nám říká: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mně, nikdy nebude žíznit.
47   Kdo mně důvěřuje, má život věčný.
48  Já jsem chléb života.
51  Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z toho chleba, živ bude na věky.
53   Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život.
54  Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.
56  Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.
57  Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne.
60  Když to jeho učedníci slyšeli, mnozí z nich řekli: „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?“
66  Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili.
 
Je zřejmé, že bez vyučovací lekce z Janovy 6. kap. bychom neporozuměli slovům ze 14. kap.
Vidíme tři stálé a nezbytné kroky:
1.   Obracení se k Bohu
2.   Vzdělávání se v Ježíšově nauce   
3.   Obdarování Ježíšovou hostinou
 
Je to podobný přístup jako při výchově dětí.
1.       Rodiče pečují o děti a dávají jim dobrý příklad. Děti se dobrým rodičům chtějí podobat. 
2.       Děti přejímají moudré postoje rodičů.
3.       Rodinné slavnosti upevňují vzájemné přátelství.
 
Pokud bychom nerozuměli záměru Ježíšovy hostiny, nevěděli bychom jak se u Ježíšovy hostiny chovat, co nám Ježíš u svého stolu nabízí a jak s ním máme spolupracovat.
(Nutit se do nějakých zbožných pocitů, by bylo málo.)
My vydáváme mši za opakování Ježíšovy popravy nekrvavým způsobem.
Ale Ježíš nám ji nabízí jako slavnost největšího přátelství, jako svatební hostinu.
Bez Ježíšova vyučování se naše chování na mši podobá chování na pohřbu.
Ježíš mluví o Beránkově svatbě.
 
I předškoláci vědí, kdo je nevěsta a ženich a jak se chovají.
Pro Ježíše jsme nevěstou.
Nevěsta před ženichem neklečí. Ženich se nevěstě odevzdává a přijímá ji za milovanou manželku. Opečovává nevěstu. A nevěsta se v Ženichovi vidí, chce se mu líbit a být mu k ruce.  
 
Máme moudrého, krásného a obětavého Ženicha. Je radostí na takového manžela dát, „zachovávat jeho slovo“ a spolupracovat s ním na díle, ke kterému jsme přizváni. Jeho láska a společné bydlení nám přináší závratnou radost. Jsme u Boha doma.
Ježíš s námi chce být „jedno tělo a jedna duše“. Navždy.
Přislíbil nám, že nás probudí ze spánku smrti a uvede nás mezi nebešťany. Dopomůže nám dorůst na úroveň nebešťanů (ti přijali stejné názory a postoje jako Bůh). Nikdo jiný nám nemůže nabídnout větší krásu a vyšší postavení …
I hříšníci mají možnost se obrátit a patřit do množiny Nevěsty.
[1] „Mnozí z Ježíšových učedníků řekli: „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat? … Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili.“ (Srv. J 6,60-66)

[2] Cesta má začátek a cíl. Na cestě se nedá nějaký úsek přeskočit. My jsme přirovnání k cestě nepochopili. Místo poctivého vyučování někdo nabízí křesťanům „myšlenku na den“. Nikdo si nemyslí, že by bez poctivého studia zvládl medicínu nebo matematiku. Úryvky z učebnic by mu nepomohly. 

[3] Obracení se k Ježíši jsme přijali jako celoživotní proces, stále si porovnáme své myšlení a jednání s Ježíšovými postoji.
Podobně jako farizeové si někdy k božím pokynům něco svévolně přidáváme a jindy jako saduceové svévolně ubíráme. Zapomínáme na důležitý pokyn Hospodina: „Nic k mým slovům nepřidáš a nic z nich neubereš“. (Srv. Dt 13,1)
I apoštolové měli u Ježíše zpoždění a stále se namáhali, aby s ním udrželi krok.

[4] Ježíš se nám zasvětil. A v náročných situacích nám osobně slouží zvláštním způsobem: při křtu přichází jako průvodce na cestě životem, při biřmování nám dává svého Ducha, v nemoci těla a ducha přichází jako lékař, v manželství jako rodinný přítel, v služebném kněžství jako první, který slouží všem. Ve své hostině nás Ježíš svou láskou prostupuje a postupně proměňuje. („Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.“ (Gal 2,20)  

[5] Ježíšovi se nepodařilo zachránit Kaifáše a jeho partu, aby neukřižovali nevinného. Nepodařilo se mu zachránit desetitisíce židů později ukřižovaných Římany, protože se drželi rabínů a ne Ježíše, proto jim Duch boží nemohl pomoci. (Kdo odmítá Ježíšova slova, odmítá i nápovědu Ducha božího.)