17. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Gn 18,20-32 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Gn 18,20-32
Datum: 24. 7. 2022
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Gn 18,20-32 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Gn 18,20-32
; Kol 2,12-14
; L 11,1-13
Datum: 24. 7. 2022
Než začneme mluvit o setkání
s Bohem a o modlitbě, položme si znovu základní otázku:
Proč a jak mluvit s Bohem?
Jak to dospělým dětem a vnoučatům vysvětlujeme? [1]
Ne každá naše modlitba vede k setkání s Bohem.
Izraelité v rozmluvě s Bohem dosáhli - díky božímu vyučování - pozoruhodné úrovně.
Naslouchání je prvotní, to známe z našeho dětství v rodině i ze školy. (Je hloupé mluvit o něčem, do čeho nemáme vhled.)
Izraelité znali 150 žalmů a mnoho dalších modliteb z biblických knih.
I Ježíšovi učedníci měli za sebou biblickou školu. (Takové vzdělání nám povětšinou schází.) [2]
K prvnímu čtení.
Obyvatelé Sodomy a Gomory byli zvrhlí, a přesto měl Abrahám starost, aby Hospodin nezahubil nespravedlivé s viníky. Odváží se rozhovoru s Hospodinem. A ten neodmítne a nekárá Abraháma za opovážlivou pochybnost, že by snad Bůh jednal nespravedlivě, nebral ohled na nevinné a nebyl dost milosrdný.
Máme-li nějakou pochybnost nebo podezření o druhém, máme si danou věc vyříkat. Bůh nás nesmete, neuráží se. I my vyzýváme děti a přátelé k rozhovoru, abychom spolu poctivě mluvili, vyjasnili si své pochybnosti, stanoviska a jednání. Podezření nepatří mezi ctnosti, máme hájit druhého i před sebou samým.
Vícekráte mně někdo napomínal, protože mě podezíral z nějakého neuváženého tvrzení. Pochválil jsem takového člověka, že přišel a nekritizoval mě po straně. Tak nás Ježíš vyučuje; máme si vyříkávat, co proti sobě máme. Tím, že se neurazíme a jsme ochotní se s druhým bavit, abychom jeho podezření rozptýlili, budujeme přátelství. Ten, kdo zůstává s podezřením sám, kdo neposkytuje druhému právo na obhajobu, spolupracuje se Zlým, který zasévá rozbroje a nepřátelství.
Bůh není svévolné a tvrdé pohanské božstvo. Nepotřebuje být přemlouván k slitovnosti. Nikdo z nás nejsme tak milosrdný jako Bůh.
Slova, že Bůh sestupuje, aby vyšetřil jak to se sodomskými je, jsou poněkud ironická vůči namyšleným a suverénním lidem.
Abrahámova řeč je naopak pokorná. Omlouvá se, že si ověřuje boží spravedlnost. A Hospodin jeho obavy trpělivě rozptyluje, neoboří se na Abraháma: „Co si to o mně myslíš! Jak se opovažuješ mě podezřívat z tvrdosti.“
Hospodin pomohl Abrahámovi nahlédnout do svého myšlení a jednání.
Písmo chválí Abrahámovu odvahu ptát se. Hospodin si Abraháma dobře vybral, pro dobrovolnou a velkorysou starostlivost o druhé je praotcem mnohým. Hlásí se k němu izraelité, muslimové i křesťané.
Hospodin Abraháma uklidnil (pohanská božstva byla často krutá, svévolná a nevypočitatelná). Prospěch z rozhovoru měl Abrahám. I my z tohoto rozhovoru a z Abrahámova příběhu můžeme mnoho vytěžit a naučit se. [3]
Učedníci k Ježíšovi vzhlíželi a pozorovali ho. Viděli, jak s Otcem mluví a jakou radost mu modlitba přináší. Proto ho prosili, aby je naučil mluvit s Bohem.
Řekli: „Nauč nás mluvit s Bohem“. Neřekli: „Nauč nás novou modlitbu“.
Kdyby šlo jen o modlitbu, ptali bychom se, která verze „otčenáše“ je lepší (neboť jsou tři verze).
Ježíš nám poskytl dobré vyučování o setkávání s Bohem. Škoda, že nejsme jeho pilnými žáky a jeho vyučování si neceníme.
Máme zkoumat smysl Ježíšových slov: „Váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho o to prosí!“
Necháme-li se Ježíšem vyučit, jak porozumět Bohu, získáme klíč i k srdci Ježíšových učedníků. Domluvíme s těmi, kteří budují boží království. To je ještě důležitější než umět angličtinu.
Už jen porozumění slovům: „Otče náš,“ nám otvírá dveře k bratrství Ježíšových učedníků. [4]
Ježíš v podobenství o neodbytném sousedovi a o statečné vdově nás nevybízí k dotírání na Boha (ten není neochotný nebo neoblomný), ale k vytrvalé snaze o porozumění Bohu.
Ve knize „Vystup na horu a buď tam“ (na jaře ji vydalo nakladatelství Vyšehrad) také o Modlitbě Páně mluvím. [5]
[1] Někteří kolegové říkají, že Bůh má nejraději latinu.
Připomínám, že české slovo modlitba nás varuje, abychom s Bohem nemluvili jako s modlou.
(I návštěvníci některých komunistických diktatur přicházejí před sochu komunistického zakladatele a klaní se před ní. Svého vládce opěvují a často mu dlouho povinně tleskají.)
Jak vypadá provoz v hinduistických a buddhistických chrámech? Čím se my od zbožných pohanů lišíme?
K čemu sloužily oběti?
Dělalo Bohu dobře, když pro něj pálili zabitá zvířata?
Po zničení Jeruzaléma a svatyně nebylo možné přinášet korban (oběti). Rabíni prohlásili modlitby za oběti rtů.
Dělá Bohu dobře, když ho chválíme? Neobtěžujeme ho naše brebentění?
Dětem nasloucháme, ale tlachání hlupáků nesnášíme.
Vládcové jen některým podaným povolili audienci. Tak je to dodneška.
Velekněz jednou za rok vešel do velesvatyně a vyslovil jméno boží.
Proč se my lidé zdravíme?
Proč spolu mluvíme?
Proč spolu chodíme na procházky, na koncerty, díváme se na filmy? Proč spolu mluvíme o zážitcích?
[2] Tridentská církev nedovolovala katolíkům spontánní modlitbu, protože pokřtěným chybělo patřičné vzdělání. Oficiální modlitby měly církevní schválení a každá modlitba byla ohodnocena určitými body. Místo dovednosti jak mluvit s Bohem, lidé modlitby opakovali. („Za pokání se pomodlete 10x Otčenáš,“ ukládali např. zpovědníci.)
Dnes se i řada lidí modlí breviář.
Pan biskup v přednášce kněžím pravil: „Naše modlitba breviáře nebývá vždy soustředěná, ale uvědomme si, že jsme Bohu věnovali určitý čas“. Nepochopil jsem ten výrok, neříkali jsme ve škole: „Paní učitelko, dnes jsme vám věnovali čas pěti vyučovacích hodin“.
[3] Naše některé modlitby jsou více než troufalé a opovážlivé - když naléháme na Hospodina: „Dej, dej“ jakoby se málo staral. Platí: „Řekni, jak se modlíš, a já ti povím, v jakého Boha věříš, jakou o něm máš představu“.
[4] Je skvělé, jak mnoho lidí u nás pomáhá Ukrajincům. Ale ukrajinské cikány naše společnost nepřijala.
Jen to připomínám, abychom si všimli, že máme v porozumění Ježíšovi určitá slepá místa.
[5] Dovoluji si připojit recenzi Jana Beránka na knihu „Vystup na horu a buď tam.“
Poslední knížka populárního kněze a autora duchovní literatury má podtitul Cesta k setkávání s Bohem. Boha nikdy nikdo neviděl, a přece „naše představa o něm určuje, jak s ním mluvíme a jednáme“. Ovlivňuje, „zda se mu chceme podobat“. Vackova kniha jde k jádru, sevřeně v hutných větách, usiluje o uchopení smyslu života. Odpovídá na otázky těch, kdo se odváží tázat po smyslu léta opakovaných náboženských rčení, bohoslužeb, sloužených v rozpadajících se chrámech… Co vlastně od nás Ježíš očekává?
Václav Vacek hovoří o modlitbě, zvláště o modlitbě Páně, o slavení neděle a Ježíšově hostině, o dalších svátostech a velikonočních svátcích. Na půdorysu tradičních milníků na katolické cestě životem ovšem Vacek rozehrává melodie, které čtenář důvěrně zná, ale nikdy si je nedával do souvislosti s vírou, nebo aspoň ne v takové tónině.
Emeritní letohradský farář nabízí vlastně jednoduchý recept: „Čím déle jsme žili s rodiči a čím více jsme spolu mluvili, tím přesně jim můžeme říci, co by nám v určité situaci poradili. Známe jejich zásady a postoje. S Bohem je to podobné – čím více známe názory jeho a Ježíše, tím přesvědčivěji se můžeme dobrat správného odhadu Božích plánů.“ Máme Bibli, říká autor, včetně výkladu, můžeme se modlit, „konzultovat“ s Bohem. Máme se ptát, píše Vacek. „Bůh nás přece zve k rozhovoru: ,Vyslechneš-li mě, mohu tě učit, můžeš se dozvědět věci, na které bys sám nepřišel.´“ Možná právě tady pramení Vackova originální a inspirativní interpretace Bible, opřená o studium křesťanské biblistiky i židovských autorů a promýšlená v modlitbách i diskusích s přáteli. „Dobrá modlitba je dobrým činem, který má pohnout námi (ne Bohem) k dalšímu dobrému činu.“
Je rozdíl mezi naší „zbožností“ a zbožností, jak si ji představuje Bůh. „Od vyprávění Písma jsme se nechali odvést k pokřivené představě Boha, Ježíše a jeho následování. O Ježíši si děláme představu z výzdoby svých kostelů, z obrazů a soch, z barevných filmů a kýčovitých zpodobnění.“ Ta ovšem často s odstupem času jen zakrývají krásu Ježíšovy a Mariiny lidskosti. Přitom Bůh k nám sestupuje, aby nám ukázal důstojnost lidství, aby nás vyučil lidskosti. „Potřebujeme poznávat Ježíšovo myšlení, jeho úctu k životu, cit pro ušlechtilost a jeho vkus.“ Potřebujeme do hloubky pochopit, že „být lidským člověkem je největším úkolem a velikou ctí“. V této souvislosti také cituje výrazného českého teologa Antonína Mandla, který jako velký úkol naší doby zmiňoval nutnost osvobodit křesťanství od klerikalismu, ritualismu a legalismu.
Autor varuje před vyprošováním si přízně božstev, jako to dělali pohané, před představou, že je třeba božstva udržovat naživu a při síle obětmi. Ježíš od nás podle autora očekává, že se na každé setkání, na každé slavení připravíme, protože víme, ke komu přicházíme a kým pro něj jsme. V kapitole o náboženských obětech Vacek píše: „Hospodin skrze proroky protestoval: ,Já od vás pro sebe nic nepotřebuji. Smilovávám se nad vámi, nechci od vás nějaké oběti, ale milosrdné jednání s druhými lidmi a tvorstvem…´“
Až po „zkušenosti s přízní Boha, až když jsme ušli kus cesty v důvěře a v porozumění Bohu, můžeme bez vzpírání a s chutí říci první slova modlitby Otče náš“, a teprve tehdy nám budou osvobozením, rozjasněním naší vlastní jedinečné cesty.
Půvab Vackovy knihy je právě v tomto inspirujícím vnímání světa kolem nás jako Božího obdarování. „Prvním zdrojem poznání je zakoušení Boží péče, ochutnávání darů života darovaného světa. Druhým je slovo Boží a třetím slavení přátelství s Bohem skrze svátosti.“ O tom všem Vacek ve své knížce píše a vždy čtenáře překvapí vyhmátnutím nečekaných souvislostí a významů. Knihu je možné číst od začátku do konce, nebo si přečíst jen pár stránek jako inspiraci, jak slavit s rodinou neděli, jak se připravit na svátost smíření nebo jak druhým přiblížit velikonoční události. Pokaždé si čtenář s úctou a vděkem uvědomí, jakou sílu v sobě skrývá Ježíšovo poselství a jak pozoruhodně o něm dokáže Václav Vacek hovořit.
Josef Beránek, Univerzum 2/2022
Proč a jak mluvit s Bohem?
Jak to dospělým dětem a vnoučatům vysvětlujeme? [1]
Ne každá naše modlitba vede k setkání s Bohem.
Izraelité v rozmluvě s Bohem dosáhli - díky božímu vyučování - pozoruhodné úrovně.
Naslouchání je prvotní, to známe z našeho dětství v rodině i ze školy. (Je hloupé mluvit o něčem, do čeho nemáme vhled.)
Izraelité znali 150 žalmů a mnoho dalších modliteb z biblických knih.
I Ježíšovi učedníci měli za sebou biblickou školu. (Takové vzdělání nám povětšinou schází.) [2]
K prvnímu čtení.
Obyvatelé Sodomy a Gomory byli zvrhlí, a přesto měl Abrahám starost, aby Hospodin nezahubil nespravedlivé s viníky. Odváží se rozhovoru s Hospodinem. A ten neodmítne a nekárá Abraháma za opovážlivou pochybnost, že by snad Bůh jednal nespravedlivě, nebral ohled na nevinné a nebyl dost milosrdný.
Máme-li nějakou pochybnost nebo podezření o druhém, máme si danou věc vyříkat. Bůh nás nesmete, neuráží se. I my vyzýváme děti a přátelé k rozhovoru, abychom spolu poctivě mluvili, vyjasnili si své pochybnosti, stanoviska a jednání. Podezření nepatří mezi ctnosti, máme hájit druhého i před sebou samým.
Vícekráte mně někdo napomínal, protože mě podezíral z nějakého neuváženého tvrzení. Pochválil jsem takového člověka, že přišel a nekritizoval mě po straně. Tak nás Ježíš vyučuje; máme si vyříkávat, co proti sobě máme. Tím, že se neurazíme a jsme ochotní se s druhým bavit, abychom jeho podezření rozptýlili, budujeme přátelství. Ten, kdo zůstává s podezřením sám, kdo neposkytuje druhému právo na obhajobu, spolupracuje se Zlým, který zasévá rozbroje a nepřátelství.
Bůh není svévolné a tvrdé pohanské božstvo. Nepotřebuje být přemlouván k slitovnosti. Nikdo z nás nejsme tak milosrdný jako Bůh.
Slova, že Bůh sestupuje, aby vyšetřil jak to se sodomskými je, jsou poněkud ironická vůči namyšleným a suverénním lidem.
Abrahámova řeč je naopak pokorná. Omlouvá se, že si ověřuje boží spravedlnost. A Hospodin jeho obavy trpělivě rozptyluje, neoboří se na Abraháma: „Co si to o mně myslíš! Jak se opovažuješ mě podezřívat z tvrdosti.“
Hospodin pomohl Abrahámovi nahlédnout do svého myšlení a jednání.
Písmo chválí Abrahámovu odvahu ptát se. Hospodin si Abraháma dobře vybral, pro dobrovolnou a velkorysou starostlivost o druhé je praotcem mnohým. Hlásí se k němu izraelité, muslimové i křesťané.
Hospodin Abraháma uklidnil (pohanská božstva byla často krutá, svévolná a nevypočitatelná). Prospěch z rozhovoru měl Abrahám. I my z tohoto rozhovoru a z Abrahámova příběhu můžeme mnoho vytěžit a naučit se. [3]
Učedníci k Ježíšovi vzhlíželi a pozorovali ho. Viděli, jak s Otcem mluví a jakou radost mu modlitba přináší. Proto ho prosili, aby je naučil mluvit s Bohem.
Řekli: „Nauč nás mluvit s Bohem“. Neřekli: „Nauč nás novou modlitbu“.
Kdyby šlo jen o modlitbu, ptali bychom se, která verze „otčenáše“ je lepší (neboť jsou tři verze).
Ježíš nám poskytl dobré vyučování o setkávání s Bohem. Škoda, že nejsme jeho pilnými žáky a jeho vyučování si neceníme.
Máme zkoumat smysl Ježíšových slov: „Váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho o to prosí!“
Necháme-li se Ježíšem vyučit, jak porozumět Bohu, získáme klíč i k srdci Ježíšových učedníků. Domluvíme s těmi, kteří budují boží království. To je ještě důležitější než umět angličtinu.
Už jen porozumění slovům: „Otče náš,“ nám otvírá dveře k bratrství Ježíšových učedníků. [4]
Ježíš v podobenství o neodbytném sousedovi a o statečné vdově nás nevybízí k dotírání na Boha (ten není neochotný nebo neoblomný), ale k vytrvalé snaze o porozumění Bohu.
Ve knize „Vystup na horu a buď tam“ (na jaře ji vydalo nakladatelství Vyšehrad) také o Modlitbě Páně mluvím. [5]
[1] Někteří kolegové říkají, že Bůh má nejraději latinu.
Připomínám, že české slovo modlitba nás varuje, abychom s Bohem nemluvili jako s modlou.
(I návštěvníci některých komunistických diktatur přicházejí před sochu komunistického zakladatele a klaní se před ní. Svého vládce opěvují a často mu dlouho povinně tleskají.)
Jak vypadá provoz v hinduistických a buddhistických chrámech? Čím se my od zbožných pohanů lišíme?
K čemu sloužily oběti?
Dělalo Bohu dobře, když pro něj pálili zabitá zvířata?
Po zničení Jeruzaléma a svatyně nebylo možné přinášet korban (oběti). Rabíni prohlásili modlitby za oběti rtů.
Dělá Bohu dobře, když ho chválíme? Neobtěžujeme ho naše brebentění?
Dětem nasloucháme, ale tlachání hlupáků nesnášíme.
Vládcové jen některým podaným povolili audienci. Tak je to dodneška.
Velekněz jednou za rok vešel do velesvatyně a vyslovil jméno boží.
Proč se my lidé zdravíme?
Proč spolu mluvíme?
Proč spolu chodíme na procházky, na koncerty, díváme se na filmy? Proč spolu mluvíme o zážitcích?
[2] Tridentská církev nedovolovala katolíkům spontánní modlitbu, protože pokřtěným chybělo patřičné vzdělání. Oficiální modlitby měly církevní schválení a každá modlitba byla ohodnocena určitými body. Místo dovednosti jak mluvit s Bohem, lidé modlitby opakovali. („Za pokání se pomodlete 10x Otčenáš,“ ukládali např. zpovědníci.)
Dnes se i řada lidí modlí breviář.
Pan biskup v přednášce kněžím pravil: „Naše modlitba breviáře nebývá vždy soustředěná, ale uvědomme si, že jsme Bohu věnovali určitý čas“. Nepochopil jsem ten výrok, neříkali jsme ve škole: „Paní učitelko, dnes jsme vám věnovali čas pěti vyučovacích hodin“.
[3] Naše některé modlitby jsou více než troufalé a opovážlivé - když naléháme na Hospodina: „Dej, dej“ jakoby se málo staral. Platí: „Řekni, jak se modlíš, a já ti povím, v jakého Boha věříš, jakou o něm máš představu“.
[4] Je skvělé, jak mnoho lidí u nás pomáhá Ukrajincům. Ale ukrajinské cikány naše společnost nepřijala.
Jen to připomínám, abychom si všimli, že máme v porozumění Ježíšovi určitá slepá místa.
[5] Dovoluji si připojit recenzi Jana Beránka na knihu „Vystup na horu a buď tam.“
Poslední knížka populárního kněze a autora duchovní literatury má podtitul Cesta k setkávání s Bohem. Boha nikdy nikdo neviděl, a přece „naše představa o něm určuje, jak s ním mluvíme a jednáme“. Ovlivňuje, „zda se mu chceme podobat“. Vackova kniha jde k jádru, sevřeně v hutných větách, usiluje o uchopení smyslu života. Odpovídá na otázky těch, kdo se odváží tázat po smyslu léta opakovaných náboženských rčení, bohoslužeb, sloužených v rozpadajících se chrámech… Co vlastně od nás Ježíš očekává?
Václav Vacek hovoří o modlitbě, zvláště o modlitbě Páně, o slavení neděle a Ježíšově hostině, o dalších svátostech a velikonočních svátcích. Na půdorysu tradičních milníků na katolické cestě životem ovšem Vacek rozehrává melodie, které čtenář důvěrně zná, ale nikdy si je nedával do souvislosti s vírou, nebo aspoň ne v takové tónině.
Emeritní letohradský farář nabízí vlastně jednoduchý recept: „Čím déle jsme žili s rodiči a čím více jsme spolu mluvili, tím přesně jim můžeme říci, co by nám v určité situaci poradili. Známe jejich zásady a postoje. S Bohem je to podobné – čím více známe názory jeho a Ježíše, tím přesvědčivěji se můžeme dobrat správného odhadu Božích plánů.“ Máme Bibli, říká autor, včetně výkladu, můžeme se modlit, „konzultovat“ s Bohem. Máme se ptát, píše Vacek. „Bůh nás přece zve k rozhovoru: ,Vyslechneš-li mě, mohu tě učit, můžeš se dozvědět věci, na které bys sám nepřišel.´“ Možná právě tady pramení Vackova originální a inspirativní interpretace Bible, opřená o studium křesťanské biblistiky i židovských autorů a promýšlená v modlitbách i diskusích s přáteli. „Dobrá modlitba je dobrým činem, který má pohnout námi (ne Bohem) k dalšímu dobrému činu.“
Je rozdíl mezi naší „zbožností“ a zbožností, jak si ji představuje Bůh. „Od vyprávění Písma jsme se nechali odvést k pokřivené představě Boha, Ježíše a jeho následování. O Ježíši si děláme představu z výzdoby svých kostelů, z obrazů a soch, z barevných filmů a kýčovitých zpodobnění.“ Ta ovšem často s odstupem času jen zakrývají krásu Ježíšovy a Mariiny lidskosti. Přitom Bůh k nám sestupuje, aby nám ukázal důstojnost lidství, aby nás vyučil lidskosti. „Potřebujeme poznávat Ježíšovo myšlení, jeho úctu k životu, cit pro ušlechtilost a jeho vkus.“ Potřebujeme do hloubky pochopit, že „být lidským člověkem je největším úkolem a velikou ctí“. V této souvislosti také cituje výrazného českého teologa Antonína Mandla, který jako velký úkol naší doby zmiňoval nutnost osvobodit křesťanství od klerikalismu, ritualismu a legalismu.
Autor varuje před vyprošováním si přízně božstev, jako to dělali pohané, před představou, že je třeba božstva udržovat naživu a při síle obětmi. Ježíš od nás podle autora očekává, že se na každé setkání, na každé slavení připravíme, protože víme, ke komu přicházíme a kým pro něj jsme. V kapitole o náboženských obětech Vacek píše: „Hospodin skrze proroky protestoval: ,Já od vás pro sebe nic nepotřebuji. Smilovávám se nad vámi, nechci od vás nějaké oběti, ale milosrdné jednání s druhými lidmi a tvorstvem…´“
Až po „zkušenosti s přízní Boha, až když jsme ušli kus cesty v důvěře a v porozumění Bohu, můžeme bez vzpírání a s chutí říci první slova modlitby Otče náš“, a teprve tehdy nám budou osvobozením, rozjasněním naší vlastní jedinečné cesty.
Půvab Vackovy knihy je právě v tomto inspirujícím vnímání světa kolem nás jako Božího obdarování. „Prvním zdrojem poznání je zakoušení Boží péče, ochutnávání darů života darovaného světa. Druhým je slovo Boží a třetím slavení přátelství s Bohem skrze svátosti.“ O tom všem Vacek ve své knížce píše a vždy čtenáře překvapí vyhmátnutím nečekaných souvislostí a významů. Knihu je možné číst od začátku do konce, nebo si přečíst jen pár stránek jako inspiraci, jak slavit s rodinou neděli, jak se připravit na svátost smíření nebo jak druhým přiblížit velikonoční události. Pokaždé si čtenář s úctou a vděkem uvědomí, jakou sílu v sobě skrývá Ježíšovo poselství a jak pozoruhodně o něm dokáže Václav Vacek hovořit.
Josef Beránek, Univerzum 2/2022