19. neděle v mezidobí

Každý den se znovu zdravíme. Dětem říkáme, proč tento malý, ale důležitý rituál opakujeme.  Znovu a znovu se vzájemně ujišťujeme o přízni.
Bůh nás ujišťuje nespočetnými projevy přízně skrze své dary a navíc častým rituálem Ježíšovy hostiny o své lásce. Odpovídáme Bohu svou vděčností a snažíme se, aby mezi námi „překočila jiskra“ přátelství, k Bohu a k těm, které Bůh k svému rituálu pozval.
Ježíšovo bratrství propojuje všechny jeho milované.

K prvnímu čtení.
Izrael je lidem Hospodinovým. Nabídku Božího přátelství vděčně přijal. Už dávní Izraelité věděli, že přátelství má své nároky, které vytvářejí jeho bohatství.
Někdo o osobní přátelství nestojí. Některá přátelství nevydrží.
Mocní se neradi podřizují, svou vůli prosazují násilím.
Král Achab byl jedním z nejhorších králů Izraele. Za ženu si vzal pohanskou Ježibabu (Jezabel), s ní se klaněl pohanským božstvům.
Za jeho vlády Chiel Betelský - přes zákaz - obnovil zbořené a prokleté Jericho a do základů vložil jako oběť své dva syny. (Srv.1 Kr 16,34)
Eliáš se odvážil kritizovat královský pár, i když věděl, že bude pronásledován. Vystupoval proti pohanským kněžím obětujícím pohanským božstvům lidské oběti.
„Bude sucho, nebude déšť ani rosa, leč na mé slovo,“ řekl prorok. (1 Kr 17,1)
O božím soudu nad pohanskými kněžími a proroky vypráví 18. kapitola.   

Achab a Jezabel se neobrátili, královna vyhlásila Eliášovi válku. Eliáš si připadal zbytečný. Jeho modlitbu: „Hospodine, nejsem lepší než moji otcové,“ mám za jednu z nejlepších. Je v protikladu k Nazaretským, kteří na Ježíšovu otázku, zda jsou lepší než jejich otcové, kteří hubili proroky a zda přijmou Mesiáše, se strašně urazili a pokusili se Ježíše zavraždit.  

K evangeliu.
Každé poznávání něco vyžaduje, rozum, nadání, zájem o věc, vytrvalost … (I pečení chleba je uměním.)
Vše má svou posloupnost. První krok k nám činí Bůh. 
„Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal …“
-  Bůh nás nalákal svými dary a my jsme se začali zajímat, o jeho péči a moudrost.
Od „Mojžíše“ a proroků jsme došli až k Ježíšovi. Jeho učení je pro nás vrcholem poznání (nic většího a krásnějšího než Bůh a jeho přízeň k nám neexistuje).

Ježíš vysvětluje postup a průběh božích obdarování ve dvou podobenstvích o hřivnách.
Kdo pracuje s božím darem, tomu Bůh dá další obdarování. Tomu, kdo hřivnu nevyužije, bude dar vzat.

V podobenství o jedné hřivně je božím darem rozum. Známe lidi, kteří dosáhli vysokoškolského vzdělání, získali třeba i vysoké pozice v církvi, ale časem jim „změkl mozek“ a oni nakonec vyznávají zcestné názory. Nedošli k biblické moudrosti.
Čím se to stalo?
Neporovnávali si své názory s Ježíšem. Opili se svým postavením a svou mocí.

Všímáme si, že i učedníci byli přitahováni vlastní důležitostí a povyšovali se nad druhé. Odháněli ženy, děti, samařany a cpali se na pomyslná ministerská křesla v božím království. Někteří učedníci od Ježíše odešli. Jidáš zůstal, ale začal hrát svou hru.
Nechceme dopadnout podobně, proto vítáme možnost - korektury svého myšlení a jednání podle Ježíše (tomu říkáme „obracení se“). Ten, kdo se učí z božího slova, může objevit své chyby a nepřesnosti a má možnost si své postoje opravit.

Dostávají se ke mně četné rozpady vztahů dříve blízkých, včetně manželství. Škoda, že ti lidé nevyužívali  Ježíšovu moudrost jak budovat přátelství, jak řešit spory, jak uzdravovat ublížení, a na co důležitého nezapomínat.

Hospodin je moudrý, ví, že nám nestačí říci: „Miluj bližního jako sebe sama.“ Proto nám dal nemalou řadu moudrých pokynů k jednání s druhými.
Víme, že k bezpečné jízdě autem nám také nestačí říci: „Jezdí ohleduplně a opatrně,“ naučili jsme se řadu bezpečnostních pravidel.

Jako příklad neznalosti Božího slova zopakuji jednoduchý příklad - když mě někdo osloví: „Otče,“ ptám se jej: „Proč Ježíšovi takové oslovení vadí?“ (Nechci druhé kárat.) 
Jsem překvapen, když řada lidí vůbec neví, že je to napsané v evangeliu, natož aby promysleli, proč a před čím Ježíš varuje. Mnozí jsou akademicky vzdělaní. Ani kněží Ježíšova slova neberou vážně, dokonce ani biskupové.
Víte, co na to říkám: „Dáváme dětem a cizím lidem špatný příklad, že Ježíšova slova nemusíme brát vážně.“
A to nemluvím o Ježíšových slovech v jeho „horském učení.“
Ježíšovým učedníkem není ten, kdo mnohokráte říká slova: „Otče, buď vůle tvá, a přijď tvé království,“
aniž se zajímá, co ta Ježíšova slova znamenají.

Neobjevujeme-li dětem a cizím lidem krásu Ježíšovy moudrosti, začnou ji hledat jinde. Ale najdou něco lepšího?

Ježíš nám slibuje vzkříšení. Krásu nebe vytvářejí nebešťané svým zájmem o druhé a svou šlechetnosti. K té můžeme dorůstat. Ale, kdo se o ni nezajímá, nebude o ni stát. Kdo neobjevil její krásu, kdo ji neochutnal, kdo je nepolíben, ten se s Ježíšem míjí. Mnoho Ježíšových současníků Ježíše kritizovalo a nepřijalo.

Budeme stát o vzkříšení? O Ježíšovu moudrost a jeho přístup k lidem?
Co vzkříšené čeká? Z čeho se těší? Na co se můžeme těšit my?

Zajímají nás názory Hospodina?

Zkusme si říci, proč se Ježíš přirovnává k chlebu. (Co říkáme dětem a vnukům?)
Za týden si to znovu připomeneme.

Kdo se ptá, co znamená „jíst chléb nebeský“?
Známe proces přijaté potravy v našem těle.
Jak přijímat Ježíše, abychom rostli do jeho podoby? Jakou roli hraje Ježíšova hostina chleba vína, jeho Těla a jeho Krve?

(Jedna z dcer řekla králi: „Otče, mám tě ráda jako sůl.“ Co to znamená?)