20. neděle v mezidobí

Jak se můžeme my, tvorové, setkávat se Stvořitelem, který nás nekonečně převyšuje a je úplně jiná bytost než my?
Jedině díky tomu, že k nám Bůh sestupuje.
Zná naše myšlení, mluví s námi naší řečí ... (Rozumí nám více než my sami sobě.)
(Náš přítel, polský jezuita a básník Waclaw Oszajca, napsal sbírku básní: „Bůh blízko, my daleko.“) 

K prvnímu čtení.
Přijali jsme úkol hledat Boží moudrost a pak ukazovat druhým cestu k moudrosti.
Je lidí hledajících moudrost většina?

K evangeliu.
Bůh se s námi setkává, skrze svá slova, dary a svou péčí. Do naší výbavy nám vymyslel pocity, potřeby, schopnost touhy a přání, abychom mohli vnímat krásy života a zakoušet jeho blízkost a zájem o nás.
Jeho slova jsou pro nás nejdůležitější. (Bez nich bychom neporozuměli smyslu Ježíšovy hostiny.)

Skrze Boží slova jsme se dozvěděli, že máme být obrazem Božím a všemu stvoření. („Buďte svatí, neboť já jsem svatý.“) [1]

Proč a k čemu Ježíš vymyslel svou hostinu? Jaký význam má jeho stolování s námi?
Vzpomeňme, že mnoho náboženských rituálů je spojeno s jídlem.
Jídlo bývalo (a mnohdy ještě je) jedním z mála zážitků (odmysleme si bohatství našeho západního světa a naše talíře s nedojedeným jídlem.) S hladovým žaludkem a nedostatkem jídla pro děti se těžko dá přemýšlet o Boží přízni.

Jídlo nám umožňuje žít. Jíst je snadné (pokud jsme zdraví). Příprava složitějšího jídla bývá pracná. Stolování je krásnou dovedností, je prostředkem k setkání s druhými. Objevujeme ji a pěstujeme si ji (ostatní živočichové ji nemají).
Bez porozumění stolování - „jsem tu pro tebe“ - neporozumíme Ježíšově hostině.
Přeskočí-li mezi stolujícími jiskra otevřenosti, zájmu o druhého, porozumění, blízkosti a obětavosti, je nám spolu velice dobře.

Znovu vzpomeňme na obraz „Poslední večeře Páně“ od Leonarda da Vinci. Učedníci jsou u stolu vedle Ježíše, který nemá zvláštní roucha a nesedí na zvláštním křesle (natož trůnu).   
Škoda, že naše mše Ježíšovu hostinu téměř nepřipomínají. Důraz jsme jednostranně položili jen na Ježíšovu oběť na kříži - jakoby Ježíšova hostina dostatečně jeho obětavost neobsahovala - a překryli ji množstvím ornamentů.

V jednom společenství křesťanů měl kdosi nedostatečně vycvičeného psa. Proto před bohoslužbou psa nejprve uvazovali, aby nerušil.
Jednou opět kdosi řekl: „Nejprve uvažte psa.“ – „Kde je pes“? – „Není tady.“ – „Tak sežeňte psa. Nejprve je třeba uvázat psa!“  

Zvoníte u vás doma při jídle?
Po dlouhá staletí kněz sloužil mši latinsky. Lidé se sami modlili, ale když bylo ukazováno Tělo a kalich s Krví Páně, ministranti zvonili, aby se lidé alespoň podívali. Dnes slova liturgie slyšíme a není důvod ke zvonění, ale někde se dál zvoní…
Z pohanského ceremoniálu císařského dvora přibylo okuřování, orientální převleky a klanění. 

Zanedbali jsme porozumění Ježíšově hostině a místo stolování jsme začali Tělo Páně vystavovat v monstranci. Copak Ježíš něco nedomyslel nebo na něco zapomněl? Vybízí nás: „Vezměte a jezte. Moje Tělo a Krev je k jídlu, ne k adoraci. Do jaké míry si vážíte si mých slov, mých pokynů?“
Potraviny ve vitríně za sklem jsou vystavovány jako reklama pro kupující, ale to nenahradí jedení.

Ježíš uměl stolovat. I my, nabízíme-li při jídle něco dobrého, neskláníme se při tom k jídlu, nýbrž mluvíme k hostům. Při přípitku pozvedáme poháry a díváme se lidem do obličeje.
Ovšem v latinské liturgii sloužil kněz (po staletí) mši zády k lidem a sehnut nad oltářem šeptal Ježíšova slova nad patenou (talířem) a do kalicha latinsky a potichu, aby nebyla slyšet a nikdo je nemohl jako magická slova použít k „černé mši“.
Ježíšova slova nad chlebem a vínem jsou svatebním slibem Mesiáše. Z našich svateb víme, jak ženich mluví k nevěstě a nevěsta k ženichovi. (Žádný ženich by nedovolil, aby před ním nevěsta klečela.)

K hostině patří jídlo a pití. Ale v druhém tisíciletí křesťanství se lidé neodvažovali přijmout pozvání k Ježíšovu stolu a kněží jim přestali říkat, že Ježíš ke své hostině zve hříšníky (kteří chtějí změnit život). Jenže hladovým a nemocným neodepíráme jídlo a léky!  

I za nás dlouho trvalo, než jsme se dostali k Ježíšově krvi. Klérus to dlouho nechtěl, opovážlivě si osoboval pro sebe vytvořená privilegia a upíral lidem Ježíšovo obdarování. [2]

Děti říkají: „Proč má pan farář větší hostii než my?

Jedna řeholnice se mě ptala: „Jak dlouho trvá eucharistická přítomnost Ježíše v nás?“
„Jak u koho,“ pravil jsem. Možná, když si pan biskup po „svatém přijímání“ nasadí svou čepičku (solideo). Nebo když duchovní odnáší zbylé Tělo Páně do svatostánku.
Zmrtvýchvstalý Ježíš není éterickou bytostí, která by se z nás brzy odpařovala jako nějaké těkavá látka.
Nejsme odkázáni na nějakou prchavou chvíli. Máme možnost otevřít Ježíšovi své srdce. Mnohokrát jsme si říkali, že jevištěm toho největšího divu - Ježíšovy hostiny - není „oltář“ ale my, v nás se má odehrát úžasné setkání s Bohem. 

Míra toho setkání roste s mírou našeho porozumění Ježíšovi a jeho vyučování. Vysvětluje nám význam jeho hostiny, jeho blízkosti a k jeho práci s námi. Ke sjednocení s ním a s ostatními u Ježíšova stolu.  

Ten, kdo umí naslouchat druhému, soustředit se na druhého, je na cestě k setkání s Ježíšem.
Kněz přinesl staré paní Tělo Páně. Hned jak polkla, začala: „Zdrávas Maria … – Kněz ji jemně upozornil: „Paní Nováková, Ježíš se chce s vámi setkat.“ – „Já vím, „zdrávas Maria …“ – „Ale paní Nováková, Ježíš je ten nejhlavnější.“ – „Ano, ano, zdrávas Maria …“
Podobně někdy „po svatém přijímání“ zpíváme písničky, které mluví o něčem jiném než o tom vzácném setkání s Ježíšem a s bratřími.

Načerpat si vodu nebo víno se učí i slepci.
Nechceme být jako cedník, z kterého vše rychle vyteče. Nechceme přijít o největší setkání, jaké je možné.   

Máme různé možnosti k setkávání s Bohem. Skrze krásu přírody nebo skrze umění, skrze porozumění s druhými …
Být „jedno tělo a jedna duše“ s manželkou, nebo s manželem, je asi vrcholným setkáním člověka s člověkem. Slovo Boží to popisuje: „Muž poznal svou ženu“. To má erotický obsah. Bůh se nestydí za hmotu, za stvoření, za to, že Ježíš přišel v těle jako člověk.
My jsme nešikovně erotiku rychle vyloučili a mluvíme jen o agapé. Jenže to je řecké myšlení a řecký přístup. Bible neříká, že člověk je složen z těla a duše, ale „člověk je tělo a duše.“ Jsme jednotou těla a duše. Jedno se bez druhého neobejde.
Potřebujeme tuto informaci promyslet, abychom ji mohli přijmout a osvojit si ji.
(Škoda, přeškoda, že naše společnost má erotiku za pornografii.
Podobně jsme přišli o význam lásky, přátelství, atd.)    

Setkání s Ježíšem v jeho hostině je závratné. Je setkáním člověka s bohočlověkem.
Někteří lidé z kostela spěchají domů (možná se v kostele nudí)
Jiný lituje, že ta chvíle sjednocení s Ježíšem je krátká. Ježíš na to myslí. Neopouští nás, když jdeme s kostela domů, když cestou mluvíme s nekostelovými lidmi, když pomáháme mamince připravit oběd, když si pochutnáváme na dobrém jídle, když si někdo odpoledne zdřímne a pak si udělá s druhým kávu, při tom všem je Ježíš naším hostem a Hostitelem. Kdykoliv a znovu se můžeme těšit z Ježíšovy blízkosti. Jako v nás doznívá krásný zážitek z jídla, z koncertu, procházky nebo z toho, že jste se včera pomilovali s partnerem, jako se těšíme z blízkosti a zájmu svých milých, s vědomím, že ta krása se může opakovat, tak je to i s Ježíšovým zájmem o nás.
Vzduch je okolo nás stále přítomen - stačí si to uvědomit. Podobně si stačí uvědomit Boží blízkost a jeho lásku. Jako ve mně zní slovo Boží, tak si mohu být vědom Ježíšovy obětavé blízkosti.

Bůh nám je tak nablízku, že už nemůže být blíže. Řada je na nás, my se mu můžeme přibližovat.
Jak mu rozumíme, se ukazuje na našich projevech. Uvedu několik příkladů. 
Přicházím-li do kostela, pokleknu před Bohem. Přicházím sám, ale z Ježíšovy hostiny mohu odejít s ním.
Je zvykem, že po „svatém přijímání“ ten, kdo odnáší zbylé Tělo Páně do „svatostánku“ poklekne. Stejně lidé klekají při odchodu s kostela. Nemáme to promyšlené. Přece jsem-li prostoupen Ježíšem, mohu se sv. Pavlem říci: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.“ (Gal 2,20)
Mám Ježíše vyvyšovat a ne jej ponižovat – klekáním.
Vím-li to, pak má kolena nekleknou. Nevěsta „zavěšená do ženicha“ nekleká.

Ježíš je pro nás Stromem života. Od něj a z něj získáváme potřebné „živiny“ k novému způsobu životu, k obětavosti jeho učedníků.
Od Ježíše víme, že nám slouží, jako nám slouží „chléb.“ Skrze jeho krev znovu a znovu přijímáme transfuzi jeho Ducha.
Děkujeme Ježíši za jeho vzdělávání. Zasvěcuje nás, přivádí nás k pokladu, o kterém mnoho hodných lidí nic netuší.
Jsme boží nevěstou!

---

[1] Bůh nám ukazuje svou přejícnost a šlechetnost. Tak nás zasvěcuje - uvádí - do své podoby.
Izrael (Boží lid, do kterého smíme patřit) s vděčností přijímá „Mojžíšovo vyučování“ Boží moudrosti a cestu jak k obrazu božímu dojít.
Ježíš nás svým slovem vyučuje další Boží moudrosti a svým příkladem nás zasvěcuje do krásy své lidskosti.
Bůh nám (skrze svá slova) sděluje, že chce bydlet v nás a uprostřed nás. Můžeme a máme být jeho příbytkem, Všechny kostely, baziliky a katedrály jsou nic proti člověku, který dovolí Bohu, aby v něm přebýval, a pracoval s ním na dotváření světa.
Úctou k lidem a ke všemu stvoření a péčí o ně se stáváme obrazem Božím.
Náboženské obrazy nejpřednějších umělců jsou ničím, proti člověku, který se snaží růst do podoby Božího zájmu o druhé.

[2] Před léty u nás probíhal církevní sněm. Biskupové nás vyzývali k vyjádření našich názorů o životě církve. Ale pan kardinál Vlk se zalekl římské kurie a nechal výsledky přepracovat. Na Velehradě byla závěrečná slavnost. Nic se nepohnulo, k Ježíšově hostině se nejprve hrnuli páni biskupové. Přijali Tělo Páně a pili z kalichů Krev Páně. Pak si kněží namáčeli Tělo Páně do těch rozpitých kalichů. Lidem jsme dali jen „sušenku“.
Jednou jsem se ptal dětí, kdo jí u zvířat první. „Vůdce stáda nebo smečky,“ řekl Matouš. Pak jsem se ptal, komu jejich maminka nejprve dává jídlo na talíř. – „Nejprve tatínkovi a pak nám, dětem.“ – „A co maminka?“ – „Ta si dává jídlo naposled.“ – „U nás to také tak bylo,“ řekl jsem.
„Děti neberte si příklad ve všem z nás, kněží. Když v druhém tisíciletí se lidé báli Ježíšova „pohoštění,“ kněz přijímal první a poslední. V Misálu bylo napsáno, že po určitých slovech kněz tak a tak přijme Tělo a pak Krev Páně. To se sice už změnilo, ale my, duchovenstvo, jsme si toho nevšimli a nemáme manželku a děti, které by nám na to upozornili.