21. neděle v mezidobí

V Poznámkách minulé neděle na druhé čtení jsem omylem uvedl komentář z dnešní neděle.

Každý chceme být slyšeni.
I Bůh.
Milující i milovaný touží po vzájemném porozumění.

Bázeň před Hospodinem vychází z obdivu k němu, z vděčností a respektu před ním.

K prvnímu čtení.
Jozue byl následovníkem Mojžíše (má stejné jméno jako Ježíš – „Hospodin je záchranou“), jeho úkolem bylo dovést Boží lid do země zaslíbené.
Jako za Mojžíše lid Izraele prošel Rudým mořem, tak podobně s Jozuem prošel rozvodněným Jordánem (Joz 3. kap.).
Jozue obřezal lid na znamení smlouvy s Hospodinem (Joz 4. kap.)
Bezbožné město Jericho bylo vyvráceno … (Joz 6. kap.)
Jozue – už jako stařec pokročilého věku – obnovil Smlouvu Hospodina s lidem Izraele.
V lekcionáři je vypuštěno vyznání Božího lidu ke Smlouvě – nešiďme se o jejich inteligentní výpověď.

K druhému čtení.
Nikdo, ani papež, ani apoštolové (ani my) nejsme neomylní (Pavel opravoval některé nepřesné názory Petra.) Některé názory apoštolů zůstaly poplatné jejich době, včetně podřízenosti žen. – Dodneška jsme si nesrovnali krok s Ježíšem. Všichni máme být podřízeni jemu, jsme-li jeho učedníky.
Opakuji, slovo „opustit“ rodiče nebo „opustit“ rodinu je zavádějící. [1]
Dospělý člověk se má „vyvázat z nezdravých závislostí“ na rodičích. Ježíš nechtěl po učednících, aby opustili své rodiny.    

K dnešnímu úryvku evangelia.
Říkáme si, že rozhovory s Ježíšem jsou v evangeliích zaznamenány stručně, učedníci je vyprávěli podrobněji. Ježíš zájemcům vše pečlivě vysvětloval.

Už čtvrtou neděli čteme 6. kapitolu Janova evangelia. Něco z ní zopakuji, abychom rozuměli celku. (Zedník na stavbě klade jednu řadu cihel na druhou a také pak překoukne kus nového zdiva.)

-        Velký zástup šel za Ježíšem, jeho uzdravování nemocných lidé rozpoznali jako potvrzení, že přichází od Boha (v. 2).
-        V nasycení mnohačetného zástupu Ježíšem (z pár rohlíků a ryb) lidé opět rozpoznali znamení od Boha, říkali: „Opravdu je to ten Prorok, který má přijít na svět!“ (v. 14)
Lidé chtěli Ježíše za krále: „Bude nás zadarmo živit …“
V Kafarnau Ježíš lidem řekl: „Hledejte pokrm pro život věčný; ten vám dá Syn člověka, jemuž Bůh vtiskl svou pečeť (znamení).“ (v. 25-27)
-         Pak byla řeč o maně (kterou Izraelité každý den sbírali).
Ježíš prohlásil: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mně, nikdy nebude žíznit.“ (v.35)
„Přáním Hospodina je, aby každý, kdo vidí Syna, důvěřuje mu a následuje jej, měl život věčný; a já jej vzkřísím v poslední den.“ (v. 40)
-          Lidé opět reptali ... (v. 40n)
-        Ježíš jim řekl: „Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život.
Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.
Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ (v. 53-56)

Teď už jsme u dnešního úryvku.
-        Učedníci reptali: „To je hrozná řeč!“  (v. 60n)
-        Ježíš prohlásil: „Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život. (v. 63)
Ježíš znovu potvrzuje moc Ducha. Bůh svým Duchem a slovem stvořil svět a jeho Duch, i jeho slovo, nás uzdravují, staví na nohy, oživují a zasvěcují nás do Božího života.

-        Mnoho učedníků Ježíše opustilo. 
Ježíš řekl Dvanácti: „I vy chcete odejít?“
Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života.
A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“ (v. 63-69)
Slova: „Ty jsi „Svatý Boží“ – nejsou zbožným titulem, ale oceněním a vyznáním: „Ježíši, ty přicházíš od Boha a zasvěcuješ nás do života podle Božího zadání. Jsme ti za to vděční, proto jsme ti zasvětili, s tebou chceme dotvářet svět.“

Z Ježíšova vyučování jsme se dozvěděli, že nás Ježíš chce vyživovat svým slovem a hostinou svého Těla a své Krve. Mluvíme o dvou Ježíšových Stolech bohatě prostřených.
(Při bohoslužbě za ně pokaždé děkujeme.)
Stůl Božího slova je pro nás základním pramenem poznání (bez něj bychom neporozuměli obsahu Stolu eucharistického). [2]

Také se divíte, že někteří učedníci od Ježíše odešli?
Patřili mezi ty, které Bůh „přitáhl.“ [3]
Nějaký čas chodili s Ježíšem, ale jakmile Ježíš nabízel něco nového, už se naštvaně uráželi.

To může být i náš případ. Ježíše si držíme v patřičné vzdálenosti a v mnohém si vedeme svou.
Před týdnem jsem opět připomínal, jak jsme Ježíšovu hostinu přepsali, z rodinné slavnosti jsme udělali rituál Ježíšovy oběti.

Lidé mají rádi milé a chválící kázaní, ale Ježíš by u nich se svým kázáním neuspěl. On i proroci viděli nevěru Božího lidu, pojmenovávali ji a varovali před hrozícím nebezpečím.

V církvi byl ideálem hodný člověk. Ten podle sebe soudí druhé a myslí si, že má všechny objímat. Nechce vidět darebáky. Bývá naivní a neumí se zastat druhého.
Lidé, kteří celý život ustupovali svévolným, skončili ve velké zatrpklosti. Nemilují dost sebe sama a nehájili spravedlnost.  
Biblickým ideálem je být spravedlivý. Proto si člověk s archetypem milovníka má posilovat statečnost. Bojovník si má trénovat láskyplnost.

Nechali jsme se ukolébat a dočkali jsme se válečné katastrofy.
Nepřipouštěli jsme si, že bychom se mohli dočkat války. To je naše největší selhání.
Naši předkové si také budovali pěkné rodiny, ale válečné násilí a komunistický teror je krutě zasáhly.

Na líbezná kázání není čas. Máme hledat a pojmenovat to, co jsme zanedbali, máme hledat cestu k míru a jak jej udržet.
Bůh není bezradný, vše potřebné nám řekl, ale pro nás to bude obtížné hledání, protože nejsme pečlivými učedníky Ježíše a neumíme poctivě pracovat se slovem Božím, s Božími pokyny. [4]

Někteří lidé si ke svátosti smíření píšou seznam hříchů. Neměli bychom si zapisovat své velké nevěrnosti vůči Ježíšovi?

Známe účinky vína: pozvedá naši náladu, bourá naše překážky k druhým. Nemáme se opíjet alkoholem, říká apoštol Pavel (Ef 5,18), ale máme se nechat uzdravovat a pozvedat Duchem Božím.
Ježíš nás vybízí, abychom pili jeho Krev. [5]

U Ježíšovy hostiny můžeme Ježíšovi říci, že jej máme rádi. Můžeme mu sdělit, co se nám na něm líbí a co si chceme osvojit. Máme možnost poprosit jej o pomoc („Řekni jen slovo a má duše bude uzdravena“). Máme možnost se mu svěřit, s tím, co potřebujeme posílit. Můžeme si dopřát transfuzi jeho Ducha („Vezměte a pijte, má krev se vylévá pro vás, do vás, za vás a za všechny …“).
To je důležitější než všechny písně „po svatém přijímání“.
Vážíme si varhaníků, muzikantů a společného zpěvu, ale dopřejme jim i sobě dostatečně dlouhé ticho na osobní setkání s Ježíšem. A pak si uvědomme, že patříme do společenství dětí božích, s kterými vytváříme množinu Boží nevěsty.
Sjednocení s Ježíšem a sjednocení s jeho sourozenci – je záměrem Ježíšovy hostiny. Sjednocení skrze jeho Slovo a Svaté jídlo (jeho Tělo a jeho Krev).

„Jste moji přátelé, činíte-li, co vám kladu na srdce.“ (J 15,14)

Nikdo o nás nepečuje s větší péčí a láskou jako Bůh.
Na Ježíšově životě to je viditelné. Ježíš nám pomáhá růst do Boží podoby.

---

[1] „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.“ (Gn 2,24)  
Petr řekl Ježíšovi: „My jsme opustili všecko a šli jsme za tebou!“ (Mt 19,27)  

[2] Na jednom ostrově pečovaly řádové sestry o smrtelně nakažené nemocné už několik let. Neměly tam kněze (nelze někomu přikázat, aby šel do nakažlivého prostředí). Představení se ptaly sester: „Nechcete vyměnit, abyste mohli slavit Ježíšovu hostinu?“ – „Ne, ještě to nějaký čas vydržíme, žijeme z Božích slov.“

[3]  „Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den.“ (J 6,44)
„Provázky lidskými jsem je táhl, provazy milování, byl jsem jako ti, kdo jim nadlehčují jho, když jsem se k němu nakláněl a krmil jej.“ (Oz 11,4)
Bůh nás přitahuje svými dary, krásou, bohatstvím světa, moudrostí a péčí. (Rodiče si nás také odmala získávali svou péčí a mnoha pozornostmi.)

[4] Po vysvěcení jsem si testoval svého šéfa. Pane biskupe, mnoho lidí je křtěno na nátlak svých babiček. Mnozí se ale pak o Bohu nic nedozvědí. Podobně to bývá při svatbě. Mnohým se manželství časem rozpadá. Pak uzavřou civilní manželství … Někteří v tom trápení (rozvod bývá větší ránou než smrt partnera) začali hledat Boha a někteří by rádi přistoupili ke Stolu Páně. –
–  „Nemohou,“ pravil pan biskup, „žijí v trvalém hříchu.“
–  „To já také,“ pravil jsem, „vy ne?“
Pan biskup tomu nerozuměl. 
Na začátku mše sice vyznával svou hříšnost, ale jak to myslel, nevím.
Jednou jeden biskup při vizitaci farnosti sloužil mši. Víte, že v prosbě za biskupa celebrant říká: Bože, prosíme tě za našeho biskupa X … ale biskup byl pokorný a řekl: „Bože prosím Tě také za sebe, tvého hříšného služebníka …“)
Příští neděli při farní mši farář prosil: „…Bože prosím tě za našeho hříšného biskupa …“
Někdo jej prásknul a biskup si faráře předvolal: „Co si to dovoluješ o mně takto mluvit?“
–  „Pane biskupe, když to říkáváte vy, který tomu nevěří, proč bych to nemohl říkat já, která tomu věřím?“
Římský biskup František často říká, že je hříšníkem a vypadá to, že to myslí upřímně.  

[5] Lidem, kteří např. naříkají, že se jim v kostele nedostává Krve Páně, říkám:
Jděte za panem farářem a s velkou slušností (jak jinak) se zeptejte: Pane faráři, mám velikou starost, myslíte, že bych se vám mohl svěřit? – Kněz určitě kněz odpoví: „Co vás trápí?
– „Pane faráři, nakolik jsou pro nás závazná evangelia? – Víme, co nám kněz odpoví. Pak přečtěte z Janova evangelia Ježíšova slova: „Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ (J 6,53-56) „Pane faráři, dáte mně napít? Jinak bych musel hledat jinou farnost.“
Jako se chartisté na komunistické vládě dožadovali dodržování zákonů, které vláda v Helsinkách podepsala, tak máme právo se dožadovat toho, co nám Ježíš nabízí.