29. neděle v mezidobí

K prvnímu čtení.
Léta slyšíme při bohoslužbě: „Hospodinu se zalíbilo zdrtit svého služebníka utrpením,“ ale nic se v nás nepohne.
Dobrý učitel střední školy občas při vyučování záměrně řekne nějaký nesmysl a čeká, jak studenti zareagují, zda přemýšlejí, nebo tupě papouškují slyšené. [1]
(Chybovat i v překladu Bible je lidské, ale chyby máme napravovat.) Jenže my máme v sobě zažranou pohanskou teorii o zadostiučinění, že zlo musí být vyváženo utrpením. Nechceme přemýšlet.

Kdo v neděli hájil Boha a nemlčel k pomluvě o něm: „Hospodinu se zalíbilo zdrtit svého služebníka utrpením“?

Trpíme imunitou vůči slovu Božímu. A spokojíme se uspokojováním svých náboženských potřeb.
Byl jsem v kostele?  –  Byl.
Říkal jsem modlitbu?  –  Říkal.
Byl jsem u přijímání?  –  Byl.

Kdo se neučí hledat smysl Božích slov, nenaučí se rozpoznal pravdu od lži – což mívá katastrální následky. 
V současných dezinformacích v politice znovu pozorujeme, jak se dělá propaganda a jak lze s lidmi manipulovat. O ďáblu mnoho nemluvíme, ale nepodceňujme jeho zášť k Bohu a jeho ovlivňování lidí. Myslíme si, že když klečíme v kostele, ďábel na nás nemůže. (Ďábel je pravidelným účastníkem našich bohoslužeb a má tam svoje lidi. Někdo je jeho vědomým spolupracovníkem, někdo nevědomým.
Ten, kdo čte evangelium, nejprve prosí Boha o pomoc. Obvykle pak káže.
Být mluvčím Boha je náročné. Týden hledám porozumění textu Písma příští neděle. Prosím k tomu Boha o pomoc.) Ďábel se před námi tváří zbožně a rád cituje Písmo. Máme v dobré paměti, jak Ježíš rázně napomenul Petra: „Mluvíš jako satan. Ten taky začínal tvrzením, že Bůh jedná hloupě.“

K evangeliu.
Apoštolové byli výraznými osobnostmi. To neznamená, že byli neomylní. Každý se vše teprve učíme. V evangeliích apoštolové přiznávají, jak silný sklon ke kariérismu v sobě měli. Opakovaně usilovali o ministerská křesla v Ježíšově království. Ale o tom se v církvi nemluví.
S oblibou o učednících tvrdíme, že byli nevzdělaní. To je další pomluva.
Svou nevzdělanost omlouváme. Všimněme si, že v „soukromých zjeveních“ vystupují nevzdělaní pasáčci a další „prostí“ lidé. [2]

Bůh nám ve svém vyučování ukazuje krásu svých darů, smysl našeho života, ale také nás varuje před nebezpečím naší svévole. Učí nás hledat příčiny našich selhání, abychom si všimli, kde jsme udělali chybu a neopakovali ji.
My, starší, vidíme na druhých i na sobě, kde se bere zlo. 
–  Závažná nedorozumění mezi manžely často vedou k rozpadu manželství.
–  Když Noe stavěl záchrannou loď, jeho současníci se mu smáli. Následky známe.
–  Když Ježíšovi rodiče přeslechli slova svého syna o jeho vlastním programu – prošli si několikadenním trápením. [3]
–  Když Ježíš opakovaně apoštolům říkal, že Mesiáš bude zavražděn, ale že vstane z mrtvých, učedníci ta slova nechtěli slyšet. Následky známe. Strach, zhroucení důvěry k Ježíšovi, zbabělý útěk, Jidášova zrada, Petrovo zapření Ježíše …
–  Protože jsme nepřijali Boží vyučování o šalomu, neuhlídali jsme mír a máme současnou krutou válku.
Naše generace tvoří současné děje a dějiny. Poučíme se?    

Co vytěžíme z dnešní vyučovací lekce evangelia?
Nechápu, proč nečteme verše 32-34:
„Ježíš a jeho učedníci byli na cestě do Jeruzaléma a Ježíš šel před nimi; byli zaraženi a ti, kteří šli za nimi, se báli. Ježíš vzal k sobě opět svých Dvanáct a začal mluvit o tom, co ho má potkat: „Hle, jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům; odsoudí ho na smrt a vydají pohanům, budou se mu posmívat, poplivají ho, zbičují a zabijí; a po třech dnech i vstane.“
Apoštolové sami uvádějí svou trapnost …
Ano, bylo to trapné, ale touha apoštolů po moci byla tak silná, že příště nastrčili svou matku, aby Ježíše navedla k volbě svých synů na přední místa v Božím království. [4]

Náš překlad je poněkud zašmodrchaný:
„Můžete se dát ponořit v křest, v který já budu ponořen?“  (Křest znamená ponoření.)
„Můžete se dát ponořit, jako budu já ponořen (do pronásledování a smrti)?

Jan Zebedeův chtěl být ministerským předsedou v Ježíšově vládě a Jakub ministrem zahraničí.

Vidíme, že si učedníci vážili Ježíšova přátelství a těšili na práci pro Boží království.
Vidíme, co také zanedbali.  
Je ideální, aby nás naše práce a služba těšily a měli jsme je za důležitou pro Boží království.
Mít chuť a kuráž je cenné. Jen nás Ježíš učí, na co si máme dávat pozor. Bohatství je příjemné. Ale je třeba se naučit jak s ním zacházet.
Znovu vám říkám, snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království." (Mt 19,24)  

Je dobře, když někdo chce sloužit jako biskup, soudce, lékař, učitel, rodič, starosta, policista, truhlář, farářem … Je dobře, když nás naše služba, naše práce těší a když k ní máme kuráž.
Bůh nám říká: „Využij k tomu dary a schopnosti, kterými jsem tě vybavil: „Můžeš čestně usilovat o určitou pozici.“
Je trapné, když řada biskupů tvrdí: „Já jsem si na tuto službu netroufl, ale řekli mně: „Svatému otci se neodmítá.“
Ve společnosti se nám osvědčilo výběrové řízení na určité posty. Od uchazeče vyžadujeme předložení jeho programu. Patřičné vzdělání je nutné.

Přijmout pozici, na kterou nemám, je opovážlivé a nezodpovědné.
Je smutné, nepřichází-li biskup s vlastním programem. Tvrzení, že bude naslouchat Duchu svatému, může být opovážlivé. Bez práce na porozumění druhému, na celoživotním vzdělávání u Boha se neobejdeme. Modlitby, klečení a posty nenahradí práci na porozumění s druhými a na porozumění svému úkolu. [5]
To zřetelně vidíme třeba na práci lékařů. Platí to i o stálém vzdělávání Ježíšových učedníků i církevních hodnostářů.    

(Líbí se mně lidové kroje, ale přijdou-li v nich lidé do kostela a když i duchovenstvo pravidelně vystupuje v barokní výstroji, hrozí nám nebezpečí skanzenu. Když jsme v době pronásledování komunistů slavili doma Ježíšovu hostinu (bylo to trestné), neměli jsme nic z kostelních kulis (varhany, zpěv, mešní roucha, nádobí a kadidlo), ale mnohem více jsme zakoušeli smysl Ježíšova slavení.

Samozřejmě je trapné, když někdo usiluje o biskupský úřad (mitru) za každou cenu. Říkáme tomu „mitróza“. Vypravujeme si o tom patřičné historky. Nikdy jsem nenosil kněžská biret a nechápu, že někdo si na hlavu posadí mitru. Já bych se styděl. Copak jsme neslyšeli Ježíšova slova o službě lidem do roztrhání těla?

Nikdy jsem nezažil duchovní cvičení, které by nás, duchovenstvo, varovalo před touhou po moci.
V semináři nám říkali, že kněz má být druhým Kristem.   

Církevní dějiny nám ukazují, že si knížata kněžská nehlídala Ježíšova varování. Přilnula k materiálnímu bohatství (paláce, drahé oděvy a šperky), uchvátila si všechnu moc pro sebe. To, co neobsáhnou (protože to není v možnostech jednoho člověka), to pak v životě církve chybí.
Od apoštola máme popsáno bohatství služeb, ale my na to nedbáme. [6]   
Každému z nás Bůh něco daroval a naše péče má být obrazem Boží péče. (Už děti se učí pečovat o andulku, křečka nebo pejska.)
Dospělý je ten, kdo přijímá odpovědnost za to, co mu bylo svěřeno.

Po létech bezradného hledání po smyslu Izaiášových slov: „Hospodinu se zalíbilo zdrtit svého služebníka utrpením,“ se mě dostalo veliké útěchy v překladu  Radivoje Jakovljeviče.  –  „Nechť je pochválen ten, který nám bratra Radivoje daroval.“  

Příloha
Čtení  z proroka Izaiáše  (Iz 52,13-53,12)
překlad:  Radivoj Jakovljevič (člen skupiny Ekumenického překladu Bible)
 
Hle, můj služebník nakonec uspěje,                                          
zvedne se, jeho vznešenost zazáří.
Mnozí nad ním ztrnuli úděsem!
Jeho vzezření bylo nelidsky zohaveno,
vzhled se nepodobal člověku.
Avšak on pokropí mnohé pronárody krví,
před ním si zakryjí králové ústa,
protože spatří, co jim nebylo vyprávěno,
porozumějí tomu, o čem neslyšeli.

Kdo uvěří naší zprávě?
Nad kým se pak zjeví síla Hospodinova?
Vyrašil před Bohem jako proutek,
jak oddenek z vyprahlé země. 
Neměl královský vzhled ani důstojnost,
abychom po něm toužili.
Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl.
Muž plný bolesti, zkoušený utrpením,
jako ten, před nímž si lidé zakrývají tvář.
Opovrhli jsme jím, nepočítali jsme s ním.

On však nesl naše trápení
a obtížil se našimi bolesti.
A my?
Mysleli jsme, že je zasažen,
ubit a pokořen od Boha.
Ale on byl proklán naší nevěrností,   
zmučen naší nepravostí.
Nespravedlivý úděl snášel pro náš pokoj,
jeho jizvami jsme uzdraveni.
Všichni jsme bloudili jako ovce,
každý z nás se dal svou cestou
a Hospodin mu dovolil,
aby se vystavil násilí nás všech.

Byl týrán,
ale utrpení bez výčitek přijal,
jako beránek vedený na porážku,
jako ovce před střihači zůstal němý, neotevřel ústa.
Byl popraven bez vazby, bez soudu.
Kdo pomyslí na jeho čest? 
Byl vyťat ze země živých,
raněn nevěrností mého lidu.   
Byl mu určen hrob se svévolníky.
Když umřel, byl pohřben s boháčem.
Nedopustil se násilí a v jeho ústech nebylo lsti.

Hospodin dopustil, aby byl rozdrcen
a ocenil, že dal svůj život pro život druhých. 
Spatří potomstvo,
bude dlouho živ
podaří co se mu to, v čem má Hospodin zalíbení. 
Svou moudrostí dopomůže ke spravedlnosti mnohým.
Unese jejich břemeno nepravostí.
Obdrží úděl spravedlivého,
neboť mnohé zachránil před zkázou.
Aby druhé zachránil, sám sebe vydal na smrt.
[1] V Náchodě lidé po kázání vždy na poslední kazatelova slova řekli: „Dejž to nebeský pánbu.“ Pan děkan v sobotu jezdíval na pitky s panem kanovníkem Měšťanem. Pan děkan byl mohutné postavy a snesl velkou dávku alkoholu. Ale jednou v neděli ráno měl ještě vysoký zbytkový alkohol, byl v ráži a zapomněl kázání skončit kladnými slovy. Zahřímal: „Když nebudete poslouchat, skončíte všichni v pekle.“ A lidé odpověděli: „Dejž to nebeský pánbu.“   

[2] Když čtu Janovo evangeliu, smekám nad úrovní rozhovoru Ježíše s učedníky. My sice máme vyšší základní a odborné vzdělání, než Ježíšovi první učedníci, ale ti nás v porozumění Bohu předčili.
(Čtu-li někdy při pohřbu z Janova evangelia, vidím, že je to pro posluchače cizí řeč, bez výkladu by to pro ně bylo, jako když se v pohádce Honza učil latinsky.)
Ve společnosti se nám osvědčilo výběrové řízení na určité posty. Od uchazeče vyžadujeme program. Patřičné vzdělání kandidáta je samozřejmostí.

[3] „Proč jste mě hledali? Přece jsem vám říkal, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?", Lukáš 2,49  atřičně

[4] Když šel Ježíš do Jeruzaléma, vzal si stranou dvanáct učedníků a cestou jim řekl: „Hle, jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům; odsoudí ho na smrt a vydají pohanům, aby se mu posmívali, zbičovali ho a ukřižovali; a třetího dne bude vzkříšen.“
Tehdy k němu přistoupila matka synů Zebedeových se svými syny, klaněla se mu a chtěla ho o něco požádat. On jí řekl: „Co chceš?“ Řekla: „Ustanov, aby tito dva synové měli místo jeden po tvé pravici a jeden po tvé levici ve tvém království.“ …
Když to uslyšelo ostatních deset, rozmrzeli se na oba bratry. (Srv. Mt 20,17-28)  
[5] Bohatý mladík přišel k Ježíšovi, upřímně před ním poklekl a uctivě jej oslovil. (Mk 10,17-18)

[6] Vy jste tělem Kristovým, a každý z vás je jedním z jeho údů.V církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele; potom jsou mocné činy, pak dary uzdravování, služba potřebným, řízení církve, řeč ve vytržení. Jsou snad všichni apoštoly? Jsou všichni proroky? Jsou všichni učiteli? Mají všichni moc činit divy? Mají všichni dar uzdravovat? Mají všichni schopnost mluvit ve vytržení rozličnými jazyky? Dovedou je všichni vykládat? (1 Kor 12,27-30)
Každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování. A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele, aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby - k budování Kristova těla, až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti. (Ef 4,7.11-13)