4. neděle čtyřidetidenní

Připravujeme se na slavení Velikonoc - radosti ze svobody.
Slavnostmi slavíme kým jsme, čím chceme být.

K prvnímu čtení si přidejme pár veršů.
Kniha Jozue vypráví o návratu Izraele do země otců po Mojžíšově smrti. První slavení Velikonoc doma bylo dovršením návratu z otroctví. [1]
Se svobodou se učíme hospodařit, abychom ji udrželi.

K porozumění připomínám:  
–     Ztrátě svobody předchází selhání.
-  Bratři prodali Josefa do otroctví. 
-  Izraelité se po skončení hladu nechali faraonem zlákat k dalšímu pobytu v Egyptě, nevrátili se do, země, kterou jim daroval Hospodin. Podcenili zhoršující se politickou situaci, nekonzultovali si své životy s Hospodinem. Nechali se zotročit.
Se ztrátou svobody často přicházíme o smysl života, o vlast, o řadu hodnot a cenných věcí, které jsme vlastnili. [2]
-  I my pojmenováváme příčiny našich válek. [3]

Když se Izraelité nevrátili z Egypta domů, jejich zemi obsadili jiní. [4]

Všimněme si několika důležitých událostí ze začátku knihy Jozue, abychom viděli, že získání ztracené svobody je pracné a že nám svoboda nespadne sama do klína.  

1.   Bůh řekl Izraelitům: „Vracím vám vaši zemi.“ A Jozuovi prohlásil:
„Byl jsem s Mojžíšem, budu i s tebou. Nenechám tě klesnout a neopustím tě. Buď rozhodný a udatný, neboť ty rozdělíš tomuto lidu zemi v dědictví. Slova mé Smlouvy s vámi ať se od tebe nevzdálí. … Potom tě bude provázet zdar, potom budeš jednat prozíravě. …
Buď rozhodný a udatný, neměj strach a neděs se, neboť Hospodin bude s tebou všude, kam půjdeš!“
I lidé řekli Jozuovi: „Učiníme všechno, co jsi nám přikázal, a půjdeme, kam nás pošleš.  Budeme tě poslouchat jako Mojžíše. Jen ať Hospodin je s tebou. Jen buď rozhodný a udatný.“ (Srv. Joz 1,5-9.16-18)

2.   Potřebujeme znát příběh o kennánské kněžce (nevěstce) Rachab, bychom věděli, komu všemu Bůh  svobodu nabízí.   
Izrael není založen na krvi rodu (národa), ale je Božím lidem, do kterého je zván každý, kdo přijme Boží upořádání sebe a vztahů s druhými, podle Smlouvy – „mojžíšských“ pravidel. 
Rachab byla přemýšlivá (prohlédla primitivismus pohanského náboženství, v kterém vyrostla) a odvážná. Není zrádkyní svého města, můžeme ji srovnat třeba s některou Němkou, která se postavila proti Hitlerovi.

3.   Překročení Jordánu je pro nás víc než symbolické. 
Rozvodněný Jordán valící se hlubokým úvalem byl pro Izraelity nepřekonatelnou překážkou na jejich cestě domů. Jeho překročení srovnává Žalm 114,3.5. s projitím Izraelitů Rudým mořem.
V liturgii Velikonoční vigilie a v obřadech křtu se tento Boží div připomíná.
To, co není v našich možnostech a silách, může Bůh zvrátit.
Otroctví je zhoubné; Izraelité se v Egyptě shrbili, upadli do beznaděje, zanedbali i obřízku. [5]
Jozue měl obnovení obřízky napravit.

Upozorňuji na důležité verše z 5. kapitoly knihy Jozue:

v 1         Když emorejští a kenaanští králové uslyšeli, že Hospodin vyvedl Izraelce přes vody rozvodněného Jordánu, ztratili odvahu a pozbyli před Izraelci ducha.

v 2         Hospodin vyzval Jozua: „Zaveď podruhé pro Izraelce obřízku“. (zdůvodnění následuje)
v 8 - 11 Po obřezání všech mužů, řekl Hospodin Jozuovi:
„Dnes jsem od vás odvalil egyptskou potupu.“
Čtrnáctého dne toho měsíce navečer slavili Izraelci hostinu (velikonočního) beránka.
Druhého dne po hodu beránka začali jíst nekvašené chleby a pražené zrní z úrody země.

v 13-15  Jozue u Jericha uviděl muže s taseným mečem. Zeptal se ho: „Patříš k nám nebo k našim protivníkům?“ Odvětil: „Nikoli. Jsem velitel Hospodinova zástupu, právě jsem přišel.“
I padl Jozue tváří k zemi, klaněl se a otázal se: „Jaký rozkaz má můj pán pro svého služebníka?“ Velitel Hospodinova zástupu Jozuovi odpověděl: „Zuj si z nohou opánky, neboť místo, na němž stojíš, je svaté.“ A Jozue tak učinil.

Opakuji: slavení Velikonoc svobodnými lidmi ve svobodné zemi bylo dovršením cesty Izraele z otroctví ke svobodě. Dar svobody máme i my opatrovat a střežit.

Důvěra Jozua v Hospodinovy přísliby je i pro nás inspirující. Máme si pamatovat a držet se výzvy čtyřikrát vyslovené:
„Buď rozhodný a udatný, neměj strach a neděs se.“  (Joz 1,6.7.9.18)

K evangeliu. Před týdnem jsme slyšeli podobenství o neplodném fíkovníku. Ježíš je ochotný o Izrael - neplodící fíkovník - ještě po určitý čas ještě pečovat. Nezačne-li nést ovoce, bude poražen.

Je třeba se podívat do evangelia, co se událo dál, ve 13. - 15. kapitole.
Ježíšovi odpůrci ve své zášti nepolevili, dál poštvávali lidi proti němu. Nesnášeli jeho shovívavost k hříšníkům.
Ježíš v kritice náboženských vůdců nepolevil, svou svobodu si zachoval, i když věděl, jak se mu jeho odpůrci stonásobně pomstí.
Všímáme si svobody a přátelství Ježíše  –  a otročení zášti a nepřátelství těch druhých. 

Všem Ježíš (postupně) vypráví tři podobenství. [6]
„Je-li Bůh milosrdný, těžko mohu jednat jinak,“ říká Ježíš.
Nepřijali ani podobenství o Milosrdném otci dvou synů.
Ďábel a jeho učedníci si zacpávají uši. (Učme se je rozpoznávat - šelmy i vlky v rouchu beránčím). 

Ježíšova podobenství jsou názorná, vycházejí z naší zkušenosti, ale vždy ukazují výše. Táta, který rozdal majetek potomkům, už nic nevlastní, nemá z čeho nezdárného syna postavit vedle syna dobře hospodařícího se svým dědictvím.   
Jen Bůh si k nám může dovolit tak velkorysé milosrdenství, protože jeho láska je nevyčerpatelná.
Ale, neupadněme, prosím, do jalového sentimentu. Bůh se nad námi selhávajícími smilovává, ale není měkký, jedná s námi výchovně a pevně. Očekává od nás určitou práci, vyžaduje od nás přijetí pravidel k odpuštění a úsilí o nápravu.
Otec marnotratnému synovi odpustil, neboť syn stál o nápravu, přiznal selhání, litoval svého provinění, omluvil se, přijal následky svého selhání a prosil o práci.

Nepokládáme Boží - MateřskoOtcovskou - lásku za samozřejmost.
Bůh nám poskytuje takovéto zázemí věrnosti a lásky. Žasneme nad ní a jsme mu za ní vděční.
Nepředepisujme, nevyžadujme od Boha krev na odpuštění hříchů. Ježíš nikdy o takové oběti nemluvil a nemluví.
Držme se Božího vyučování, nic lepšího a milosrdnějšího nevymyslíme, nehrajme si na milosrdnějšího než je Bůh. On nám stanovil podmínky ke smíření. Jsou moudré, výchovné, velkorysé a jsou pro nás dostupné.
Bůh nám otvírá cestu k navrácení svobody.
Pečlivě si Ježíšovo podobenství nastudujme, abychom znali pravidla k odpuštění, měli z čeho čerpat a nezkreslovali Boží moudrost.

O řadu bohatství se můžeme připravit, nebo být připraveni (o zdraví, majetek,
možnost vzdělání, ztrátu cti, občanskou svobodu, o manželství, lásku dětí …). Ale Bůh nám neodpírá důstojnost svých královských dcer a synů.
Mnoho lidí bylo připraveno o svobodu a o majetek, ale dál žili jako šlechtici ducha a snažili se s druhými jednat s úctou, královsky.    

Oproti Jozuovi a jeho lidem jsme skrze Ježíše bohatší o zkušenost s Bohem milosrdným.
Můžeme přijmout Boží požehnání, kterého se dostalo Jozuovi:
„Jako jsem byl s Mojžíšem, budu i s tebou.
Nenechám tě klesnout a neopustím tě. Buď rozhodný a udatný.“
Svoboda je darem od Boha.
Každý můžeme a máme zápasit o vlastní svobodu a hájit svobodu druhých.

Velmi jsem přivítal text Benedikta Mohelníka, který uvádím v příloze.

---

PŘÍLOHA
Je na místě žádat oběti o odpuštění? - Benedikt Mohelník, Christnet, 26. března 2025

---

[1] Proč a námi kazatelé jednají jako se školáky, kteří propadli v 1. třídě a znovu s nimi probírají učebnici pro prvňáky?
Představte si učitele, který by školákům řekl: „Děti, odřeknete-li si dnešní čokoládu, nebudeme se učit, pustím vás domů“.
– Tak vypadá naše odříkání - „postní doba“ místo „čtyřicetidenní přípravy“ na Velikonoce. Naslouchat Božím slovům, studovat biblické příběhy a vyprávět je potomkům a dalším lidem, je víc, než modlitba (Boží slova jsou důležitější, než naše slova).

[2] Izraelité dřeli v cihelnách, zapomněli řemesla a další cenné dovednosti a zapomněli na přísliby Hospodina a na poslání, které Bůh svěřil jejich praotcům. Abrahám dostal zemi velmi cennou, na křižovatce kontinentů, místo důležité pro zvláštní úkol - Izrael měl šířit poznání o Bohu milosrdném: 
„Najde se jiný veliký národ, jemuž jsou jeho bohové tak blízko, jako je nám Hospodin, náš Bůh, kdykoli k němu voláme? Má snad jiný veliký národ nařízení a práva tak spravedlivá jako Smlouva, kterou s vámi uzavírám?
Dej pozor, abys na mou Smlouvu nezapomněl. Velice se střez zapomenout na věci, které jsi viděl na vlastní oči, aby nevymizely z tvého srdce po všechny dny tvého života. Seznam s nimi své syny i vnuky. (Dt 4,7-9)

[3] Pokřtění evropští vystěhovalci do Ameriky podváděli indiány a vyvražďovali je, přiváželi si otroky z Afriky …
Pokřtění Evropané vedli náboženské války mezi sebou (i v 1. světové válce někteří vládci válčící proti sobě byli bratranci), nevytvořili společné státy evropské jako USA. Mnozí chodili každou neděli do kostela, ale nekonzultovali své životy s Bohem.

[4] I v době návratu Izraelitů byla jejich otčina řídce obydlená. Tamější králové, sídlící v městečkách vládli určitému území. Jejich náboženství bylo násilné a kruté (s lidskými, často dětskými oběťmi). Někteří králové se proti Izraelitům stavěli.

[5] Obřízka izraelských mužů byla znamením Smlouvy s Hospodinem už od Abraháma. (Gn 17,10n)
Byla protestem proti kenaanskému čarování. Kenaanci uctívali zemědělská božstva plodnosti. Před zasetím obilí, aby božstva navedli, nabudili, vyprovokovali k plodnosti, pořádali v rozoraných (otevřených) polí prováděli náboženské sexuální orgie. Obřízka Izraelitů stála proti této magii.
Co říkáte lidem, když se ptají, co to je smilstvo?
V 10. pokynu Desatera stojí: „Nekradeš manželku svého bližního (žena patřila k božství muže)“. Pokyn chrání manželství a rodiny.
7. pokyn (6.): „Nesmilníš“, znamená, nebudeš obcovat s nejbližším příbuzným, se zvířetem, s mrtvolou, s člověkem stejného pohlaví – to byly pohanské pokusy o magii, o manipulaci s božstvem a jejich silami. (Srv. Lv 18. kap.)
Mezi tato ustanovení patří pokyn: „Nedopustíš, aby někdo z tvých potomků byl přiveden v oběť Molekovi. Neznesvětíš jméno svého Boha. Já jsem Hospodin“. (Lv 18,21) Nevěrné chování vůči Bohu, nevěrnost Hospodinu, označuje Bible za cizoložení s pohanskými božstvy.
Křesťané, neznající biblické vyučování, skočili kazisvětu - ďáblovi - na lep a zatížili sexualitu pohanským myšlením, římským pojetím práva, zkreslením Boha na nepřejícího podivína a záměnou „kultické nečistoty“ za nemravnost“.
V „mojžíšovském“ vyučování bylo každé sexuální považováno za „znečištění“ – to nemá nic společného s něčím negativním. Kultická nečistota zamezovala pokusům o pohanskou magii s čarováním po setkání člověka s krví, smrtí, malomocenstvím, sexualitou. Pomoc zraněnému, nemocnému, umírajícímu, početí dítěte, porod, pohřeb … - to vše jsou činnosti požehnané a ceněné samotným Bohem, ale každý člověk, který se s nimi setkal, nemohl přijít do bohoslužebného setkání, aby na ně nepronesl něco „nečitého“. Byl v karanténě, dokud neprošel „kultickým očištěním“ (lázní v mikve).

[6] „Vy sami se vydáváte hledat ztracenou ovci, i když riskujete, že někdo ve vaší nepřítomnosti u stáda vaše ovce napadne. Hříšník má pro Boha větší cenu, než ovce pro vás.“
Pro ženy Ježíš vyprávěl, jak jim není zatěžko pracně hledat zakutálenou minci z roztrženého náhrdelníku.
Mladší syn z třetího podobenství zneužil svobodu, zneuctil otce, opovrhl Bohem, promrhal dědictví. Přišel o svobodu, dobré jméno, dopadl hůř než prase (o prasata bylo postaráno, syn jim kradl potravu).
Hlad a bída jej přivedla k návratu domů. Byl ochoten nést následky svého selhání a pracovat jako nádeník.
I my víme, že trest má výchovný účet. Usiluje-li provinilec o nápravu, vydá-li se cestou polepšení, lze mu trest prominout a odpustit mu.