Zelený čtvrtek

Ježíš byl žid (a zřejmě jím zůstal). Zajímá nás v čem on a apoštolové vyrostli, co je životně ovlivnilo, jaké svátky slavili a co od nich můžeme přijmout.

O svátcích slavíme to, čím máme a chceme být – obrazem Božím.
Velikonoce jsou památkou osvobození Božího lidu z otroctví. Ježíš k nim přidal svou obětavost a vítězství nad smrtí.
Ježíš byl žid. Od židů pochází hodně náboženského bohatství, ale škoda, že jsme nepřevzali víc.
Ježíš odmala v rodině prožíval Velikonoce. Poslední Velikonoce slavil s rodinami svých přátel rodinnou velikonoční hostinu. Povýšil ji a jako rodinnou slavnost nám ji vrátil.

Památka má být živá, vychází z paměti, protože ten, kdo se neučí z historie, si těžko svobodu udrží.
Svoboda je jedním z největších Božích darů, bez ní se život stává živořením.

Abychom si svobodu udrželi, máme vědět:
-                k čemu a proč jsme dostali svobodu
-                znát příčiny ztráty svobody
-                získání ztracené svobod je velmi obtížné
-                svobodu je nutné stále udržovat 

O Velikonocích každý rok izraelští otcové ve svých rodinách vysvětlují smysl slavení, všech rituálů a zvyků.
„Děti, na slavení Velikonoc se potřebujeme patřičně připravit. Díky Hospodinu jsme svobodným, milovaným a hrdým Božím lidem. Ale několikrát jsme v dějinách svobodu ztratili. Naštěstí nám Bůh znovu svobodu daroval. O Velikonocích budeme slavit památkou vysvobození a o všem si budeme vyprávět.
Děti, každý den v našich modlitbách slyšíte slova: »Po všechny dny svého života si budeš připomínat den, kdy jsi vyšel z egyptské země«  (Dt 16,3). A každé jaro slavíme svátek Pesah – překročení, neboť Hospodin ztrestal Egypt za zabíjení našich lidí trestem smrti prvorozených Egypťanů, ale domy našich předků překročil. Přečtu vám k tomu text z Dt 16,1-8. [1]
Bůh dává svobodu všem Izraelitům, proto ze solidarity k potřebným budeme přispívat chudým na slavení Velikonoc, aby každý Izraelita a celý lid Boží mohl zažít pocit svobody a radosti.
Děti, čtyři dny před svátkem společně s vámi vybereme jehně (nebo kůzle), abyste si s ním mohly hrát.
Naši předkové se v Egyptě ze strachu z otrokářů začali se hrbit před faraonem. Naštěstí nás Bůh z otroctví (ne naposled) vysvobodil a my jsme se znovu stali sebevědomým Božím lidem.
Děti, pamatujte si, že svobodu je nutné udržovat. Získat svobodu zpět je těžké, často nemožné.
Také zbavovat se otrockého myšlení je velmi obtížné. – To nám připomene „hledání kvasu.“
Kvasinky nám pomáhají ke stravitelnosti potravin, ale někdy jídlo kazí. Budeme všude v domě pečlivě hledat potraviny, které by mohly zkvasit - tím si připomínáme, že se máme zbavovat všeho, co nám brání žít ve svobodě Božího lidu, všeho, co odporuje Božímu vyučování.
O Velikonocích nebudeme sedm dní jíst nic kvašeného.“

Když otec rodiny řekl dětem, že zabijeme beránka, děti plakaly, protože jehně přijaly jako člena rodiny. Tak musíme zabít nejstaršího syna, řekl táta. Další otázky dětí přibyly ... Táta vysvětloval: „Zlo přináší vždy těžké následky a někdo nevinný bývá zlem zasažen.“ Nakonec děti s těžkým srdcem souhlasily …

(Porozumět smyslu „velikonočního beránka“, je pro nás důležité. Na webu Farnosti Letohrad najdete text „Velikonoční beránek“.) 

Slavení a význam sederu - velikonoční rodinné hostiny - podrobně popsali židovští učenci, aby byl dostupný každé rodině. (Je dostupný i nám.)

U rodinného stolu táta vypráví: „Děti, Egypťané měli berana za své božstvo, pro ně byl beran posvátný. Zabít beránka uprostřed Egypťanů byla velká troufalost a zkouška odvahy. Ale Egypťané proti této provokaci neučinili vůbec nic. Hospodin nás ochránil, to bylo jeho další znamení, že se máme odvážit odchodu z Egypta. 
Děti, Hospodin nám klade na srdce: ,O Velikonocích budeš svým dětem, vyprávět o všem, co mně prokázal Hospodin, když jsem vycházel z Egypta.´“ (Ex 13,8)

Při slavení Velikonoc během několika hodinové slavnosti dodneška pijí Izraelité čtyři poháry vína podle textu: 
„Já jsem Hospodin. Vyvedu vás z egyptské roboty, vysvobodím vás z vašeho otroctví a zachráním vás vztaženou paží a velkými soudy. Vezmu si vás za lid a budu vám Bohem. Poznáte, že já jsem Hospodin, váš Bůh, který vás vyvede z egyptské roboty. (Ex 6,6-7) [2]

Účastníci hostiny si připíjejí na:
-                vyvedení z Egypta
-                vysvobození z otroctví
-                záchranu
-                nové přijetí do Božího lidu
Ale pátý pohár, pro proroka Eliáše - symbolizující vykoupení Mesiášem, židé nepijí z něj, čekají na Mesiáše: „Dovedu vás do země, kterou jsem přísežně slíbil dát Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Vám ji dám do vlastnictví. Já jsem Hospodin.“ (Ex 6,8) 
(Ježíš tento pátý pohár použil, nabídl jej svým přátelům: „Pijte z něho všichni – všichni jste mou nevěstou. Připijme si na naše přátelství, Boží království je už mezi vámi.“)

Nad sederovým talířem a při jídle se nejmladší dítě ptá:
-     proč jíme chudší chléb než jindy
-     proč máme jíst hořký salát
-     proč se máme levou rukou opírat o polštář na stole
-     proč …?

Táta odpovídá. A také vypráví o čtyřech synech: „Jeden je moudrý, druhý je svévolný, třetí je prostoduchý, čtvrtý se neumí ptát.“
Je to narážka na čtyři pokolení.
Táta vysvětluje: Do první generace patří otec, který zná smysl velikonočního slavení. [3]
Druhý syn (druhá generace) sice vyrostl v náboženské tradici a slyšel, co znamená, ale odcizil se Bohu a posměšně se ptá: „Co pro vás tato služba znamená“? [4]Je odpadlíkem.
Třetí syn nikdy seder nezažil. Jeho rodina vztah s Bohem nepěstovala. Ví jen, že je Žid. Pokud přijde k dědečkovi, u kterého se slaví seder, zmůže se jen na otázku: „Co to je“? [5]
Syn ze čtvrté generace už ani neví, na co by se měl ptát, nikdy seder neviděl.“
„Tak by se mohly ztratit vaše děti,“ říká táta dětem, „kdybyste jim nevyprávěly o záchraně Izraele z otroctví.
Tomu člověku ale máme vyprávět o přátelství Boha k nám a našem slavném dědictví.
Pamatujte si děti, svoboda stojí na rodičovství, vzdělávání a paměti. Kladením otázek se učíme. Pokud nebudeme my a naše (vaše) děti znát dějiny, naše vítězství a pády a věrné přátelství Boha k nám, potud si neudržíme svobodu, která je darem Hospodinovým. “ 

Židé o Velikonocích čtou „Píseň písní“ a s vděčností vyznávají: „Já patřím svému milému a milý je můj.“ [6]
Tak si udržují vědomí, kým jsou pro Hospodina. Díky tomu přežili všechna těžké trápení a pogromy.

K evangeliu.
My jsme ve své představě o Bohu zůstali trčet mezi pohanstvím a křesťanstvím.
Stále máme Boha za krále, kterému musejí všichni sloužit. Kdo se mu vzpírá, bude uvržen (Bohem) do mučírny pekelného vězení. Myslíme si, že Ježíš zasedne na nejvznešenější trůn a my se mu budeme celou věčnost klanět. Těšíme se, až se naši nepřátelé před naším Bohem budou muset(!) sklonit.

Tato představa Boha nám byla vnucena těmi, kteří dosáhli nadvlády nad druhými, požívají jejich obdivu, nebo také po takové pozici touží. Boha tlačíme na trůn, aby jiné přísně soudil, přikazoval, a nám uděloval milosti. 
Proti těmto pohanským představám je zjevení se Hospodina Izraeli převratným průlomem. Bůh slouží nám, ne my jemu. Z toho vyrůstá naše láska k Bohu.
O Ježíšově mytí nohou každý rok mluvíme. Ježíš nejen pozvedal ponížené, ale nic mu pro nás nebylo zatěžko. Máme za to, že se Ježíš svým životem ponížil, ale on to tak nevidí. Nikdy na trůně neseděl a ani neusedne. Jeho těší práce na zahradě a na stavbě i práce s lidmi. Královské ani velekněžské insignie nepotřebuje (možná mu jsou k smíchu).

Ježíš po mytí nohou říká zkoprnělým apoštolům: „Dal jsem vám příklad. Umývejte nohy druhým.“
Vy tak činíte. Obětavě sloužíte potřebným. Dojímá mě vaše laskavá péče o malé děti, o děti s postižením, o vaše staré rodiče nebo pacienty v nemocnicích.
(Tak jednají i někteří nevěřící, my nemáme monopol na lidskost, úctu k druhým a ochotu pomáhat.)
Nejen zdravotníkům říkám: Na naše poděkování neříkejte: „Není zač, ale rádo se stalo.“ Vaše služba je úctyhodná a my vám jsme za ní vděční. 
O této vaší práci si ale stále myslíme, že není hodná Boha.
Omyl. Bůh není horší a méně obětavější než vy.

Ježíš nám otevřel oči, žádná poctivá práce není ani jemu ponížením.

To my jsme ustrnuli v některých svých náboženských praktikách. Zatímco vy umýváte zadky nám, pokakaným, pokaždé, když je to třeba, řada duchovních jednou do roka myje umytou nohu „laikům“. (Nebylo by lepší, kdyby nám třeba dopřála volební právo?) Není to, jako kdyby někdo jednou do roka v kotelně obřadně rozdělával oheň třením dřev? [7]

Bůh se před námi neponižuje. Světské parády mu jsou cizí, jeho služba životu a tvorům mu je vlastní, nejvlastnější(!). V tom je jeho velikost a vznešenost.
Vy, kteří sloužíte druhým, jste to pochopili, také svou péči o potřebné nemáte za ponižující.
Všechna čest Bohu a Vám.
I Bůh se raduje z Vaší šlechetnosti.

---

[1] Dbej na měsíc ábíb (měsíc klasů), abys slavil hod beránka Hospodinu, protože tě Hospodin vyvedl v noci z Egypta. K hostině přineseš beránka z bravu nebo skotu na místě, které Hospodin vyvolí, aby tam přebývalo jeho jméno. Nebudeš při něm jíst nic kvašeného. Po sedm dní budeš při něm jíst nekvašené chleby, chléb poroby, neboť jsi chvatně vyšel z egyptské země. Po všechny dny svého života si budeš připomínat den, kdy jsi vyšel z egyptské země.
Na celém tvém území se u tebe po sedm dní neuvidí kvas. Z masa, které připravíš prvního dne navečer, nezůstane nic přes noc do rána. Hostinu beránka připravíš na místě, které ti určím. Tam budeš jíst beránka večer při západu slunce - v ten čas, kdy jsi vyšel z Egypta. Ráno se vrátíš ke svým stanům. Šest dní budeš jíst nekvašené chleby, sedmého dne bude slavnostní shromáždění pro Hospodina. Nebudeš vykonávat žádnou práci. (Srv. Dt 16,1-8)

[2] Mojžíš to tak Izraelcům vyhlásil, ale ti nebyli pro malomyslnost a tvrdou otročinu s to Mojžíšovi naslouchat. (Ex 6,9)

[3] Až se tě tvůj syn v budoucnu zeptá: „Co to jsou ta svědectví, pokyny a práva, která vám Hospodin, náš Bůh klade na srdce?“ odvětíš svému synu: „Byli jsme faraónovými otroky v Egyptě a Hospodin nás vyvedl z Egypta pevnou rukou. Před našimi zraky činil Hospodin znamení a zázraky veliké a zlé proti Egyptu, proti faraónovi i proti celému jeho domu. Ale Bůh nás odtamtud vyvedl, aby nás uvedl sem a dal nám zemi, kterou přísežně přislíbil našim otcům. Hospodin nám svěřil k dodržování všechnu moudrost života, s úctou a vděčností k němu se řídili se jeho pokyny, aby nám bylo dobře po všechny dny, aby nás zachoval při životě, jak tomu je dnes.
Bude se nám počítat za spravedlnost, budeme-li bedlivě dodržovat každý tento příkaz, který nám Bůh klade na srdce.“ (Srv. Dt 6,20-25)

[4] Až se vás pak vaši synové budou ptát, co pro vás tato služba znamená, odpovíte: »Je to velikonoční obětní hod Hospodinův. On v Egyptě pominul domy synů Izraele. Když udeřil na Egypt, naše domy vysvobodil. ( Ex 12,26-27)

[5] Až se tě tvůj syn v budoucnu zeptá, co to znamená, odpovíš mu: »Hospodin nás vyvedl pevnou rukou z Egypta, z domu otroctví. (Ex 13,14)

[6] Rabi Akiva řekl: „Všechny knihy Bible jsou svaté, ale Píseň písní je nejsvětější svatyní“.
Píseň písní je svědectvím o lásce Boha - ženicha a s nevěstou - Izraelem.
„Polož si mě na srdce jako pečeť, jako pečeť na své rámě. Vždyť silná jako smrt je láska, neúprosná jako hrob žárlivost lásky. Žár její - žár ohně, plamen Hospodinův. Lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví. Kdyby za lásku chtěl někdo dávat všechno jmění svého domu, sklidil by jen pohrdání.“ (Pís 8,6-7)

[7] V americkém filmu Jesus Christ Superstar je výstižná scéna: naparádění velekněží stojí na několika poschoďovém lešení a hlasitě pějí svou píseň. Ale to lešení nestojí u žádné stavby …
V padesátých letech komunisté přeplnili vězení. Udělali cely i z místností, které neměly „turecký záchod“ a vězňové chodili na kbelík. Bachaři často k vynášení „žanků“ používali uvězněné biskupy, mysleli si, že je tím poníží. Pan biskup Matocha podával s úsměvem kolegovi žanek: „Vaše excelence, tady máte kbelík sraček.“ A dodal, „doufám, že už nikdy ta trapná oslovení nebudeme používat.“