2. neděle velikonoční

Naše slavení Ježíšova vzkříšení na velikonoční neděli je rychlé. Po čtyřicetidenní „postní době“ v neděli ráno vyslechneme biblické texty, obnovíme křest, zazpíváme: „Aleluja“ a jdeme domů. [1] 
Mnoho lidí snadno volá „Hosana“ (a také „Na kříž s ním“). 

Se vzkříšením nemáme žádnou osobní zkušenost. Ale každá neděle je památkou vzkříšení a my si potřebujeme připomínat příslib Vzkříšeného: „Probudím vás ze spánku smrti k životu věčnému.“ [2]
Dnešní biblické texty, zvláště evangelium, nám ukazují jak to dělat.  

První čtení vypráví o výslechu apoštolů před velekněžími. [3]

Ve druhém čtení svědčí autor „Zjevení“ o svém dalším setkání se Zmrtvýchvstalým.

Evangelium se vrací k dvěma setkáním Vzkříšeného s učedníky v první velikonoční neděli a pak za týden.

„Věříš v Boha?“ ptáme se katechumenů.  
„V Ježíše Krista?“ „V Ježíšovo vzkříšení?“  
Co znamená věřit?

Neptáme se: „Věříš, že toto je tvoje maminka?“
Ďábel existenci Boha nepopírá, ale nedá na něj. Přestal mu důvěřovat.

Důvěra vyrůstá z dobrých zkušeností s druhým. Potřebujeme si ověřit důvěryhodnost Ježíše a zpráv o jeho vzkříšení. (Tuto cestu máme ukazovat dětem!)
Dojdeme-li k bytostné důvěře Bohu, která se má blížit jistotě, náramně nám to změní život.
(Vzpomeňme Františka, biskupa římského, na jeho obdivuhodnou důvěru v Boha a radost ze života v jeho veliké starosti o svět).

Apoštolové nevěřili, že Ježíš vstane z mrtvých. Velikonoce prožili neslavně, ve zmatku a hádkách. (Nekritizuji je, chci se od nich učit a neopakovat jejich chyby. Sami by řekli: „Bylo to ostudné!“)
Propásli Ježíšovu přípravu na jeho Velikonoce, proto neobstáli.
Ani je nenapadlo jít v noci opodál Ježíšova hrobu a čekat: „Co, kdyby přeci jen byl vzkříšen?“ Místo toho se propadli do beznaděje.  

Zažili jste vy nějakou zásadní těžkou situaci, která vás úplně zaskočila a změnila život? Třeba smrt nejbližšího, rozpad rodiny, těžkou nemoc nebo zranění?  
Vybavte si ji. 
„Tvůj manžel zemřel.“ – „Ne, ne!“, křičela manželka.
Bolest ze ztráty nejbližšího nás může úplně zasáhnout … Smrt vypadá, jako úplný konec. Je neprůhledná.

Jak prožijeme zásah smrti v naší blízkosti? [4]

Říkáme, že den Ježíšova vzkříšení je nejslavnějším dnem v dějinách lidstva.
Projděme si, jak jej strávili Ježíšovi nejbližší.
Ježíš několikráte mluvil o svém vzkříšení třetího dne (rozhodně si nemyslím, že Ježíš měl v Getsemanech krizi víry). Jenže apoštolové zásadně odmítali jeho slova o ukřižování: „Proč tak mluvíš? My víme, že ve vhodnou chvíli vyvoláš povstání proti Římu. Neboj se, my to nikomu neprozradíme, dokud nezavelíš k útoku…“
Ukřižováním Ježíše se apoštolům úplně zhroutil život. Ježíšovi věnovali všechno, a teď vše v jejich očích vypadalo, že Ježíš Mesiášem není. Nevyužili jedinečné a navýsost závažné Ježíšovy informace. [5]

Je dobré si „osahat“ - pročíst zprávy všech evangelistů. [6]

V pátek večer Ježíšovo tělo pár jeho nejbližších narychlo - už se blížila sobota - uložil do hrobu.
Všichni byli zdrcení. Asi nikdo z nich nespal.
Dva dny nikdo neměl na jídlo ani pomyšlení. [7]

V neděli ráno šly ženy dokončit péči o mrtvé tělo. „Odvalit těžký kámen asi nezvládneme“, staraly se.
Neznámý vznešený muž - v bílém rouchu, jim řekl: „Proč hledáte živého mezi mrtvými?“ (správně usoudily, že je to posel Boží – anděl).
Ani Marie Magdalská nepoznala Vzkříšeného podle podoby, ale věřila, že Ježíš žije (i když nechápala, jak je to možné).  

Ženám apoštolové nevěřili, Marie Magdalská jim připadala jako úplná hysterka. [8]
„Ježíš je mrtev, s tím nic nenaděláte, neposlouchejte ženské, všemu je konec“, říkali chlapi.

Jen Petr a Jan se nehádali, utíkali k hrobu. [9] Tam zjistili, že hrob je prázdný, ale není vyloupený, usoudili Petr a Jan. „Tady někdo přespal a ustlal po sobě …“ [10]

„Emauzští“ odešli (nebudeme to hádání poslouchat, všemu je konec, nemá smysl tady zůstávat, mýlili jsme se, že je Ježíš Mesiášem, nenecháme se tady zatknout veleradou). Ze všech učedníků odepsali Ježíše nejvíce.
V popisu setkání emauzských se Vzkříšeným je nejpodrobněji popsáno, co znamená otevření očí.
Kleofáš s tím druhým, cestou vše stále dokola probírali – tak to bývá, když nás něco velmi zaskočí. Neznámému vyprávěli o Ježíšovi, jak vše nasvědčovalo, že je Mesiášem, ale jak se potom všechno zvrtlo … „My už ničemu nerozumíme“ … (konečně (!), před tím Ježíšovi stále - když mluvil o smrti Mesiáše -skákali do řeči: „Ty tomu nerozumíš!“) 
„Co je na tom nepochopitelného?“ slyšeli od poutníka.
Ten pak u stolu řekl nad chlebem a vínem stejná slova modlitby jako Ježíš při poslední večeři. – Podle toho Ježíše poznali.
Hned běželi zpátky do Jeruzaléma.
To už bylo v pondělí (nový den začíná po západu slunce. Apoštolové se dál hádali s ženami, Petrem a Janem, zda Ježíš žije … Emauzští vyprávěli …

Vtom se Vzkříšený objevil mezi nimi. Učedníci (mimo žen, Petra, Jana a Emauzských) měli Ježíše za strašidlo.
„Co plašíte, máte tu něco k jídlu?
Všimněme si, že se Ježíš apoštolům jen nezjevilil. Potřeboval je doučit to, co dříve učedníci zanedbali. Zážitek ze zjevení a zázraků nám může překryt veliká bolest – vzpomeňme na zjevení  na hoře s Mojžíšem a Eliášem. Apoštolové neposlouchali, nezajímalo je, o čem Ježíš s proroky mluvil, usnuli a samotný zázrak je pak po Ježíšově ukřižování nepodržel.

Ježíš učedníkům znovu zopakoval vyučovací lekci o smyslu smrti Mesiáše. Učedníci – otřesení ukřižováním Ježíše konečně mlčeli, pozorně naslouchali Ježíšovu výkladu a odkazům na předpovědi proroků.

Učedníkům pomalu docházelo, jakou chybu udělali – nejen rabíni a velekněží, i oni nevěřili prorokům Malachiášovi a Janu Baptistovi, nevěřili ani Ježíšovi, že Izrael je nevěrný Bohu, nesnášenlivý k lidem a nebezpečný prorokům. Izrael bude podle proroků tříben.

„Tehdy Ježíš otevřel mysl, aby rozuměli Písmu.
Řekl jim: Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých;
v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem.
Vy jste toho svědky.“  (L 24,45-48)
–  Tento přístup k věci - svědectví Písma, je pro nás klíčem ke zprávě o Ježíšově Zmrtvýchvstání !!!

Vzkříšeného Ježíše jsme neviděli. Ale Ježíšův příběh (včetně vzkříšení Lazara, vzpomeňme na dramaturgii té události) podepřený dřívějšími předpověďmi proroků má svou logiku.  

Ten, kdo si příběh z evangelií každoročně prochází, ten dokáže dětem o Ježíši hodnověrně svědčit: 
Ježíš nemluvil v hádankách. Za jeho stručnými slovy: „Mesiáš musí zemřít“, stojí: „Lidé nevěřili prorokům, nevěří ani mně. Nechtějí uznat znamení od Boha dokazující, že přicházím od Otce Nebeského. Nezbývá mně, než se přestat skrývat a bránit se. Velekněží mě popraví a zlikvidují.“ Tak Ježíš mluvil k apoštolům a pokračoval: „Vám se nic nestane. Nebojte se, třetího dne vstanu mrtvých“.

Židé pečují o svou zkušenost s Hospodinem a mají zkušenost s účinkem svého vyučování dětí: Poznali, že při vyučování získává učitel víc než žák. Přitakávají slovům rabi Jehošua: „Kdo učí Tóře svého syna nebo vnuka, jako by ji sám dostal na Sinaji.“
Podobnou zkušenost můžeme získat i my při vyučování o Vzkříšení Ježíše.

Naše důvěra v hodnověrnost Boha, Ježíše, Písma se bude blížit jistotě.
Nebudeme jen papouškovat to, co říkali naše učitelé.

---

„Moudrý“ je ten, kdo neustále hledá, kdo hledá i sám sebe, to znamená: kdo se neustále zpochybňuje.  (Ellie Wiesel)

---

[1] Některým lidem jsou biblické texty na obtíž, protože jim nerozumějí. My, duchovní jim neříkáme, že modlitba – setkání s Bohem vyžaduje nejdříve naslouchat Bohu, hledat porozumění s ním a ptát se ho. Jinak zůstaneme Bohu vzdáleni.
Židé a někteří křesťané o Velikonocích celou noc studují Písmo. Katolíci toho nejsou schopni – i když na plese nebo na svatbě jsou celou noc vzhůru, dokonce tančí a nikdo neusíná.

[2] Závidím Rusům jejich pojmenování sedmého dne „vzkříšení“ a pozdrav: „Kristus byl vzkříšen!“

[3] Už bylo několik měsíců po Ježíšových Velikonocích, po volbě 12. apoštola místo Jidáše, po seslání Ducha svatého, zvěstování apoštolů o vzkříšeném Mesiáši a po soudu Petra nad Ananiášem a Safirou.

[4] Navštěvoval jsem vážně nemocného starého hospodáře, dokud žil. Jeho paní mně pak vyprávěla o jeho smrti: „V neděli jsme poobědvali, poklízela jsem stůl, a manžel mně řekl: :Pojď si ke mně na chvíli lehnout“. „Jen co umyji nádobí“, odpověděla jsem mu“. Ne, pojď.“
Leželi jsme vedle sebe …, manžel mě políbil na ústa …, a po chvíli třikráte hlasitěji vydechl a zesnul.
Ani jsem neplakala.“  

[5] Ježíšovy informace:
-    Diagnóza: Izrael odešel od Boha. Potřebuje se obrátit a navrátit k Hospodinu.
-    Izrael trpí náboženská pýchou („znám Boha“), která je smrtelně nebezpečná, vede k nesnášenlivosti, nenávisti a likvidaci proroků.
-    Poskytnu lidem poslední možnost k prohlédnutí, nechám se jimi zavraždit. Prolitá nevinná krev některým lidem otevře oči.
-    Třetího dne vstanu z mrtvých. 

[6] Nenechme se zmást tím, že se v některých detailech evangelisté liší (i manželé často líčí společný příběh trochu jinak).

[7] Matouš 9,15  „Může nevěsta na svatbě truchlit, dokud je ženich s nimi? Přijdou však dny, kdy od ní bude ženich vzat; potom se bude postit.“ (Mt 9,15)

[8] Ženy u starých Izraelitů nebyly pokládány za hodnověrné, proto žena nemohla být svědkem u soudu.

[9] Petr byl ve své dřívější sebejistotě otřesený svým zapřením Ježíše. Jan byl otřesený svou bezmocností při sledování Ježíšovy popravy.

[10] Ježíš žádné cennosti u sebe neměl, nejcennější byla plátna. Pohanští zloději byli vyloučeni. Židé hroby nevylupovali, jakýmkoliv dotykem s mrtvolou by se rituálně znečistili.