Slavnost Seslání Ducha svatého

O možné spolupráci s Duchem božím v kostele mnoho neučíme.
Mnozí si myslí, že se bez Ducha obejdou. Ale rozpadající se vztahy s nejbližšími a války nás usvědčují, jak jsme bez Ducha slabí. Bůh nás přece stvořil do vztahů nejen s lidmi, ale i do vztahu se sebou.
Jezdit s autem, používat počítač, porozumět funkci srdce nebo slinivky, hrát dobře fotbal …, to vše něco vyžaduje. Porozumět Duchu Božímu patří k vrcholnému poznání. A naučit se s Duchem spolupracovat je největší dovedností.
Na biblické hodině jsme si připomínali, jak Duch Boží působil v Izraeli, co Bible o Duchu vypovídá
(audio záznam je k dispozici).

Sedm týdnů po Velikonocích v Izraeli končí žně, Izraelité slaví Šavuot, Svátek týdnů, dožínky. Děkují Hospodinu za dar Tóry a za jeho svatební Smlouvu s Izraelem. Úroda je Izraelitům viditelným projevem Boží péče. Do Jeruzalémské svatyně Izraelité přinášeli na poděkování dva bochníky kynutého chleba z nové pšenice.

Sesláním Ducha svatého vrcholí naše Velikonoce. Ježíš nás přišel osvobodit od náboženského zákonictví (od bezduchého rajtování na liteře, v kterém lidé té doby uvízli a ke kterému často i my tíhneme).
Přišel nás vyléčit ze smrtelně jedovaté náboženské nesnášenlivost a nenávisti.
Prokázal nám svou lásku až do krajnosti a dal nám na naší cestě k Bohu nového Průvodce.

K prvnímu čtení.
Seslání Ducha v Jeruzalémě stojí v protikladu ke stavění babylonské věže - společnosti - bez Boha (bez jeho životadárného řádu). Tam každý mluví svou řečí: „Já“, „Já“, „Já“ … a domluva není možná, každý prosazuje jen sebe.
V popisované události o vylití Ducha naopak množství judeiců z nejrůznějších končin bylo otevřeno Duchu, „slyšeli“ a přijali, co apoštolové z moci Ducha zvěstovali.
Oheň je v Bibli jedním ze symbolů Ducha Božího. [1]

K evangeliu nejprve připomenu něco o Ježíši a o jeho vyučování o Duchu.
Slovo Boží svědčí, že Ježíš je Synem Božím. „Byl počat z Ducha svatého.“ (Mt 1,18)
Nebyl jen obdarován Duchem jako lidé otevření Bohu, Ježíš je „plný Ducha“.  
„Plný Ducha svatého se Ježíš vrátil od Jordánu; Duch ho vodil po poušti.“ (L 4,1)
Jan Baptista prorocky oznámil:
„Mesiáš vás bude ponořovat do Ducha a ohně“. [2]
Ježíš řekl Nikodémovi:
„Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. [3] (Do nebeského království může vstoupit jen Ježíšův učedník, ten, kdo přijme Ježíšův životní styl, aby si všichni porozuměli.
„Jestli někdo žízní, ať přijde ke mně a pije!“ [4] (Ať čerpá z Ducha.)

„Průvodce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.“ (J 14,26)

„Od Ducha svatého dostanete sílu, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ (Sk 1,8)

„Duch přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud.“ [5]

Když Ježíš naplnil svůj život – řekl nám a vykonal pro nás vše, co chtěl, a co jsme potřebovali – odevzdal svého Ducha Otci a nám.
Na kříži zvolal: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ (Srv. L 23,46)
Jeden voják Ježíšovi probodl kopím bok; a ihned vyšla krev a voda. (J 19,34)

Krev a víno také patří mezi symboly Ducha, bez krve je tělo bezduché.
Ježíš nám – své nevěstě – říká:
„Vezměte a všichni jezte a pijte. Pijte s mého poháru mou krev, zpečeťující smlouvu.“ [6]
„Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.“ [7]

Ježíš nás chce přivést do Otcovy Náruče k porozumění se všemi a ke spolupráci skrze Ducha.
Ale i apoštolové byli sami se sebou v řadě věcí docela spokojení, přesto, že někdy ubližovali druhým a někdy se protivili i svému Učiteli. I jim stoupla do hlavy určitá povýšenost nad jiné, žárlili na druhé a trpěli nemalou náboženskou nesnášenlivostí.  [8]
Bylo pro mě překvapením, když jsem poprvé četl o žárlivosti Janově. A jak se svým bratrem Jakubem chtěli vypálit samařskou vesnici nebeským napalmem jako nacisti Lidice a Ležáky.

I my si máme dávat pozor na svou náboženskou nesnášenlivost. [9]
Bylo by hloupé, kdybych si myslel, že jsem lepší než apoštolové.

Učedníci - tak to i s námi je - sami sebe v něčem přeceňovali a v něčem Ježíšovi úplně nedůvěřovali, některé jeho názory pro ně byly příliš převratné.  
Ježíšovo rozhodnutí vydat se do rukou nepřátel naprosto odmítali, a proto je ukřižování jejich Učitele naprosto vykolejilo. Příčinu známe, nepřijali v patřičné míře Ježíšova Ducha.
To už se ocitáme v dnešním úryvku evangelia.

Ježíš učedníky polomrtvé strachy vyhledal. Věděl, že jsou nepoužitelní jako píchlá pneumatika (pneuma v řečtině znamená: vzduch, závan vzduchu, dech, dýchání, duch). Přišel jim doplnit Ducha svým dechem, „rozdýchal je“, aby je postavil na nohy a aby byli použitelní pro Ježíšovu věc mezi lidmi.

Než se dostaneme k Ježíšově nabídce Ducha pro nás, všimněme si hloubky náboženské krize, která neskončila Ježíšovým ukřižováním.[10]
Proti násilí jsme téměř bezmocní. Ale proč nevyužíváme Ježíšovy pomoci?

Vraťme se k závažnému upozornění Ježíše:
„Říkám vám pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám. On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud:
Hřích v tom, že ve mne nevěří;
spravedlnost v tom, že odcházím k Otci.
Soud v tom, že vládce tohoto světa je již odsouzen.
Duch pravdy vás uvede do veškeré pravdy ...“ (Srv. J 16,7-15)  

Ježíš nás dostatečně varoval před zlem v církvi. Ukazoval, co se Bohu líbí a co je pro něj nepřijatelné, i když zabalené do zbožných řečiček a liturgické parády.
„Věřit“ v evangeliích znamená dát Ježíšovi za pravdu. Ježíšovo vyučování není složité, k porozumění nám Ježíš nabízí nápovědu a pomoc Ducha. 
Co znamenají slova:
„Duch ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud“?

Ježíš nás varuje před nebezpečnými lidmi: vlky, vlky v rouchu beránčím, zmijemi, divokými sviněmi a neochočenými psy.

Ježíše zadávil vlk Pilát. Mnohem horšími šelmami byli náboženští vůdci velekněží Kaifáš a Annáš – vlci v rouchu beránčím. Ale Ježíše uštvali další pobožní. 
„Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás.“ (Mt 7,6)
Ježíše strašně pomlouvaly dvě skupiny „kostelových lidí“.
První o Ježíši tvrdila, že je hříšník pelešící se s nemravnými a bratříčkující se s kolaboranty. [11]
Apoštol Petr o nich říká:
„V Božím lidu bývali i lživí proroci; tak i mezi vámi budou lživí učitelé … Platí o nich přísloví: `Pes se vrátil k vlastnímu vývratku´ a umytá svině se zase válí v bahně´“. (Srv. 2 Pt 2,1-22)   
Tito lidé soudí druhé podle sebe, navenek hrají ctnostné, ale uvnitř jsou zkažení. Jsou nebezpeční!  

Do druhé skupiny patří ti, kteří Ježíše pomlouvali, že je hříšník nedodržující církevní předpisy a že je spolčen s ďáblem. Jako divocí psi štěkají a kousají ty, kteří nepatří do jejich smečky, své oběti štvou a nadhánějí je k likvidaci. [12]
Pomluvy patří k neodpustitelným hříchům. Pomlouvači jsou zlí, vědomě šíří lži s podlým záměrem pošpinit druhého a uškodit mu.
Zákoníci z Jeruzaléma Ježíše pomlouvali:
„Je posedlý Belzebulem. Ve jménu knížete démonů vyhání démony.“ (Mk 3,22)  
Označit dobro za zlo je „hříchem proti Duchu svatému“. [13]
Proti pomluvám všeho druhu jsme bez Ježíše téměř bezbranní. [14]

Zmijemi jsou udavači a spolupracovníci zlých.

Ani apoštolové nevěřili Ježíšovi, že Mesiáše zradí vlastní lidé ze synagog a umučí jej představení církve.
Až vražda spravedlivého ukázala, že nás Ježíš varoval oprávněně. A že jsme nebezpeční Boží věci.

Ježíšovi odpůrci byli vraždou nevinného usvědčeni.
(Stále se ale mohli ještě obrátit. Zmrtvýchvstalý Ježíš sice vyhledal jen své přátele, ale i ti, kteří jej neviděli, věděli o Bohu slitovném a milosrdném. Apoštolové veřejně svědčili, že se Bůh Ježíše zastal a vzkřísil jej.) 

Je velmi pravděpodobné, že Ježíš s apoštoly slavil svou hostinu dobrořečení.

Náš milý Učitel nám svou lásku prokázal umytím nohou a projevenou až do krajnosti, nabízeným darem Ducha a svou hostinou – to vše nám stále velkoryse nabízí.
Děkujeme mu.

Ježíšovou láskou (až na smrt - jeho úplnou vydaností) začalo konečné vylití Ducha nabízené všem.
Nemusíme si na Bohu vyprošovat Ducha svatého. Duch je pro nás připraven.

Za týden si zopakujeme, jak s Božím Duchem spolupracovali Izraelité a jak s Duchem smíme a máme spolupracovat my.

---

[1] Duch je jako oheň, je silný, nic mu neodolá, ale není vražedný.
Oheň přináší světlo do temnoty naší beznaděje, osvobozuje nás od ochromujícího strachu, dodává nám odvahu, svítí nám na cestu ke svobodě, svým teplem zahřívá promrzlé a staví je na nohy.
V ohni se Mojžíš „na poušti“ setkal s Bohem.
Z ohně mluvil Hospodin na Sinaji s Izraelity po vysvobození z otroctví.
V době putování Izraele pouští byl oheň nad stanem setkávání znamením přítomnosti Hospodina (přebývajícího uprostřed svého lidu).  
Nad apoštoly se objevily ohnivé plameny Ducha Božího.

[2] Já vás ponořuji do vody (k obrácení), ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já - nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv; on vás bude ponořovat do Ducha do ohně. (Mt 3,11)

[3] „Nenarodí-li se kdo z vody (neobrátí-li se k Bohu) a z Ducha nemůže vejít do království Božího.
Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu.
Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil
z Ducha.“ (J 3,5-8)

[4] V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, `proud živé vody poplyne z jeho nitra´, praví Písmo.“
To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili. Dosud totiž Duch svatý nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven.
Když někteří ze zástupu slyšeli ta slova, říkali: „To je skutečně ten Prorok!“ (J 7,37-40)

[5] Duch přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud.   
Hřích v tom, že ve mne nevěří;
spravedlnost v tom, že odcházím k Otci a již mne nespatříte;
soud v tom, že vládce tohoto světa je již odsouzen.
Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to neunesli.
Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít.
On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne.
Všecko, co má Otec, jest mé. Proto jsem řekl, že vám bude zvěstovat, co přijme ode mne. (J 16,8-15)

[6] Při večeři vzal Ježíš chléb, dobrořečil nad ním, lámal a dával učedníkům se slovy: „Vezměte, jezte, toto jest mé tělo.“
Pak vzal i kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: „Pijte z něho všichni. Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů.“ (Mt 26,26-28)

[7] „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.
Já jsem chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z toho chleba, živ bude na věky. …
Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. (Srv. J 6,51-56)  

[8] Jan řekl Ježíšovi: „Mistře, viděli jsme kohosi, jak v tvém jménu vyhání démony, a bránili jsme mu, protože tě nenásleduje jako my.“ Ježíš mu řekl: „Nebraňte mu! Kdo není proti vám, je pro vás.“
Když se naplňovaly dny, kdy měl být vzat vzhůru, upjal svou mysl k cestě do Jeruzaléma  a poslal před sebou posly. Vydali se na cestu a přišli do jedné samařské vesnice, aby pro něho vše připravili. Ale tam je nepřijali, protože jeho tvář byla obrácena k Jeruzalému. Když to uviděli učedníci Jakub a Jan, řekli: „Pane, máme přivolat oheň s nebe, aby je zahubil, jako to učinil Eliáš?“ Obrátil se a pokáral je: „Nevíte, jakého jste ducha.“ (L 9,49-55)

[9] Před pár roky se to např. opět projevilo při sesazení arcibiskupa R. Bezáka, nedávno při propuštění prof. T. Petráčka z pražské teologické fakulty a teď při osočení Marka O. Váchy z nedůstojného slavení Ježíšovy hostiny. 

[10] Náboženská společnost - synagoga - se neobrátila k Hospodinu podle Ježíše, nezabránila dvěma židovským válkám proti Římu. Ježíšovi učedníci s dědictvím Izraele a přispěním židů dali světu mnoho (zasloužili se o jedinečné vymoženosti naší civilizace, Deklarací lidských práv počínajíc), ale jsme pod míru, nezabránili jsme antisemitismu a stále se opakujícím se válkám mezi pokřtěnými.

[11] Vzpomeňme na chlípné starce – soudce, kteří nařkli Zuzanu z cizoložství, když jim nebyla po vůli.
(Deuterokanonická kniha Dan 3

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Katolický liturgický překlad

Tématu jsou přímo věnovány texty: Slavnost Nejsvětější Trojice (A) (Bible na neděli) Slavnost Nejsvětější Trojice (A) (Bible na neděli) Zapuzený a znovu nastolený král (Ranní slovo) V ohnivé peci (Ranní slovo)

Čtení je také zmíněno v textech: Slavnost Seslání Ducha svatého (C) (Václav Vacek)

Všechny odkazy

. kap.)   

[12] Ve starém Izraeli se potulovaly smečky neochočených, divokých psů. Pocestní chodili s holí, aby se jim ubránili. Proto Ježíš řekl učedníkům: „Nic se na cestu neberte, jen hůl: ani chleba, ani mošnu, ani peníze do opasku.“ (Mk 6,8) 

[13] Je rozdíl mezi hříchy ze slabosti a z nenávisti. Každý hřích je odpustitelný, ale pomlouvači se sunou po šikmé ploše do záhuby. Čím dál víc sáknou nenávistí (kterou často pokládají za horlivé strážení „pravé víry“, propadají se do zla a nejsou ochotní přiznat své selhání a obrátit se.

[14] Dar uzdravování a obrany jsme potratili. Neumíme se bránit jako apoštol Pavel – ten byl naplněn Duchem svatým a škodícího kouzelníka Elymase na čas oslepil. (Srv. Sk 13,8-11)