Slavnost Nejsvětější Trojice
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Jan 16,13 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Př 8,22-31
Datum: 15. 6. 2025
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Jan 16,13 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Př 8,22-31
; Řím 5,1-5
; J 16,12-15
Datum: 15. 6. 2025
Bůh je nespočítatelný.
Je-li Bůh jeden, můžeme se soustředit jen na něj a nemusíme mít strach, že opomeneme někoho dalšího mocného.
Ale Bůh není samotář, žije v láskyplném společenství Oce, Syna a Ducha – to je pro nás také velmi důležité, neboť k lásce je zapotřebí společenství. Jen s druhým (s druhými) můžeme být obrazem Boha.
Každá osoba z Trojice je pro nás důležitá. Připomenu:
„Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal …
Je psáno v prorocích: `Všichni budou vyučeni od Boha´. Každý, kdo slyšel Otce a vyučil se u něho, přichází ke mně. Kdo se vyučí u mě, jde cestou k životu věčnému.“ (Srv. J 6,44-47
Přátelství s Bohem nám přináší veliké bohatství. [1]
Apoštolové se touto cestou vydali, od dětství se učili poznávat přízeň Hospodina, pak přijali Ježíše za svého milého Učitele a ten jim nabídl průvodcovství Ducha.
Bůh si umí získat důvěru člověka.
I nám, rodičům, Bůh ukázal, jak si získat srdce dětí, aby nám mohli důvěřovat.
Bůh nevládne násilím, biblické osobnosti i lid Boží zakusili velikou přejícnost Boha a přesvědčili se, že Bůh je moudřejší než člověk. [2]
I apoštolové prošli cestou milovaných, Ježíšovo přátelství je okouzlilo a velmi pozvedlo.
Vystupovat k Bohu je náročné, protože Bůh má na řadu věcí jiný názor než my.
Ježíš si za své učedníky vybral lidi otevřené a hledající. Netlačil na ně, trpělivě je vedl, ale apoštolové někdy lajdačili. Některá Ježíšova sdělení nechtěli slyšet.
Jsme překvapeni, co na konci svého vyučování apoštolům řekl:
„Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to neunesli. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy …“
Co znamená „neunesli“? – Některé věci nechtěli slyšet.
Nejsme lepší než oni.
Ta slova jsou prubířským kamenem i pro nás. Jak snášíme pravdu o Bohu, o druhých, o sobě?
My už neodmítáme Ježíšovo ukřižování jako apoštolové – už slyšíme, co pro nás znamená, ale nepochopitelně odmítáme další Boží dary. Uvedu dva.
Učedníci se velmi těšili z Ježíšova příslibu o naplnění Jóelových slov:
„Vyleji svého ducha na každé tělo.
Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny,
vaši jinoši budou mít prorocká vidění.
Rovněž na otroky a otrokyně vyleji v oněch dnech svého ducha.“ (Jóel 3,1-2
Učedníci jásali, neboť viděli, jak jsou bez Ducha slabí, bezduší.
My se tváříme, že je třeba si Ducha svatého vyprošovat – jakoby už dávno nepřišel.
Prošli jsme svátostí dospělosti – biřmování, ale Ducha si držíme od těla, nepracujeme s ním a dokonce lidem bráníme, aby z Ducha Božího mluvili. [3]
Druhý případ.
Všichni duchovní při mši citujeme Ježíšův pokyn (přikázání) :
„Vezměte a jezte, vezměte a pijte“,
ale mnozí duchovní odpírají lidem důležitou část Ježíšovy výživy – jeho Krev.
Obě dvě nabídky, Jóelova o daru Ducha a dar Ježíšovy hostiny nejsou nijak složité k pochopení, tak proč je ignorujeme?
Ježíš nám říká:
„Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.“
Někteří učedníci Ježíšovi řekli: „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?“
Ježíš se jich ptal: „Nad tím se urážíte? Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život.
Ale někteří z vás mně nedůvěřují. Proto jsem vám pravil, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce.“
Od té chvíle mnoho učedníků Ježíše opustilo a už s ním nechodili.
Ježíš řekl Dvanácti: „I vy chcete odejít?“ (Srv. J 6,53-70
„Nedůvěřujete mně, reptáte, jste na odchodu. Připravujete se o poklad.“
Co na tato slova Ježíšovi odpovíme?
Máme pocit, jací kamarádi s Ježíšem jsme, jak si s ním rozumíme …
Kdyby nám někdo řekl, že k Ježíšovi nechováme úctu, jak bychom reagovali - (já kněz, biskup, člen farní rady, akolyta, kostelník, přijímající eucharistie, absolvent prvních pátků, poutník na posvátná místa)?
Proč si duchovenstvo nárokuje Krev Páně pro sebe a lidem ji odpírá?
Proč se lidé nehlásí o tento vrcholný životně důležitý Ježíšův dar? [4]
Jak budeme za týden slavit Slavnost Těla a Krve Páně? [5]
Máme ve svém „zpovědním zrcadle“ zapsána slova Štěpána:
„Jste tvrdošíjní a máte pohanské srdce i uši! Nepřestáváte odporovat Duchu svatému,
jako to dělali vaši otcové.“ (Sk 7,51
Nám, spoutaným předsudky a zkreslenými představami o Bohu a škodícím lidem, ale Ježíš nabízí:
„Moje Pravda vás osvobodí!“ (J 8,32
Jenže my pravdu o Bohu, o druhých, o sobě, těžko přijímáme.
Proč?
- Dostatečně si nevšímáme Boží péče a jeho milostných vyznání ke každému z nás.
Písmo říká: „Nejíte ze Stromu života“.
- Myslíme si, že jsme už dost chytří a už nehledáme.
Písmo říká: „Hloupost je hříchem, je ovocem zbabělosti a lenosti!.
Nechceme si přiznat, že něco nevíme, bojíme se ptát, nechceme hledat odpovědi na další otázky a přijímat věci nové. Brzdíme pokrok vlastní, našeho společenství i Ježíšova uspořádání - božího království.
Jsme zbabělí, nechceme vidět, co je očividné, nechceme slyšet co je zjevné.
Někdo od toho utíká, jiný podrážděně útočí na toho, kdo jej na něco upozorňuje.
Chyby druhých vidíme snadněji a raději než chyby své.
Někdo nechce s ničím hýbat v domácnosti, v kostele, v liturgii, ve svých návycích. Má patent na rozum.
Proč se rozpadají rodiny a manželé v důchodu na sebe stále útočí?
Mnoho lidí není ochotných vést rozpravu o vzájemném odcizení. Odmítají zajít k psychologovi, zúčastnit se Manželských setkání, natož si vyříkávat spory podle Ježíšova návodu (Mt 18,15-17
Bojí se, že by se o sobě dozvěděli pravdu.
Jak se připravujeme na soužití s Bohem a nebešťany?
Mluvit o chybách třetí osoby nám jde samo.
Máme odvahu přemýšlet, jak jsme na tom my?
Chceme se narovnávat a pěstovat si odvahu k pravdě?
Cesta k pravdě začíná v milující náruči rodičů, partnera i Boha. Máme-li dostatečně vysokou hladinu vědomí, že jsme milováni, máme-li rádi sebe sama, pak dokážeme přijímat odpovědnost za své činy, slova i myšlení. Věčnost a touha podobat se Ježíšovu jednání s lidmi nám pomůže k dalšímu růstu, k přijímání nových poznatků a k osvobozující pravdě.
Každá krása vychází z dobrého nápadu, pečlivé práce a trpělivosti a vytrvalosti – to vše vidíme na díle Stvořitelově. To vše můžeme zakoušet z Ježíšova přátelství.
Budeme-li pozorní, zachytíme lásku Boha a jeho milostná vyznávání – včetně Ježíšovy hostiny „na život a na smrt“.
(I milostná poezie nás okouzluje, ale pak záleží na nás, jakou míru lásky umíme dávat, jakou ryzost má naše přátelství - kolika karátové je zlato. Ježíšovo přátelství je nevšední.)
Od Boha se učíme vyjadřovat pozornosti k druhým, on sám říká: „Pro tebe jsem stvořil krásný svět“.
Od něj se učíme pěkně mluvit o druhých (nikdo o nás nemluví tak pěkně jako Bůh).
Psychologové říkají: „Jednu negativní připomínku sdělujme druhému až po pěti kladných oceněních“.
Všimněme si, že Bůh tuto normu mnohonásobně převyšuje. U něj jsme v bezpečí a milující Náruči.
Proto můžeme od Boha přijímat i jeho (laskavé, povzbuzující) upozorňování na naše chyby, na to, v čem bychom šidili sebe i druhé.
Kdo to ví a zakouší, ten bude prosit lidi okolo sebe, aby mu (pokud možno, laskavě) říkali pravdu a upozorňovali nás na to, co můžeme dělat lépe.
Ježíš nás učí pružnosti v myšlení:
„Každý zákoník (učedník Mojžíše), který se stal učedníkem království nebeského, je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré.“ (Mt 13,52
Apoštolové byli Ježíšovi za jeho vedení vděční. Své neblahé sklony a selhání přiznali a opravovali. Učili se laskavému přístupu k lidem.
A také viděli, jak potřebné je pěstovat si odvahu k pravdivosti o sobě.
[1] Bůh nám pomáhá objevit smysl života: „Pomohu ti vytvořit tak pěkné vztahy s druhými, že o své drahé budeš stát navždy. Přeji ti, abys, až ti umře někdo blízký, brečel jako želva. A já ho probudím ze spánku smrti pro tebe i pro sebe. Navždy se budeme těšit ze vzájemné blízkosti a porozumění.
[2] Každý máme určitý strop svého rozhledu a růstu, každý dosáhneme jen určité „nadmořský výšky“ při našem putování a vystupování vzhůru. Ale Bůh nás zve výš a nabízí nám k tomu svou pomoc.
Abrahám se stal knížetem významného města, Mojžíš se stal faraónovým princem a získal jedinečné vzděláním, ale Bůh oba pozval na další cestu.
I nám Bůh nabízí další možnosti a poznání, na které bychom sami nepřišli.
[3] Do nedávna laici neměli v naší církvi téměř žádné slovo. Až František otevřel synodální cestu … Ale potřebujeme se vzdělávat, abychom neprosazovali jalové názory,
[4] Několik lidí se mně svěřilo, jak dopadli, když se ve vší slušnosti ptali svého kněze, proč nemají přístup ke Krvi Páně. Dostalo se jim od kněží stejné odpovědi: „V těle je krev, a tak není třeba podávat pod obojí způsobou.“
Nenechte se odradit, ptejte se: „Pane faráři, proč vám nestačí přijímat jen Tělo Páně, je-li v něm krev“?
[5] Stojí Ježíš o naše průvody a klanění? Proč lpíme na podivné tradici z druhého tisíciletí církve a odešli jsme od záměru Ježíše?
Je-li Bůh jeden, můžeme se soustředit jen na něj a nemusíme mít strach, že opomeneme někoho dalšího mocného.
Ale Bůh není samotář, žije v láskyplném společenství Oce, Syna a Ducha – to je pro nás také velmi důležité, neboť k lásce je zapotřebí společenství. Jen s druhým (s druhými) můžeme být obrazem Boha.
Každá osoba z Trojice je pro nás důležitá. Připomenu:
„Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal …
Je psáno v prorocích: `Všichni budou vyučeni od Boha´. Každý, kdo slyšel Otce a vyučil se u něho, přichází ke mně. Kdo se vyučí u mě, jde cestou k životu věčnému.“ (Srv. J 6,44-47
)
Přátelství s Bohem nám přináší veliké bohatství. [1]
Apoštolové se touto cestou vydali, od dětství se učili poznávat přízeň Hospodina, pak přijali Ježíše za svého milého Učitele a ten jim nabídl průvodcovství Ducha.
Bůh si umí získat důvěru člověka.
I nám, rodičům, Bůh ukázal, jak si získat srdce dětí, aby nám mohli důvěřovat.
Bůh nevládne násilím, biblické osobnosti i lid Boží zakusili velikou přejícnost Boha a přesvědčili se, že Bůh je moudřejší než člověk. [2]
I apoštolové prošli cestou milovaných, Ježíšovo přátelství je okouzlilo a velmi pozvedlo.
Vystupovat k Bohu je náročné, protože Bůh má na řadu věcí jiný názor než my.
Ježíš si za své učedníky vybral lidi otevřené a hledající. Netlačil na ně, trpělivě je vedl, ale apoštolové někdy lajdačili. Některá Ježíšova sdělení nechtěli slyšet.
Jsme překvapeni, co na konci svého vyučování apoštolům řekl:
„Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to neunesli. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy …“
Co znamená „neunesli“? – Některé věci nechtěli slyšet.
Nejsme lepší než oni.
Ta slova jsou prubířským kamenem i pro nás. Jak snášíme pravdu o Bohu, o druhých, o sobě?
My už neodmítáme Ježíšovo ukřižování jako apoštolové – už slyšíme, co pro nás znamená, ale nepochopitelně odmítáme další Boží dary. Uvedu dva.
Učedníci se velmi těšili z Ježíšova příslibu o naplnění Jóelových slov:
„Vyleji svého ducha na každé tělo.
Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny,
vaši jinoši budou mít prorocká vidění.
Rovněž na otroky a otrokyně vyleji v oněch dnech svého ducha.“ (Jóel 3,1-2
)
Učedníci jásali, neboť viděli, jak jsou bez Ducha slabí, bezduší.
My se tváříme, že je třeba si Ducha svatého vyprošovat – jakoby už dávno nepřišel.
Prošli jsme svátostí dospělosti – biřmování, ale Ducha si držíme od těla, nepracujeme s ním a dokonce lidem bráníme, aby z Ducha Božího mluvili. [3]
Druhý případ.
Všichni duchovní při mši citujeme Ježíšův pokyn (přikázání) :
„Vezměte a jezte, vezměte a pijte“,
ale mnozí duchovní odpírají lidem důležitou část Ježíšovy výživy – jeho Krev.
Obě dvě nabídky, Jóelova o daru Ducha a dar Ježíšovy hostiny nejsou nijak složité k pochopení, tak proč je ignorujeme?
Ježíš nám říká:
„Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.“
Někteří učedníci Ježíšovi řekli: „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?“
Ježíš se jich ptal: „Nad tím se urážíte? Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život.
Ale někteří z vás mně nedůvěřují. Proto jsem vám pravil, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce.“
Od té chvíle mnoho učedníků Ježíše opustilo a už s ním nechodili.
Ježíš řekl Dvanácti: „I vy chcete odejít?“ (Srv. J 6,53-70
)
„Nedůvěřujete mně, reptáte, jste na odchodu. Připravujete se o poklad.“
Co na tato slova Ježíšovi odpovíme?
Máme pocit, jací kamarádi s Ježíšem jsme, jak si s ním rozumíme …
Kdyby nám někdo řekl, že k Ježíšovi nechováme úctu, jak bychom reagovali - (já kněz, biskup, člen farní rady, akolyta, kostelník, přijímající eucharistie, absolvent prvních pátků, poutník na posvátná místa)?
Proč si duchovenstvo nárokuje Krev Páně pro sebe a lidem ji odpírá?
Proč se lidé nehlásí o tento vrcholný životně důležitý Ježíšův dar? [4]
Jak budeme za týden slavit Slavnost Těla a Krve Páně? [5]
Máme ve svém „zpovědním zrcadle“ zapsána slova Štěpána:
„Jste tvrdošíjní a máte pohanské srdce i uši! Nepřestáváte odporovat Duchu svatému,
jako to dělali vaši otcové.“ (Sk 7,51
)
Nám, spoutaným předsudky a zkreslenými představami o Bohu a škodícím lidem, ale Ježíš nabízí:
„Moje Pravda vás osvobodí!“ (J 8,32
)
Jenže my pravdu o Bohu, o druhých, o sobě, těžko přijímáme.
Proč?
- Dostatečně si nevšímáme Boží péče a jeho milostných vyznání ke každému z nás.
Písmo říká: „Nejíte ze Stromu života“.
- Myslíme si, že jsme už dost chytří a už nehledáme.
Písmo říká: „Hloupost je hříchem, je ovocem zbabělosti a lenosti!.
Nechceme si přiznat, že něco nevíme, bojíme se ptát, nechceme hledat odpovědi na další otázky a přijímat věci nové. Brzdíme pokrok vlastní, našeho společenství i Ježíšova uspořádání - božího království.
Jsme zbabělí, nechceme vidět, co je očividné, nechceme slyšet co je zjevné.
Někdo od toho utíká, jiný podrážděně útočí na toho, kdo jej na něco upozorňuje.
Chyby druhých vidíme snadněji a raději než chyby své.
Někdo nechce s ničím hýbat v domácnosti, v kostele, v liturgii, ve svých návycích. Má patent na rozum.
Proč se rozpadají rodiny a manželé v důchodu na sebe stále útočí?
Mnoho lidí není ochotných vést rozpravu o vzájemném odcizení. Odmítají zajít k psychologovi, zúčastnit se Manželských setkání, natož si vyříkávat spory podle Ježíšova návodu (Mt 18,15-17
;
Mt 5,23-26
)
Bojí se, že by se o sobě dozvěděli pravdu.
Jak se připravujeme na soužití s Bohem a nebešťany?
Mluvit o chybách třetí osoby nám jde samo.
Máme odvahu přemýšlet, jak jsme na tom my?
Chceme se narovnávat a pěstovat si odvahu k pravdě?
Cesta k pravdě začíná v milující náruči rodičů, partnera i Boha. Máme-li dostatečně vysokou hladinu vědomí, že jsme milováni, máme-li rádi sebe sama, pak dokážeme přijímat odpovědnost za své činy, slova i myšlení. Věčnost a touha podobat se Ježíšovu jednání s lidmi nám pomůže k dalšímu růstu, k přijímání nových poznatků a k osvobozující pravdě.
Každá krása vychází z dobrého nápadu, pečlivé práce a trpělivosti a vytrvalosti – to vše vidíme na díle Stvořitelově. To vše můžeme zakoušet z Ježíšova přátelství.
Budeme-li pozorní, zachytíme lásku Boha a jeho milostná vyznávání – včetně Ježíšovy hostiny „na život a na smrt“.
(I milostná poezie nás okouzluje, ale pak záleží na nás, jakou míru lásky umíme dávat, jakou ryzost má naše přátelství - kolika karátové je zlato. Ježíšovo přátelství je nevšední.)
Od Boha se učíme vyjadřovat pozornosti k druhým, on sám říká: „Pro tebe jsem stvořil krásný svět“.
Od něj se učíme pěkně mluvit o druhých (nikdo o nás nemluví tak pěkně jako Bůh).
Psychologové říkají: „Jednu negativní připomínku sdělujme druhému až po pěti kladných oceněních“.
Všimněme si, že Bůh tuto normu mnohonásobně převyšuje. U něj jsme v bezpečí a milující Náruči.
Proto můžeme od Boha přijímat i jeho (laskavé, povzbuzující) upozorňování na naše chyby, na to, v čem bychom šidili sebe i druhé.
Kdo to ví a zakouší, ten bude prosit lidi okolo sebe, aby mu (pokud možno, laskavě) říkali pravdu a upozorňovali nás na to, co můžeme dělat lépe.
Ježíš nás učí pružnosti v myšlení:
„Každý zákoník (učedník Mojžíše), který se stal učedníkem království nebeského, je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré.“ (Mt 13,52
)
Apoštolové byli Ježíšovi za jeho vedení vděční. Své neblahé sklony a selhání přiznali a opravovali. Učili se laskavému přístupu k lidem.
A také viděli, jak potřebné je pěstovat si odvahu k pravdivosti o sobě.
[1] Bůh nám pomáhá objevit smysl života: „Pomohu ti vytvořit tak pěkné vztahy s druhými, že o své drahé budeš stát navždy. Přeji ti, abys, až ti umře někdo blízký, brečel jako želva. A já ho probudím ze spánku smrti pro tebe i pro sebe. Navždy se budeme těšit ze vzájemné blízkosti a porozumění.
[2] Každý máme určitý strop svého rozhledu a růstu, každý dosáhneme jen určité „nadmořský výšky“ při našem putování a vystupování vzhůru. Ale Bůh nás zve výš a nabízí nám k tomu svou pomoc.
Abrahám se stal knížetem významného města, Mojžíš se stal faraónovým princem a získal jedinečné vzděláním, ale Bůh oba pozval na další cestu.
I nám Bůh nabízí další možnosti a poznání, na které bychom sami nepřišli.
[3] Do nedávna laici neměli v naší církvi téměř žádné slovo. Až František otevřel synodální cestu … Ale potřebujeme se vzdělávat, abychom neprosazovali jalové názory,
[4] Několik lidí se mně svěřilo, jak dopadli, když se ve vší slušnosti ptali svého kněze, proč nemají přístup ke Krvi Páně. Dostalo se jim od kněží stejné odpovědi: „V těle je krev, a tak není třeba podávat pod obojí způsobou.“
Nenechte se odradit, ptejte se: „Pane faráři, proč vám nestačí přijímat jen Tělo Páně, je-li v něm krev“?
[5] Stojí Ježíš o naše průvody a klanění? Proč lpíme na podivné tradici z druhého tisíciletí církve a odešli jsme od záměru Ježíše?