Svátek Těla a Krve Páně

Řada lidí neznajících Boha, vyrostla v ušlechtilé osobnosti, i když nevědí o pozvání být obrazem Božím. Při setkání s Bohem na věčnosti budou příjemně překvapeni pozváním k nebeské hostině.
Nám se ochutnávky krásy dostává už teď. Byli jsme vybrání a odděleni („vyvoleni“) k důležitému poslání. Máme lidem ve světě ukazovat krásu Boha.

Izrael (počínajíc od Abraháma, proroků, Zachariáše a Alžběty, Marie a Josefa až po Ježíšovi učedníky) vyhrál konkurz na Boží lid. Bůh si vybírá hledající, s touhou poznávat a ochotou ke společné práci.
Mějme na paměti tento úkol, který Bůh svěřil i nám. (Známe varování Písma, že někteří učedníci odpadají, odmítají Dílovedoucího, prosazují vlastní nápady a jalovou tradici.)  

Čteme-li v prvním čtení, že Melchizedech – král a kněz (pro nás předobraz Ježíše) přinesl chléb a víno, vybaví se nám zavádějící modlitba kněze při mši: „Bože, obětujeme ti chléb a víno, přijmi naši oběť“. Tak se ale vyjadřuje pohanské myšlení. [1]
Melchizedech požehnal Abramovi a chléb a víno přinesl Abramovi k oslavě.
(Setkání s blízkými často oslavujeme. Důležité události v Bibli i ve společenství jsou provázeny hostinou. Tak to má být i při slavení svátostí.)

My jsme ale z daru Ježíšovy hostiny udělali v 2. tisíciletí křesťanství mši. Místo chleba používáme ubohé oplatky, Krev Páně si po staletí vyhradili duchovní. Od tridentského koncilu jsme ke mši přidali mnoho předpisů a různou „parádu“. Setkání Božího lidu - ve kterém chce bydlet Bůh - jsme nepokládali za první svátost. První zdroj setkávání s Bohem – jeho slovo – jsme opomíjeli. Církevní „tradice“ a právo narůstaly jako obranný pancíř a převážily Ježíšovu praxi.
Až po liturgické reformě 2. vatikánského konci se pomaloučku - často s neochotou, někdy dokonce s odporem - vracíme k Ježíšovu programu. 

Viděl jsem fotografie z „prvního svatého přijímání“ – vypadalo to jak u zubaře - kněz u otevřených úst. [2]

Ježíš nám přišel ukázat Otce. Byl tak nadšený z přátelství Otce a Ducha, že někdy nemohl radostí usnout.
Ukázal nám jak být lidský podle Božích plánů. Byl rád také člověkem (je rád člověkem dodneška). [3] 
Těšil se z krásy světa darované lidem. Rád poslouchal zpěv ptáků a křik hrajících si děti. Vychutnával si dobré jídlo, včetně chleba a vína, oceňoval spravedlivé jednání lidí, soucitná srdce, ochotu k pomoci a odvahu k prosazování Pravdy. Rád učil cestě k šalomu. Takovou cestu do Boží náruče nám ukazuje. Rád pracoval, rád učil a rád slavil.  
K silnému, bytostnému setkání s Bohem není třeba „zásluh“ z klečení na tvrdé zemi, spaní na hřebíkách, sebebičování, hladovění a dalších odříkání, ale nadšení z Boha, radost z Božích darů a krásy z porozumění druhým.
Ježíš se často usmíval.
Někdy mlčel, někdy se mračil - když potkával zlomyslné, násilníky, pokrytce, pomlouvače, lháře a nenávistníky. Těžce nesl trápení lidí, zvláště dětí, která nemohl změnit, neboť nebyl lidmi slyšen. Respektoval svobodu druhých, lékař neléčí nemocné přes jejich odpor.
Někdy těmito starostmi a trápením nespal. [4]

Ježíš nám nikdy nenakládá zbytečná břemena. Zažil mnoho druhů bolesti. Jeho království se buduje láskou a pomocí druhému. Nikoliv utrpením – to hlásají náboženští sadisté a masochisté.
Život nám přináší dost a dost nepříjemností a nespravedlností. A my se s druhými lidmi vzájemně trápíme až nad hlavu.

Nesouhlasím s názorem, že bez utrpení bychom nepoznali dobro – ne málo lidí zlo zlomí.
Někteří lidé navzdory trápení vyzrávají do veliké krásy jako perlorodky, obalující zrnko písku tlačící jim v útrobách perletí. Ježíš perly oceňuje, ale nikomu neztěžuje život. Vyžaduje jiné náročné hodnoty.

Ježíš nám je perlou největší velikosti – jeho přátelství máme nosit ve svém srdci.
Zve nás na svou hostinu a my s radostí v srdci přicházíme v darovaných šatech světla, v oblečení Božích dcer a synů. Přicházíme s touhou pařit svému Ženichovi coby nevěsta bohatá a okrášlená jeho láskou.

K Ježíšovu vyučování o významu, důležitosti a účincích jeho hostiny se stále vracíme, abychom rostli v porozumění tomuto vrcholnému daru.

Připomenu, že prvním zdrojem k poznávání Boha je jeho slovo – pramen vody živé. (Srv. J 4,10)
–  K tomu se vrátím za týden.
Druhým zdrojem moudrosti jsou svátosti. Svátosti slavíme, proto jsou spojeny s hostinou.

V 6. kapitole Janova evangelia Ježíš učí o významu své hostiny.

Ježíš nasytil zástup lidí z pěti chlebů a dvou ryb. …
Když poznal, že jej chtějí provolat králem (jídlo má velké kouzlo), odešel …
Večer učedníci na lodi jeli na druhý břeh do Kafarnaum.
Pak uviděli Ježíše, jak k nim kráčí po moři, ale měli jej za přízrak … (Srv. J 6,1-21) 
I lidé na člunech dorazili do Kafarnaum. Objevili Ježíše a ptali se: „Učiteli, jak ses sem dostal?“
Ježíš jim odpověděl: „Hledáte mě, abyste se opět zadarmo najedli.
Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm pro život věčný … – Ježíš mluví o svém slovu.

Lidé se ptali: „Co pro to máme udělat?“
–  „Dejte za pravdu tomu, kterého poslal Bůh. … Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mně, nikdy nebude žíznit. [5]

44  Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den.
45  Je psáno v prorocích: `Všichni budou vyučeni od Boha´. Každý, kdo slyšel Otce a vyučil se u něho, přichází ke mně.
47  Kdo se mnou nechává vést, věří, má život věčný.“

–  Pak Ježíš mluví o své hostině, o svém těle a krvi:
48  Já jsem chléb života. …
49  Vaši Otcové jedli na poušti manu, a zemřeli.
50  Kdo z něho jí, jde cestou k životu.
53  Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život.
54  Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.
55  Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj.
56  Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.
57  Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne.
58   Kdo jí tento chléb, živ bude navěky."

Potřebujeme mluvit o společném jídle, o stolování, neboť se v naší společnosti vytrácejí. V našich rodinách si málokdo troufne mluvit o Božím přátelství.
Čím je pro nás stolování?
Jaké kouzlo má jídlo? Kterými smysly je vnímáme? Co dobrým jídlem sdělujeme?
Jak podstatné je dobrá vůle a jak dobré pocity zvyšují naši náladu?
Jak pěstovat dobrou atmosféru u stolu? (Jídlo může být povedené, ale pohádáme-li se, místo jiskry Ducha na nás přeskočí závan zla.
Společným stolováním budujeme vzájemnou sounáležitost, spolupatření jedněch k druhým. Jsme povzneseni, získáváme novou chuť přimknout se k druhým.

Ježíš nás svou hostinou chce sjednotit s Bohem a s lidmi.
Bezpropstřednost, radost a blízkost nemohou být nahrazeny strnulým obřadem mše.
Uvedu jen jeden příklad. Naše kostely se podobají muzeu tortury. V presbytáři musí být zobrazení Umučeného (ve většině kostelů jsou další kříže a obrazy křížové cesty), dokonce na Ježíšově stole hostiny má být další kříž s Ježíšovou mrtvolou.  

Samozřejmě, že nezapomínáme na Ježíšovu obětavost a úplnou vydanost. Celý se nám vydal, nic si nenechal pro sebe - jen privilegium, že nás má víc rád, než my jeho.
Ukázal nám velikost a „slávu“ Otce – služebnou lásku Boha, i když věděl, že ho to bude stát život: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele (kdo žije pro své přátele)“.

Ježíš nás svou láskou domilovává, uzdravuje a staví nás na nohy. Jeho hostina je velikým projevem jeho milující Náruče.
Ježíš nás posílá k druhým, abychom k tomu měli odvahu, sílu a výživu, dopřává nám zakoušet své přátelství.
Víme, jaké poslání měli prvorození v Izraeli: Pečovali o členy svého rodu: předávali jim rodinnou tradici, dohlíželi na spravedlnost, dobré vztahy a svobodu. Pečovali o potřebné, vykupovali zajatce a otroky z rodiny. Měli povinnost levirátního manželství. K tomu dědili dva díly z otcovského majetku. 
Ježíš dopřává učedníkům - kteří se nechávají zasvěcovat do svého myšlení a jednání - několikanásobné obdarování oproti těm, kteří tyto dary neznají, nebo o ně nestojí.

Od Tridentu jsme došli dál, potřebujeme se vracet k Ježíši, k jeho tradici. [6]

Ježíšovo přátelství je závratné. Jeho učení není nepochopitelné, není záhadou, neproniknutelným tajenstvím se mnou - je srozumitelné! Je nevyčerpatelnou krásou.

Hospodin už u Mojžíše své přátelství k Izraelitům přirovnal k obrazu milujících manželů. Ježíš toto spojení potvrdil. Manželé už nejsou muž a žena, ale jsou: „my“. Mají být jednou bytostí, spojenými nádobami.
Ježíš je nekonečně velikou nádrží lásky (jako velký rybník, jako oceán), od něj si každý smíme a máme doplňovat hladinku své lásky.

Víte, že k tomu používám obrazu transfúze jeho Ducha.
Ježíš nás chce ve své náruči nakojit svou krví – svou láskou, svým Duchem.
Na Karlově mostě se vždy zastavuji před úchvatnou sochou Matyáše Brauna „Sen svaté Luitgardy“ … Ale u Ježíšova stolu, na jeho hostině, nejde o sen, ani o legendární vyprávění o Luitgardě, Ježíš nás vskutku pobízí: „Jezte a pijte, toto je mé tělo, toto je má krev“. 
Víme, co pro nás znamená milující náruč těšící plačícího, sytící hladového po blízkosti a porozumění, napájející žíznivého po uznání a lásce, uzdravující zraněného, zahřívající studeného, pozvedající poníženého, objímající marnotratného - hanbícího se za svou zradu a ubohost …
Ježíš nám vychází vstříc v míře jinde nevídané a my mu v touze po uzdravení ze suchopáru své duše otevíráme dveře svého srdce, aby Ženich mohl vejít a uzdravit nás z nesnášenlivosti a číhání na druhé, z povyšování se nad jiné a pohanského mínění, že přízeň Boha si musíme tvrdě odpracovat a zasloužit.

Ježíš nás uzdravuje.  A pak nás posílá k těm, kteří na tom jsou hůř než my a také potřebují uzdravit: :
„Kdo chce sloužit se mnou, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník.
Takový dojde cti od Otce.
Přišel jsem na svět jako světlo, aby nikdo, kdo ve mne důvěřuje a následuje mě, nezůstal ve tmě.
Nemluvím sám ze sebe, Otec mě poslal se svými slovy. Jeho pokyny vedou k věčnému životu.“
(J 12,26.46.49)

Ježíš, jeho slovo moudrosti a jeho hostina (která je projevem jeho blízkosti a služebné lásky až do krajnosti), je pro nás Stromem života.

---

[1] Pohané svá božstva krmili, aby měla energii využitelnou pro lidi. Této představě strhává masku deuterokanonická kniha Daniela ve 14. kapitole.

[2] Krmí se kojenci a nemohoucí lidé. Po r. 1000 let po Kristu se lidé báli přijímat Ježíšovu hostinu a tak se nosilo Tělo Páně (ne krev Páně) umírajícím. Časem lidé zapomněli, že se tisíc let podávalo tělo Páně do ruky a všichni pili z Kalicha.
Na svatební hostině seděl pětiletý kluk tátovi na klíně. Táta mu rozkrájel svíčkovou a kluk jedl rukama. Na příští svatbě třiapůlletý kluk jedl příborem.
Izraelité Ježíšovy doby příbory neznali, ale měli vysokou kulturu stolování. Např. rozlámaný chléb nabízeli na talíři, nikdo nepodával sousto chleba druhému, to by pro ně bylo nespolečenské, neuctivé.
Někteří lidé pokládají ruce za příliš hříšné a prosazují přijímání do úst (často ti, co se sami sexuálně uspokojují), neznající slova Jak 3,2-10. (Fyziologicky nejhříšnější je mozek.)

[3] Kristus říká, když přichází na svět: „Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo.
V zápalné oběti ani v oběti za hřích, Bože, jsi nenašel zalíbení.
Proto jsem řekl: Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli, jak je o mně v tvé knize psáno.“
Předně říká: „Oběti ani dary, oběti zápalné ani oběti za hřích jsi nechtěl a nenašel jsi v nich zalíbení´ - totiž v takových, jaké se obětují podle Písma“. (Žid 10,3-8)

[4] Těžkosti, starosti, spory, střety se zlem nám kradou čas k spánku.
[5] Samařská žena Ježíšovi řekla: "Jak ty jako Žid, můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?"
10  Ježíš jí odpověděl: "Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala pít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou."
Žena mu řekla: "Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká, kde tedy vezmeš tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda."
Ježíš jí odpověděl: "Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému."
Žena mu řekla: "Pane, dej mi té vody“. (J 4,9-15a)
[6] Lukáš píše v úvodu ke svému evangeliu: „Předávám to, co jsem přejal od služebníků slova“, včetně Ježíšových slov o jeho hostině. Lukáš mluví i za ostatní evangelisty a apoštola Pavla.