Slavnost Petra a Pavla
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Mt 16,13-20 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 12,1-11
Datum: 29. 6. 2025
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Mt 16,13-20 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 12,1-11
; 2 Tim 4,6-8.17-18
; Mt 16,13-19
Datum: 29. 6. 2025
Církev má být (stejně jako synagóga) lidem
Božím.
Ve štítě naší církve uvádíme, že je:
- svatá (Bůh se nám zasvětil a my se jím chceme nechat zasvěcovat)
- katolická (otevřena všem, nechceme být sektou)
- apoštolská
Co znamená „apoštolská“?
Apoštol je Ježíšovým vyslancem, misionářem. Není jen učedníkem, ale přijal prorocké poslání s ochotou pracovat podle Ježíšových pokynů.
Petr i Pavel byli Izraelity (židé) tělem i duchem, bytostně spjatí s duchovní kulturou Božího lidu.
Bůh od nás nechce slepou poslušnost (jakou vyžadují vládci všeho druhu), zve nás k ověřování, zda je nejmoudřejší a nejpřejícnější autoritou. Pak mu můžeme svobodně důvěřovat.
Petr i Pavel byli vzdělanými rabíny (rabíni se živili prací svých rukou, studium Písma bylo jejich nejpřednějším zájmem - „koníčkem“ ). Dostalo se jim nejvyšší úrovně vzdělání, po studiu Mojžíše a proroků Pavel studoval u Gamaliela, Petra učil Ježíš.
Oba věděli, že nám Bůh dopřává největší moudrost k životu a k dobrým vztahům na úrovni šalomu (celostní harmonie) a byli toho svědky. [1]
Chceme-li být apoštolskou církví, máme vědět, co pro Petra a Pavla bylo podstatné a tomu dávat přednost.
Petr a Pavel si vážili Božího slova, [2]
ověřili si, výhodnost Sinajské Smlouvy (v níž Hospodin nechal napsat, s jakou pomocí může lid Izraele počítat). Slova Smlouvy znali nazpaměť.
Ocenili Ježíšovu „Obnovenou“ smlouvu (nikoliv „Novou“), obohacenou o Ježíšovo vyučování a důkaz jeho přátelství až na smrt.
Snažili se žít praktickou biblickou tradicí. [3]
To vše je dodneška bohatstvím náboženské (a literární) kultury Izraele. (Slovo kultura vychází od slova pěstovat.)
Pavel se setkal až se vzkříšeným Ježíšem. Ten úplně naplnil a změnil jeho život – až k podobné službě pro Ježíšovo království a až k obětavosti na život a na smrt.
Ježíš svým učedníkům předával - a předává - další porozumění Božímu Duchu ke spolupráci s ním.
Učí nás rozlišovat biblickou tradicí od „tradice otců“, která odvádí lidi od Hospodina, protože v nich vzbuzuje strach z Boha a vrací je k pohanskému myšlení o Bohu (přízeň Boha je třeba si vysloužit a zasloužit). [4]
Ježíš otevřeným lidem ukazuje lásku Otce v největší míře a tím nás přivádí k nové radosti ze života.
Ježíšovi lidé se vedle pozdravu „šalom“ setkali s dalším pozdravem a výzvou: „Raduj se“. Tak byla obdarována budoucí Ježíšova matka, předala jej Alžbětě a stejně byli potěšeni apoštolové od Vzkříšeného (v neděli večer po Ježíšově ukřižování).
Všichni tito lidé patří k Božím vyslancům radujícím se ze cti být poslán Bohem.
Také nám Ježíš svěřuje toto vynikající poslání.
Známe význam slova mesiáš – vonící Bohem. Jednáme-li podobně jako Ježíš, voníme po Bohu. Rádi jsme užiteční. Líbí se nám Ježíšova slova: „Trocha kvasnic udělá v potravině své a trocha soli dodá jídlu správnou chuť“.
Ježíš nás vede k nové šlechetnosti (nejen ve svém „kázání na hoře“).
To nejsou další „přikázání“, ale nový přístup učedníků k druhým lidem. Byli jsme obdarováni Ježíšovým osobním přátelstvím, máme z čeho rozdávat.
Nenecháváme se srážet vědomím, že za Ježíšem pokulháváme, víme, že jeho příklad nás přesahuje, ale víme, že do Ježíšovy podoby dorosteme v království nebeském. Máme se na co těšit, náš život nebude marný. Ježíšův šalom je plný radosti z vzájemného porozumění, které jistě nastane. Už začalo, přinejmenším od Ježíše a my je chceme šířit dál. Říkáme, že si Ježíš získal naše srdce.
To není lacinou výzvou: „Všechny objímejte, všem žehnejte“. Vlky nelze objímat a divoké svině a zmije se nehladí. Ale nemusíme je vybíjet, pokud netrhají lidi.
V nebi nebudou šelmy a škůdci.
Šavel pronásledoval Ježíšovy učedníky, ale Ježíš ho ochočil.
Petrovi se velmi ulevilo, když v nebi viděl, že se Bůh ujal těch, kterým Petr ublížil (i Ananiášovi a Safiře). [5]
Známe-li Boží program s námi, můžeme v něm růst. Ten program - porozumění se všemi nebešťany - nikdy neskončí, protože vztahy je třeba stále budovat. Porozumění se všemi přináší největší radost.
Program nebeského království spočívá v královském jednání se všemi. Všichni budeme jednou vonět Bohem a každý budeme vonět trochu jinak, jako víno ze stejného druhu révy, ale z jinak položené vinice.
To bude nejvýš zajímavé a krásné.
Přemýšlím o nevyžádaných radách. O svých nevyžádaných radách jiným lidem. Nejbližším lidem.
Nevyžádaná rada může být útokem na druhého (záleží na úmyslu, na přístupu k druhému, na naší povýšenosti a poníženosti …)
Kdy mám mluvit a kdy mlčet?
Nepřijdu na to sám, stojím o náhledy druhých a o příklad jejich umění pomáhat druhým tak, aby jim voněli.
Hrozím se zápachu z úst. Ten sám necítím, poděkuji tomu, kdo mě na zápach upozorní.
Upozornění může být vyžádané, nevyžádané, ponižující. Nepřítel nás nechá s potěšením v bryndě.
Bůh nám poskytuje i nevyžádané rady. Jsme mu za ně vděčni.
Bůh neponižuje ani nezahanbuje ponížené.
Prosíme Boha o jeho rady, aby nás zasvěcoval, uváděl do své moudrosti. Chceme být svatým – zasvěceným Božím lidem.
Chceme být lidem Božím podle příkladu apoštolů. [6]
Chci-li být lepším, chci-li růst, jsem vděčný za upozornění druhého, co lze dělat lépe.
I k tomu je třeba si pěstovat statečnost – abych přijímal i nelichotivou pravdu o sobě. Vždyť chci vonět Mesiášem.
[1] Petr i Pavel věděli, že řeč Boha k nám, možnost číst Písmo, promýšlet je a odpovídat na boží moudrost, je největším darem lidstvu. Slovo Boží je prvním a nejdůležitějším pramenem poznáním o Božím přátelství. Je alfou a omegou všeho. Na počátku Bůh vše stvořil svým slovem. Bůh bude mít i poslední slovo (spravedlnosti a milosrdenství).
[2] Mojžíš řekl lidu: „Ale vy, kteří jste se přimkli k Hospodinu, svému Bohu, jste dodnes všichni živi. Učil jsem vás pokynům a právům, jak mi sdělil Hospodin, abyste je dodržovali v zemi, do které přicházíte. Bedlivě je dodržujte. To bude vaše moudrost a rozumnost před zraky lidských pokolení. Když uslyší všechna tato ustanovení, řeknou: ,Jak moudrý a rozumný lid je tento veliký národ!´ Což se najde jiný veliký národ, jemuž jsou jeho bohové tak blízko, jako je nám Hospodin, kdykoli k němu voláme? A má jiný veliký národ ustanovení a práva tak spravedlivá jako naše Smlouva?
Jenom si dej pozor a velice se střež zapomenout na věci, které jsi viděl na vlastní oči, aby nevymizely z tvého srdce po všechny dny tvého života. Seznam s nimi své syny i vnuky.“ (Dt 4,4-9
[3] Apoštolové věděli, že vyšli z Boží náruče, že jsou z Božího - královského rodu. Znali historii svých předků, 150 žalmů (správně písní, neboli jásotů) a dalších modliteb. Osvojili si inteligentní a důstojnou komunikaci s Hospodinem, i praktický soucit k potřebným a menšinám.
Znali smysl svých svátků, uměli je v rodině slavit a předávat je dětem. Atd.
Vyrostli v tradici synagogálního vzdělávání. Odmala každou sobotu prožívali krásu a účinnost rodinné večeře pro všechny rodiny Božího lidu. Pochopili moudré ustanovení minjam - „počet“ nejméně deseti dospělých mužů ke společné modlitbě, který přispíval k soudržnosti s ostatními souvěrci.
[4] Učedníci znali slova: „Budeš se radovat ze všeho dobrého, co dal Hospodin, Bůh tvůj, tobě a tvému domu“ (Dt 26,11
„Život přináší dost trápení, Bůh Ti je nepřidává.“
Židé se měli postit jeden den v roce, farizeové se postili 100 x více (dvakráte do týdne). Ježíš nám přinesl „mesiánský čas (trvající do dneška), jste nevěstou, radující se ze svého Ženicha („na svatbě se nepostí hosté, natož nevěsta“). Místo farizejských vychvalovaných náboženských technik se věnuj mému vyučování. Místo odpírání jídla si pěstuj třeba dovednost řešení sporů (Mt 5,23-26
[5] Apoštolové se neměli za neomylné a nepopírali svá selhání. Velmi si toho ceníme.
Nebyli největšími osobnostmi Božího lidu, ale dali nám velmi mnoho. Přejí si, abychom jejich chyby neopakovali a objevovali další přihrávky božího Ducha.
[6] Škoda, že se církev v pozdějších staletích přestala - oproti židům - věnovat Písmu patřičnou pozornost.
Neopravujeme chyby v překladech Písma do místních jazyků, neupřesňuje význam některých výrazů a tím zatemňujeme obraz o Bohu.
Škoda, že klerikální církev (hierarchie i lidé dole) zametají skandály pod koberec.
Před týdnem jsem připomínal zkreslení Ježíšovy hostiny na naši tridentskou mši.
Nejsme schopni uznat, že jiné církve v něčem jednají lépe než my a poučit se od nich.
Ve štítě naší církve uvádíme, že je:
- svatá (Bůh se nám zasvětil a my se jím chceme nechat zasvěcovat)
- katolická (otevřena všem, nechceme být sektou)
- apoštolská
Co znamená „apoštolská“?
Apoštol je Ježíšovým vyslancem, misionářem. Není jen učedníkem, ale přijal prorocké poslání s ochotou pracovat podle Ježíšových pokynů.
Petr i Pavel byli Izraelity (židé) tělem i duchem, bytostně spjatí s duchovní kulturou Božího lidu.
Bůh od nás nechce slepou poslušnost (jakou vyžadují vládci všeho druhu), zve nás k ověřování, zda je nejmoudřejší a nejpřejícnější autoritou. Pak mu můžeme svobodně důvěřovat.
Petr i Pavel byli vzdělanými rabíny (rabíni se živili prací svých rukou, studium Písma bylo jejich nejpřednějším zájmem - „koníčkem“ ). Dostalo se jim nejvyšší úrovně vzdělání, po studiu Mojžíše a proroků Pavel studoval u Gamaliela, Petra učil Ježíš.
Oba věděli, že nám Bůh dopřává největší moudrost k životu a k dobrým vztahům na úrovni šalomu (celostní harmonie) a byli toho svědky. [1]
Chceme-li být apoštolskou církví, máme vědět, co pro Petra a Pavla bylo podstatné a tomu dávat přednost.
Petr a Pavel si vážili Božího slova, [2]
ověřili si, výhodnost Sinajské Smlouvy (v níž Hospodin nechal napsat, s jakou pomocí může lid Izraele počítat). Slova Smlouvy znali nazpaměť.
Ocenili Ježíšovu „Obnovenou“ smlouvu (nikoliv „Novou“), obohacenou o Ježíšovo vyučování a důkaz jeho přátelství až na smrt.
Snažili se žít praktickou biblickou tradicí. [3]
To vše je dodneška bohatstvím náboženské (a literární) kultury Izraele. (Slovo kultura vychází od slova pěstovat.)
Pavel se setkal až se vzkříšeným Ježíšem. Ten úplně naplnil a změnil jeho život – až k podobné službě pro Ježíšovo království a až k obětavosti na život a na smrt.
Ježíš svým učedníkům předával - a předává - další porozumění Božímu Duchu ke spolupráci s ním.
Učí nás rozlišovat biblickou tradicí od „tradice otců“, která odvádí lidi od Hospodina, protože v nich vzbuzuje strach z Boha a vrací je k pohanskému myšlení o Bohu (přízeň Boha je třeba si vysloužit a zasloužit). [4]
Ježíš otevřeným lidem ukazuje lásku Otce v největší míře a tím nás přivádí k nové radosti ze života.
Ježíšovi lidé se vedle pozdravu „šalom“ setkali s dalším pozdravem a výzvou: „Raduj se“. Tak byla obdarována budoucí Ježíšova matka, předala jej Alžbětě a stejně byli potěšeni apoštolové od Vzkříšeného (v neděli večer po Ježíšově ukřižování).
Všichni tito lidé patří k Božím vyslancům radujícím se ze cti být poslán Bohem.
Také nám Ježíš svěřuje toto vynikající poslání.
Známe význam slova mesiáš – vonící Bohem. Jednáme-li podobně jako Ježíš, voníme po Bohu. Rádi jsme užiteční. Líbí se nám Ježíšova slova: „Trocha kvasnic udělá v potravině své a trocha soli dodá jídlu správnou chuť“.
Ježíš nás vede k nové šlechetnosti (nejen ve svém „kázání na hoře“).
To nejsou další „přikázání“, ale nový přístup učedníků k druhým lidem. Byli jsme obdarováni Ježíšovým osobním přátelstvím, máme z čeho rozdávat.
Nenecháváme se srážet vědomím, že za Ježíšem pokulháváme, víme, že jeho příklad nás přesahuje, ale víme, že do Ježíšovy podoby dorosteme v království nebeském. Máme se na co těšit, náš život nebude marný. Ježíšův šalom je plný radosti z vzájemného porozumění, které jistě nastane. Už začalo, přinejmenším od Ježíše a my je chceme šířit dál. Říkáme, že si Ježíš získal naše srdce.
To není lacinou výzvou: „Všechny objímejte, všem žehnejte“. Vlky nelze objímat a divoké svině a zmije se nehladí. Ale nemusíme je vybíjet, pokud netrhají lidi.
V nebi nebudou šelmy a škůdci.
Šavel pronásledoval Ježíšovy učedníky, ale Ježíš ho ochočil.
Petrovi se velmi ulevilo, když v nebi viděl, že se Bůh ujal těch, kterým Petr ublížil (i Ananiášovi a Safiře). [5]
Známe-li Boží program s námi, můžeme v něm růst. Ten program - porozumění se všemi nebešťany - nikdy neskončí, protože vztahy je třeba stále budovat. Porozumění se všemi přináší největší radost.
Program nebeského království spočívá v královském jednání se všemi. Všichni budeme jednou vonět Bohem a každý budeme vonět trochu jinak, jako víno ze stejného druhu révy, ale z jinak položené vinice.
To bude nejvýš zajímavé a krásné.
Přemýšlím o nevyžádaných radách. O svých nevyžádaných radách jiným lidem. Nejbližším lidem.
Nevyžádaná rada může být útokem na druhého (záleží na úmyslu, na přístupu k druhému, na naší povýšenosti a poníženosti …)
Kdy mám mluvit a kdy mlčet?
Nepřijdu na to sám, stojím o náhledy druhých a o příklad jejich umění pomáhat druhým tak, aby jim voněli.
Hrozím se zápachu z úst. Ten sám necítím, poděkuji tomu, kdo mě na zápach upozorní.
Upozornění může být vyžádané, nevyžádané, ponižující. Nepřítel nás nechá s potěšením v bryndě.
Bůh nám poskytuje i nevyžádané rady. Jsme mu za ně vděčni.
Bůh neponižuje ani nezahanbuje ponížené.
Prosíme Boha o jeho rady, aby nás zasvěcoval, uváděl do své moudrosti. Chceme být svatým – zasvěceným Božím lidem.
Chceme být lidem Božím podle příkladu apoštolů. [6]
Chci-li být lepším, chci-li růst, jsem vděčný za upozornění druhého, co lze dělat lépe.
I k tomu je třeba si pěstovat statečnost – abych přijímal i nelichotivou pravdu o sobě. Vždyť chci vonět Mesiášem.
[1] Petr i Pavel věděli, že řeč Boha k nám, možnost číst Písmo, promýšlet je a odpovídat na boží moudrost, je největším darem lidstvu. Slovo Boží je prvním a nejdůležitějším pramenem poznáním o Božím přátelství. Je alfou a omegou všeho. Na počátku Bůh vše stvořil svým slovem. Bůh bude mít i poslední slovo (spravedlnosti a milosrdenství).
[2] Mojžíš řekl lidu: „Ale vy, kteří jste se přimkli k Hospodinu, svému Bohu, jste dodnes všichni živi. Učil jsem vás pokynům a právům, jak mi sdělil Hospodin, abyste je dodržovali v zemi, do které přicházíte. Bedlivě je dodržujte. To bude vaše moudrost a rozumnost před zraky lidských pokolení. Když uslyší všechna tato ustanovení, řeknou: ,Jak moudrý a rozumný lid je tento veliký národ!´ Což se najde jiný veliký národ, jemuž jsou jeho bohové tak blízko, jako je nám Hospodin, kdykoli k němu voláme? A má jiný veliký národ ustanovení a práva tak spravedlivá jako naše Smlouva?
Jenom si dej pozor a velice se střež zapomenout na věci, které jsi viděl na vlastní oči, aby nevymizely z tvého srdce po všechny dny tvého života. Seznam s nimi své syny i vnuky.“ (Dt 4,4-9
)
[3] Apoštolové věděli, že vyšli z Boží náruče, že jsou z Božího - královského rodu. Znali historii svých předků, 150 žalmů (správně písní, neboli jásotů) a dalších modliteb. Osvojili si inteligentní a důstojnou komunikaci s Hospodinem, i praktický soucit k potřebným a menšinám.
Znali smysl svých svátků, uměli je v rodině slavit a předávat je dětem. Atd.
Vyrostli v tradici synagogálního vzdělávání. Odmala každou sobotu prožívali krásu a účinnost rodinné večeře pro všechny rodiny Božího lidu. Pochopili moudré ustanovení minjam - „počet“ nejméně deseti dospělých mužů ke společné modlitbě, který přispíval k soudržnosti s ostatními souvěrci.
[4] Učedníci znali slova: „Budeš se radovat ze všeho dobrého, co dal Hospodin, Bůh tvůj, tobě a tvému domu“ (Dt 26,11
),
viděli Ježíšův skromný život, ale žádný příklon k askezi.
Radovali se ze života a byli nadšení z Ježíšových moudrých pokynů.
„Život přináší dost trápení, Bůh Ti je nepřidává.“
Židé se měli postit jeden den v roce, farizeové se postili 100 x více (dvakráte do týdne). Ježíš nám přinesl „mesiánský čas (trvající do dneška), jste nevěstou, radující se ze svého Ženicha („na svatbě se nepostí hosté, natož nevěsta“). Místo farizejských vychvalovaných náboženských technik se věnuj mému vyučování. Místo odpírání jídla si pěstuj třeba dovednost řešení sporů (Mt 5,23-26
; Mt 18,15-17
) a laskavé jednání dávající
přednost druhému.“
[5] Apoštolové se neměli za neomylné a nepopírali svá selhání. Velmi si toho ceníme.
Nebyli největšími osobnostmi Božího lidu, ale dali nám velmi mnoho. Přejí si, abychom jejich chyby neopakovali a objevovali další přihrávky božího Ducha.
[6] Škoda, že se církev v pozdějších staletích přestala - oproti židům - věnovat Písmu patřičnou pozornost.
Neopravujeme chyby v překladech Písma do místních jazyků, neupřesňuje význam některých výrazů a tím zatemňujeme obraz o Bohu.
Škoda, že klerikální církev (hierarchie i lidé dole) zametají skandály pod koberec.
Před týdnem jsem připomínal zkreslení Ježíšovy hostiny na naši tridentskou mši.
Nejsme schopni uznat, že jiné církve v něčem jednají lépe než my a poučit se od nich.