18. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Kol 3,1-5 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Kaz 1,2
Datum: 3. 8. 2025
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Kol 3,1-5 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Kaz 1,2
; Kaz 2,21-23
; Kol 3,1-5
; Kol 5,9-11
; Lk 12,13-21
Datum: 3. 8. 2025
V prvním čtení máme uvedena slova: „Marnost nad
marnost, všechno je marnost“. Co to znamená?
V básni o stvoření si Bůh své dílo sedmkrát pochvaluje: „Bůh viděl, že je to dobré“. Tvůrce přece nic marného nečiní.
Ekumenický překlad Bible uvádí místo marnost - pomíjivost.
Překládání závažných textů je velkým uměním, vyžaduje nadání a velké hledání k porozumění autorových slov. O slovu Božím to platí nejvíce, neboť to nás svým myšlením značně převyšuje.
Těším se z každého nového překladu, z každého výstižnějšího slova, které mně pomáhá lépe porozumět výpovědi určitého verše.
Líbilo by se mně, kdyby třeba Katolický týdeník pohotově uváděl k biblickým textům na neděli přesnější překlad Písma. Např. kdyby k dnešním textům použil Ekumenický překlad Bible. [1]
V různých situacích míváme různé pocity. Z nich si vytváříme náhled na život, sestavujeme si pořadí hodnot, ctností, ceny života a hledání jeho smyslu. Na to vše nám svítí světlo Boží péče a jeho moudrosti.
Těší nás setkání s člověkem, který klade dobré otázky, kdo hledá moudrost a může nám ukázat správný směr. Nejvíc nás těší Boží vyučování a dnešní možnost vlastnit Bible.
Mám rád knihu Kazatel, protože zve k přemýšlení a poznávání Boží přízně.
Vidíme, jak nemilovaní lidé závidí druhým. Strádají, nezakoušejí lásku Boží náruče, nevědí, že jsou milovanými Božími dětmi. Dychtí po tom, co vidí u druhých. Kradou cizí majetek i čest druhých (pomluvami) nebo alespoň shánějí drobty pomyslného štěstí, laciné cetky, náhražky a prchavé pocity.
Snadno se nechávají podněcovat krysaři všech dob proti těm, kterým závidí a které nenávidí.
Nám se dostalo velikého pokladu - připomenu staré biblické vyučování Izraele: „Až mě poznáš, až zakusíš mou péči a lásku, přilneš ke mně celým svým srdcem a budeš toužit se mně podobat svým jednáním. Budeš se mít tak dobře, že nebudeš dychtit po ničem z cizího bohatství.
Mám rád knihu Kazatel pro její varování před zbytečnostmi a zklamáním z marností.
Mám rád její určitou nostalgii – smutek ze ztraceného ráje (Boží zahrady) z Božího domova, z nedostatečného porozumění s druhými a s Bohem. Ten smutek máme přetavit do touhy po životě.
Jako nemocný touží po zdraví, jako slepý touží po tom, aby viděl (slyšíme operované po očním zákalu), tak toužíme po blízkosti a porozumění s Bohem a druhými.
Ježíš je naplněním té touhy.
Druhé čtení nám ukazuje, kde lze získat to, co nám schází, o co jsme se připravili. I naše vzkříšení potvrdí hodnoty pozemských vztahů i výtvorů, a otevře nám vstup do nebeského království. Vše dobré bude završeno. Vždyť Ježíš nepřestal být člověkem, zůstává jedním z nás.
K evangeliu.
Za Ježíšem přišel člověk, jemuž zřejmě starší bratr nepředal podíl z dědictví. (Za rabíny přicházeli bezradní a potřební.) Evangelium neuvádí, proč Ježíš žadateli odmítl očekávanou pomoc. Okolnosti sporu bratří neznáme, ale z Ježíšova jednání, dost bohatě v evangeliích popsaného, můžeme vytušit důvod Ježíšova rozhodnutí.
Ježíš se zastával utištěných, ale nebyl advokátem hájícím kohokoliv, kdo mu zaplatí nebo marných sporů. Poradil nám:
„Hledejte především Boží království a jeho spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“
(Mt 6,33
„Otec dá Ducha Božího těm, kteří o něj poctivě prosí“ – to jsme slyšeli před týdnem (L 11,13
Ale mnoho kostelových lidí nestojí o Ducha svatého, není ochotno si vyříkávat nedorozumění s druhými, jsou přesvědčení, že mají pravdu. Nehledají „oslí můstek“ k těm, s kterými se rozkmotřili. Nemají odvahu řešit spory podle Ježíšových pravidel.
Nenechává nás klidnými, jak to mezi lidmi chodí. Neudrželi jsme lidi v kostele. Po staletí jsme lidem poroučeli, jak dodržovat „přikázání“, ale neučili je, jak biblicky přemýšlet a usilovat o podobu s Bohem.
Bylo pěkné, když lidé spolu každý týden zpívali a muzicírovali a slyšeli něco užitečného k přemýšlení, ale pak přišly nabídky různých krysařů (ďábel není hloupější než my).
V mnoha zemích je společnost rozdělená půl na půl. To je nebezpečné.
Každý máme odpovědnost za způsob svého přemýšlení a hledání smyslu.
Vážíme si svého Učitele. Jeho podobenství o bláhovém hospodáři je srozumitelné.
Materiálu k promýšlení máme dost.
„Podle ovoce se pozná strom“, říká Ježíš.
Umíme rozpoznat lepší výrobek, chutnější jídlo, dobrého člověka, milosrdného samaritána, R. Heydricha od Přemysla Pittra, Goebbelse od Komenského.
Hledáme odpovědi na otázky, radíme se s lidmi, které pokládáme za znalé.
Je na nás, co podnikneme, jak přežijeme, co připravíme potomkům. Nakolik se obrátíme k Bohu.
V takovém případě nás Ježíš neodmítne.
Do Jeruzaléma se vystupuje (jeho nadmořská výška je 600- 830 m n. m., k Mrtvému moři se sestupuje).
Nebeský Jeruzalém se nachází ještě výš … Je připraven a vytvářen pro nás. Jsme do něj srdečně zváni. Také my máme možnost spoluvytvářet jeho krásu pro druhé.
Mám rád i konec knihy Kazatel:
Pamatuj na svého Stvořitele
ve dnech svého jinošství,
než nastanou zlé dny
a než se dostaví léta, o kterých řekneš:
„Nemám v nich zalíbení“;
než se zatmí slunce
a světlo, měsíc, hvězdy,
a vrátí se po dešti mraky.
V ten den se začnou třást strážcové domu
a mužové zdatní se zkřiví
a mlečky nechají práce a bude jich málo,
a ty, kdo hledí z oken, obestře temnota,
a zavrou se dveře do ulice
a ztiší se hlas mlýnku
a vstávat se bude za šveholu ptactva
a všechny zpěvy budou znít přidušeně.
A člověk se bude bát výšek
a úrazů na cestě;
a rozkvete mandloň
a těžce se povleče kobylka
a kapara ztratí účinnost.
Člověk se vydá do svého věčného domu
a ulicí budou obcházet ti, kdo naříkají nad mrtvými.
Pamatuj na svého Stvořitele,
než se přetrhne stříbrný provaz
a rozbije se mísa zlatá
a džbán se roztříští nad zřídlem
a kolo u studny se zláme.
A prach se vrátí do země, kde byl,
a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.
Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel,
všechno pomíjí.
Kaz 12,1-8
My k tomu dodáváme: „Vyšli jsme z náruče Boží i z náruče svých rodičů.
Do náruče Boží, svých drahých a nebešťanů směřujeme.
Už teď se učíme bydlet s Bohem, jednou jej uzříme tváří v Tvář.“
Bude-li dnes pršet, můžeme třeba připravit potomkům nemalý poklad. Aby děti věděly, že jsme hledali životní moudrost, napišme do sešitu pro své potomky, které historické osobnosti nebo literární postavy nás v životě ovlivnily. A které biblické osobnosti nám - a proč - jsou blízké.
Třeba to bude někdy děti zajímat.
[1] Jenže to v naší značně institucionální církví není možné. Vše musí být pod dohledem funkcionářů, úředníků a právníků. Bez úřední mašinerie se nehne ani lístek. Proč si neceníme významných překladů Bible do naší mateřštiny a významných biblistů? Duchovenstvo se povětšinou Písma bojí, nedbá na přesnější překlad Písma a na jeho hlubší porozumění. Nejsme schopni uznat, že druhá církev má něco lepšího.
Kulturní veřejnost se chová jinak. Uvedu příklad s panem prof. Martinem Hilským, překladatelem a básníkem Shakespearova díla. Těšíme se z jeho mistrného překladu. Svými znalostmi, porozuměním anglickému básníkovi, jeho době a uměním přebásnit originál do naší mateřštiny, nám otevírá cestu k otázkám, které si Shakespeare kladl a k odpovědím, ke kterým došel. Pan profesor navíc potvrdil bohatství češtiny, podařilo se mu přebásnit texty světové úrovně z angličtiny - jazyka několikanásobně větší populace a staré kultury.
Proč my naše biblisti držíme někde v koutě?
Mrzí mě nedostatečná úcta k Božímu slovu v naší církvi. Nestali jsme se „lidem Knihy“ jako Izraelité pokládající si ty nejzávažnější otázky a hledající na ně odpovědi. Jsme pohodlní přemýšlet.
Boží lid Izraele má dvakrát delší trvání než křesťané a stále existuje bez hierarchické instituce, dogmat a úředního dozoru.
Mají větší důvěru v Božího Ducha než my?
V básni o stvoření si Bůh své dílo sedmkrát pochvaluje: „Bůh viděl, že je to dobré“. Tvůrce přece nic marného nečiní.
Ekumenický překlad Bible uvádí místo marnost - pomíjivost.
Překládání závažných textů je velkým uměním, vyžaduje nadání a velké hledání k porozumění autorových slov. O slovu Božím to platí nejvíce, neboť to nás svým myšlením značně převyšuje.
Těším se z každého nového překladu, z každého výstižnějšího slova, které mně pomáhá lépe porozumět výpovědi určitého verše.
Líbilo by se mně, kdyby třeba Katolický týdeník pohotově uváděl k biblickým textům na neděli přesnější překlad Písma. Např. kdyby k dnešním textům použil Ekumenický překlad Bible. [1]
V různých situacích míváme různé pocity. Z nich si vytváříme náhled na život, sestavujeme si pořadí hodnot, ctností, ceny života a hledání jeho smyslu. Na to vše nám svítí světlo Boží péče a jeho moudrosti.
Těší nás setkání s člověkem, který klade dobré otázky, kdo hledá moudrost a může nám ukázat správný směr. Nejvíc nás těší Boží vyučování a dnešní možnost vlastnit Bible.
Mám rád knihu Kazatel, protože zve k přemýšlení a poznávání Boží přízně.
Vidíme, jak nemilovaní lidé závidí druhým. Strádají, nezakoušejí lásku Boží náruče, nevědí, že jsou milovanými Božími dětmi. Dychtí po tom, co vidí u druhých. Kradou cizí majetek i čest druhých (pomluvami) nebo alespoň shánějí drobty pomyslného štěstí, laciné cetky, náhražky a prchavé pocity.
Snadno se nechávají podněcovat krysaři všech dob proti těm, kterým závidí a které nenávidí.
Nám se dostalo velikého pokladu - připomenu staré biblické vyučování Izraele: „Až mě poznáš, až zakusíš mou péči a lásku, přilneš ke mně celým svým srdcem a budeš toužit se mně podobat svým jednáním. Budeš se mít tak dobře, že nebudeš dychtit po ničem z cizího bohatství.
Mám rád knihu Kazatel pro její varování před zbytečnostmi a zklamáním z marností.
Mám rád její určitou nostalgii – smutek ze ztraceného ráje (Boží zahrady) z Božího domova, z nedostatečného porozumění s druhými a s Bohem. Ten smutek máme přetavit do touhy po životě.
Jako nemocný touží po zdraví, jako slepý touží po tom, aby viděl (slyšíme operované po očním zákalu), tak toužíme po blízkosti a porozumění s Bohem a druhými.
Ježíš je naplněním té touhy.
Druhé čtení nám ukazuje, kde lze získat to, co nám schází, o co jsme se připravili. I naše vzkříšení potvrdí hodnoty pozemských vztahů i výtvorů, a otevře nám vstup do nebeského království. Vše dobré bude završeno. Vždyť Ježíš nepřestal být člověkem, zůstává jedním z nás.
K evangeliu.
Za Ježíšem přišel člověk, jemuž zřejmě starší bratr nepředal podíl z dědictví. (Za rabíny přicházeli bezradní a potřební.) Evangelium neuvádí, proč Ježíš žadateli odmítl očekávanou pomoc. Okolnosti sporu bratří neznáme, ale z Ježíšova jednání, dost bohatě v evangeliích popsaného, můžeme vytušit důvod Ježíšova rozhodnutí.
Ježíš se zastával utištěných, ale nebyl advokátem hájícím kohokoliv, kdo mu zaplatí nebo marných sporů. Poradil nám:
„Hledejte především Boží království a jeho spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“
(Mt 6,33
)
„Otec dá Ducha Božího těm, kteří o něj poctivě prosí“ – to jsme slyšeli před týdnem (L 11,13
)
Ale mnoho kostelových lidí nestojí o Ducha svatého, není ochotno si vyříkávat nedorozumění s druhými, jsou přesvědčení, že mají pravdu. Nehledají „oslí můstek“ k těm, s kterými se rozkmotřili. Nemají odvahu řešit spory podle Ježíšových pravidel.
Nenechává nás klidnými, jak to mezi lidmi chodí. Neudrželi jsme lidi v kostele. Po staletí jsme lidem poroučeli, jak dodržovat „přikázání“, ale neučili je, jak biblicky přemýšlet a usilovat o podobu s Bohem.
Bylo pěkné, když lidé spolu každý týden zpívali a muzicírovali a slyšeli něco užitečného k přemýšlení, ale pak přišly nabídky různých krysařů (ďábel není hloupější než my).
V mnoha zemích je společnost rozdělená půl na půl. To je nebezpečné.
Každý máme odpovědnost za způsob svého přemýšlení a hledání smyslu.
Vážíme si svého Učitele. Jeho podobenství o bláhovém hospodáři je srozumitelné.
Materiálu k promýšlení máme dost.
„Podle ovoce se pozná strom“, říká Ježíš.
Umíme rozpoznat lepší výrobek, chutnější jídlo, dobrého člověka, milosrdného samaritána, R. Heydricha od Přemysla Pittra, Goebbelse od Komenského.
Hledáme odpovědi na otázky, radíme se s lidmi, které pokládáme za znalé.
Je na nás, co podnikneme, jak přežijeme, co připravíme potomkům. Nakolik se obrátíme k Bohu.
V takovém případě nás Ježíš neodmítne.
Do Jeruzaléma se vystupuje (jeho nadmořská výška je 600- 830 m n. m., k Mrtvému moři se sestupuje).
Nebeský Jeruzalém se nachází ještě výš … Je připraven a vytvářen pro nás. Jsme do něj srdečně zváni. Také my máme možnost spoluvytvářet jeho krásu pro druhé.
Mám rád i konec knihy Kazatel:
Pamatuj na svého Stvořitele
ve dnech svého jinošství,
než nastanou zlé dny
a než se dostaví léta, o kterých řekneš:
„Nemám v nich zalíbení“;
než se zatmí slunce
a světlo, měsíc, hvězdy,
a vrátí se po dešti mraky.
V ten den se začnou třást strážcové domu
a mužové zdatní se zkřiví
a mlečky nechají práce a bude jich málo,
a ty, kdo hledí z oken, obestře temnota,
a zavrou se dveře do ulice
a ztiší se hlas mlýnku
a vstávat se bude za šveholu ptactva
a všechny zpěvy budou znít přidušeně.
A člověk se bude bát výšek
a úrazů na cestě;
a rozkvete mandloň
a těžce se povleče kobylka
a kapara ztratí účinnost.
Člověk se vydá do svého věčného domu
a ulicí budou obcházet ti, kdo naříkají nad mrtvými.
Pamatuj na svého Stvořitele,
než se přetrhne stříbrný provaz
a rozbije se mísa zlatá
a džbán se roztříští nad zřídlem
a kolo u studny se zláme.
A prach se vrátí do země, kde byl,
a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.
Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel,
všechno pomíjí.
Kaz 12,1-8
My k tomu dodáváme: „Vyšli jsme z náruče Boží i z náruče svých rodičů.
Do náruče Boží, svých drahých a nebešťanů směřujeme.
Už teď se učíme bydlet s Bohem, jednou jej uzříme tváří v Tvář.“
Bude-li dnes pršet, můžeme třeba připravit potomkům nemalý poklad. Aby děti věděly, že jsme hledali životní moudrost, napišme do sešitu pro své potomky, které historické osobnosti nebo literární postavy nás v životě ovlivnily. A které biblické osobnosti nám - a proč - jsou blízké.
Třeba to bude někdy děti zajímat.
[1] Jenže to v naší značně institucionální církví není možné. Vše musí být pod dohledem funkcionářů, úředníků a právníků. Bez úřední mašinerie se nehne ani lístek. Proč si neceníme významných překladů Bible do naší mateřštiny a významných biblistů? Duchovenstvo se povětšinou Písma bojí, nedbá na přesnější překlad Písma a na jeho hlubší porozumění. Nejsme schopni uznat, že druhá církev má něco lepšího.
Kulturní veřejnost se chová jinak. Uvedu příklad s panem prof. Martinem Hilským, překladatelem a básníkem Shakespearova díla. Těšíme se z jeho mistrného překladu. Svými znalostmi, porozuměním anglickému básníkovi, jeho době a uměním přebásnit originál do naší mateřštiny, nám otevírá cestu k otázkám, které si Shakespeare kladl a k odpovědím, ke kterým došel. Pan profesor navíc potvrdil bohatství češtiny, podařilo se mu přebásnit texty světové úrovně z angličtiny - jazyka několikanásobně větší populace a staré kultury.
Proč my naše biblisti držíme někde v koutě?
Mrzí mě nedostatečná úcta k Božímu slovu v naší církvi. Nestali jsme se „lidem Knihy“ jako Izraelité pokládající si ty nejzávažnější otázky a hledající na ně odpovědi. Jsme pohodlní přemýšlet.
Boží lid Izraele má dvakrát delší trvání než křesťané a stále existuje bez hierarchické instituce, dogmat a úředního dozoru.
Mají větší důvěru v Božího Ducha než my?