21. neděle v mezidobí

Doufám, že jste před týdnem objevili, jak to bylo v Judsku za „krále“ Sidkijáha. [1]
Jeremiáš Judejce včas a dlouho varoval před neštěstí, do kterého se řítili, ale lidé ho odsuzovali jako „proroka zkázy“.  Po okupaci ale byl Jeremiáš „prorokem útěchy“.

My - v našem západním světě - jsme také „ztratili hlavu“, většina volí necharakterní vůdce. Neučíme se rozlišovat zlo od dobra, neptáme se Hospodina a církevní vrchnost nevede lidi k přemýšlení a rozlišování duchů. Jsme bezhlavým stádem.

K prvnímu čtení. Co je slávou Boha? Jeho dílo; krása, inteligence a program celého stvoření. Vrcholem je jeho přátelství k nám, ke každému člověku.

Druhé čtení mluví o Boží výchově a trestech. Naše poznávání Boha roste a jeho výchově snad rozumíme lépe než naše předkové. To nás ovlivňuje, dnešní rodiče už upouštějí od fyzického trestání dětí (k ochočení zvířat a nápravě zločinců už také nepoužíváme drastické tresty).
Bůh nás nepotřebuje trestat. Přeje nám dobrý a bohatý život. K tomu nám objevuje řád života. Učí nás rozlišovat, co vede k životu a co k trápení. Upozorňuje nás na příčiny a následky. Ukazuje nám smysl svobody, k čemu a jak ji používat. Jeho péče a ochota nám je k dispozici. Necháme-li si jím vést, budeme-li s životem dobře hospodařit, bude se nám dobře dařit.
Bez jeho pomoci se neobejdeme, jsme tvorové, ne Tvůrci.
Bůh je TÁTAMÁMA, vrchovatě nám přeje. Neříkáme, že nás trestá, je na nás laskavý a zároveň pevný - aby z nás něco bylo. [2]

K evangeliu.
Někdo zbožný - nám podobný - se Ježíše ptal: „Je málo těch, kteří budou zachráněni pro život věčný?“
Čekal, tak jako my, že Ježíš odpoví: „Neměj starost, všechno dopadne dobře.“
Odpověď Ježíše - nejlaskavějšího a nejobětavějšího člověka - je ale tak překvapivá, že se ji bráníme přijmout. Ale přijali jsme Ježíše za svého učitele – nebo nepřijali? 
Modlitba je rozhovorem. Smíme se ptát a tak se ptáme:
Ježíši co to říkáš? Slyšíme dobře? Lidi Izraele si přece vybral sám Hospodin za svůj lid (pro jejich zájem a úsilí objevovat Boží přátelství). Každou generaci se pak Hospodin snažil zasvěcovat k rozpoznávání toho nejdůležitějšího. Jak to, Ježíši, že říkáš: ,Mnozí se budou snažit vejít, ale budou odmítnuti.´
To se dočkáš tak hubeného výsledku?
Copak ses pro naši spásu nenechal ukřižovat? Neřekl jsi snad při velikonoční večeři:
,Vezměte a pijte z mého kalicha mou krev, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů?´“

Víme, jak nám Ježíš odpovídá, jak s námi mluví. Vše co řekl, nám vysvětluje.
A tak z toho, co víme o Bohu, o Izraeli a z Ježíšova vyučování, si můžeme dát dohromady odpověď.

„Ježíši, i od tebe víme, že každý vztah vyžaduje vytrvalou práci z obou stran. Známe poměry v Izraeli v době, kdy jsi tam pobýval. Izraelité žili v duchovní krizi, přesto, že byly „kostely“ plné. Čekali bychom, že je tlak okupace přiměje k hledání vlastních selhání. Ale víme, že jen málo Izraelitů tě, Ježíši, přijalo za Mesiáše.
Z toho vidíme, že i ve vnější nouzi a trápení se můžeme s Bohem (i když „chodíme do kostela“) vnitřně míjet.
Zbožní přecenili sami sebe, svou zbožnost měli za záslužnou a mysleli si, že s nimi je Bůh spokojen.
Kněžstvo vyzývalo lidi k hojným poutím a přinášení darů („obětí“) do Jeruzalémské svatyně (tím bohatli, část z těch darů jim patřila). Kněží neuznávali proroky, kteří jménem Božím kritizovali obchodování s Hospodinem a měli se za veledůležité a za předáky lidu - vyjednávající s okupační vládou.
Nenáviděli tě, Ježíši, nejen pro vyhnání prodavačů z nádvoří Jeruzalémské svatyně.
Zbožní – ti, kteří se pokládali za Bohem vyvolený lid – tě, Ježíši, prohlásili za největšího zločince a ohavně tě umučili k smrti.

Ježíši, varuješ nás, aby nás nepotkalo něco podobného. Potvrzuješ velký význam obřízky i křtu - tyto dary nám otvírají dveře k životu božích dětí. Ale Boží děti se mají celoživotně učit u tebe, Ježíši.
Tvůj životní příběh nás varuje, abychom neusnuli nebezpečným spánkem sebejistoty, že patříme mezi Boží oblíbence.
Někdy ti mažeme svými modlitbami med okolo pusy a zároveň tvá mnohá slova nechceme slyšet.

Ježíši, jsi nejlepší a největší Učitel. Vše nám (bez rákosky) vysvětluješ. Všichni známe tvé podobenství o svatbě královského prince (Mt 22,2-15). Vyprávíš o králi, který opakovaně zval své přátele na svatbu.
Je pro nás až neuvěřitelné, že pozvaní o královskou svatbu nestáli. Hrozíme se, že by někdo královy posly (proroky) ztýral a některé zabil? Nedovede si to dobře představit.
Lidé z ulice – na rozdíl od králových přátel pozvání ke svatebnímu stolu přijali.
Jeden z nich nepřišel patřičně ustrojen (nechtěl se „obrátit“, nechtěl královsky jednat s lidmi). Ale z králových přátel nepřišel ani jeden.
Jak je to možné?
Kde potratili zájem o královu přízeň a čest být na královské svatbě?
Kde se v nich vzala ta strašná nenávist vůči královým služebníkům? Jak to, že se dokonce na králových lidech dopustili zločinů?

Jak to, Ježíši, že tě zbožní lidé tvého lidu smrtelně nesnášeli?
Ježíši, tys při svém vyučování po podobenství o svatbě řekl:
,Mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán.´

Evangelista pak dodává:
,Tehdy zbožní šli a radili se, jak by Ježíšovi nějakým slovem nastražili léčku.

I my se – tak jako apoštolové – ptáme:
Ježíši, řekl jsi to podobenství jen Izraelitům, nebo je říkáš i nám?“

Nenechme si ďáblem namluvit, že se Ježíšova slova o povyšování se nad druhé a podobenství o svatbě, týká jen židů, jen těch druhých.

Některý bodavý hmyz a někteří netopýři sající krev na začátku sání znecitliví místo které poranili.
(Netopýři často přenášejí nakažlivé nemoci, např. vzteklinu.)
Poslouchejte, není to podobenství o největším a nejnebezpečnějším Upírovi a jeho praktikách? Ďábel se snaží znecitlivět naše svědomí, proto nám Ježíšova slova nehrozí.

Toho, kdo bere Ježíš vážně a má k němu úctu, z Ježíšových slov mrazí.
Oprávněně se s apoštoly ptáme: „Jsem to snad já, Pane?“ (když jim Ježíš říkal: „Jeden z vás mě zradí“).

Neberme si „prášek proti bolení hlavy.“
Vydržme Ježíšovo varování před úskalím naší zbožnosti, před naší falešnou sebejistotou.
Známe přece bláhovou sebejistotou apoštola Petra, s kterou káral(!) Ježíše, když Učitel mluvil o nenávisti zbožných, kteří dostanou Mesiáše na kříž?
A známe Ježíšovu odpověď:
„Petře, víš, že mluvíš jako satan? Že jsi nakročil na cestu do pekla? Takto satan začínal, když si začal myslit, že je chytřejší než Bůh.
Petře, chceš být mým učedníkem, nebo zůstaneš u učení pokleslých rabínů?“ [3]

Chceme být učedníkem Ježíše nebo se sami pokládáme za dost chytré?
Kluci milující fotbal chtějí co nejlepšího trenéra … Proto snesou trenérovy nároky. 
Ježíš nás učí krásným vztahům a trénuje nás pro krásu nebeského království. 

---

[1] 150 let proroci varovali Judejce, aby žili podle Božího řádu a jednali se slabými ohleduplně, jinak dopadnou jako Izraelské království. (To už nebylo nikdy obnoveno, protože Izraelité se k Hospodinu nevrátili.)
Když Jeremiáš říkal Judejcům, že se nemají ohromnému babylonskému vojsku bránit a přijmout následky svého špatného jednání k obrácení, královi dvořané proroka nařkli z kolaborace s nepřítelem.
Písmo popisuje babylonské zajetí coby trest, aby lidé věděli, že Bůh nemlčí ke zlu. My tomu rozumíme ještě jinak. Okupace byla důsledkem nespravedlivého a neodpovědného života Judeiců. 
„Budete-li jednat podle řádu Božího, bude se vám dařit dobře“, říkali proroci, „nebudete-li spravedliví k druhým, nepřátelé vás přemohou, protože Bůh se vás nezastane, nechá nás, abychom si nabili hubu.

[2] Vinná réva je keř (keř je nejmenší ze všeho stromoví). Réva je popínavá, má-li pevnou oporu, přináší velkou úrodu  Hrozny máme za nejlepší ovoce.    

[3] Ježíš začal učedníky učit, že Syn člověka „musí“ mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát. A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat.
On se však obrátil, podíval se na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z cesty, satane!; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“
Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít se mnou (kdo chce být mým učedníkem) , zapři sám sebe, vytrhni svůj kůl z rabínské kolové hradby okolo Tóry (ne „vezmi svůj kříž“) a následuj mne. (Mk 8,31-34)