22. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Sir 3,19-21.30-31 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sir 3,19-21.30-31
Datum: 31. 8. 2025
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Sir 3,19-21.30-31 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sir 3,19-21.30-31
; Žid 12,18-19.22-24a
; L 14,1-14
Datum: 31. 8. 2025
„Ukřižování Krista Pána budiž chlouba naše“ -
nápis na podstavci kříže
Situace ve světě je velmi vážná, několik mocných má obrovskou moc jako nikdy. Zneužívají své postavení a hloupé stádo neprotestuje.
Hospodin si vybral Izrael a Ježíš své učedníky k nápravě světa, ale i v lidu Božím je moc zneužívána, nejen Saulem, Davidem, … i námi (každý máme nějakou moc nad druhými, přinejmenším nad dětmi a zvířaty.)
Písmo nám umožňuje porozumět příčinám zlého jednání a vyvarovat se násilí nad druhým.
V prvním čtení máme několik významných slov: skromnost, pokora, domýšlivost a moudrost.
Slovo pokora je v církvi zatíženo manipulací mocných, kteří nám ohýbají záda. [1]
K druhému čtení. Ježíš nás chce osvobodit od všeho, co kazí život (od našeho pocitu méněcennosti až po povýšenost). Bere nás za ruku a přivádí nás k Otci - do jeho milující náruče.
K evangeliu. Před týdnem jsme četli Ježíšova slova: „Mnozí se budou snažit vejít (do nebeského království), ale budou odmítnuti.“ (Nepomůže jejich obhajování: „Chodil jsem do kostela, ke zpovědi, mám devět prvních pátků …“) Připomněl jsem k tomu Ježíšovo podobenství o svatbě králova syna z Matoušova evangelia.
Ve 14. kapitole pokračuje Ježíšovo vyučování na toto téma.
Nevím, proč lekcionář vynechává verše 2. - 6., popisující, co, jak a proč se tam odehrálo.
1 Jednou v sobotu vešel Ježíš do domu jednoho z předních farizeů, aby jedl u jeho stolu; a oni si na něj dávali pozor.
2 Tu se před ním objevil nějaký člověk stižený vodnatelností.
3 Ježíš se obrátil na zákoníky a farizeje a otázal se jich: "Je dovoleno v sobotu uzdravovat, nebo ne?"
4 Oni však mlčeli. I dotkl se ho a uzdravil jej a propustil.
5 Jim pak řekl: "Spadne-li někomu z vás syn nebo vůl do nádrže, nevytáhnete ho hned i v den sobotní?"
6 Na to mu nedovedli dát odpověď.
Jeden z předních farizeů pozval Ježíše k sobotní hostině. [2] Ale společnost nečekala od Ježíše nějaký přínos, naopak, číhali, až udělá nějakou chybu, chtěli jej ponížit. [3]
Ježíš se nikomu do přízně nevnucoval, ale využil příležitost k pomoci nemocnému (farizeové Ježíše obviňovali, že uzdravuje v sobotu). Uzdravením vodnatelného prokázal, že přichází od Hospodina, a jak je rajtování na rabínských přikázáních (na hradbě okolo pokynů Tóry) absurdní, a že náboženským bijcům vůbec nejde o pomoc potřebnému.
Tato událost pak dokládá, že následující slova (od 7. verše) nejsou nějakou radou etikety pro pozvané hosty, ale podobenstvím mířícím výše.
Pozvat někoho na hostinu může být dobrým činem, ale k dobrému jednání patří dobrý úmysl.
Úctě k druhému se učíme u Boha.
Za koho se pokládáš před Bohem je základní otázkou, určující naše vztahy k druhým.
Přijmout, že i druhý je milovanou dcerou/ milovaným synem Božím, není samozřejmé.
Přijmout, že v druhém chce přebývat Bůh, je velkým uměním pokory – pravdy o druhých.
(Samozřejmě, že kdejaký očividný hlupák není géniem a že „Hitlerové“ obraz Boží v sobě začernili.)
Přijmout, že i ve mně chce přebývat Bůh, je velkým projevem pokory – pravdy o sobě.
Přiznat si, že nejsem bůh, nemusí být pro někoho snadné, protože své názory pokládá za ty nejsprávnější a už není ochoten naslouchat druhým, ani Bohu.
Přezírání Boha je v naší církvi velmi rozšířeno.
Kdo Boží názory rád vyhledává a s potěšením je přijímá? Znáte někoho takového? [4]
Osvojit si toto Ježíšovo učení není samozřejmé.
Ježíšova slova: „Každý, kdo se povyšuje, bývá ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen“, nás varují. Platí i ve vztahu k Bohu.
Povyšování je nejen směšné, ale ubližuje, je zlem, hříchem.
Ježíš není proti setkávání příbuzných a přátel. Ale vybízí nás k otevřenosti před druhými lidmi, abychom nezůstávali ve své „bublině“. I jinde můžeme potkávat cenné lidské perly. I v lidech, na kterých - na první pohled - není jejich vnitřní bohatství vidět.
Ježíš nám ukázal, že i od dětí - maličkých tohoto světa - se můžeme ledacos naučit.
Ježíš se ničím nehonosil, nežil a nestrojil se okázale (tím se z jeho okruhu vyřadili povrchní lidé), ale otevřeným lidem nabízí tolik, že nejsme schopní jeho bohatství vyčerpat. Nestane se, že by někdo řekl: „Ježíš mně už nemá co dalšího dát“. Ti, kteří u něj přestali čerpat, si našli jiné důvody. Vzpomeňme na bohatého mladíka, který od Ježíše odešel kvůli svému „bohatství“. Vzpomeňme na pana profesora Nikodéma, který byl Ježíšem zklamán, neboť si myslel, že on sám je vzdělanější a Bohu rozumí více než mladý rabín Ježíš.
Slova evangelisty: „Ježíš na hostině pozoroval hosty …“ jsou pro nás inspirativní (spiritus je latinsky duch), mezi lidmi můžeme nacházet vzácné osobnosti ovlivněné Božím duchem.
Ale hlavně k sobě samým máme být poctiví.
Nepovyšuj se nad druhé.
Nepřijímej vyšší pozici, na kterou nejsi vybaven. (Všichni máme znát bajku o bodláku, jak si lidé zvolili za krále násilného a hloupého Abímeleka.) [5]
Ani církev není pokušení moci ušetřena, samotné svěcení na jáhna, kněze a biskupa nenahradí porozumění Písmu a Ježíši. [6]
Čím zastáváš vyšší postavení ve společnosti i církvi, tím více si hlídej touhu po moci, abys ji nezneužíval. Obstarej si někoho, kdo ti bude říkat pravdu o sobě.
Skuteční mariánští ctitelé si cení slov Ježíšovy matky: „Děkuji ti, Hospodine, že jsi povýšence svrhl z jejich trůnu a ponížené povýšil …“
(Poctivé naslouchání Slovu božímu a modlitba udržují naše dobré vztahy s Bohem.)
[1] Pokořit, povětšinou znamená ponížit. Ale v Písmu má pokora (řecky tapeinos) jiný význam, pokorný se nad druhé nepovyšuje. Většinou to je někdo, kdo ví, že je jen tvorem, ne Tvůrcem, ani jeho významným dvořanem. Ví, že je z královského rodu, ale je nedokonalý a chybující. Nepřeceňuje se. Apoštol Pavel se má za nejmenšího z bratří.
O pokoře říkáme, že je láskou k pravdě. Pokorný ví, kým je pro Boha a je za to Bohu vděčný.
Hrbatá pokora - nemít se za nic - je neštěstím. Je karikaturou.
Ježíš je nejpokornější - nad nikoho se nepovyšoval (neměl to zapotřebí) - to je největší ušlechtilost u mocných velmi, velmi vzácná.
Vzpomínáte na při apoštolů, kdo z nich je větší? Ježíš jim řekl: „Vládci panují nad národy, a ti, kdo jsou u moci, dávají si říkat dobrodinci. Ale tak ať to mezi vámi není: Kdo je mezi vámi největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží. Neboť kdo je větší: ten, kdo sedí za stolem, či ten, kdo obsluhuje? Zdali ne ten, kdo sedí za stolem? Ale já jsem mezi vámi jako ten, který slouží.“ (L 22,24-27
„Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo svěřeno, řekněte: `Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme měli učinit.“
(L 17,10
Prvotní církvi sloužili starší (presbyterové) a episkopové (biskupové). (Kněží ještě v církvi nebyli.) Biskupové před svým jménem psali řecké T (ze slova tapeinos) na znamení ochotné služby. Časem si z písmene tau udělali křížek. Jaký význam tomu křížku naši biskupové přikládají, nevím. Později si biskupové, ke zvýšení svého lesku, přidali titul Monsignore - francouzsky „můj pane“. – Ve Francii to byl titul krále. Když se Napoleon prohlásil za císaře, titul Monsignore zavedl pro své ministry – a naše církev jej zavedla pro své preláty.
[2] Známe velký význam a hodnotu sobotní hostiny, její modlitby i hodnotu náboženských rozprav u stolu. Sobota je pro židy největším svátkem a hostinou domácí bohoslužba vrcholí.)
[3] Znám něco podobného - ti, kteří se pokládají za mnohem zbožnější, než jsem já, mě vícekrát přišli hlídat na bohoslužbu, aby mě měli z čeho obžalovat. Byl jsem vždy překvapen, že se nenechali unést tou závratnou Ježíšovou slavností a zůstali ve své povýšenosti a v nepřátelství.
[4] O římském biskupovi katolíci říkají, že je nejvyšším učitelem, ale proč nás nepoučí, že si Ježíš nepřeje, abychom někomu říkali: „otče“, natož „Svatý Otče“, atd, atd. To není Ježíšovo hnidopišství.
Jemně a upřímně jsem se ptal padesátiletého kolegy, proč nedbáme na Ježíšův zákaz tohoto titulu pro kněze a biskupy. Odpověděl citací Ježíšových slov apoštolu Petrovi: „Tobě dám klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi“ a udělal z nich náboženskou a ideologickou frázi.
[5] Sešly se pospolu stromy, aby si nad sebou pomazaly krále. Vyzvaly olivu: »Kraluj nad námi!«
Oliva jim však odpověděla: »Mám se vzdát své tučnosti, jíž se uctívají bohové i lidé, a kymácet se nad stromy?«
Stromy pak vyzvaly fík: »Pojď nad námi kralovat ty!« Fík jim však odpověděl: »Mám se vzdát své sladkosti a svých výborných plodů a kymácet se nad stromy?«
Stromy pak vyzvaly vinnou révu: »Pojď nad námi kralovat ty!« Vinná réva jim však odpověděla: »Mám se vzdát svého moštu, který je k radosti bohům i lidem, a kymácet se nad stromy?« I vyzvaly všechny stromy bodlák: »Pojď nad námi kralovat ty!« A bodlák stromům odpověděl: »Jestliže mě doopravdy chcete pomazat za krále nad sebou, pojďte se schoulit do mého stínu! Jestliže však ne, vyšlehne z trnitého keře oheň a pozře i libanónské cedry!« (Srv. Sd 9,1-15
[6] Někteří biskupové se na své jmenování vymlouvají pošetilou a zbabělou frází: „Svatému Otci se neodmítá“.
Terezie Veliká řekla: „Kdybych měla na výběr zpovědníka zbožného nebo vzdělaného, vybrala bych si vzdělaného (v Boží moudrosti)“.
Situace ve světě je velmi vážná, několik mocných má obrovskou moc jako nikdy. Zneužívají své postavení a hloupé stádo neprotestuje.
Hospodin si vybral Izrael a Ježíš své učedníky k nápravě světa, ale i v lidu Božím je moc zneužívána, nejen Saulem, Davidem, … i námi (každý máme nějakou moc nad druhými, přinejmenším nad dětmi a zvířaty.)
Písmo nám umožňuje porozumět příčinám zlého jednání a vyvarovat se násilí nad druhým.
V prvním čtení máme několik významných slov: skromnost, pokora, domýšlivost a moudrost.
Slovo pokora je v církvi zatíženo manipulací mocných, kteří nám ohýbají záda. [1]
K druhému čtení. Ježíš nás chce osvobodit od všeho, co kazí život (od našeho pocitu méněcennosti až po povýšenost). Bere nás za ruku a přivádí nás k Otci - do jeho milující náruče.
K evangeliu. Před týdnem jsme četli Ježíšova slova: „Mnozí se budou snažit vejít (do nebeského království), ale budou odmítnuti.“ (Nepomůže jejich obhajování: „Chodil jsem do kostela, ke zpovědi, mám devět prvních pátků …“) Připomněl jsem k tomu Ježíšovo podobenství o svatbě králova syna z Matoušova evangelia.
Ve 14. kapitole pokračuje Ježíšovo vyučování na toto téma.
Nevím, proč lekcionář vynechává verše 2. - 6., popisující, co, jak a proč se tam odehrálo.
1 Jednou v sobotu vešel Ježíš do domu jednoho z předních farizeů, aby jedl u jeho stolu; a oni si na něj dávali pozor.
2 Tu se před ním objevil nějaký člověk stižený vodnatelností.
3 Ježíš se obrátil na zákoníky a farizeje a otázal se jich: "Je dovoleno v sobotu uzdravovat, nebo ne?"
4 Oni však mlčeli. I dotkl se ho a uzdravil jej a propustil.
5 Jim pak řekl: "Spadne-li někomu z vás syn nebo vůl do nádrže, nevytáhnete ho hned i v den sobotní?"
6 Na to mu nedovedli dát odpověď.
Jeden z předních farizeů pozval Ježíše k sobotní hostině. [2] Ale společnost nečekala od Ježíše nějaký přínos, naopak, číhali, až udělá nějakou chybu, chtěli jej ponížit. [3]
Ježíš se nikomu do přízně nevnucoval, ale využil příležitost k pomoci nemocnému (farizeové Ježíše obviňovali, že uzdravuje v sobotu). Uzdravením vodnatelného prokázal, že přichází od Hospodina, a jak je rajtování na rabínských přikázáních (na hradbě okolo pokynů Tóry) absurdní, a že náboženským bijcům vůbec nejde o pomoc potřebnému.
Tato událost pak dokládá, že následující slova (od 7. verše) nejsou nějakou radou etikety pro pozvané hosty, ale podobenstvím mířícím výše.
Pozvat někoho na hostinu může být dobrým činem, ale k dobrému jednání patří dobrý úmysl.
Úctě k druhému se učíme u Boha.
Za koho se pokládáš před Bohem je základní otázkou, určující naše vztahy k druhým.
Přijmout, že i druhý je milovanou dcerou/ milovaným synem Božím, není samozřejmé.
Přijmout, že v druhém chce přebývat Bůh, je velkým uměním pokory – pravdy o druhých.
(Samozřejmě, že kdejaký očividný hlupák není géniem a že „Hitlerové“ obraz Boží v sobě začernili.)
Přijmout, že i ve mně chce přebývat Bůh, je velkým projevem pokory – pravdy o sobě.
Přiznat si, že nejsem bůh, nemusí být pro někoho snadné, protože své názory pokládá za ty nejsprávnější a už není ochoten naslouchat druhým, ani Bohu.
Přezírání Boha je v naší církvi velmi rozšířeno.
Kdo Boží názory rád vyhledává a s potěšením je přijímá? Znáte někoho takového? [4]
Osvojit si toto Ježíšovo učení není samozřejmé.
Ježíšova slova: „Každý, kdo se povyšuje, bývá ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen“, nás varují. Platí i ve vztahu k Bohu.
Povyšování je nejen směšné, ale ubližuje, je zlem, hříchem.
Ježíš není proti setkávání příbuzných a přátel. Ale vybízí nás k otevřenosti před druhými lidmi, abychom nezůstávali ve své „bublině“. I jinde můžeme potkávat cenné lidské perly. I v lidech, na kterých - na první pohled - není jejich vnitřní bohatství vidět.
Ježíš nám ukázal, že i od dětí - maličkých tohoto světa - se můžeme ledacos naučit.
Ježíš se ničím nehonosil, nežil a nestrojil se okázale (tím se z jeho okruhu vyřadili povrchní lidé), ale otevřeným lidem nabízí tolik, že nejsme schopní jeho bohatství vyčerpat. Nestane se, že by někdo řekl: „Ježíš mně už nemá co dalšího dát“. Ti, kteří u něj přestali čerpat, si našli jiné důvody. Vzpomeňme na bohatého mladíka, který od Ježíše odešel kvůli svému „bohatství“. Vzpomeňme na pana profesora Nikodéma, který byl Ježíšem zklamán, neboť si myslel, že on sám je vzdělanější a Bohu rozumí více než mladý rabín Ježíš.
Slova evangelisty: „Ježíš na hostině pozoroval hosty …“ jsou pro nás inspirativní (spiritus je latinsky duch), mezi lidmi můžeme nacházet vzácné osobnosti ovlivněné Božím duchem.
Ale hlavně k sobě samým máme být poctiví.
Nepovyšuj se nad druhé.
Nepřijímej vyšší pozici, na kterou nejsi vybaven. (Všichni máme znát bajku o bodláku, jak si lidé zvolili za krále násilného a hloupého Abímeleka.) [5]
Ani církev není pokušení moci ušetřena, samotné svěcení na jáhna, kněze a biskupa nenahradí porozumění Písmu a Ježíši. [6]
Čím zastáváš vyšší postavení ve společnosti i církvi, tím více si hlídej touhu po moci, abys ji nezneužíval. Obstarej si někoho, kdo ti bude říkat pravdu o sobě.
Skuteční mariánští ctitelé si cení slov Ježíšovy matky: „Děkuji ti, Hospodine, že jsi povýšence svrhl z jejich trůnu a ponížené povýšil …“
(Poctivé naslouchání Slovu božímu a modlitba udržují naše dobré vztahy s Bohem.)
[1] Pokořit, povětšinou znamená ponížit. Ale v Písmu má pokora (řecky tapeinos) jiný význam, pokorný se nad druhé nepovyšuje. Většinou to je někdo, kdo ví, že je jen tvorem, ne Tvůrcem, ani jeho významným dvořanem. Ví, že je z královského rodu, ale je nedokonalý a chybující. Nepřeceňuje se. Apoštol Pavel se má za nejmenšího z bratří.
O pokoře říkáme, že je láskou k pravdě. Pokorný ví, kým je pro Boha a je za to Bohu vděčný.
Hrbatá pokora - nemít se za nic - je neštěstím. Je karikaturou.
Ježíš je nejpokornější - nad nikoho se nepovyšoval (neměl to zapotřebí) - to je největší ušlechtilost u mocných velmi, velmi vzácná.
Vzpomínáte na při apoštolů, kdo z nich je větší? Ježíš jim řekl: „Vládci panují nad národy, a ti, kdo jsou u moci, dávají si říkat dobrodinci. Ale tak ať to mezi vámi není: Kdo je mezi vámi největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží. Neboť kdo je větší: ten, kdo sedí za stolem, či ten, kdo obsluhuje? Zdali ne ten, kdo sedí za stolem? Ale já jsem mezi vámi jako ten, který slouží.“ (L 22,24-27
)
„Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo svěřeno, řekněte: `Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme měli učinit.“
(L 17,10
)
Prvotní církvi sloužili starší (presbyterové) a episkopové (biskupové). (Kněží ještě v církvi nebyli.) Biskupové před svým jménem psali řecké T (ze slova tapeinos) na znamení ochotné služby. Časem si z písmene tau udělali křížek. Jaký význam tomu křížku naši biskupové přikládají, nevím. Později si biskupové, ke zvýšení svého lesku, přidali titul Monsignore - francouzsky „můj pane“. – Ve Francii to byl titul krále. Když se Napoleon prohlásil za císaře, titul Monsignore zavedl pro své ministry – a naše církev jej zavedla pro své preláty.
[2] Známe velký význam a hodnotu sobotní hostiny, její modlitby i hodnotu náboženských rozprav u stolu. Sobota je pro židy největším svátkem a hostinou domácí bohoslužba vrcholí.)
[3] Znám něco podobného - ti, kteří se pokládají za mnohem zbožnější, než jsem já, mě vícekrát přišli hlídat na bohoslužbu, aby mě měli z čeho obžalovat. Byl jsem vždy překvapen, že se nenechali unést tou závratnou Ježíšovou slavností a zůstali ve své povýšenosti a v nepřátelství.
[4] O římském biskupovi katolíci říkají, že je nejvyšším učitelem, ale proč nás nepoučí, že si Ježíš nepřeje, abychom někomu říkali: „otče“, natož „Svatý Otče“, atd, atd. To není Ježíšovo hnidopišství.
Jemně a upřímně jsem se ptal padesátiletého kolegy, proč nedbáme na Ježíšův zákaz tohoto titulu pro kněze a biskupy. Odpověděl citací Ježíšových slov apoštolu Petrovi: „Tobě dám klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi“ a udělal z nich náboženskou a ideologickou frázi.
[5] Sešly se pospolu stromy, aby si nad sebou pomazaly krále. Vyzvaly olivu: »Kraluj nad námi!«
Oliva jim však odpověděla: »Mám se vzdát své tučnosti, jíž se uctívají bohové i lidé, a kymácet se nad stromy?«
Stromy pak vyzvaly fík: »Pojď nad námi kralovat ty!« Fík jim však odpověděl: »Mám se vzdát své sladkosti a svých výborných plodů a kymácet se nad stromy?«
Stromy pak vyzvaly vinnou révu: »Pojď nad námi kralovat ty!« Vinná réva jim však odpověděla: »Mám se vzdát svého moštu, který je k radosti bohům i lidem, a kymácet se nad stromy?« I vyzvaly všechny stromy bodlák: »Pojď nad námi kralovat ty!« A bodlák stromům odpověděl: »Jestliže mě doopravdy chcete pomazat za krále nad sebou, pojďte se schoulit do mého stínu! Jestliže však ne, vyšlehne z trnitého keře oheň a pozře i libanónské cedry!« (Srv. Sd 9,1-15
)
[6] Někteří biskupové se na své jmenování vymlouvají pošetilou a zbabělou frází: „Svatému Otci se neodmítá“.
Terezie Veliká řekla: „Kdybych měla na výběr zpovědníka zbožného nebo vzdělaného, vybrala bych si vzdělaného (v Boží moudrosti)“.