27. neděle v mezidobí

Volby ukazují stav naší společnosti. Podceňujeme nezájem mnohých o věc demokracie. Nepřiblížíme se Ficovu Slovensku a Orbánovu Maďarsku? Ztratíme v Evropě svůj rozhodný vliv proti Putinovi? [1]
Biblické texty dnešní neděle - pokud je vezmeme vážně - nám mohou k tomuto úkolu pomoci.

V prvním čtení Hospodin ujišťuje Izraelity velice ohrožené nepřáteli, o své pomoci.
Prodlévá Hospodin se svou pomocí? Drží své slovo? Jak?

Léta biskupové vybízejí k další modlitbám za mír (teď i Lev XIV. nabádá lidi ke každodenní  modlitbě růžence v říjnu), ale válečné vraždění pokračuje ...
Vzpomínáte na údajné zjevení, ve kterém prý Ježíšova matka slibuje, že Rusko zachrání a její Neposkvrněné Srdce zvítězí?
Potřebujeme si zkontrolovat, jak rozumíme modlitbě. Je-li Bůh dostatečně milující, pak je přemlouvání Boha nedůstojné. V modlitbě máme možnost setkávat se s Bohem, máme možnost u něj hledat, jak napravovat svou nedostatečnost. Známe benediktinské heslo: „Modli se a pracuj“. 

Izrael Hospodinovu smlouvu o jeho péči nadšeně přivítal a každoročně se k ní hlásí. Hospodin ji poctivě dodržuje, ale Izrael v ní často kulhal na obě nohy. Ježíš nám klade na srdce, abychom se obraceli k Hospodinu.
Místo přemlouvání Hospodina potřebujeme zkoumat, nakolik dodržujeme nebo nedodržujeme Hospodinovu smlouvu.

K evangeliu.
Učedníci znali Tóru, a díky vyučování Ježíše se dostali v porozumění Hospodinu dál, než farizeové, ale časem začali být se sebou spokojení a zastavili se v přijímání dalších Ježíšových názorů a postojů. Když je za to Ježíš káral, řekli mrtvou náboženskou frázi: „Pane, dej nám více víry“. [2]

Ježíš učedníkům odpovídá:
„Ustrnuli jste, v ledasčem mně nedůvěřujete, myslíte si, že přeháním. Kdybyste mně důvěřovali v míře hořčičného zrnka, pohnuli byste s horou.“
Ježíšovo vyučování je srozumitelné. Pecka z kompotu, hořčičné semínko z čalamády jsou  zakonzervované, jejich možnost života a růstu skončilo. Podobně je to i s náboženskou praxí, když v ní ustrneme, zabrzdili jsme život, živý vztah s Bohem a s druhými lidmi.

Slova: „Jste služebníci neužiteční“, neradi slyšíme. Sami sobě si rádi na vysvědčení píšeme samé jedničky. Proč nestojíme o spravedlivou kritiku milujícího (natož cizího)? Vyhýbáme se náročnější cestě, i když nám ji doporučuje milující autorita.
Ovšem máme štěstí, že Ježíš má nadhled na směřování lidstva v celých dějinách a neodmítá nám svou pomoc.
O jeho kritická slova o naší malé užitečnosti máme zakopnout; říká je přece Mistr v ocenění druhých. [3]
Ten, kdo čte poctivě evangelium, uzná, že často před Ježíšovými slovy zavíráme oči. 
 
Na několika málo příkladech si můžeme naši „neužitečnost“ zkontrolovat.

–       Od r. 2026 už i u nás bude konečně platit zákaz trestání dětí (se Slovenskem jsme poslední v Evropě).
Asi většinu z nás rodiče trestali, pamatuji i fyzické tresty od učitelů. Většina z nás tresty obhajovala.
Když se tříleté děcko vztekalo, také jsem souhlasil s obecným tvrzením, potrestej ho, aby jeho vzpurnost nerostla.    (Ale na své psy jsem později nekřičel a netrestal je - a poslouchali.) 
Naše poznání o psychice člověka a dětském vývoji postoupily. Pedagogové a psychologové naslouchající poškozeným (traumatizovaným), nám otevřeli oči … Dozvěděli jsme se, že lze vychovávat bez trestů, ponižujícím dítě a dlouhou narušujícím jeho důvěru k autoritám.
Slyšeli jste, že by církev usilovala o zákaz trestání dětí dříve než společnost?
Jsme služebníci užiteční?

–                Jak to je s naší představou Boha? Některé výpovědi Písma mluví o Bohu trestajícím, ale jiné svědčí o Bohu milosrdném.
(Bible je dílem Boha a člověka. Některé výpovědi Písma jsou poznamenány dobovým názorem lidských pisatelů - i o trestání autorit. Na nás je, abychom pracovali v práci k přesnějšímu porozumění biblickému textu, neboť Boží slovo si neodporuje, je výsostné. Jestli člověk dokáže vést děti bez trestu, že by Bůh byl horším Rodičem a Pastýřem?
Vytýká nám Ježíš „neužitečnost“ právem, nebo neprávem?
V našich postojích k druhým jsme často nebiblicky tvrdí. Jde-li o naše provinění, žebráme u Boha o smilování, proviní-li se někdo, koho nemáme rádi, žádáme pro něj tvrdý trest od Boha. [4]
Dlužíme Bohu mnoho, naše užitečnost velmi pokulhává (křesťané dali světu velmi mnoho, ale Ježíš právem říká, že jsme pod míru).
Ale Ježíš nás také dál zve k Bohu a k lidskosti podle Božích přestav.

–                Jsme služebníci neužiteční. O historii nechci mnoho mluvit, jen stručně připomínám: dva tisíce let trvalo, než demokraté došli k zákazu otroctví, stejně dlouho trval náš odpor k demokracii a svobodě svědomí. Spojení s mocnými - přinejmenším u nás - částečně přetrvává.
V naší církvi také trvá povýšenost nad nekatolickými křesťany (nepřiznáváme jim, v čem jsou blíže k názorům Ježíše), trvá náš odpor proti zrovnoprávnění žen v církvi, atd.
František, biskup římský, nám nastavoval zrcadlo, ale někteří katolíci jej za to dodneška nesnášejí.
Řadu svých představ jsme si opravili, ale náš dluh Ježíšovu učení trvá. 
Dlužíme Bohu mnoho, naše užitečnost Ježíšově vládě velmi pokulhává. Ježíš nás zve k Bohu blíž. 

–       Proč jsou naše děti na mši otrávené a proč mládež (a řada dospělých) odchází z kostela?
Neumíme jim ukázat přitažlivost Hospodina.

Nezpochybňuji Ježíšovu kritiku, že jsme učedníci neužiteční, ale máme přínosný program a cestu vpřed. Známe Ježíšovu cestu k „obracení se“ k Hospodinu. Ježíšovo učení nám je dostupné, můžeme mu lépe a lépe rozumět.
Duchovenstvo má nám, pokřtěným, odkrývat povznášející poslání našeho královského kněžství. [5]

My, dnešní duchovenstvo, jsme zdědili náhled kněží, kteří i v nouzi dlouhých let v kriminálech, pronikli k Ježíšovu odkazu. Toto úctyhodné dědictví máme znát a prohlubovat dalším vzděláváním v Písmu.
Jestli zbožní Izraelité - bez znalosti Ježíšova učení - umějí své děti nadchnout pro přátelství Hospodina,
jak bychom něco podobného, nezvládli my, rodiče a prarodičových milovaných dětí.
Budeme-li se pečlivě a věrně držet Ježíše, máme možnost ukázat našim lidem, i těm z venku, bohatství a krásu Ježíšovy hostiny. Zatím naše mše vypadá jako oschlé jídlo, jsme jako kuchaři, ohřívající starý polotovar. Slova jsou nesrozumitelná, Bohu stále obětujeme hostie, víno, své modlitby a Ježíšovo utrpení - to převažuje nad děkováním Bohu za jeho lásku a Ježíšovu obětavost.
Zatím jsme mnoho rodičům neukázali, že je možné k dětem srozumitelně vyprávět o Ježíšově hostině. Uvedu jen příklad o Ježíšově krvi. Jsme vzdělanější než naši předkové, a tak už přemýšlivým dětem můžeme vyprávět víc, než kolik nám o „svatém přijímání“ řekli naši rodiče. [6]
Ježíš nám nabízí přátelství na život a na smrt. [7]

–                Jsem překvapen, že se lidé u Ježíšova stolu nechávají šidit o Krev Páně a o její výživu.
I to je naše podměrečnost v porozumění Ježíšovi. Jsme podvyživení, a tak se nedivme, že jsme slabí ve své službě Božímu království. Ježíš nám nekřivdí tvrzením, že jsme služebníci neužiteční.
Ale i dnes nám připomíná, že náš vztah a naše důvěra k němu - ať je jakkoliv malá - může a má růst.

---

[1] Většina voličů se nepoučila z ruské války. Co bude s podporu Ukrajinců, s naší prací k lepšímu upořádání EU? Se slušností a úctě k druhým? My, křesťané, jsme nebyli dostatečně Ježíšovou solí a jeho kvasem. Ne málo našich lidí je politicky nepolíbených. Předvolební výzvy biskupů nenahradí soustavnou práci k rozlišování dobra a zla a k rozpoznávání politických škůdců. Přijmeme odpovědnost za výsledek voleb? Poučíme se z chyb? Začneme více pracovat pro udržení svobody naší země? Budeme ochotní se více stavět proti lžím, více hlídat demokracii, bude-li třeba, budeme demonstrovat proti kolaboraci s Ruskem …? Nepodceňujme ty, kteří jen slibují modré z nebe, ale myslí jen na vlastní prospěch.

[2] To, čemu nesrozumitelně říkáme „víra“ – je důvěřujícím, živým vztahem k Hospodinu.
Přátelství začíná přízní a péčí milujícího (to je dar). Odpovědí je důvěra a vděčnost milovaného. Pak se lze vydat společnou cestou životem. Vztahy je třeba udržovat – poznáváním druhého a spoluprací.
Bůh ve svém přátelství k nám nepolevuje. Není třeba jej přemlouvat, aby nám něco přidal, dveře pro nás má dokořán otevřené. Už je jen na nás, nakolik mu porozumíme a zařídíme se podle jeho pokynů. Bůh za nás nedělá to, co je v našich možnostech, neponese nás na zádech, když máme nohy. (Nejedná jako někteří dvounožci, kteří si pořídí čtyřnožce a pak pejska nosí.) 
Naše porozumění druhému, znalosti nebo dovednosti za nás nikdo neodpracuje. Nelze si je vyžebrat, vyprosit, nebo koupit.
Ten, kdo touží po poznání, pravdě a přátelství a pozná krásu Božího rodičovství, začne Bohu důvěřovat. Na společné cestě zkouší Boží pomoc a moudrost. Tak naše souznění s Bohem narůstá.  

[3] Kdokoli vám podá číši vody, protože jste Kristovi, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu. (Mk 9,41)
Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili. (Mt 25,40)

[4] Nejen že bereme Boží jméno nadarmo, ale ošklivě Boha pomlouváme. (Pamatuji popěvek: „Rouhala se Blažková, rouhala se Bohu, Bůh ji za to potrestal, potvora, zlámala si nohu.“ Parta našich pyšných farizeů se po každé mši rázně modlila: „Svatý Michaleli, braň nás proti zlobě ďábla …, svrhni jej do pekelné propasti…!“ (Proč mluvíme do Boží spravedlnosti? 
Starý pan Tacl mě prosil, aby tato modlitba v kostele už nezněla …(Proč si dovolujeme mluvit Bohu do jeho spravedlnosti?) 

[5] Hospodin řekl Mojžíšovi: „Toto povíš synům Izraele: ,Vy sami jste viděli, co jsem učinil Egyptu. Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě. Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým. To jsou slova, která promluvíš k synům Izraele.´" (Srv. Ex 19,3-6)
Znáte rozdíl mezi pohanským knězem a židovským kohenem?
Pohanský kněz byl prostředníkem lidí u božstva, přinášel Bohu oběti, aby si zavázal přízeň božstva a usmiřoval jeho hněv.
Hebrejské slovo kohnen znamená princ a služebník. Izraelité (včetně nás, pokřtěných) vědí, že jsou z královského božího lidu - mají k Bohu přímý přístup, jsou u Boha doma, vědí, že Bůh je s námi v jedinečné přejícnosti k člověku. Víme, že si přízeň Boha nemusíme získávat. Víme o ujištění Boha, že on slouží nám.
Jsme princové a princezny z královského rodu – to nás vede ke královskému jednání s druhými. Jsme - spolu s Bohem - služebníky druhých. To nás povyšuje, takový jest náš program a smysl našeho života!

[6] Třeťáci o významu krve ledacos pochopí.
Odedávna lidé věděli, že krev znamená život. Proto si dlouho mysleli, že v krvi sídlí duše (princip života), viděli, že když vteče z člověka krev, přestane žít. 
Víme, že nás maminka živila devět měsíců svou krví. Pak nás dlouho kojila - mléko se tvoří z krve. Děti pochopí, že naši rodiče jsou i dál ochotní za nás dát život. Vědí o obětavých lidech, darující krev potřebným.  Krev je i pro děti srozumitelným znakem a symbolem lásky a obětavosti.
O krvi toho víme mnohem víc než dřívější generace. Děti mohou přijmout, že krev dopravuje do všech buněk kyslík, živiny a další potřebné věci pro život. Třeťáci už vědí o možnosti výměny nemocné krve nebo o doplnění krve tomu, komu chybí při zranění nebo operaci.
Dětem vyprávíme o krevních skupinách a o přijatelnosti určité krve, kostní dřeně a transplantace orgánů.
Jako je naše tělo schopno přijmout jen určitou krev, tak ne každý člověk je ochotný přijmout Ježíšovu krev – jeho přátelství. Jidáš jedl Tělo Páně a pil Ježíšovu Krev, ale nijak to s ním nehnulo. Zájem o Ježíše a o jeho přátelství už dříve pochoval. Přestal Ježíšovi důvěřovat, už si myslel, že je chytřejší.
Není těžké dětem vysvětlit, že krev nám může být dodána i ve spánku nebo v bezvědomí, ale děti pochopí, že přátelství je vědomým vztahem, vědí, že k přátelství je třeba zájmu obou stran. Když o nás druhý nestojí, k přátelství nedojde. Ve spánku o přátelství nevíme (pokud by se nám nezdál krásný sen o našich drahých). 
S dětmi se dá rozumně mluvit. Děti vědí, že k životu potřebujeme jídlo, pití a přátelství. Zakoušejí jak na nás působí přátelská atmosféra doma. Můžeme spolu mluvit o tom, co všechno získáváme u společného jídla. Pak jim vyprávíme jak nás Ježíš živí svým slovem - vede nás k Boží moudrosti, učí nás jak žit spravedlivě, obětavě, učí nás jak budovat přátelství. Atd. atd. Vy to budete umět dětem převyprávět lépe než já.

[7] Až půjdete s dětmi po Karlově mostě v Praze, ukažte jim sousoší se svatou Luitgardou – jak ji Ježíš chce nakojit svou krví z probodeného srdce. Budete mít příležitost k vyprávění o možnosti transfúze Ježíšova Ducha.