30. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Dt 13,1-6 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sir 35,15b-17.20-22a
Datum: 26. 10. 2025
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Dt 13,1-6 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sir 35,15b-17.20-22a
; 2 Tim 4,6-8.16-18
; L 18,9-14
Datum: 26. 10. 2025
Před týdnem jsme
slyšeli: „Najde syn víru?“ – „Víra“ je životem podle
Hospodinových pokynů a vedení.
Slyšeli jsme také: „Bůh se rychle zastane těch, kteří k němu vytrvale volají.“
Ptáme se: „Co znamená „rychle“? Boží pomoc nám někdy připadá zpožděná, skoupá ...
Dnešní první čtení nás znovu vede k hledání, jak to s Boží pomocí je.
V druhém čtení se mě dotýká Pavlova slova: „Nikdo se mě nezastal, všichni mě opustili.“
Opouštíme odvážné, i když hájí druhé i sebe před nespravedlností.
K evangeliu. Nepřehlédněme první větu úryvku, mluví k nám.
Izraelité toužili po Mesiáši, který by je zachránil z římské okupace. Příčiny nesvobody u sebe ale nehledali, pokládali se za dostatečně zbožné. Nechtěli vidět, že sami ubližují jiným.
Když Ježíš těmto lidem vytýkal pokroucenost jejich náboženské praxe, s velikou nevolí se proti němu zvedli. Když strhl jejich zbožnou přetvářku a odkryl jejich tvrdé srdce, nenávist proti němu narůstala.
Ježíšova slova jsou stále živá. Ale neklouzejme po jejich povrchu.
Stručně zopakuji základní porozumění podobenství z minulých let.
Ježíše uštvali „kosteloví“, řada farizeů a kněží. [1]
Opakujeme chyby obou skupin, také si vybíráme jen to, co se nám hodí.
Poctivý se porovnává s Písmem. Každý si může všimnout, zda a v čem se jim podobáme.
Povýšenost ubližuje. [2]
V podobenství si jen jeden ze dvou přiznal své selhání.
Pan „zbožný“ (farizej) byl se sebou spokojen, vždyť dodržoval i přikázání církevnické „hradby okolo Tóry“. Ale přehlížel např. důležité varování: „K mým pokynům a ustanovením nic nepřidáš a nic z toho neubereš.“ (Dt 13,1
Tento farizej je typem těch, kteří sami pyšně rozhodují, co je podle nich důležité - tím se stavějí nad Boha.
Celník je představitelem velkých hříšníků. Kolaborace s nepřítelem je zajisté velmi odporným činem.
Celníci, dříve než vstoupili do služeb okupační moci, se rozešli s Bohem.
Náš celník ale přišel do kostela. Pan zbožný, místo by se radoval, že se černá ovce vrací k Hospodinu, hned celníka odsoudil. Kdyby si všiml, uviděl by, že se hříšník v synagóze krčí hanbou.
Celník by se rád napravil, jenže obrácení něco obnáší. Nestačí upřímně říci: „Bože, já v tebe věřím! Promiň mi hříchy.“
Biblická náprava - tešuva je celkovým návratem k Bohu a k lidem, zvláště k poškozeným.
(My jsme biblickou tešuvu nerozumě zúžili na pokání – trestání: „za pokání se pomodlíte…, odepřete si to a to“. Tešuva obnáší vyznání viny, návrat k Bohu celým srdcem a úsilí o nápravu způsobené škody.)
Pro celníka byla tešuva nedosažitelná. Okradené si nepamatoval, nakradený majetek prohospodařil, okradené neměl z čeho odškodnit (pachatel měl povinnost nahradit škodu zvýšenou o pětinu). Byl v koncích. Navzdory všemu ale prosil o smilování …
Ježíš nesnižuje úroveň farizea, ale co s člověkem povyšujícím-se nad druhé? Zastavil se v růstu, neusiluje o následování Mojžíše, neumí ocenit Ježíšovo vyučování milosrdenství.
Touhu celníka po tešuvě (návratu k Bohu) Ježíš oceňuje, říká, že Bůh tomuto marnotratnému synu vychází milosrdně vstříc.
My se spíše podobáme tomu „zbožnému“ než celníkovi (bývalých kolaborantů je mezi námi málo).
Evangelia nám ukazují nebezpečnost nebiblické zbožnosti. Farizeové ji říkali „tradice otců“, tou pronásledovali druhé (včetně Ježíše). [3]
Farizeové trápili lidi svými svévolnými zákazy ke slavení soboty, rituálního očišťování a dalších předpisů.
Málo se u Ježíše učíme. Každý si můžeme všimnout, zda a v čem se farizeům podobáme. Stačí si přečíst 23. kapitolu Matoušovu.
Naše morálka 20. století byla do koncilu čím dál přísnější. [4]
Svěží duch koncilu se k nám do komunistického tábora dostával se zpožděním a přes odpor konzervativců.
Boží pokyny a ustanovení mají sloužit životu. Ježíš nás učí, že máme biblický pokyn porušit, pokud by život podvazoval. [5]
Veřejnosti, studentům a v kostele říkám, co dobrého křesťané světu dali, ale také je třeba si přiznat vlastní stíny. Připravili jsme o život více lidí, než židé, když byli u moci.
Nejen Janu Husovi jsme odepřeli spravedlivý proces podle Ježíšových pravidel. Po šesti stech letech křivého pomlouvání Husa jej Jan Pavel II. rehabilitoval.
Upáleného Kryštofa Lautnera rehabilitoval olomoucký arcibiskup Josef Nuzík po dvou stech letech od popravy. [6]
Ale vyslovení modlitby a slov o pokání pana arcibiskupa nejsou biblickou tešuvou, nejsou návratem k Bohu a nápravou nespravedlnosti podle Božích představ.
Je chvályhodné, že pan arcibiskup Nuzík opětovně pozval na setkání oběti sexuálně zneužité kněžími, nebo jejich blízké. Arcibiskupství je ochotno obětem zaplatit tři sezení u psychologa, ale s nějakým odškodněním obětí nepočítá. Slova pana arcibiskupa k obětem, výzva k odpuštění a odsloužená mše není tešuvou – nenaplňuje obsah nápravy podle Písma.
Na rozdíl od Ježíše se vypínáme nad druhé jako do sebe zahledění farizeové (už jen církevní paráda to předvádí).
Celník z podobenství stál o tešuvu - o poctivý návrat k Bohu a lidem. Znovu toto bohatství objevil. A Bůh mu velkoryse vyšel vstříc.
Bernhard Häring, krásný, velmi laskavý člověk a přední koncilní moralista napsal:
„Intolerantní fanatik pravdy staví sebe a své nedokonalé poznatky zcela naroveň s pravdou.
Je nesmiřitelným odpůrcem náboženské svobody, tedy svobody hledat v absolutní poctivosti pravdu
a poddat se jí v té míře, jak ji poznal.
Fanatik pravdy sahal kdysi po meči a stavěl hranice k upálení; dnes vynalézá rafinované prostředky
hospodářského a sociálního nátlaku vůči všem, kdo nejsou jeho mínění.“
B. Häringovi vděčím za mnohé. Ukázal nám cestu k milosrdnému Bohu.
[1] Farizeové byli náboženskými horlivci. I Ježíš z této skupiny vyšel. Ne všichni farizeové byli pokrytci.
Farizeové se dlouze modlili - lichotili Bohu.
Usilovali o zásluhy před Bohem podle svého.
Postili se dvakrát do týdne od jídla i pití (přesto, že žili a pracovali v horkém podnebí).
Farizeové k Božím pokynům přidávali svá přikázání. Saduceové ubírali (uznávali jen Pět knih Mojžíšových, prorokům nenaslouchali). Horlili pro poutě a oběti.
[2] I pokřtění proti sobě vedli veliké války. Kvůli jiným výpovědím o Bohu (dokonce kvůli jinému počtu prstů používaných při křižování v modlitbě.
Ač jsme všichni hříšníky, málokdo si svou bídu přiznává. (Mnoho lidí o druhých řekne: „To je svině“, ale o sobě to poví jen málokdo.)
[3] Kaifáš byl velkým vlkem v rouchu beránčím. Ježíšovi protivníci byli vlčaty toužícími po krvi beránka.
[4] Sexuální hříchy byly obrovskou hrozbou. Už kluci byli stresováni, že autosexualita je smrtelným hříchem. Ta ale může být upuštěním sexuálního přepětí. Komu to škodí, na rozdíl od sobectví, lenosti, zbabělosti, neochoty …? I semináři jsme pod tímto tlakem žili.
Intimní život manželů byl sešněrován. Co vše bylo hříchem. Ve službě zpovědníka jsem to těžko nesl. O kněžích platilo: „Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem.“
[5] Moudří rabíni učili, že pro zachování života vlastního nebo života druhého smíme porušit všechny pokyny mimo tří nejpodstatnějších, neboť život je jedním z největších Božích darů.
[6] V den 340. výročí upálení šumperckého děkana Lautnera celebroval arcibiskup Josef Nuzík mši a při ní rehabilitoval jeho památku. V kázání řekl: „Je potřeba očistit jméno K. Lautnera a další stovky nevinných lidí. Proto v jubilejním roce přicházím na toto místo prosit Pána o zahlazení tohoto velkého zla a vykonat pokání. Prosím našeho milosrdného Otce v nebi a vás, bratře děkane Kryštofe Aloisi Lautnere, za odpuštění pro všechny, kdo nesli podíl na vašem utrpení a odsouzení k smrti. Někdy uplyne řada měsíců i let, než najdeme odvahu vidět to, co se stalo, v jiném světle.“
Josef Nuzík prohlásil, že tehdejší biskup Karel II. z Lichtensteinu-Castelcorna pochybil, když rozsudek smrti nad Lautnerem potvrdil. Současně zdůraznil, že Lautner „žil i zemřel jako pravověrný katolický kněz“ a jeho statečná obrana nespravedlivě stíhaných je dodnes příkladem křesťanské lásky a odvahy následovat Krista. Arcibiskup vyjádřil lítost nad všemi oběťmi čarodějnických procesů, které se v minulosti odehrály na území olomoucké diecéze.
Slyšeli jsme také: „Bůh se rychle zastane těch, kteří k němu vytrvale volají.“
Ptáme se: „Co znamená „rychle“? Boží pomoc nám někdy připadá zpožděná, skoupá ...
Dnešní první čtení nás znovu vede k hledání, jak to s Boží pomocí je.
V druhém čtení se mě dotýká Pavlova slova: „Nikdo se mě nezastal, všichni mě opustili.“
Opouštíme odvážné, i když hájí druhé i sebe před nespravedlností.
K evangeliu. Nepřehlédněme první větu úryvku, mluví k nám.
Izraelité toužili po Mesiáši, který by je zachránil z římské okupace. Příčiny nesvobody u sebe ale nehledali, pokládali se za dostatečně zbožné. Nechtěli vidět, že sami ubližují jiným.
Když Ježíš těmto lidem vytýkal pokroucenost jejich náboženské praxe, s velikou nevolí se proti němu zvedli. Když strhl jejich zbožnou přetvářku a odkryl jejich tvrdé srdce, nenávist proti němu narůstala.
Ježíšova slova jsou stále živá. Ale neklouzejme po jejich povrchu.
Stručně zopakuji základní porozumění podobenství z minulých let.
Ježíše uštvali „kosteloví“, řada farizeů a kněží. [1]
Opakujeme chyby obou skupin, také si vybíráme jen to, co se nám hodí.
Poctivý se porovnává s Písmem. Každý si může všimnout, zda a v čem se jim podobáme.
Povýšenost ubližuje. [2]
V podobenství si jen jeden ze dvou přiznal své selhání.
Pan „zbožný“ (farizej) byl se sebou spokojen, vždyť dodržoval i přikázání církevnické „hradby okolo Tóry“. Ale přehlížel např. důležité varování: „K mým pokynům a ustanovením nic nepřidáš a nic z toho neubereš.“ (Dt 13,1
)
Tento farizej je typem těch, kteří sami pyšně rozhodují, co je podle nich důležité - tím se stavějí nad Boha.
Celník je představitelem velkých hříšníků. Kolaborace s nepřítelem je zajisté velmi odporným činem.
Celníci, dříve než vstoupili do služeb okupační moci, se rozešli s Bohem.
Náš celník ale přišel do kostela. Pan zbožný, místo by se radoval, že se černá ovce vrací k Hospodinu, hned celníka odsoudil. Kdyby si všiml, uviděl by, že se hříšník v synagóze krčí hanbou.
Celník by se rád napravil, jenže obrácení něco obnáší. Nestačí upřímně říci: „Bože, já v tebe věřím! Promiň mi hříchy.“
Biblická náprava - tešuva je celkovým návratem k Bohu a k lidem, zvláště k poškozeným.
(My jsme biblickou tešuvu nerozumě zúžili na pokání – trestání: „za pokání se pomodlíte…, odepřete si to a to“. Tešuva obnáší vyznání viny, návrat k Bohu celým srdcem a úsilí o nápravu způsobené škody.)
Pro celníka byla tešuva nedosažitelná. Okradené si nepamatoval, nakradený majetek prohospodařil, okradené neměl z čeho odškodnit (pachatel měl povinnost nahradit škodu zvýšenou o pětinu). Byl v koncích. Navzdory všemu ale prosil o smilování …
Ježíš nesnižuje úroveň farizea, ale co s člověkem povyšujícím-se nad druhé? Zastavil se v růstu, neusiluje o následování Mojžíše, neumí ocenit Ježíšovo vyučování milosrdenství.
Touhu celníka po tešuvě (návratu k Bohu) Ježíš oceňuje, říká, že Bůh tomuto marnotratnému synu vychází milosrdně vstříc.
My se spíše podobáme tomu „zbožnému“ než celníkovi (bývalých kolaborantů je mezi námi málo).
Evangelia nám ukazují nebezpečnost nebiblické zbožnosti. Farizeové ji říkali „tradice otců“, tou pronásledovali druhé (včetně Ježíše). [3]
Farizeové trápili lidi svými svévolnými zákazy ke slavení soboty, rituálního očišťování a dalších předpisů.
Málo se u Ježíše učíme. Každý si můžeme všimnout, zda a v čem se farizeům podobáme. Stačí si přečíst 23. kapitolu Matoušovu.
Naše morálka 20. století byla do koncilu čím dál přísnější. [4]
Svěží duch koncilu se k nám do komunistického tábora dostával se zpožděním a přes odpor konzervativců.
Boží pokyny a ustanovení mají sloužit životu. Ježíš nás učí, že máme biblický pokyn porušit, pokud by život podvazoval. [5]
Veřejnosti, studentům a v kostele říkám, co dobrého křesťané světu dali, ale také je třeba si přiznat vlastní stíny. Připravili jsme o život více lidí, než židé, když byli u moci.
Nejen Janu Husovi jsme odepřeli spravedlivý proces podle Ježíšových pravidel. Po šesti stech letech křivého pomlouvání Husa jej Jan Pavel II. rehabilitoval.
Upáleného Kryštofa Lautnera rehabilitoval olomoucký arcibiskup Josef Nuzík po dvou stech letech od popravy. [6]
Ale vyslovení modlitby a slov o pokání pana arcibiskupa nejsou biblickou tešuvou, nejsou návratem k Bohu a nápravou nespravedlnosti podle Božích představ.
Je chvályhodné, že pan arcibiskup Nuzík opětovně pozval na setkání oběti sexuálně zneužité kněžími, nebo jejich blízké. Arcibiskupství je ochotno obětem zaplatit tři sezení u psychologa, ale s nějakým odškodněním obětí nepočítá. Slova pana arcibiskupa k obětem, výzva k odpuštění a odsloužená mše není tešuvou – nenaplňuje obsah nápravy podle Písma.
Na rozdíl od Ježíše se vypínáme nad druhé jako do sebe zahledění farizeové (už jen církevní paráda to předvádí).
Celník z podobenství stál o tešuvu - o poctivý návrat k Bohu a lidem. Znovu toto bohatství objevil. A Bůh mu velkoryse vyšel vstříc.
Bernhard Häring, krásný, velmi laskavý člověk a přední koncilní moralista napsal:
„Intolerantní fanatik pravdy staví sebe a své nedokonalé poznatky zcela naroveň s pravdou.
Je nesmiřitelným odpůrcem náboženské svobody, tedy svobody hledat v absolutní poctivosti pravdu
a poddat se jí v té míře, jak ji poznal.
Fanatik pravdy sahal kdysi po meči a stavěl hranice k upálení; dnes vynalézá rafinované prostředky
hospodářského a sociálního nátlaku vůči všem, kdo nejsou jeho mínění.“
B. Häringovi vděčím za mnohé. Ukázal nám cestu k milosrdnému Bohu.
[1] Farizeové byli náboženskými horlivci. I Ježíš z této skupiny vyšel. Ne všichni farizeové byli pokrytci.
Farizeové se dlouze modlili - lichotili Bohu.
Usilovali o zásluhy před Bohem podle svého.
Postili se dvakrát do týdne od jídla i pití (přesto, že žili a pracovali v horkém podnebí).
Farizeové k Božím pokynům přidávali svá přikázání. Saduceové ubírali (uznávali jen Pět knih Mojžíšových, prorokům nenaslouchali). Horlili pro poutě a oběti.
[2] I pokřtění proti sobě vedli veliké války. Kvůli jiným výpovědím o Bohu (dokonce kvůli jinému počtu prstů používaných při křižování v modlitbě.
Ač jsme všichni hříšníky, málokdo si svou bídu přiznává. (Mnoho lidí o druhých řekne: „To je svině“, ale o sobě to poví jen málokdo.)
[3] Kaifáš byl velkým vlkem v rouchu beránčím. Ježíšovi protivníci byli vlčaty toužícími po krvi beránka.
[4] Sexuální hříchy byly obrovskou hrozbou. Už kluci byli stresováni, že autosexualita je smrtelným hříchem. Ta ale může být upuštěním sexuálního přepětí. Komu to škodí, na rozdíl od sobectví, lenosti, zbabělosti, neochoty …? I semináři jsme pod tímto tlakem žili.
Intimní život manželů byl sešněrován. Co vše bylo hříchem. Ve službě zpovědníka jsem to těžko nesl. O kněžích platilo: „Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem.“
[5] Moudří rabíni učili, že pro zachování života vlastního nebo života druhého smíme porušit všechny pokyny mimo tří nejpodstatnějších, neboť život je jedním z největších Božích darů.
[6] V den 340. výročí upálení šumperckého děkana Lautnera celebroval arcibiskup Josef Nuzík mši a při ní rehabilitoval jeho památku. V kázání řekl: „Je potřeba očistit jméno K. Lautnera a další stovky nevinných lidí. Proto v jubilejním roce přicházím na toto místo prosit Pána o zahlazení tohoto velkého zla a vykonat pokání. Prosím našeho milosrdného Otce v nebi a vás, bratře děkane Kryštofe Aloisi Lautnere, za odpuštění pro všechny, kdo nesli podíl na vašem utrpení a odsouzení k smrti. Někdy uplyne řada měsíců i let, než najdeme odvahu vidět to, co se stalo, v jiném světle.“
Josef Nuzík prohlásil, že tehdejší biskup Karel II. z Lichtensteinu-Castelcorna pochybil, když rozsudek smrti nad Lautnerem potvrdil. Současně zdůraznil, že Lautner „žil i zemřel jako pravověrný katolický kněz“ a jeho statečná obrana nespravedlivě stíhaných je dodnes příkladem křesťanské lásky a odvahy následovat Krista. Arcibiskup vyjádřil lítost nad všemi oběťmi čarodějnických procesů, které se v minulosti odehrály na území olomoucké diecéze.