31. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Gn 11,1-9 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mdr 11,22-12,2
Datum: 2. 11. 2025
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Gn 11,1-9 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mdr 11,22-12,2
; 2 Sol 1,11-2,2
; L 19,1-10
Datum: 2. 11. 2025
Slavíme Vzpomínku na všechny zemřelé, ale
nabízím biblické texty z neděle
Poznámka. Nedávno jsme slyšeli: „Nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ – Najde Ježíš nějaké učedníky pečlivě naslouchající Učiteli, aby s ním pohotově dotvářeli svět, dobré vztahy a napravovali pokaženost světa? („Víra“ je následováním Krista.)
„Dušičky“. Duchovenstvo – místo aby z Písma ukázalo, k jaké kráse nás Bůh v budoucnosti zve v nebeském království a že se máme na co těšit – z pohodlnosti přijalo lidovou zbožnost a mluví o „dušičkách“, oodpustcích (a v posledních letech trapně brojí proti Halloweenu). [1]
K prvnímu čtení. Používám ekumenický překlad. [2]
Ta slova mně jsou velikým příslibem, že nám Bůh zachová naše drahé.
K evangeliu. Celník z podobenství (z minulé neděle) byl ospravedlněn. [3]
Příběh o Zacheovi je známý. [4]
Ježíš se pozval k Zacheovým, věděl, že se Zacheem bude dobrá rozprava o Bohu milosrdném.
Léta se ptáme: „Nechal by se Ježíš pozvat k nám?“
O čem bychom s Ježíšem chtěli mluvit?
Já bych Ježíše rád poprosil o konzultaci, zda správně hledám odpovědi na palčivé otázky.
Už druhou neděli mluvíme o tešuvě, o návratu k Bohu. Myslím si, že této možnosti mnoho dlužíme a proto se nemůžeme vymanit z válek a dalších tragedií.
Není náprava světa naším nejdůležitějším úkolem? [5]
S přáteli jsme opět v řeči došli na „mlčení Boha ke zlu“.
A na soud s Bohem v koncentračním táboře za 2. světové války.
Tam rabíni soudili Hospodina (z Písma vědí, že smějí Bohu klást i námitky).
Z řady jejich těžkých obžalob uvedu jen jednu:
„Bože, právem jsi trestal neposlušnost lidí v Ráji. Potrestal jsi bratrovraha Kaina. Spláchl jsi potopou zlovolné lidi, jejichž zlo zasáhlo nevinné. Postavil ses proti stavitelům města nedbající na tvé spravedlivé řády. Spravedlivě jsi potrestal obyvatele Sodomy a Gomory za jejich zvrhlé ponižování a znásilňování nevinných. Ale tady jsou ve statisících vražděny malé děti a neviní, zoufale tě prosíci o pomoc!“
Rozsudek zněl: „Nejvyšší je vinen!“
Nastalo veliké ticho.
Po dlouhé chvíli jeden z rabínů řekl: „Bratři, pomodleme se …“
„Václave, co říkáš ty“, ptali se mě přátelé, „vinen nebo nevinen“?
Odpovídám: „V Osvětimi bych tenkrát řekl, ano, Bůh mlčel!
Mám obavu, že bych tváří v tvář té hrůze o důvěřující vztah k Bohu přišel …“
Také se ptám, jak Bůh vydržel nezastat se ubíjených, proč jim nepomohl?
Ani rabíni neřekli poslední slovo. I já hledám dál.
Ptám se, proč jsme nezasáhli my, vždyť války a koncentráky jsou naším dílem.
Stvořitel nás varuje před opakováním čtyř základních typů hříchů. [6]
Stvořitel vystavěl svět na životadárných zákonech. Přírodní zákony se snažíme dodržovat, ale na ty ostatní - týkající se vztahů s druhými a s Bohem - mnoho nedbáme.
I dnešní společnost utváříme bez našeho Tvůrce, jehož jsme ztratili ze svého zorného pole. [7]
My, církev, na tom máme svůj podíl. Mluvili jsme o Bohu jako by byl feudálem. „Námi hlásaný Bůh“ není přitažlivý.
Nevzdělávali jsme lidi v Ježíšově učení, ani v nutnosti stavět se proti násilí. Selhali jsme v prorocké službě - nevarovali jsme před hrozícím zlem. Většina biskupů po staletí „ministrovala“ vládcům. Ve válkách proti sobě bojovali pokřtění. Vojáci plnili rozkazy k zabíjení, někteří dobrovolně. [8]
Jsme pokřtění, ale nejsme Ježíšovými učedníky, za dva tisíce let jsme neprohlásili antisemitimus za hřích do nebe volající. [9]
Jak to, že vlády pokřtěných západních států nepřijímali židy (Ježíšův národ) - utíkající před smrtí?
Proč politici (včetně papeže) dlouho nevěřili očitým svědkům z Osvětimi? [10]
Nikdy nebyly bombardovány koleje vedoucí do koncentráků.
Proč my opakovaně volíme nebezpečné, bezcharakterní a všeho schopné svůdce, za své vůdce?
Opakovaně říkám, že po tragediích 20. století jsme ani jednou nešli cestou tešuvy, návratu k Bohu.
Nedošlo k naší nápravě podle Boží moudrosti.
Církev se neučí přemýšlet nad Božím vyučováním, jen povýšenecky mustruje lidi a moralisticky je napomíná.
Smíme klást Bohu otázky, ale také se ptejme, co máme proti násilí činit my.
Máme možnost živit se ze Stromu života a pít z Pramene vody živé i v bídě a ohrožení v našich politických a církevních poměrech.
Bůh nám ukazuje, kde se zlo bere, jaké má příčiny a jak narůstá. Zve nás k nápravě světa.
Ale není-li ve společnosti dostatečné množství odvážných (jako „deset spravedlivých“ v Sodomě), pak společnost hyne.
Křesťané nemálo přispěli k lepšímu světu, ale také Kristu a společnosti nemálo dlužíme. [11]
Potřebujeme změnit školní osnovy dějepisu, aby se děti nejprve učily o 20. století, aby nahlédly, co se našim předkům povedlo a kde selhali. [12]
Potřebujeme se vrátit k Božímu vyučování, abychom poznali Boží moudrost a jeho rady.
Ježíš nám ukázal, jak porušený svět a porušené vztahy napravovat. A jak se bránit proti zlu.
O použitelnosti biblické nápravy světa svědčí i řada významných osobností naší doby (M. Ghándí, M. L. King, Přemysl Pitter, N. Winton, Matka Tereza a nespočetné množství obětavých lidi).
Mnoho lidí pracovalo a pracuje pro lepší svět bez spoléhání na Nejvyššího. Máme tu čest s nimi přikládat ruku k dobrému dílu i my.
[1] Bůh není hastrman věznící dušičky. Nepotřebuje být přemlouván, aby zesnulé přijal do své náruče. Smrti se nemusíme děsit, naději na vzkříšení zesnulých opíráme o svědectví Písma a Ježíšových příslibů. Těšíme se z programu nebeského království. Všichni budeme rozumět všem – neboť nebešťané přijmou Ježíšův životní styl a jeho přístup k druhým. Dospějeme k tomu, po čem jsme tady na zemi toužili …
Biblická výpověď o člověku neodděluje duši od těla. Tělo bez duše nemůže existovat. Kde je tělo (organismus), tam je také informace (život, oživení). Buď je člověk v hrobě, nebo s Bohem, u Boha. Výpověď o „novém těle“ znamená: život vzkříšeného člověka bude plnohodnotný, dokonce s novými možnostmi v závratném bohatství. (Léta se v tom vzděláváme.)
[2] Bože, ty můžeš vždycky prosadit svou svrchovanou moc
a síle tvé paže nikdo neodolá.
Neboť jako prášek na misce vah je před tebou celý svět
a jako kapka ranní rosy padající na zem.
Nade všemi se smilováváš, protože všecko můžeš,
nehledíš na selhání lidí, jen aby změnili svůj život.
Miluješ všecko, co je,
a neošklivíš si nic z toho, co jsi učinil,
vždyť bys ani nemohl připravit něco, co bys měl v nenávisti.
A jak by mohlo cokoli trvat, kdybys ty to nechtěl,
anebo být zachováno, kdybys to nepovolal k bytí?
Šetříš všecko, protože to je tvé,
Pane, který miluješ život. (Mdr 11,21-26
[3] Ten, kdo touží po návratu k Bohu a vydává se cestou tešuvy, je povzbuzen ujištěním, že o něj Bůh stojí. Celník dostal možnost sloužit životu v následujícím času. I teroristovi ukřižovanému po Ježíšově pravici se dostalo nadějného příslibu, věděl, že umře, aniž by měl možnost někomu ještě prospět, ale dostal možnost žít pro druhé v životě budoucím.
[4] Zacheus dobře hospodařil s nakradeným majetkem a tak se mohl obrátit k Bohu a lidem podle tešuvy (o té jsme mluvili před týdnem). – Dnes bychom mohli říci: Zacheus, na rozdíl od celníka z „minulé neděle“, dosáhl na dotace.
Zacheus se rozhodl odškodnit poškozené, k vyrovnání dluhu přidal víc než jen povinnou pětinu, a jelikož si nepamatoval, koho všeho okradl, rozdal potřebným polovinu svého majetku. Tak Bůh svým milosrdenstvím proměňuje člověka k lepšímu.
Někteří lidé místo omluvy a nápravy (biblické tešuvy) říkají poškozenému: „Tak už se nezlob“. (Naši zpovědníci místo nápravy nespravedlnosti často ordinovali: „Za pokání - to znamená za trest - se pomodli ty a ty modlitby“.)
[5] Co bychom poradili Židům a Palestincům v Izraeli? Jak dlouho bude pokračovat nenávist způsobená válkou? Jak dojít k usmíření mezi Ukrajinci a Rusy? Dojdeme sami - bez Boha - k šalomu?
[6] Stručně opakuji:
- Lidé v Ráji se neživili ze Stromu života - zanedbali vztah se svým Tvůrcem, přestali mu důvěřovat a nechali se svést. Neobrátili se k Tvůrci a přišli o Ráj (Gn 2,7-3,24
Bez nápravy se zlo šíří dál.
- Před potomky obviňujeme-li Boha, neukazujeme-li jim společného Otce, bratr zabijí bratra. (Gn 4,1-16
Zvrhlí „synové Kainovi“ (Lámech, Hitler, Stalin, Putin…) znovu a znovu pyšně vyhrožují: „Bude-li sedmeronásobně pomstěn Kain, tedy Lámech bude pomstěn sedmdesátkrát a sedmkrát.“ (Gn 4,24
- Pokračuje-li odcizení od Boha, zkaženost přelévá hráze a potopa zla smete vše. (Gn 6,1-9,17
- Stavíme-li společnost bez Božího řádu, pak každý prosazuje sám sebe a domluva není možná. (Gn 11,1-7
[7] Pavouk s uspokojením přehlížel důmyslnou, krásnou a velkou pavučinu, kterou mistrně utkal. Ale jedno vlákno nahoře se mu zdálo podivné, svýma krátkozrakýma očima nedohlédl a už si nepamatoval, kde a na co je zavěsil; tak vlákno překousl – a celá pavučina mu spadla na hlavu.
[8] Následky 1. světové války přispěly k 2. světové válce. Němečtí občané včas nerozpoznali zločinnost Hitlera. Kdyby proti němu vyvolali občanskou válku - a kdyby by v ní padl milión Němců - nemuselo by pak zahynout 7 miliónů Němců a přes 60 miliónů dalších obětí 2. světové války.
[9] Více, než slovem Božím jsme se nechali vést významnými osobnostmi prvních staletí křesťanství, přesto, že byli antisemité. Církev je - přes Ježíšův výslovný a prozíravý zákaz - prohlásila za „církevní otce a učitele“,. (Srv. Mt 23,9.10
[10] Jan Karski, diplomat, důstojník a odbojář (zachránil se z Katyňského vraždění a dvakrát utekl nacistům) byl dvakrát propašován do varšavského židovského ghetta, a v přestrojení se dostal do vyhlazovacího tábora Belzec. Utekl z Polska a v letech 1942 a 1943 podal zprávu polské exilové vládě, západním spojencům (včetně amerických) o situaci v okupovaném Polsku, o likvidaci Varšavského ghetta a o tajných nacistických koncentračních táborech. Marně …
Dva slovenští židé Walter Rosenberg (Rudolf Vrba) a Alfréd Wetzler utekli z Osvětimi a v dubnu 1944 svědčili v Budapešti v Židovské radě o likvidaci Židů, aby zabránili transportům. Nebylo jim uvěřeno. 15. května 1944, začala masová deportace maďarských Židů do Osvětimi.
Regent Maďarského království Miklós Horthy zastavil transporty až poté, co Rosenbergovu a Wetzlerovu zprávu zveřejnily švýcarské noviny. Papež Pius XII., americký prezident Franklin D. Roosevelt a švédský král Gustav V. pak vyvinuli tlak na Horthyho, aby deportace zarazil.
Do 9. července 1944 bylo z Maďarska transportováno 437 tisíc židovských občanů, většinou rovnou do plynu.
[11] Mluvil jsem s kolegou. Je zamilovaný do představy Boha, kterou si vytvořil před půl stoletím. Není zamilovaný do skutečného Boha, žije v církevním skanzenu.
Církev, my pokřtění, se podobáme staré ženě zakrývající své chátrání parádou a „silikony“.
[12] Děti potřebují znát výhody demokratického uspořádání společnosti a pak je porovnat s životem lidí, kteří žili pod vládou faraónů, králů, císařů, otrokářů a otroků. V opakujících se válkách, hladomorech morových ranách.
Poznámka. Nedávno jsme slyšeli: „Nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ – Najde Ježíš nějaké učedníky pečlivě naslouchající Učiteli, aby s ním pohotově dotvářeli svět, dobré vztahy a napravovali pokaženost světa? („Víra“ je následováním Krista.)
„Dušičky“. Duchovenstvo – místo aby z Písma ukázalo, k jaké kráse nás Bůh v budoucnosti zve v nebeském království a že se máme na co těšit – z pohodlnosti přijalo lidovou zbožnost a mluví o „dušičkách“, oodpustcích (a v posledních letech trapně brojí proti Halloweenu). [1]
K prvnímu čtení. Používám ekumenický překlad. [2]
Ta slova mně jsou velikým příslibem, že nám Bůh zachová naše drahé.
K evangeliu. Celník z podobenství (z minulé neděle) byl ospravedlněn. [3]
Příběh o Zacheovi je známý. [4]
Ježíš se pozval k Zacheovým, věděl, že se Zacheem bude dobrá rozprava o Bohu milosrdném.
Léta se ptáme: „Nechal by se Ježíš pozvat k nám?“
O čem bychom s Ježíšem chtěli mluvit?
Já bych Ježíše rád poprosil o konzultaci, zda správně hledám odpovědi na palčivé otázky.
Už druhou neděli mluvíme o tešuvě, o návratu k Bohu. Myslím si, že této možnosti mnoho dlužíme a proto se nemůžeme vymanit z válek a dalších tragedií.
Není náprava světa naším nejdůležitějším úkolem? [5]
S přáteli jsme opět v řeči došli na „mlčení Boha ke zlu“.
A na soud s Bohem v koncentračním táboře za 2. světové války.
Tam rabíni soudili Hospodina (z Písma vědí, že smějí Bohu klást i námitky).
Z řady jejich těžkých obžalob uvedu jen jednu:
„Bože, právem jsi trestal neposlušnost lidí v Ráji. Potrestal jsi bratrovraha Kaina. Spláchl jsi potopou zlovolné lidi, jejichž zlo zasáhlo nevinné. Postavil ses proti stavitelům města nedbající na tvé spravedlivé řády. Spravedlivě jsi potrestal obyvatele Sodomy a Gomory za jejich zvrhlé ponižování a znásilňování nevinných. Ale tady jsou ve statisících vražděny malé děti a neviní, zoufale tě prosíci o pomoc!“
Rozsudek zněl: „Nejvyšší je vinen!“
Nastalo veliké ticho.
Po dlouhé chvíli jeden z rabínů řekl: „Bratři, pomodleme se …“
„Václave, co říkáš ty“, ptali se mě přátelé, „vinen nebo nevinen“?
Odpovídám: „V Osvětimi bych tenkrát řekl, ano, Bůh mlčel!
Mám obavu, že bych tváří v tvář té hrůze o důvěřující vztah k Bohu přišel …“
Také se ptám, jak Bůh vydržel nezastat se ubíjených, proč jim nepomohl?
Ani rabíni neřekli poslední slovo. I já hledám dál.
Ptám se, proč jsme nezasáhli my, vždyť války a koncentráky jsou naším dílem.
Stvořitel nás varuje před opakováním čtyř základních typů hříchů. [6]
Stvořitel vystavěl svět na životadárných zákonech. Přírodní zákony se snažíme dodržovat, ale na ty ostatní - týkající se vztahů s druhými a s Bohem - mnoho nedbáme.
I dnešní společnost utváříme bez našeho Tvůrce, jehož jsme ztratili ze svého zorného pole. [7]
My, církev, na tom máme svůj podíl. Mluvili jsme o Bohu jako by byl feudálem. „Námi hlásaný Bůh“ není přitažlivý.
Nevzdělávali jsme lidi v Ježíšově učení, ani v nutnosti stavět se proti násilí. Selhali jsme v prorocké službě - nevarovali jsme před hrozícím zlem. Většina biskupů po staletí „ministrovala“ vládcům. Ve válkách proti sobě bojovali pokřtění. Vojáci plnili rozkazy k zabíjení, někteří dobrovolně. [8]
Jsme pokřtění, ale nejsme Ježíšovými učedníky, za dva tisíce let jsme neprohlásili antisemitimus za hřích do nebe volající. [9]
Jak to, že vlády pokřtěných západních států nepřijímali židy (Ježíšův národ) - utíkající před smrtí?
Proč politici (včetně papeže) dlouho nevěřili očitým svědkům z Osvětimi? [10]
Nikdy nebyly bombardovány koleje vedoucí do koncentráků.
Proč my opakovaně volíme nebezpečné, bezcharakterní a všeho schopné svůdce, za své vůdce?
Opakovaně říkám, že po tragediích 20. století jsme ani jednou nešli cestou tešuvy, návratu k Bohu.
Nedošlo k naší nápravě podle Boží moudrosti.
Církev se neučí přemýšlet nad Božím vyučováním, jen povýšenecky mustruje lidi a moralisticky je napomíná.
Smíme klást Bohu otázky, ale také se ptejme, co máme proti násilí činit my.
Máme možnost živit se ze Stromu života a pít z Pramene vody živé i v bídě a ohrožení v našich politických a církevních poměrech.
Bůh nám ukazuje, kde se zlo bere, jaké má příčiny a jak narůstá. Zve nás k nápravě světa.
Ale není-li ve společnosti dostatečné množství odvážných (jako „deset spravedlivých“ v Sodomě), pak společnost hyne.
Křesťané nemálo přispěli k lepšímu světu, ale také Kristu a společnosti nemálo dlužíme. [11]
Potřebujeme změnit školní osnovy dějepisu, aby se děti nejprve učily o 20. století, aby nahlédly, co se našim předkům povedlo a kde selhali. [12]
Potřebujeme se vrátit k Božímu vyučování, abychom poznali Boží moudrost a jeho rady.
Ježíš nám ukázal, jak porušený svět a porušené vztahy napravovat. A jak se bránit proti zlu.
O použitelnosti biblické nápravy světa svědčí i řada významných osobností naší doby (M. Ghándí, M. L. King, Přemysl Pitter, N. Winton, Matka Tereza a nespočetné množství obětavých lidi).
Mnoho lidí pracovalo a pracuje pro lepší svět bez spoléhání na Nejvyššího. Máme tu čest s nimi přikládat ruku k dobrému dílu i my.
[1] Bůh není hastrman věznící dušičky. Nepotřebuje být přemlouván, aby zesnulé přijal do své náruče. Smrti se nemusíme děsit, naději na vzkříšení zesnulých opíráme o svědectví Písma a Ježíšových příslibů. Těšíme se z programu nebeského království. Všichni budeme rozumět všem – neboť nebešťané přijmou Ježíšův životní styl a jeho přístup k druhým. Dospějeme k tomu, po čem jsme tady na zemi toužili …
Biblická výpověď o člověku neodděluje duši od těla. Tělo bez duše nemůže existovat. Kde je tělo (organismus), tam je také informace (život, oživení). Buď je člověk v hrobě, nebo s Bohem, u Boha. Výpověď o „novém těle“ znamená: život vzkříšeného člověka bude plnohodnotný, dokonce s novými možnostmi v závratném bohatství. (Léta se v tom vzděláváme.)
[2] Bože, ty můžeš vždycky prosadit svou svrchovanou moc
a síle tvé paže nikdo neodolá.
Neboť jako prášek na misce vah je před tebou celý svět
a jako kapka ranní rosy padající na zem.
Nade všemi se smilováváš, protože všecko můžeš,
nehledíš na selhání lidí, jen aby změnili svůj život.
Miluješ všecko, co je,
a neošklivíš si nic z toho, co jsi učinil,
vždyť bys ani nemohl připravit něco, co bys měl v nenávisti.
A jak by mohlo cokoli trvat, kdybys ty to nechtěl,
anebo být zachováno, kdybys to nepovolal k bytí?
Šetříš všecko, protože to je tvé,
Pane, který miluješ život. (Mdr 11,21-26
)
[3] Ten, kdo touží po návratu k Bohu a vydává se cestou tešuvy, je povzbuzen ujištěním, že o něj Bůh stojí. Celník dostal možnost sloužit životu v následujícím času. I teroristovi ukřižovanému po Ježíšově pravici se dostalo nadějného příslibu, věděl, že umře, aniž by měl možnost někomu ještě prospět, ale dostal možnost žít pro druhé v životě budoucím.
[4] Zacheus dobře hospodařil s nakradeným majetkem a tak se mohl obrátit k Bohu a lidem podle tešuvy (o té jsme mluvili před týdnem). – Dnes bychom mohli říci: Zacheus, na rozdíl od celníka z „minulé neděle“, dosáhl na dotace.
Zacheus se rozhodl odškodnit poškozené, k vyrovnání dluhu přidal víc než jen povinnou pětinu, a jelikož si nepamatoval, koho všeho okradl, rozdal potřebným polovinu svého majetku. Tak Bůh svým milosrdenstvím proměňuje člověka k lepšímu.
Někteří lidé místo omluvy a nápravy (biblické tešuvy) říkají poškozenému: „Tak už se nezlob“. (Naši zpovědníci místo nápravy nespravedlnosti často ordinovali: „Za pokání - to znamená za trest - se pomodli ty a ty modlitby“.)
[5] Co bychom poradili Židům a Palestincům v Izraeli? Jak dlouho bude pokračovat nenávist způsobená válkou? Jak dojít k usmíření mezi Ukrajinci a Rusy? Dojdeme sami - bez Boha - k šalomu?
[6] Stručně opakuji:
- Lidé v Ráji se neživili ze Stromu života - zanedbali vztah se svým Tvůrcem, přestali mu důvěřovat a nechali se svést. Neobrátili se k Tvůrci a přišli o Ráj (Gn 2,7-3,24
)
– to je prvotní příčina našeho neštěstí!
Bez nápravy se zlo šíří dál.
- Před potomky obviňujeme-li Boha, neukazujeme-li jim společného Otce, bratr zabijí bratra. (Gn 4,1-16
)
Zvrhlí „synové Kainovi“ (Lámech, Hitler, Stalin, Putin…) znovu a znovu pyšně vyhrožují: „Bude-li sedmeronásobně pomstěn Kain, tedy Lámech bude pomstěn sedmdesátkrát a sedmkrát.“ (Gn 4,24
)
- Pokračuje-li odcizení od Boha, zkaženost přelévá hráze a potopa zla smete vše. (Gn 6,1-9,17
)
- Stavíme-li společnost bez Božího řádu, pak každý prosazuje sám sebe a domluva není možná. (Gn 11,1-7
)
[7] Pavouk s uspokojením přehlížel důmyslnou, krásnou a velkou pavučinu, kterou mistrně utkal. Ale jedno vlákno nahoře se mu zdálo podivné, svýma krátkozrakýma očima nedohlédl a už si nepamatoval, kde a na co je zavěsil; tak vlákno překousl – a celá pavučina mu spadla na hlavu.
[8] Následky 1. světové války přispěly k 2. světové válce. Němečtí občané včas nerozpoznali zločinnost Hitlera. Kdyby proti němu vyvolali občanskou válku - a kdyby by v ní padl milión Němců - nemuselo by pak zahynout 7 miliónů Němců a přes 60 miliónů dalších obětí 2. světové války.
[9] Více, než slovem Božím jsme se nechali vést významnými osobnostmi prvních staletí křesťanství, přesto, že byli antisemité. Církev je - přes Ježíšův výslovný a prozíravý zákaz - prohlásila za „církevní otce a učitele“,. (Srv. Mt 23,9.10
) Neobešlo se to bez
tragických následků.
[10] Jan Karski, diplomat, důstojník a odbojář (zachránil se z Katyňského vraždění a dvakrát utekl nacistům) byl dvakrát propašován do varšavského židovského ghetta, a v přestrojení se dostal do vyhlazovacího tábora Belzec. Utekl z Polska a v letech 1942 a 1943 podal zprávu polské exilové vládě, západním spojencům (včetně amerických) o situaci v okupovaném Polsku, o likvidaci Varšavského ghetta a o tajných nacistických koncentračních táborech. Marně …
Dva slovenští židé Walter Rosenberg (Rudolf Vrba) a Alfréd Wetzler utekli z Osvětimi a v dubnu 1944 svědčili v Budapešti v Židovské radě o likvidaci Židů, aby zabránili transportům. Nebylo jim uvěřeno. 15. května 1944, začala masová deportace maďarských Židů do Osvětimi.
Regent Maďarského království Miklós Horthy zastavil transporty až poté, co Rosenbergovu a Wetzlerovu zprávu zveřejnily švýcarské noviny. Papež Pius XII., americký prezident Franklin D. Roosevelt a švédský král Gustav V. pak vyvinuli tlak na Horthyho, aby deportace zarazil.
Do 9. července 1944 bylo z Maďarska transportováno 437 tisíc židovských občanů, většinou rovnou do plynu.
[11] Mluvil jsem s kolegou. Je zamilovaný do představy Boha, kterou si vytvořil před půl stoletím. Není zamilovaný do skutečného Boha, žije v církevním skanzenu.
Církev, my pokřtění, se podobáme staré ženě zakrývající své chátrání parádou a „silikony“.
[12] Děti potřebují znát výhody demokratického uspořádání společnosti a pak je porovnat s životem lidí, kteří žili pod vládou faraónů, králů, císařů, otrokářů a otroků. V opakujících se válkách, hladomorech morových ranách.