33. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Sk 5,1-5 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mal 3,19-20a
Datum: 16. 11. 2025
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Sk 5,1-5 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mal 3,19-20a
; 2 Sol 3,7-12
; L 21,5-19
Datum: 16. 11. 2025
Vyučování biblických
textů letošního církevního roku vrcholí. Rozhlédněme se, kam
jsme vystoupali a jaké krásy poznání se nám dostalo ...
Jak nám zní první čtení a evangelium? Hrozivě? Je vyneseným ortelem nebo varováním? [1]
Ty texty nejsou prvními vyučovacími lekcemi, ale bez porozumění předešlé látce jim nelze porozumět.
Jaký pro nás je Bůh?
Hrozivý a nebezpečný (jako pohanská božstva)?
Spravedlivý, nebo svévolný, neomezený, na nic a na nikoho se neohlížející?
Je snad nekonečně pečující, milosrdný?
Jaké představy o něm máme, z jakých zkušeností s ním vycházíme?
Z toho, co nám jen někdo o Bohu řekl?
Jak jsme se přesvědčili o Boží přejícnosti? (Kdekdo tvrdí, že nám přeje.)
Dítě může mít někdy pocit, že jej i dobrý rodič nemá rád.
Nakolik je slovo Boží důvěryhodné?
Takové otázky nepokládáme jen před dospívajícími dětmi. [2]
I Abrahám, Jákob, Mojžíš ze všech svých sil zápasili s Bohem - s představou o něm.
Bůh pro ně nebyl nepoznatelný ani nepřátelský. Ptali se, hledali. Přece máme-li dojem nebo podezření, že náš přítel jedná podivně, hájíme jej sami před sebou, před svým pocitem (ten nemusí být neomylný) a jdeme se přesvědčit, jaká je skutečnost.
(Hájit druhého před pomluvou je ještě výraznějším projevem spravedlnosti a přátelství.)
Tak se projevuje věrnost příteli, s kterým jsme zažili jeho dřívější přejícnost vůči nám. Tak jedná spravedlivý, který nechce (bojí se) příteli ukřivdit.
Postoj obdivu, vděčnosti, úcty a spravedlnosti k Bohu nazývá Písmo „bázní před Hospodinem“. To nemá nic společného se strachem z trestu. To je ctnost milovaného.
Bůh je mnohem větší a krásnější, než jak jej dosud poznáváme. Každé poznávání je pracné a vyžaduje odvahu, to známe už ze školy. Vystupovat k Bohu je nejpracnější.
Přátelství je nám největší hodnotou. I přátelství Hospodina k nám něco Boha stojí.
I naše přátelství k druhému je určitým (řekněme, „sportovním“) zápasem, to známe z manželství. Nejdeme si po krku, ale já sám pracně hledám, v čem se mýlím, co mám od druhého přijmout, v čem mu dát přednost.
Slova prvního čtení o spálení slámy jsou jinak řečena obětem (řekněme v koncentráku, kde vězni byli už jen číslem a hovnem patřícím na hnojiště). A jinak je říká milující rodič o potomku, který se zvrhnul (třeba stal se válečným zločincem nebo teroristou).
K evangeliu. Opět je třeba hledat porozumění textu. Jakým tónem přečíst Ježíšova slova o zkáze Jeruzaléma a jeho svatyně. Byl Ježíš naštvaný, rezignovaný, plačtivý, vynesl ortel …? [3]
Jeruzalémská svatyně byla uměleckým výtvorem, ke kterému měli velký vztah i Ježíšovi učedníci.
I Ježíš plakal nad jejím zničením, a samozřejmě ještě více naříkal nad tím, jak ti zbožní vyšťouchali Hospodina z domu božího – ze společenství Izraele.
Dalším Ježíšovým slovům lze porozumět ze znalosti jeho plánů na nápravě zbloudilého Izraele i porušeného světa.
Věděl o zlu, stavícím se proti božím plánům, ale neposlal své učedníky pod nůž, vybavil je prorockou mocí proukazovat se znameními (uzdravováním nemocných), že jsou posláni od Boha i účinnou obranou proti násilníkům.
Na tu obranu si apoštolové netroufali - mimo Pavlova oslepení jistého škůdce (Sk 13,8-12
Obě možnosti - uzdravování a obranu proti násilí - už druhá generace učedníků přestala užívat a tak se křesťané vydali svou vlastní cestou.
To Ježíš věděl a jeho slova o pomluvách křesťanů, o pronásledování, válkách, o nespravedlivých církevních soudech, o zradách a selháních nejbližších nebyla planá. To vše Ježíš říkal se smutkem nad zbytečným pronásledováním učedníků i nad jejich neodvahou využívat Boží dary k obraně druhých i sebe.
Nepřehlédněme Ježíšova slova: „…to vše se musí stát…“
Stejná slova: „…to se musí stát…“, Ježíš použil o své popravě.
Vícekrát jsme nad tím přemýšleli a ptali se, co znamená: „Mesiáš musí zemřít!“? Kdo to poroučí?
Dokud nepoteče nevinná krev, mnoho lidí nechce vidět svou náboženskou nenávist.
Ježíšova slova z dnešního úryvku: „…to vše se musí stát…“, jsou opět smutná: „Nevyužili jste možností, které jsem vám dal, nenechali jste si poradit a tak vás bijí..“
Řecké slovo martyr znamená svědek. My jsme časem z martyra udělali mučedníka. Místo svědectví, že nás Bůh posílá, abychom se s jeho mocí účinně stavěli proti zlu (neboť Bůh ke zlu nemlčí), jsme sehnuli hlavu, nechali se mlátit a ubíjet k smrti.
A začali jsme říkat, že Bůh naše utrpení využije k odpuštění našich hříchů. Ale to nejsou Ježíšova slova, neboť mnoha utrpením jsme mohli zabránit.
Utrpení může být různého druhu, některé je způsobeno neštěstím bez lidské viny, jiné je způsobeno záměrně. Bolest rodící matky může být strašná a dlouhá, ale po porodu maminka většinou prožívá radost z narození dítěte (i Ježíš o tom něco ví, srv. J 16,21
Nemluvme o utrpení druhých lacině, zbožné fráze zraňují oběti jako rány bičem!
Úmyslné zlo je hříchem. Jestli se někdo v utrpení navzdory zlu zachová dobře, pak je hoden úcty, ale zlo tím nemizí, nespravedlnost se nenapravuje.
Utrpení nezušlechťuje!
Není nutné!
Není od Boha!
V Ráji nebylo.
V nebi nebude.
Ježíš nás zachránil svou obětavostí, ne tím, že prošel mučením a ponížením.
Když jsme Ježíšovi nevěřili, že Mesiáše zadupají „věřící“ do hnoje, přestal se nenávisti zbožných bránit, aby se ukázalo se, kam vede naše zvrácená horlivost „na obranu víry“. – Abychom brali vážně jeho varování, že jsme schopni být arúmím – jednat podle.
Od Ježíšova ukřižování se v nesčíslněkrát - až do dnešních dnů - naše podlost opakuje, i my, pokřtění, pomlouváme, pronásledujeme „jinak věřící“ a proléváme nevinnou krev.
Znovu a znovu se opakuje starý varovný příběh z Písma:
„Když lidé v Ráji přestali dbát na svého Tvůrce, nechali se svést hadem a pojedli z jedovatého stromu svévole - dopustili se zla. Pak se jim otevřely oči: poznali, že jsou arúmím, zachovali se podle.“ (Srv. Gn 3,8
Potřebujeme se živit ze Stromu života (kterým je pro nás Ježíš) a chodit v Ježíšových šatech světla (Gal 3,27
Z porozumění Ježíšově příběhu, jeho učení a předpovědí vidíme, kde jsme mohli a měli být, kde jsme zaostali, co dlužíme a co máme napravit, abychom rostli.
Šaty světla jsou k mání.
V Ježíšově podobenství o svatbě prince dostávají lidé ulice - dobří i zlí - šaty na svatbu. Ježíš nemluví do větru, když poukazuje, jak někdo z pozvaných opovrhl princem, králem i svatebčany …(Mt 22,1-14
[1] Herec se snaží porozumět textu, který recituje a postavě, kterou předvádí. Projev herce je buď přesvědčivý, nebo není.
I v kostele nás slyšené slovo (kněze, lektora nebo čtenáře pašijí) někdy tahá za uši. Dobrý herec si cení režiséra. Hloupý si myslí, že je dost chytrý.
Dítě není schopno číst závažný text ze světa dospělých, není schopno porozumět Otelovi, Hamletovi nebo Ježíšovi.
Ale navíc jinak Boží slovo má slyšet oběť a jinak pachatel …
[2] Vztah dobrých dětí k dobrým rodičům se projevuje důvěrou a oddanosti na základě letitých zkušeností s péčí rodičů.
- Děti nepečujících rodičů jsou v mnohém odkázány sami na sebe, žijí ve značné prázdnotě a ve zmatení nespravedlnosti.
- Puberta je obdobím zpochybňováním autority (nejen rodičovské) a prověřováním její hodnověrnosti.
- Projdou-li mladí lidé dobře pubertou, ověří-li si přejícnost, poctivost a moudrost autority, přijmou ji jako přínosnou a cennou.
Vztah s Bohem vyrůstá podobně. Ze zkušeností s péčí Hospodina (s bohatstvím světa), z ověření pravdivosti Božího slova (zkus podle jeho pokynů žít), srovnávej naši kulturu s jinými kulturami (postavení slabších, ženy, dítěte, nemocného, vězně, menšiny, otroků …).
Z těchto zkušenosti stavíme v sobě příbytek Bohu, aby v nás mohl přebývat, mohl nás učit a aby jeho slovo pro nás mělo rozhodující váhu.
Aby námořníci dorazili do cíle, řídí se kompasem. I my můžeme svědomím osvíceným Boží moudrostí udržovat správný směr.
Bude-li mít Boží slovo větší váhu, než moje mínění, než názor arcibiskupa, nebo nějakého chytráka, nezbloudíme.
[3] Trpí Bůh někdy výbuchem hněvu a jindy pláčem?
V mládí jsem slýchával: „Bůh byl ve SZ spravedlivý, ale NZ je milosrdný.“
Jak nám zní první čtení a evangelium? Hrozivě? Je vyneseným ortelem nebo varováním? [1]
Ty texty nejsou prvními vyučovacími lekcemi, ale bez porozumění předešlé látce jim nelze porozumět.
Jaký pro nás je Bůh?
Hrozivý a nebezpečný (jako pohanská božstva)?
Spravedlivý, nebo svévolný, neomezený, na nic a na nikoho se neohlížející?
Je snad nekonečně pečující, milosrdný?
Jaké představy o něm máme, z jakých zkušeností s ním vycházíme?
Z toho, co nám jen někdo o Bohu řekl?
Jak jsme se přesvědčili o Boží přejícnosti? (Kdekdo tvrdí, že nám přeje.)
Dítě může mít někdy pocit, že jej i dobrý rodič nemá rád.
Nakolik je slovo Boží důvěryhodné?
Takové otázky nepokládáme jen před dospívajícími dětmi. [2]
I Abrahám, Jákob, Mojžíš ze všech svých sil zápasili s Bohem - s představou o něm.
Bůh pro ně nebyl nepoznatelný ani nepřátelský. Ptali se, hledali. Přece máme-li dojem nebo podezření, že náš přítel jedná podivně, hájíme jej sami před sebou, před svým pocitem (ten nemusí být neomylný) a jdeme se přesvědčit, jaká je skutečnost.
(Hájit druhého před pomluvou je ještě výraznějším projevem spravedlnosti a přátelství.)
Tak se projevuje věrnost příteli, s kterým jsme zažili jeho dřívější přejícnost vůči nám. Tak jedná spravedlivý, který nechce (bojí se) příteli ukřivdit.
Postoj obdivu, vděčnosti, úcty a spravedlnosti k Bohu nazývá Písmo „bázní před Hospodinem“. To nemá nic společného se strachem z trestu. To je ctnost milovaného.
Bůh je mnohem větší a krásnější, než jak jej dosud poznáváme. Každé poznávání je pracné a vyžaduje odvahu, to známe už ze školy. Vystupovat k Bohu je nejpracnější.
Přátelství je nám největší hodnotou. I přátelství Hospodina k nám něco Boha stojí.
I naše přátelství k druhému je určitým (řekněme, „sportovním“) zápasem, to známe z manželství. Nejdeme si po krku, ale já sám pracně hledám, v čem se mýlím, co mám od druhého přijmout, v čem mu dát přednost.
Slova prvního čtení o spálení slámy jsou jinak řečena obětem (řekněme v koncentráku, kde vězni byli už jen číslem a hovnem patřícím na hnojiště). A jinak je říká milující rodič o potomku, který se zvrhnul (třeba stal se válečným zločincem nebo teroristou).
K evangeliu. Opět je třeba hledat porozumění textu. Jakým tónem přečíst Ježíšova slova o zkáze Jeruzaléma a jeho svatyně. Byl Ježíš naštvaný, rezignovaný, plačtivý, vynesl ortel …? [3]
Jeruzalémská svatyně byla uměleckým výtvorem, ke kterému měli velký vztah i Ježíšovi učedníci.
I Ježíš plakal nad jejím zničením, a samozřejmě ještě více naříkal nad tím, jak ti zbožní vyšťouchali Hospodina z domu božího – ze společenství Izraele.
Dalším Ježíšovým slovům lze porozumět ze znalosti jeho plánů na nápravě zbloudilého Izraele i porušeného světa.
Věděl o zlu, stavícím se proti božím plánům, ale neposlal své učedníky pod nůž, vybavil je prorockou mocí proukazovat se znameními (uzdravováním nemocných), že jsou posláni od Boha i účinnou obranou proti násilníkům.
Na tu obranu si apoštolové netroufali - mimo Pavlova oslepení jistého škůdce (Sk 13,8-12
) a Petrovy nešťastné
popravy Ananiáše a Safiry (Sk 5,1-12
).
Obě možnosti - uzdravování a obranu proti násilí - už druhá generace učedníků přestala užívat a tak se křesťané vydali svou vlastní cestou.
To Ježíš věděl a jeho slova o pomluvách křesťanů, o pronásledování, válkách, o nespravedlivých církevních soudech, o zradách a selháních nejbližších nebyla planá. To vše Ježíš říkal se smutkem nad zbytečným pronásledováním učedníků i nad jejich neodvahou využívat Boží dary k obraně druhých i sebe.
Nepřehlédněme Ježíšova slova: „…to vše se musí stát…“
Stejná slova: „…to se musí stát…“, Ježíš použil o své popravě.
Vícekrát jsme nad tím přemýšleli a ptali se, co znamená: „Mesiáš musí zemřít!“? Kdo to poroučí?
Dokud nepoteče nevinná krev, mnoho lidí nechce vidět svou náboženskou nenávist.
Ježíšova slova z dnešního úryvku: „…to vše se musí stát…“, jsou opět smutná: „Nevyužili jste možností, které jsem vám dal, nenechali jste si poradit a tak vás bijí..“
Řecké slovo martyr znamená svědek. My jsme časem z martyra udělali mučedníka. Místo svědectví, že nás Bůh posílá, abychom se s jeho mocí účinně stavěli proti zlu (neboť Bůh ke zlu nemlčí), jsme sehnuli hlavu, nechali se mlátit a ubíjet k smrti.
A začali jsme říkat, že Bůh naše utrpení využije k odpuštění našich hříchů. Ale to nejsou Ježíšova slova, neboť mnoha utrpením jsme mohli zabránit.
Utrpení může být různého druhu, některé je způsobeno neštěstím bez lidské viny, jiné je způsobeno záměrně. Bolest rodící matky může být strašná a dlouhá, ale po porodu maminka většinou prožívá radost z narození dítěte (i Ježíš o tom něco ví, srv. J 16,21
), ale utrpení
znásilněného, poníženého člověka trvá někdy po celý
další život.
Nemluvme o utrpení druhých lacině, zbožné fráze zraňují oběti jako rány bičem!
Úmyslné zlo je hříchem. Jestli se někdo v utrpení navzdory zlu zachová dobře, pak je hoden úcty, ale zlo tím nemizí, nespravedlnost se nenapravuje.
Utrpení nezušlechťuje!
Není nutné!
Není od Boha!
V Ráji nebylo.
V nebi nebude.
Ježíš nás zachránil svou obětavostí, ne tím, že prošel mučením a ponížením.
Když jsme Ježíšovi nevěřili, že Mesiáše zadupají „věřící“ do hnoje, přestal se nenávisti zbožných bránit, aby se ukázalo se, kam vede naše zvrácená horlivost „na obranu víry“. – Abychom brali vážně jeho varování, že jsme schopni být arúmím – jednat podle.
Od Ježíšova ukřižování se v nesčíslněkrát - až do dnešních dnů - naše podlost opakuje, i my, pokřtění, pomlouváme, pronásledujeme „jinak věřící“ a proléváme nevinnou krev.
Znovu a znovu se opakuje starý varovný příběh z Písma:
„Když lidé v Ráji přestali dbát na svého Tvůrce, nechali se svést hadem a pojedli z jedovatého stromu svévole - dopustili se zla. Pak se jim otevřely oči: poznali, že jsou arúmím, zachovali se podle.“ (Srv. Gn 3,8
)
Potřebujeme se živit ze Stromu života (kterým je pro nás Ježíš) a chodit v Ježíšových šatech světla (Gal 3,27
; srv. Gn 3,21
– „Hospodin Bůh oblékl Adama a jeho ženu do šatů
světla.“)
Z porozumění Ježíšově příběhu, jeho učení a předpovědí vidíme, kde jsme mohli a měli být, kde jsme zaostali, co dlužíme a co máme napravit, abychom rostli.
Šaty světla jsou k mání.
V Ježíšově podobenství o svatbě prince dostávají lidé ulice - dobří i zlí - šaty na svatbu. Ježíš nemluví do větru, když poukazuje, jak někdo z pozvaných opovrhl princem, králem i svatebčany …(Mt 22,1-14
)
[1] Herec se snaží porozumět textu, který recituje a postavě, kterou předvádí. Projev herce je buď přesvědčivý, nebo není.
I v kostele nás slyšené slovo (kněze, lektora nebo čtenáře pašijí) někdy tahá za uši. Dobrý herec si cení režiséra. Hloupý si myslí, že je dost chytrý.
Dítě není schopno číst závažný text ze světa dospělých, není schopno porozumět Otelovi, Hamletovi nebo Ježíšovi.
Ale navíc jinak Boží slovo má slyšet oběť a jinak pachatel …
[2] Vztah dobrých dětí k dobrým rodičům se projevuje důvěrou a oddanosti na základě letitých zkušeností s péčí rodičů.
- Děti nepečujících rodičů jsou v mnohém odkázány sami na sebe, žijí ve značné prázdnotě a ve zmatení nespravedlnosti.
- Puberta je obdobím zpochybňováním autority (nejen rodičovské) a prověřováním její hodnověrnosti.
- Projdou-li mladí lidé dobře pubertou, ověří-li si přejícnost, poctivost a moudrost autority, přijmou ji jako přínosnou a cennou.
Vztah s Bohem vyrůstá podobně. Ze zkušeností s péčí Hospodina (s bohatstvím světa), z ověření pravdivosti Božího slova (zkus podle jeho pokynů žít), srovnávej naši kulturu s jinými kulturami (postavení slabších, ženy, dítěte, nemocného, vězně, menšiny, otroků …).
Z těchto zkušenosti stavíme v sobě příbytek Bohu, aby v nás mohl přebývat, mohl nás učit a aby jeho slovo pro nás mělo rozhodující váhu.
Aby námořníci dorazili do cíle, řídí se kompasem. I my můžeme svědomím osvíceným Boží moudrostí udržovat správný směr.
Bude-li mít Boží slovo větší váhu, než moje mínění, než názor arcibiskupa, nebo nějakého chytráka, nezbloudíme.
[3] Trpí Bůh někdy výbuchem hněvu a jindy pláčem?
V mládí jsem slýchával: „Bůh byl ve SZ spravedlivý, ale NZ je milosrdný.“