Slavnost Ježíše Krista Krále

Poznámky pod čarou jsou pro nové čtenáře Poznámek.

To bude v kostelích zase slávy ...

Pokřtěný dospělec má znát Ježíšův příběh a umět jej vysvětlit druhým. Má vědět, co Ježíš hlásal, proč byl pronásledován zbožnými, proč se nebránil popravě, proč Ježíšovi neporozuměli ani apoštolové, co jsme Ježíšovu vyučování dlužni my.
Koho a čím, Ježíš zachraňuje.  

Církev místo studia Slova Božího vyučuje dogmatiku. [1]
My jsme v církvi - budiž Bohu žalováno - mnohé přeonačili podle svého. [2]

Židé a pohané se Ježíšovi na kříži pošklebovali…
My se máme za věrné Ježíšovi přátele. [3]

Co znamená, že Ježíše nazýváme králem? [4]
Ježíš je nezištným, dokonalým služebníkem Božím (doslova otrokem Hospodina, otrok nedostává mzdu).

Písmáci z řad farizeů i saduceů se věnovali Písmu, žili náboženským očekáváním, ale přecenili sebe samotné. Nehledali - podle pravidel Písma - chybu u sebe (žili přece pod nadvládou okupantů).
Cenili si domnělých zásluh před Hospodinem. Tato povýšenost je dovedla až k nenávisti vůči Ježíšovi.

I Ježíšovi učedníci především čekali Mesiáše – Osvoboditele Izraele od okupantů.
Byli Ježíšovi vděční za to, že s nimi dělil o své poznání Otce nebeského. Sympatizovali s náboženskou reformou, kterou Ježíš hlásal. 
Ale řadu jeho tvrzení nepřijali, přestože se jim legitimoval znameními (zázraky podle pravidel Tóry) jako posel a zmocněnec Boží.
Viděli chyby náboženských vůdců, vadila jim tvrdost jejich srdcí, viděli, jak nakládají na lidi neunesitelná náboženská přikázání, jak kolaborují s Římany, jak Ježíše pronásledují.
Ale mysleli si, že Ježíš přehání, když jim říkal, že velekněží zavraždí Mesiáše. Ježíše za ta slova dokonce opovážlivě kárali: „Co to meleš, Mesiáš je nepřemožitelný …“
Apoštolové po Ježíšově zmrtvýchvstání nezaujali aktivní postoj proti zlu. Přijali pasivní postoj k utrpení.
A před církevní autoritou nekriticky smekali. [5]

Písmo nás vede k hledání pravdy. Ten, kdo si ověří pravdivost Písma, je vděčný za to, že s ním Bůh mluví. Boží slovo je nad zlato a nad všechno drahé kamení.
Nikdo nedává člověku větší důstojnost než Bůh.

Kdybychom se Božími pokyny řídili, bylo by na světě mnohem lépe. Jeho přísliby stále platí.
Dnešního dne ti Hospodin, tvůj Bůh, klade na srdce, abys dodržoval tyto micvot (pokyny a spravedlivá ustanovení). (Až mě poznáš, zamiluješ si mě celou svou bytostí.) Budeš je bedlivě dodržovat celým svým srdcem a celou svou duší.
Izraeli, prohlásil jsi při Hospodinu, že ti bude Bohem a ty že budeš chodit po jeho cestách a dbát na jeho nařízení, přikázání a právní ustanovení a že ho budeš poslouchat.
Hospodin ti prohlašuje, že budeš jeho lidem, zvláštním vlastnictvím, jak k tobě mluvil. Budeš dbát na všechny jeho pokyny (micvot) a on tě vyvýší nade všechny pronárody, které učinil. Budeš mu chválou, věhlasem a okrasou, budeš svatým lidem Hospodina.                    (Dt 26,18-19) 

Budete mou nevěstou a já o vás budu pečovat; bude se vám ve všem dařit, a ochráním vás před nepřáteli. (Srv. Dt

Všechno, co vám kladu na srdce, budete bedlivě dodržovat. Nic k tomu nepřidáš a nic z toho neubereš.  (Dt 13,1)

Dal jsem vám poznat všechno, co vím od svého Otce . Činíte-li, co vám kladu na srdce, jste moji přátelé. (Srv. J 15,12-15)

My ani tato slova pořádně neznáme a netěšíme se z jejich nabídek. Máme jiné vyznání: „Jsem katolík.“

Mezi vámi si dovolím uvést jeden příklad z mnoha (jinde by mě rozsápali).

Jestliže nám Bůh něco říká, má to mít pro nás tu největší váhu.

Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi.“(Gn 1,27-28)  
Tato slova jsou základním programem, který nám Stvořitel dal.

Podivujeme se nad řadou dnešních mladých lidí, kteří nechtějí vstupovat do manželství a mít děti. Nevidí v tom smysl života. Boží program asi neznají.
Ale my, kteří se oháníme vírou Boha, jsme si stanovili povinný celibát pro kněze a biskupy. Tvrdíme, že takový život má větší hodnotu než manželství a rodičovství.
Rabíni, pastoři a pravoslavní duchovní program manželství neopomíjejí. Za dar sexuality, manželství i rodičovství Bohu dobrořečí.
Jejich děti vidí (nejen v této věci), že rodiče berou Boží pokyny vážně. Řada jejich synů dokonce následuje své otce v duchovním povolání.
Katoličtí duchovní povinným celibátem šidí společnost o kvalitní občany, když nemají děti.
Kdo se z našich kněží ožení, je vyřazen z kněžské služby. Dopouští se většího hříchu než ten, kdo udával druhé nepříteli (gestapu nebo státní policii).
Navíc, pokud by kněží mohli uplatnit dar sexuality v manželství, snížil by se počat obětí zneužívaných duchovenstvem.
Ubylo by trapné ponižování, zbytečné trápení a nesmyslné hříchy.

Které přikázání má větší váhu, Boží nebo církevní?

Místo stavení se proti zlu, velebíme utrpení a odříkání máme za zásluhu u Boha. [6]

Zbožní židé si přiznávají, že šechina (Boží přítomnost) je v exilu. My, církev, jsme se sebou docela spokojení.
Představme si Ježíše na kříži mezi dvěma zločinci.
O co Ježíšovi šlo?
Jsou mu naše modlitby, slavnosti, oběti (a náš povinný celibát) milé?
Vždyť řekl:
Kdo není mým učedníkem a nenásleduje mne, není mne hoden. (Mt 10,38)  

Mám za to, že Ježíš souzní s textem z Talmudu:  
„Bože, řekl jsi nám:
Snažíte-li se o porozumění mým slovům a snažíte-li se podle nich žít,
jako byste mě korunovali svým králem.“

------------------------------

Připojuji dva texty:

Doufám, že jste se někde na své cestě odvážili někomu říct: „Miluji tě.“ Míváme z toho strach,
protože si nejsme jisti, zda to bude přijato, nebo odmítnuto. Když řekneme „miluji tě“ a neslyšíme odezvu, je to, jako by nám spadly kalhoty a my jsme byli vystaveni pohledu druhých.
Používám tento šokující obraz, neboť přesně vystihuje nahotu Boha na kříži. Bůh světu řekl: „Miluji tě.“ Bůh vzal na sebe veliké riziko, že bude vypadat jako hlupák, a my to neopětovali. Bůh tu visí nahý a zranitelný – před svými nepřáteli, kteří nechtějí věřit v Boží lásku.
Zdá se, že osudem Boha je být ubohý, vydaný a nepřijatý, selhat. Jako křesťané máme podíl na věčném osudu Boha: nemít úspěch, být ubohý a často vypadat pošetile a bezbranně. Jakmile řekneš „miluji tě“, stojíš tu jako pošetilec vystavený na milost i nemilost, dokud ten druhý neřekne „i já tě miluji“. Takový je osud Boha.
                                                                           Richard Rohr, „Radikální milost“
- - - - -

Tomáš Molnár, evangelický farář z Trutnova:
Včera jsem nějak promluvil u kašny. A nemyslím, že zcela dobře. Nejsem úplně táborový řečník. Navíc jsem spíše reagoval na situaci a příliš se nepřipravil. Tak to napravuji a sepsal jsem si to. Mám za to, že je to důležité říci. Za obrázek děkuji Krkonošskému deníku. A těm, co se radují, že nás tam bylo málo: o počty, zdá se, zas už nejde.

Projev k výročí 17. listopadu 1989
Milé přátelé, dámy a pánové,
sešli jsme se v den, kdy si připomínáme 17. listopad – den odvahy, která se postavila strachu, a den, kdy lidé bránili důstojnost, svobodu a pravdu. Letos však slavíme toto výročí v čase, kdy je naše demokracie nebezpečně rozkolísaná.
Volby dopadly trpce. Demokratické strany utrpěly porážku, zatímco moc získalo hnutí ANO, které se už dlouho opírá o populismus, strach a osobní marketing svého předsedy. Andrej Babiš je navíc člověkem, který se chce zbavit vlastních trestních problémů – což je pro politiku vždy nebezpečné.
A aby získal většinu, opřel se o strany, které sice samy získaly málo hlasů, ale díky zákulisním dohodám získaly nepřiměřený vliv.. Společně tak tvoří – i když to veřejně nepřiznávají – koalici, která nemá společnou vizi, ale společné zájmy.
Do parlamentu se tak dostávají lidé, kteří do demokratické politiky vnášejí nenávist, vzpupnost a agresi.
Máme zde:
• SPD vedené Tomiem Okamurou, člověkem, který staví kariéru na strachu a rozdělování. Ten samý Okamura, který nechal z parlamentu odstranit ukrajinskou vlajku, symbol solidarity s napadenou zemí, a přitom káže Ukrajincům, aby projevovali „vděčnost“ a kárá za kriminalitu, ačkoliv se v naší zemi poctivě podílejí na tvorbě HDP a mají nižší kriminalitu než většinová populace.
• Rajchla a jeho hnutí PRO, postavené na konspiracích, podvodech, vulgaritě a zahrávání si s extrémismem.
Motoristy sobě, populistické hnutí bez programu, zato s podporou Václava Klause a s představiteli, kteří se nebojí koketovat s nacistickými symboly, , obdivem k násilí a šíření nenávisti.
• Toto vše není náhoda.
Je to obraz stavu mravnosti v naší společnosti.
________________________________________
Demokracie je sebevražedná, pokud nemá mravní základ
Myslím – a říkám to s plným vědomím –, že demokracie je systém, který se může stát sám sobě hrobníkem, pokud není podepřen vyšším principem mravním.
Bez mravních norem se totiž demokracie snadno zvrhne v pouhý boj o moc, v soutěž o líbivější lež, v závod v populismu. Právě to dnes zažíváme.
Společností obchází chtivost – a ta je vždycky špatným rádcem. Chtivost vede k rozevírání sociálních nůžek, k nespokojenosti, k závisti, k nenávisti – a nenávist pak přivádí k moci ty, kdo ji umějí živit.
K tomu se přidává další problém: stará vláda udělala vážné chyby, některé až sebevražedné, včetně zbytečných a nepochopitelných kauz, které zcela podryly důvěru veřejnosti. Žel i tam lze sledovat prostý nedostatek mravnosti.
Jenže to nic nemění na tom, že nám dnes vládne slepenec, který stojí hlavně na strachu, moci, osobních zájmech a politickém marketingu.
________________________________________
Proč jsme se dostali do dnešní situace
Je tu několik faktorů:
• nenasytnost a zjednodušování,
• propaganda a lži, často šířené ze zahraničí,
• chtivost moci a chuť ovládat druhé lidi
• slábnoucí odolnost společnosti,
• a především chybějící mravní měřítko.
Tady je kořen věci.
Společnost, která nemá vyšší měřítko než jen „co je výhodné“, „co se líbí“, „kdo mi slíbí více“, se stává lehce manipulovatelnou.
Demokracie bez mravního rámce je jen technikálií, která se dá ohnout, obejít nebo koupit.
________________________________________
Kde vzít vyšší princip mravní?
Mluvím o „vyšším principu mravním“ schválně, protože žijeme ve společnosti, v níž mnoho lidí neslyší na teologické pojmy. Ale je jedno, jak tu normu nazveme: svědomí, zákon, princip slušnosti, lidskost, „to, co se má“.
Já ji osobně vidím v tradici, ze které žijeme – v biblickém Zákoně a v dvojím přikázání lásky.
„Miluj Hospodina“ – tedy uznej, že nejsme mírou sami sobě.
„Miluj bližního jako sebe“ – tedy obrušuj vlastní egoismus.
Kdo tuto normu nemá, ten snadno podlehne chtivosti, nenávisti a strachu.
A kdo se této normy drží, ten ví, že svoboda není samozřejmostí a že slušnost není slabost.
________________________________________
Co z toho plyne pro nás dnes?
Nejde o to vzdát se politiky. Naopak.
Je třeba vracet do veřejného prostoru slušnost, odvahu, pravdu a odpovědnost.
Je třeba bránit ty, kteří jsou terčem nenávistných výlevů.
Je třeba pojmenovávat lži, nenechat normalizovat extremismus a nepřihlížet mlčky.
Ale hlavně – je třeba znovu a znovu připomínat, že svoboda a demokracie stojí na mravnosti.
Bez ní se zhroutí. S ní však obstojí.
________________________________________
Závěr
17. listopad nebyl o chtivosti, ale o odvaze.
Nebyl o strachu, ale o naději.
Nebyl o nenávisti, ale o lidské solidaritě.
Pokud chceme, aby naše země měla budoucnost, musíme tu odvahu znovu pozvednout. Musíme chránit mravnost před cynismem, pravdu před lží a demokracii před těmi, kdo ji chtějí používat pouze jako nástroj vlastní moci k prosazení svých zájmů..
Vyšší princip mravní – jak tomu říká literatura.
Zákon a milost – jak tomu říká víra.
A dobrá vůle a slušnost – jak tomu rozumí i člověk, který o Bohu nikdy nepřemýšlel.
Tím můžeme začít. A tím můžeme i pokračovat.

---

[1] Dogmatika je soustavným výkladem pravd Bohem zjevených (popírá-li někdo nějaké dogma, vylučuje se z církve, následky ať si spočítá – „mimo církev není spásy!“).

[2] –   Pozorovatel z venku nemůže - z uniforem naší hierarchie, paláců, katedrál a církevních slavností - poznat, Ježíšovo sklánění se k člověku potřebnému, jeho skromnost, neokázalé jednání a jeho cudnou zbožnost.
–      Už se nestydíme za ponižující popravu Ježíše (a nespočetné množství nevinných, které jsme neubránili nebo jsme je pronásledovali). Potupnou šibenici s Ukřižovaným jsme pozlatili a jeho prolitou krev obětujeme na oltáři Hospodinu. Myslíme si, že je to Bohu milé.
–      Nenasloucháme Božímu slovu, nepřiznáváme si, že jsme schopni podlostí.
–      Každou mši sice vyznáváme své ušmudlané hříšky, ale ty tragické vidět nechceme. 
–      Nevyznáváme, že jsme arúmím (podlí), nehlásíme se k selhání v příběhu Ráje. Zůstáváme odcizeni Bohu milosrdnému a znovu a znovu pácháme další zločiny, před kterými jsme varováni. 
–      Nechce se nám hlouběji pojmenovat příčinu selhání apoštolů ani selhání naše. Bez toho přiznání a bez spolupráce s Bohem nelze napravovat porušený svět.

[3] Kdy a proč Ježíš nazval apoštoly svými přáteli? (Viz J 15,12-15)

[4] Pojmenování král je teprve tisíc let staré. Naše představa o králích je spíše pocitová a symbolická než znalostní.
Panovníci dávných civilizací (sumerští, egyptští, akkadští, asyrští, babylonští) nebyli ateistickými diktátory stalinského typu neohlížející se na nikoho a na nic. Neurvali si svou moc pro sebe, byli zmocnění svým bohem, jehož zákony a spravedlnost (na vysoké úrovni) měli spravovat. Insignie panovníka dostávali „shůry“ od kněží (to Napoleón svévolně sebral korunu z rukou arcibiskupa a sám si ji nasadil na hlavu).
Saul a jeho nástupci byli služebníky Hospodina (melech znamená označený, pomazaný – vonící po Bohu). Měli stát ve službě spravedlnosti Hospodina (dokonalejší a jemnější než pohanské). Byli vybíráni a odvolávání Bohem a lidmi. Jejich povinností bylo dodržování závazků smlouvy s Hospodinem. Za celý lid se zavazovali k věrnosti Hospodinu a zachovávání Božích pokynů.
„Až melech převezme trůn, ať napíše na svitek text Smlouvy, ať jej má u sebe a čte si v něm po celý život, aby se naučil ctít Hospodina, svého Boha a pečlivě zachovával všechny pokyny Tóry a jejich ustanovení.“ (Dt 17,15.18-20

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Jeruzalémská bible (pracovní) Katolický liturgický překlad

Čtení je také zmíněno v textech: Slavnost Ježíše Krista Krále (C) (Václav Vacek) 16. neděle v mezidobí (B) (Václav Vacek) Teologie Tóry (Ranní slovo)

).
I my si máme volit vládce, politiky a zástupce, kteří jsou spravedliví a ochotní sloužit spravedlnosti.

[5] Říkáme si, že apoštolové měli - podle pokynů Písma - sesadit velekněze pro justiční vraždu Mesiáše. Proč se nechali věznit, mlátit, nevzkřísili Štěpána ani další ubité …? I nejpružnější apoštol Pavel u výslechu před veleknězem trpně zmlkl, místo aby se ohradil: „Ty mlč, jsi vrahem Ježíše!“ (Srv. Sk 23,1-5) Proč nevyužil Ježíšovu výbavu k sebeobraně jako v případě oslepení kouzelníka Elymase? (Sk 13,8-12)  

[6] Ke slovům: „Budeš se radovat ze všeho dobrého, co dal Hospodin, Bůh tvůj, tobě a tvému domu“ (Dt 26,11),
řekl Mudrc Rav (3. stol.): „V budoucím světě budeme souzeni pro každé oprávněné potěšení, které jsme si odepřeli
v tomto životě.“