1. neděle adventní
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Lk 17,6 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 2,1-5
Datum: 30. 11. 2025
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Lk 17,6 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 2,1-5
; Řím 13,11-14
; Mt 24,37-44
Datum: 30. 11. 2025
O
svátku Krista Krále opět bylo v některých kostelích slyšet:
„Starozákonní Bůh je trestající, Ježíš je milosrdný - odpustil i
svým vrahům: „Otče, nevědí, co činí“. [1]
Čtvrtina 21. století je za námi. Svět bude opět bláznivě slavit „Silvestra“, ale my si děláme starosti, zda udržíme Ježíšův kvas v našich rodinách a v církvi pro budoucí pokolení.
Advent nás na vstup do nového roku připravuje, abychom nebyli bezradní.
K prvnímu čtení.
Biblické vyučování mluví o třech obdobích:
– od stvoření světa k Abrahamovi
– od Abraháma k Mesiáši
– doba Mesiáše
Příchod Mesiáše byl několikrát ohlašován a jeho blahodárnost byla popsána (Mesiáš bude knížetem pokoje), ale spolupráce Izraelitů s Hospodinem se vlekla (Mesiáš mohl přijít mnohem dříve). [2]
„Poslední dny“, nejsou dny konce světa, ale jsou obdobím Mesiášova slitování, jeho „milostivého léta“ - to nám je dopřáváno už 2 tisíce let.
Děkujeme Hospodinu za to, že jsme se do požehnané doby Mesiáše narodili, ale zároveň přiznáváme, že Ježíšově vyučován mnoho dlužíme. Kdybychom žili podle jeho moudrosti, svět by vypadal jinak.
Důvěra v Hospodina a zkušenost s Ježíšovým přátelstvím se nedají druhému předat, každá generace ji potřebuje objevit, ale měla by navazovat na poznání Božího plánu minulých generací podobně jako navazujeme na vědecké poznání předků.
K evangeliu.
Po vyučování „Mojžíše“ a Proroků nám Mesiáš dopověděl vše, co potřebujeme znát o Bohu, o jeho programu pro člověka a o nápravě porušeného světa.
Pokud nám Ježíš voní Bohem, pokud jsme jej přijali za svého Učitele a Zachránce, poslechněme si jeho slova.
Ve 23. kap. Mt nás varuje před naší povýšeností.
Ve 24. kap. Mt Ježíš naříká nad společenstvím jeho učedníků, které zpustlo:
„Nedáte-li si říci, mnozí odpadnou a navzájem se budou zrazovat a jedni druhé nenávidět; povstanou lživí proroci a mnohé svedou, protože se rozmůže nepravost a vychladne láska
mnohých …“ (Mt 24,10-12
Jako v době Noemově lidé nedbali na Boží varování, tak v čase Mesiáše si i my zacpáváme uši, abychom neslyšeli. Pořádáme církevní i světské slávy, ale nebezpečí nechceme vidět.
Neumíme rozpoznat pravé proroky od falešných? [3]
Slova: „Jeden bude vzat, druhý ponechán“, jsme si vysvětlovali.
I lotr po pravici, Zacheus a další hříšníci budou přijati, neboť se obrátili. Ale velekněží svoji vinu nepřiznali a dál učedníky Ježíše pronásledovali.
I děti mohou spolužákovi říci: „Tebe na školní výlet nechceme, ubližuješ druhým, jsi zlomyslný, kazíš hru …“
Ježíš nám vysvětluje, kde a jak jeho „království“ začíná - mezi těmi, kteří (vědomě nebo nevědomě) nezištně slouží druhým. [4]
Ale také nás upozorňuje, na co si máme dávat pozor. [5]
Pouhé „praktikování náboženských úkonů“ nestačí. Ženíme se, vdáváme se v kostele, chodíme na mši, vyznáváme svou hříšnost, prosíme o odpuštění, zdravíme se pozdravením pokoje, přistupujeme ke svatému přijímání, na čtení s Písma odpovídáme: „Slyšeli jsme slovo Boží“, ale mnohdy s námi nic nehne. [6]
Jsme podle Ježíše zpustlí? Vychladla naše láska?
Mnoho manželských párů se sice nerozvede, ale partneři jen existují vedle sebe.
Co bude dál? Někdo by se rád v nebi s parterem setkal na nové úrovni vzájemného porozumění, ale k tomu je třeba úsilí obou stran.
Porozumět Ježíšovi a přijmout jeho „pravidla hry“ není samozřejmostí. Podaří se Ježíšovi získat nás pro jeho věc? Podaří se nám udržet porozumění a přátelství s druhými? Nebo obnovit pokažené vztahy?
Někdo se má stále za oběť nepřízně druhého. Žije jen v ukřivděnosti a nesnášenlivosti.
Dá se to změnit? Vrátí se manželé do jedné ložnice, sednou si sourozenci ke společnému stolu, když se nenechávají uzdravit láskou Ježíšova stolu?
Využijeme čas pozemského života?
Co bude s lidmi, kteří se nápravy porušených vztahů nedočkali? Pláčou dál?
Co nevybudujeme, to nebude, Bůh nenahrazuje nedostatek přízně mezi námi. Co bude s vychladlou láskou mezi námi? K nápravě nepomůže „dát na mši za zemřelé rodiče“, ani modlitby za zesnulé, nebo odpustky za duše v očistci.
Trpíme sklonem obviňovat druhé. Nechceme promýšlet jak veliké je Ježíšovo přátelství
člověku.
Ježíš nás svou obětavou láskou nevydírá a nevyžaduje naši vděčnost. Ano, naše vděčnost a přijetí jeho způsobu života jej těší.
Nevděčnost je ovšem vadou charakteru. Nevděčný je sobcem. [7]
Jsme odpovědní za to, co slyšíme:
„Snažíš-li se o nápravu a odpouštíš těm, kteří tě o odpuštění prosí - může ti být odpuštěno“,
říká Ježíš.
Apoštol Pavel vysvětluje, co Ježíš do své hostiny vkládá, a také nás upozorňuje:
„Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení.[8]
Ani s jídlem nešeredíme, natož s nezištnou láskou Boha a lidí.
Mezi nebešťany budou přijati ti, kteří, přijmou Boží názory, dají jim přednost před vlastními názory, před lidovou zbožností o odpustcích a modlitbách a stanou se Ježíšovými učedníky.
Nikdo nemůžeme spoléhat na setkání se Vzkříšeným až po smrti. Nemáme snad možnost se s ním
setkávat v modlitbách, v jeho učení a ve svátostech už teď?
„Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den záchrany!“ (2 Kor 6,2
Bože, tvé plány s námi jsou geniální, děkujeme ti, že jsi nám je sdělil, chceme podle nich konat.
Oděl jsi nás do šatů světla. Chceme v Tvém světle chodit. Prosíme tě k tomu o pomoc.
Připomínám adventní program pro rodinu
Na 1. neděli adventní táta řekne dětem: „Děti, povím vám, jak se budeme v adventních nedělních večerech připravovat na Vánoce, co budeme o Vánocích slavit.
Bůh nám říká, že je naším Tátou-Mámou a my jsme jeho milovanými dětmi. Všichni jsme z Božího, královského rodu. Posadíme maminku na „královské“ křeslo (třeba na něj dále nějakou pěknou látku).
„Děti, vaše maminka je naší královnou, budeme jí říkat, za co si ji vážíme, co dobrého pro nás dělá a za co všechno jí děkujeme.“
Až poděkování skončí, manželka vyzve manžela, aby si na křeslo sedl on. Spolu s dětmi začnou podobně oceňovat tátu.
Pak si na křeslo budou postupně sedat děti, od nejstaršího po nejmladší a opět každému budou všichni říkat, proč sourozence mají rádi a za co mu děkují.
„Děti, všichni lidé jsou Božími dětmi, i když o tom někteří nevědí (Bůh nemá žádné nevlastní děti).
My víme o Boží péči a o svém postavení před Bohem. Vážíme si důstojnosti Božích princezen a princů (královských dětí). Nad nikoho se nevyvyšujeme a snažíme se s druhými lidmi jednat královsky tak, jak vznešeně a spravedlivě s námi jedná Ježíš. Podle šlechetného jednání se pozná šlechtic.“
Na 2. neděli adventní táta rodiny řekne: Děti, velmi se mně líbilo, jak jsme si říkali, jakým pokladem si jsme navzájem. Dnes si do královského křesla sednu nejprve já.
Děti, připomínali jsme si, že jsme z královského rodu a že se snažíme jednat s druhými královsky. Od narození se každý stále učíme novým věcem, ale sami vidíte, že se mně vše nedaří. Proto se nejprve zeptám maminky, co by si ode mě přála, abych zlepšil nebo si osvojil jednu věc.
A pak se zeptám každého z vás, co mám ve svém jednání ke každému z vás vylepšit.
Pak si na křeslo – pokud bude chtít – sedne maminka …
Děti, dnešní otázky jsou pro nás, dospělé lidi, ale pokud byste chtěli, můžete se pak na křeslo popořadě sednout i vy. Nikdo vás nenutí, ale můžete se i vy každého zeptat, co byste si přály, aby v jednání s vámi zlepšil – jednu věc.“
3. neděli adventní se scházíme k poradě o slavení Vánoc.
Proč? Po Vánocích a po dovolené se manželé nejvíce rozcházejí, protože druhý nejednal podle jejich velikého očekávání. Jednání ve všedních dnech už máme naučené, na rozdíl od slavení Vánoc a souladu o dovolené. Všichni si přejeme, aby nám druzí splnili to, co nám vidí na očích, ale to nefunguje. I v nejlep-ších rodinách se nám může stát, že se na Štědrý den pohádáme, protože každý máme svou vlastní představu, jak se máme chovat a co má druhý dělat.
Proto je třeba se poradit, jak budeme slavit. Pracovními poradamy nepohrdáme.
Slavení svátků v dobré rodinné atmosféře je velkým uměním.
Proto je třeba se o slavení a na její přípravě dohodnout. Na rozsahu úklidu, na počtu druhů cukroví, nabídnout se čím jsem ochoten přispět na domácích pracích, přípravě a chodu domácnosti.
O slavnostech platí: Slavíme to, kým jsme a kým chceme být. Jsme z královského rodu a sloužíme jeden druhému. Kdo nechce pracovat, ať nejí.
Jednu neděli v adventu slavíme v kostele slavnost smíření. Děkujeme Bohu za to, že jej máme. Za všecho, co jsme se i od něj naučili. Hodinu přemýšlíme nad jedním důležitým tématem, které potřebujeme zlepšit, jaký postoj si osvojit.
S touto adventní prací na sobě a na budování dobrých vztazích pak slavíme Vánoce a Nový rok. Dobrá atmosféra, všechna hojnost a jedinečné vánoční cukroví nám pak připomíná: „Bůh je štědrý a sladký“.
[1] Pohanští vojáci - na rozdíl od velekněží - nevěděli, že Ježíš je nevinný. Lotr po levici o odpuštění nestál. Velekněží se neobrátili, pronásledovali učedníky dál a dál.
Pan prelát vehementně tvrdí, že Němci před válkou nemohli rozpoznat zločinnost Hitlera a zvrhlost nacismu. Ale Ježíš nás učí jak včas rozpoznávat lež, zlo a škůdce. Ukazuje nám, jak pěstovat odvahu k obraně proti zlu.
[2] Židé Ježíše za Mesiáše nepovažují: „Neprosadil ve světě šalom“, namítají. Od nás - Ježíšových učedníků - zažili strašnou a neomluvitelnou šikanu; za tisíc let jsme v pogromech zahubili 14 miliónů židů.
[3] Kolik kostelových lidí věřilo V. Klausovi, M. Zemanovi a panu kardinálovi, kteří nás ujišťovali, že Putin Ukrajinu nepřepadne?
[4] Farizeové se Ježíše otázali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli pozorovat; ani se nedá říci: `Hle, je tu´ nebo `je tam´! Vždyť království Boží je mezi vámi!“ Učedníkům řekl: „Přijdou dny, kdy si budete toužebně přát, abyste spatřili aspoň jediný ze dnů Syna člověka, ale nespatříte.“ (L 17
[5] Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.
Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte. Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. (Srv. Mt 7,14-21
[6] Slovenští biskupové a římská kurie arcibiskupa Bezáka vyhodili „z kola ven“. František Bezáka rehabilitoval, na návštěvě Slovenska jej pozval na mši, ale s biskupy to nepohnulo.
Táta plakal nad dospělými dětmi: „Jestli se nesmíříte, nechoďte mně na pohřeb ...“
Na pohřbu maminky jeden syn s rodinou seděl na levé straně lavic, druhá rodina na pravé. Na maminku nemysleli, zášť rodin přetrvává.
Jedna kamarádka se ptala druhé: „Patnáct let nemluvíš se sestrou, jak se modlíš: Otče náš, odpusť nám naše viny, jako my odpouštíme naším viníkům? – „Když říkám Otčenáš“, pravila druhá, „tak ta slova vynechávám.“
I některým účastníkům Manželských setkání se vztahy rozpadnou.
[7] Vzpomeňme na svatebního hosta z Ježíšova podobenství (Mt 22,2-4
Ale Bůh obdarovává i toho, kdo žije bez přátelství nejbližších a o Boží ho přátelství stojí („Ještě dnes budeš se mnou v Ráji“).
[8] Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb,
vzdal díky, lámal jej a řekl: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.“
Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku."
Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.
Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně.
Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije.
Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně (o nové Ježíšovo tělo, které vytvářejí jeho učedníci), jí a pije sám sobě odsouzení.
Proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných a mnozí umírají.
Kdybychom soudili sami sebe, nebyli bychom souzeni. (1 Kor 11,23-31
Čtvrtina 21. století je za námi. Svět bude opět bláznivě slavit „Silvestra“, ale my si děláme starosti, zda udržíme Ježíšův kvas v našich rodinách a v církvi pro budoucí pokolení.
Advent nás na vstup do nového roku připravuje, abychom nebyli bezradní.
K prvnímu čtení.
Biblické vyučování mluví o třech obdobích:
– od stvoření světa k Abrahamovi
– od Abraháma k Mesiáši
– doba Mesiáše
Příchod Mesiáše byl několikrát ohlašován a jeho blahodárnost byla popsána (Mesiáš bude knížetem pokoje), ale spolupráce Izraelitů s Hospodinem se vlekla (Mesiáš mohl přijít mnohem dříve). [2]
„Poslední dny“, nejsou dny konce světa, ale jsou obdobím Mesiášova slitování, jeho „milostivého léta“ - to nám je dopřáváno už 2 tisíce let.
Děkujeme Hospodinu za to, že jsme se do požehnané doby Mesiáše narodili, ale zároveň přiznáváme, že Ježíšově vyučován mnoho dlužíme. Kdybychom žili podle jeho moudrosti, svět by vypadal jinak.
Důvěra v Hospodina a zkušenost s Ježíšovým přátelstvím se nedají druhému předat, každá generace ji potřebuje objevit, ale měla by navazovat na poznání Božího plánu minulých generací podobně jako navazujeme na vědecké poznání předků.
K evangeliu.
Po vyučování „Mojžíše“ a Proroků nám Mesiáš dopověděl vše, co potřebujeme znát o Bohu, o jeho programu pro člověka a o nápravě porušeného světa.
Pokud nám Ježíš voní Bohem, pokud jsme jej přijali za svého Učitele a Zachránce, poslechněme si jeho slova.
Ve 23. kap. Mt nás varuje před naší povýšeností.
Ve 24. kap. Mt Ježíš naříká nad společenstvím jeho učedníků, které zpustlo:
„Nedáte-li si říci, mnozí odpadnou a navzájem se budou zrazovat a jedni druhé nenávidět; povstanou lživí proroci a mnohé svedou, protože se rozmůže nepravost a vychladne láska
mnohých …“ (Mt 24,10-12
)
Jako v době Noemově lidé nedbali na Boží varování, tak v čase Mesiáše si i my zacpáváme uši, abychom neslyšeli. Pořádáme církevní i světské slávy, ale nebezpečí nechceme vidět.
Neumíme rozpoznat pravé proroky od falešných? [3]
Slova: „Jeden bude vzat, druhý ponechán“, jsme si vysvětlovali.
I lotr po pravici, Zacheus a další hříšníci budou přijati, neboť se obrátili. Ale velekněží svoji vinu nepřiznali a dál učedníky Ježíše pronásledovali.
I děti mohou spolužákovi říci: „Tebe na školní výlet nechceme, ubližuješ druhým, jsi zlomyslný, kazíš hru …“
Ježíš nám vysvětluje, kde a jak jeho „království“ začíná - mezi těmi, kteří (vědomě nebo nevědomě) nezištně slouží druhým. [4]
Ale také nás upozorňuje, na co si máme dávat pozor. [5]
Pouhé „praktikování náboženských úkonů“ nestačí. Ženíme se, vdáváme se v kostele, chodíme na mši, vyznáváme svou hříšnost, prosíme o odpuštění, zdravíme se pozdravením pokoje, přistupujeme ke svatému přijímání, na čtení s Písma odpovídáme: „Slyšeli jsme slovo Boží“, ale mnohdy s námi nic nehne. [6]
Jsme podle Ježíše zpustlí? Vychladla naše láska?
Mnoho manželských párů se sice nerozvede, ale partneři jen existují vedle sebe.
Co bude dál? Někdo by se rád v nebi s parterem setkal na nové úrovni vzájemného porozumění, ale k tomu je třeba úsilí obou stran.
Porozumět Ježíšovi a přijmout jeho „pravidla hry“ není samozřejmostí. Podaří se Ježíšovi získat nás pro jeho věc? Podaří se nám udržet porozumění a přátelství s druhými? Nebo obnovit pokažené vztahy?
Někdo se má stále za oběť nepřízně druhého. Žije jen v ukřivděnosti a nesnášenlivosti.
Dá se to změnit? Vrátí se manželé do jedné ložnice, sednou si sourozenci ke společnému stolu, když se nenechávají uzdravit láskou Ježíšova stolu?
Využijeme čas pozemského života?
Co bude s lidmi, kteří se nápravy porušených vztahů nedočkali? Pláčou dál?
Co nevybudujeme, to nebude, Bůh nenahrazuje nedostatek přízně mezi námi. Co bude s vychladlou láskou mezi námi? K nápravě nepomůže „dát na mši za zemřelé rodiče“, ani modlitby za zesnulé, nebo odpustky za duše v očistci.
Trpíme sklonem obviňovat druhé. Nechceme promýšlet jak veliké je Ježíšovo přátelství
člověku.
Ježíš nás svou obětavou láskou nevydírá a nevyžaduje naši vděčnost. Ano, naše vděčnost a přijetí jeho způsobu života jej těší.
Nevděčnost je ovšem vadou charakteru. Nevděčný je sobcem. [7]
Jsme odpovědní za to, co slyšíme:
„Snažíš-li se o nápravu a odpouštíš těm, kteří tě o odpuštění prosí - může ti být odpuštěno“,
říká Ježíš.
Apoštol Pavel vysvětluje, co Ježíš do své hostiny vkládá, a také nás upozorňuje:
„Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení.[8]
Ani s jídlem nešeredíme, natož s nezištnou láskou Boha a lidí.
Mezi nebešťany budou přijati ti, kteří, přijmou Boží názory, dají jim přednost před vlastními názory, před lidovou zbožností o odpustcích a modlitbách a stanou se Ježíšovými učedníky.
Nikdo nemůžeme spoléhat na setkání se Vzkříšeným až po smrti. Nemáme snad možnost se s ním
setkávat v modlitbách, v jeho učení a ve svátostech už teď?
„Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den záchrany!“ (2 Kor 6,2
)
Bože, tvé plány s námi jsou geniální, děkujeme ti, že jsi nám je sdělil, chceme podle nich konat.
Oděl jsi nás do šatů světla. Chceme v Tvém světle chodit. Prosíme tě k tomu o pomoc.
Připomínám adventní program pro rodinu
Na 1. neděli adventní táta řekne dětem: „Děti, povím vám, jak se budeme v adventních nedělních večerech připravovat na Vánoce, co budeme o Vánocích slavit.
Bůh nám říká, že je naším Tátou-Mámou a my jsme jeho milovanými dětmi. Všichni jsme z Božího, královského rodu. Posadíme maminku na „královské“ křeslo (třeba na něj dále nějakou pěknou látku).
„Děti, vaše maminka je naší královnou, budeme jí říkat, za co si ji vážíme, co dobrého pro nás dělá a za co všechno jí děkujeme.“
Až poděkování skončí, manželka vyzve manžela, aby si na křeslo sedl on. Spolu s dětmi začnou podobně oceňovat tátu.
Pak si na křeslo budou postupně sedat děti, od nejstaršího po nejmladší a opět každému budou všichni říkat, proč sourozence mají rádi a za co mu děkují.
„Děti, všichni lidé jsou Božími dětmi, i když o tom někteří nevědí (Bůh nemá žádné nevlastní děti).
My víme o Boží péči a o svém postavení před Bohem. Vážíme si důstojnosti Božích princezen a princů (královských dětí). Nad nikoho se nevyvyšujeme a snažíme se s druhými lidmi jednat královsky tak, jak vznešeně a spravedlivě s námi jedná Ježíš. Podle šlechetného jednání se pozná šlechtic.“
Na 2. neděli adventní táta rodiny řekne: Děti, velmi se mně líbilo, jak jsme si říkali, jakým pokladem si jsme navzájem. Dnes si do královského křesla sednu nejprve já.
Děti, připomínali jsme si, že jsme z královského rodu a že se snažíme jednat s druhými královsky. Od narození se každý stále učíme novým věcem, ale sami vidíte, že se mně vše nedaří. Proto se nejprve zeptám maminky, co by si ode mě přála, abych zlepšil nebo si osvojil jednu věc.
A pak se zeptám každého z vás, co mám ve svém jednání ke každému z vás vylepšit.
Pak si na křeslo – pokud bude chtít – sedne maminka …
Děti, dnešní otázky jsou pro nás, dospělé lidi, ale pokud byste chtěli, můžete se pak na křeslo popořadě sednout i vy. Nikdo vás nenutí, ale můžete se i vy každého zeptat, co byste si přály, aby v jednání s vámi zlepšil – jednu věc.“
3. neděli adventní se scházíme k poradě o slavení Vánoc.
Proč? Po Vánocích a po dovolené se manželé nejvíce rozcházejí, protože druhý nejednal podle jejich velikého očekávání. Jednání ve všedních dnech už máme naučené, na rozdíl od slavení Vánoc a souladu o dovolené. Všichni si přejeme, aby nám druzí splnili to, co nám vidí na očích, ale to nefunguje. I v nejlep-ších rodinách se nám může stát, že se na Štědrý den pohádáme, protože každý máme svou vlastní představu, jak se máme chovat a co má druhý dělat.
Proto je třeba se poradit, jak budeme slavit. Pracovními poradamy nepohrdáme.
Slavení svátků v dobré rodinné atmosféře je velkým uměním.
Proto je třeba se o slavení a na její přípravě dohodnout. Na rozsahu úklidu, na počtu druhů cukroví, nabídnout se čím jsem ochoten přispět na domácích pracích, přípravě a chodu domácnosti.
O slavnostech platí: Slavíme to, kým jsme a kým chceme být. Jsme z královského rodu a sloužíme jeden druhému. Kdo nechce pracovat, ať nejí.
Jednu neděli v adventu slavíme v kostele slavnost smíření. Děkujeme Bohu za to, že jej máme. Za všecho, co jsme se i od něj naučili. Hodinu přemýšlíme nad jedním důležitým tématem, které potřebujeme zlepšit, jaký postoj si osvojit.
S touto adventní prací na sobě a na budování dobrých vztazích pak slavíme Vánoce a Nový rok. Dobrá atmosféra, všechna hojnost a jedinečné vánoční cukroví nám pak připomíná: „Bůh je štědrý a sladký“.
[1] Pohanští vojáci - na rozdíl od velekněží - nevěděli, že Ježíš je nevinný. Lotr po levici o odpuštění nestál. Velekněží se neobrátili, pronásledovali učedníky dál a dál.
Pan prelát vehementně tvrdí, že Němci před válkou nemohli rozpoznat zločinnost Hitlera a zvrhlost nacismu. Ale Ježíš nás učí jak včas rozpoznávat lež, zlo a škůdce. Ukazuje nám, jak pěstovat odvahu k obraně proti zlu.
[2] Židé Ježíše za Mesiáše nepovažují: „Neprosadil ve světě šalom“, namítají. Od nás - Ježíšových učedníků - zažili strašnou a neomluvitelnou šikanu; za tisíc let jsme v pogromech zahubili 14 miliónů židů.
[3] Kolik kostelových lidí věřilo V. Klausovi, M. Zemanovi a panu kardinálovi, kteří nás ujišťovali, že Putin Ukrajinu nepřepadne?
[4] Farizeové se Ježíše otázali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli pozorovat; ani se nedá říci: `Hle, je tu´ nebo `je tam´! Vždyť království Boží je mezi vámi!“ Učedníkům řekl: „Přijdou dny, kdy si budete toužebně přát, abyste spatřili aspoň jediný ze dnů Syna člověka, ale nespatříte.“ (L 17
20-22)
[5] Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.
Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte. Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. (Srv. Mt 7,14-21
)
[6] Slovenští biskupové a římská kurie arcibiskupa Bezáka vyhodili „z kola ven“. František Bezáka rehabilitoval, na návštěvě Slovenska jej pozval na mši, ale s biskupy to nepohnulo.
Táta plakal nad dospělými dětmi: „Jestli se nesmíříte, nechoďte mně na pohřeb ...“
Na pohřbu maminky jeden syn s rodinou seděl na levé straně lavic, druhá rodina na pravé. Na maminku nemysleli, zášť rodin přetrvává.
Jedna kamarádka se ptala druhé: „Patnáct let nemluvíš se sestrou, jak se modlíš: Otče náš, odpusť nám naše viny, jako my odpouštíme naším viníkům? – „Když říkám Otčenáš“, pravila druhá, „tak ta slova vynechávám.“
I některým účastníkům Manželských setkání se vztahy rozpadnou.
[7] Vzpomeňme na svatebního hosta z Ježíšova podobenství (Mt 22,2-4
), který se
přišel jen zadarmo najíst a napít, ale druzí jej nezajímali
(nepřišel ani patřičně ustrojen). „Král řekl:
Vyhoďte ho. Mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán.“
Ale Bůh obdarovává i toho, kdo žije bez přátelství nejbližších a o Boží ho přátelství stojí („Ještě dnes budeš se mnou v Ráji“).
[8] Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb,
vzdal díky, lámal jej a řekl: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.“
Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku."
Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.
Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně.
Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije.
Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně (o nové Ježíšovo tělo, které vytvářejí jeho učedníci), jí a pije sám sobě odsouzení.
Proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných a mnozí umírají.
Kdybychom soudili sami sebe, nebyli bychom souzeni. (1 Kor 11,23-31
)