Slavnost Narození Pána (vigilie)
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Iz 62,1n - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 62,1-5
Datum: 24. 12. 2025
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Iz 62,1n - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 62,1-5
; Tit 3,4-7
; L 2,1-14
Datum: 24. 12. 2025
Slavíme
Vánoce.
Čtyřletá holčička se ptala: „Maminko, kdy se Ježíšek narodil?“
– „Před dvěma tisíci lety.“
– „Tak on nevyrost?“
Chytrým dětem vyprávíme, že Ježíš brzy přerostl své rodiče i nás všechny. Ovlivnil mnoho lidí, víc než kdokoliv jiný.
Vyprávíme dětem, v čem nás ovlivnil, co jsme se od něj naučili.
Žil pro nás. Nedožil se dlouhého věku, zabili jej lidé z kostela, ti, co nesnášejí, když někdo o Bohu mluví jinak, než oni.
České slovo Bůh je od slova „bohatý“. Bůh rád obdarovává. Daroval nám rodiče, život, děti, přátele … Bystrý člověk si bohatství života všímá, žasne a ptá se po Dárci.
Kdo má víc z Vánoc, rodiče nebo děti?
Lidé nebo Bůh?
Ten, kdo dává, mívá větší radost než ten, který dostává.
Dávání je nakažlivé, ze štědrosti druhých roste i naše dávání.
Vánoční obdarovávání - nás poznamenávají svou krásou.
O Vánocích to doma jinak voní. Ozdobený byt, vánoční stromek, cukroví, jídla, vánoční muzika a poezie – to všechno vypráví.
Vánoční stromek nám je připomínkou Stromu života v Ráji. Kdo tomu rozumí, může vyprávět, co Strom života pro nás znamená …, a že je – i díky Ježíšovi – nadosah.
Sladkostí donedávna bývalo málo, ale židovští rodiče, když dávali dětem fíky, datle nebo med, říkali k tomu: „Bůh je sladký“.
Chytré děti se pak ptaly, jak lze Boží přátelství zakoušet.
O Vánocích je nejcennější rodinná atmosféra.
Tu jsme zakoušeli i za socialismu, i kdy každé děcko mělo jen jeden pomeranč a dárků bylo poskrovnu.
I ve vězení nebo v kasárnách vánoční vůně a teplo rodiny chyběla, ale poselství o Ježíšovi nám zvedalo hlavu.
I tehdy, když někdo z našich drahých před Vánocemi umřel – i proto se i o Vánocích zastavujeme u jejich hrobů.
I pro Ukrajince – jejichž hřbitovy se hrůzně rozšiřují – mají Vánoce ten nejhlubší smysl. Vědí, že uhájit svou svobodu, bránit druhé a svou zemi, má smysl.
Ježíš přišel naplnit naše velké přání – život smrtí neskončí.
Ježíš se nám zaručil, že nás probudí ze spánku smrti a že nám dopomůže dorůst do krásy nebešťanů. Dočkáme se setkání s našimi nejdražšími a ostatními nebešťany – už bez obav, nedorozumění, bez ubližování a hořkých slz, v porozumění se všemi před Tváří Boží.
O této naději máme svědčit lidem stejné touhy.
Blahopřeji Vám k Vánocům. Přeji Vám porozumění se všemi, které máte rádi.
Příloha
Připojuji text o Jakubu Janu Rybovi, který nám poslal Pavel Kuneš.
Mám velmi rád Rybovu mši "Hej, mistře", ale vždy mně bylo smutno z jeho konce života.
Potěšilo mě, že jeho odchod nebyl ze zoufalství.
Naše Vánoce
jsou už dlouhá léta spojené s Českou mší vánoční Jakuba Jana Ryby (1765-1815). Ačkoliv Vánočních mší napsal devatenáct, v největší oblibě máme tu, která popisuje, co se v jednom ovčíně, uprostřed jedné podivuhodné noci stalo. Jak mladý pastýř, hlídající stádo, probudil vedoucího ovčáka zvoláním Hej, mistře! A pak už všechno šlo jedno po druhém, až nakonec s radostným zpěvem pastýři poklekli před betlém-ským Děťátkem.
Pokaždé žasnu, jak krásná a dojemná slova používal rožmitálský učitel, od jehož narození uplynulo letos 260 let.
Se svou ženou měl 13 dětí, z nichž dospělosti se dožilo 7.
Jeho syn a žák Arnošt (později univerzitní profesor) o otci napsal: „Neužíval biflování, ale zájem svých žáků chtěl upoutat pozorováním přírody, písněmi, duchovními básněmi, vyprávěním.“
Po vyučování učil děti hře na housle, violoncello, pikolu, flétnu, klarinet a lesní roh. Mluvil šesti jazyky.
Za padesát let svého života složil více než 1500 různých skladeb, napsal čtyřdílné Všeobecné základy hudebního umění, Pravidla českého mluvení a Kancionálek pro žactvo. Za svou učitelskou činnost byl více než desetkrát vyznamenán krajským úřadem a jinými odbornými komisemi. Jeho školní deník byl úředně dáván za vzor učitelům.
V lidské paměti se spíše uchovaly především spory, které měl s místními, zejména s mnohem starším farářem Kašparem Zacharem.
Ten byl představeným školy, ale zanedbával zaváděnou školskou reformu, držel se starých pořádků a nevšímal si tamních nepořádků. Několik let si Ryba na něho opětovně stěžoval a vždycky mu kontroly daly zapravdu. Také farář si stěžoval
na učitele, ale bylo dáno zapravdu učiteli a faráři bylo nařízeno dodržovat úřední výnosy.
Kašpar Zachar postupně uznal oprávněnost Rybových stížností, začal oceňovat Rybovy mimořádné výchovné metody. Ryba mu odpustil
a smířili se. Ve svém životopise Jakub Jan Ryba napsal, že na zlo odpovídal dobrem, a to nakonec zvítězilo. Když po několika letech Kašpar Zachar zemřel, složil k jeho pohřbu oslavnou a dlouhou rýmovanou píseň, jejíž text nechal pro účastníky pohřbu na své náklady vytisknout.
Jak se stalo, že jejich několikaleté spory skončily smírem a ne
vzpourou, jak někdy dramatici uvádějí?
Protože oba věděli, že mají odpovědnost za své jednání vůči budoucnosti. Tou byl pro ně Řád, který cítíme v své duši i v běhu světa. Úcta k jeho tvůrci, Pánu Bohu,
je znát z každého slova Rybových písní i z jeho životního usilování.
Oba o tom věděli od Ježíše Krista, jehož narozeniny jsou základem Vánoc.
Vánoce nabízejí čas k přemýšlení.
Pavel Kuneš
Jakub Jan Ryba v životě hodně marodil. Ve svých 21 letech 8 roků těžce stonal. Smrt vyhlížel jako vysvobození. Ale, když poznal, že má dál pracovat s dětmi
ve škole (přestal užívat léky proti horečce, na zvracení, projímadla) a svým rozhodnutém nemoc překonal.
V posledních měsících života se Rybova nemoc velmi zhoršila a on si přál umřít,
aby byl z velkého trápení vysvobozen.
Týden před smrti napsal děkovný dopis svým nejbližším. Děkoval jim za vše, loučil se s manželkou a s dětmi.
Neodcházel ze života kvůli sporům s lidmi, jak dramaticky psali někteří, ale proto,
že mu byl život neunesitelný. Zemřel ve veliké odevzdanosti Bohu.
Čtyřletá holčička se ptala: „Maminko, kdy se Ježíšek narodil?“
– „Před dvěma tisíci lety.“
– „Tak on nevyrost?“
Chytrým dětem vyprávíme, že Ježíš brzy přerostl své rodiče i nás všechny. Ovlivnil mnoho lidí, víc než kdokoliv jiný.
Vyprávíme dětem, v čem nás ovlivnil, co jsme se od něj naučili.
Žil pro nás. Nedožil se dlouhého věku, zabili jej lidé z kostela, ti, co nesnášejí, když někdo o Bohu mluví jinak, než oni.
České slovo Bůh je od slova „bohatý“. Bůh rád obdarovává. Daroval nám rodiče, život, děti, přátele … Bystrý člověk si bohatství života všímá, žasne a ptá se po Dárci.
Kdo má víc z Vánoc, rodiče nebo děti?
Lidé nebo Bůh?
Ten, kdo dává, mívá větší radost než ten, který dostává.
Dávání je nakažlivé, ze štědrosti druhých roste i naše dávání.
Vánoční obdarovávání - nás poznamenávají svou krásou.
O Vánocích to doma jinak voní. Ozdobený byt, vánoční stromek, cukroví, jídla, vánoční muzika a poezie – to všechno vypráví.
Vánoční stromek nám je připomínkou Stromu života v Ráji. Kdo tomu rozumí, může vyprávět, co Strom života pro nás znamená …, a že je – i díky Ježíšovi – nadosah.
Sladkostí donedávna bývalo málo, ale židovští rodiče, když dávali dětem fíky, datle nebo med, říkali k tomu: „Bůh je sladký“.
Chytré děti se pak ptaly, jak lze Boží přátelství zakoušet.
O Vánocích je nejcennější rodinná atmosféra.
Tu jsme zakoušeli i za socialismu, i kdy každé děcko mělo jen jeden pomeranč a dárků bylo poskrovnu.
I ve vězení nebo v kasárnách vánoční vůně a teplo rodiny chyběla, ale poselství o Ježíšovi nám zvedalo hlavu.
I tehdy, když někdo z našich drahých před Vánocemi umřel – i proto se i o Vánocích zastavujeme u jejich hrobů.
I pro Ukrajince – jejichž hřbitovy se hrůzně rozšiřují – mají Vánoce ten nejhlubší smysl. Vědí, že uhájit svou svobodu, bránit druhé a svou zemi, má smysl.
Ježíš přišel naplnit naše velké přání – život smrtí neskončí.
Ježíš se nám zaručil, že nás probudí ze spánku smrti a že nám dopomůže dorůst do krásy nebešťanů. Dočkáme se setkání s našimi nejdražšími a ostatními nebešťany – už bez obav, nedorozumění, bez ubližování a hořkých slz, v porozumění se všemi před Tváří Boží.
O této naději máme svědčit lidem stejné touhy.
Blahopřeji Vám k Vánocům. Přeji Vám porozumění se všemi, které máte rádi.
Příloha
Připojuji text o Jakubu Janu Rybovi, který nám poslal Pavel Kuneš.
Mám velmi rád Rybovu mši "Hej, mistře", ale vždy mně bylo smutno z jeho konce života.
Potěšilo mě, že jeho odchod nebyl ze zoufalství.
Naše Vánoce
jsou už dlouhá léta spojené s Českou mší vánoční Jakuba Jana Ryby (1765-1815). Ačkoliv Vánočních mší napsal devatenáct, v největší oblibě máme tu, která popisuje, co se v jednom ovčíně, uprostřed jedné podivuhodné noci stalo. Jak mladý pastýř, hlídající stádo, probudil vedoucího ovčáka zvoláním Hej, mistře! A pak už všechno šlo jedno po druhém, až nakonec s radostným zpěvem pastýři poklekli před betlém-ským Děťátkem.
Pokaždé žasnu, jak krásná a dojemná slova používal rožmitálský učitel, od jehož narození uplynulo letos 260 let.
Se svou ženou měl 13 dětí, z nichž dospělosti se dožilo 7.
Jeho syn a žák Arnošt (později univerzitní profesor) o otci napsal: „Neužíval biflování, ale zájem svých žáků chtěl upoutat pozorováním přírody, písněmi, duchovními básněmi, vyprávěním.“
Po vyučování učil děti hře na housle, violoncello, pikolu, flétnu, klarinet a lesní roh. Mluvil šesti jazyky.
Za padesát let svého života složil více než 1500 různých skladeb, napsal čtyřdílné Všeobecné základy hudebního umění, Pravidla českého mluvení a Kancionálek pro žactvo. Za svou učitelskou činnost byl více než desetkrát vyznamenán krajským úřadem a jinými odbornými komisemi. Jeho školní deník byl úředně dáván za vzor učitelům.
V lidské paměti se spíše uchovaly především spory, které měl s místními, zejména s mnohem starším farářem Kašparem Zacharem.
Ten byl představeným školy, ale zanedbával zaváděnou školskou reformu, držel se starých pořádků a nevšímal si tamních nepořádků. Několik let si Ryba na něho opětovně stěžoval a vždycky mu kontroly daly zapravdu. Také farář si stěžoval
na učitele, ale bylo dáno zapravdu učiteli a faráři bylo nařízeno dodržovat úřední výnosy.
Kašpar Zachar postupně uznal oprávněnost Rybových stížností, začal oceňovat Rybovy mimořádné výchovné metody. Ryba mu odpustil
a smířili se. Ve svém životopise Jakub Jan Ryba napsal, že na zlo odpovídal dobrem, a to nakonec zvítězilo. Když po několika letech Kašpar Zachar zemřel, složil k jeho pohřbu oslavnou a dlouhou rýmovanou píseň, jejíž text nechal pro účastníky pohřbu na své náklady vytisknout.
Jak se stalo, že jejich několikaleté spory skončily smírem a ne
vzpourou, jak někdy dramatici uvádějí?
Protože oba věděli, že mají odpovědnost za své jednání vůči budoucnosti. Tou byl pro ně Řád, který cítíme v své duši i v běhu světa. Úcta k jeho tvůrci, Pánu Bohu,
je znát z každého slova Rybových písní i z jeho životního usilování.
Oba o tom věděli od Ježíše Krista, jehož narozeniny jsou základem Vánoc.
Vánoce nabízejí čas k přemýšlení.
Pavel Kuneš
Jakub Jan Ryba v životě hodně marodil. Ve svých 21 letech 8 roků těžce stonal. Smrt vyhlížel jako vysvobození. Ale, když poznal, že má dál pracovat s dětmi
ve škole (přestal užívat léky proti horečce, na zvracení, projímadla) a svým rozhodnutém nemoc překonal.
V posledních měsících života se Rybova nemoc velmi zhoršila a on si přál umřít,
aby byl z velkého trápení vysvobozen.
Týden před smrti napsal děkovný dopis svým nejbližším. Děkoval jim za vše, loučil se s manželkou a s dětmi.
Neodcházel ze života kvůli sporům s lidmi, jak dramaticky psali někteří, ale proto,
že mu byl život neunesitelný. Zemřel ve veliké odevzdanosti Bohu.