Svátek svaté rodiny
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Dt 26,19 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sir 3,3-7.14-17c
Datum: 28. 12. 2025
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Dt 26,19 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sir 3,3-7.14-17c
; Kol 3,12-21
; Mt 2,13-15.23
Datum: 28. 12. 2025
V naší církvi přetrvává mnoho lidové
zbožnosti. Ta do svaté rodiny počítá jen Marii, Josefa a Ježíše, ale
Bůh nám říká, že do jeho rodiny patříme i my. [1]
Bůh žije pro nás (zasvětil se nám svou láskou), věnuje se nám, zasvěcuje nás do života svých dcer a synů.
Naši rodiče měli ze své svatby jen tři fotografie. Ptali jsme se jich na průběh jich svatby.
Později jsme slavili jejich zlatou svatbu.
Proč nemluvíme o svatbě Ježíšových rodičů a neslavíme jich svatbu? [2]
Zajímá vás, jak židovská svatba vypadala a jaký je dodneška její obsah. Mohlo by nám to přispět k nahlédnutí do programu našich manželství.
Josef a Marie se těšili na své manželství, znali jeho poslání.
Z Tóry, z vyučování v synagoze a ze svatební Smlouvy, znali ustanovení Tvůrce:
Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, jako muže a ženu je stvořil.
Požehnal jim a řekl: „Ploďte a množte se a naplňte zemi.“ (Gn 1,27-28
Byli vděční Tvůrci za slova: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“ …
Člověk zvolal: „Toto je tělo z mého těla! Ať manželkou se nazývá, vždyť z manžela je vzata.“
Proto se manžel vyváže z nezdravé závislosti na svém otci a matce, aby mohl přilnout ke své manželce a stát se s ní jednou bytostí. (Srov. Gn 2,18-24
Ježíšovi rodiče nebyli chudí, byli ze středního stavu (Josef byl stavitelem domů, nikoliv tesařem, stavěl domky „na klíč“), ale byli žízniví po kultuře života, po porozumění Bohu a smyslu života.
Věděli, že manželé ke společnému životu dostávají veliké věno, aby nezačínali žít od nuly.
Tím věnem je láska Boží a dobrých rodičů:
Bůh nás stvořil z lásky, s láskou o nás pečuje a k lásce nás zve.
Rodiče jsou prvními anděly (posly) od Boha.
Lidská láska vychází z lásky Boží a lásky rodičů.
Rodiče se (nejvíce) podobají Tvůrci vzájemnou přejícností, předáváním života a péčí o děti.
Služba životu (jakýmkoliv způsobem) patří k základnímu programu lidstva. Pokyn („přikázání“): „Ploďte a množte se“, patří mezi první micvot (pokyny a ustanovení Boha). [3]
Ježíšovi rodiče také znali úžasné přirovnání Boha: „Jsem vaším ženichem a vy - Izrael - jste mou milovanou nevěstou“. (Srv. např. Iz 62,1-5
Naše lidová zbožnost říká: „Pan farář nás oddal“, ale židé věděli, že manželství začíná vzájemným oddáním se muže a ženy. I u nás se muž se oddává ženě první.
Manželství židů „začíná“ zásnubami – ty mají mnohem větší význam než u nás. [4]
Při zásnubách si snoubenci stanoví pravidla ke společnému životu podle „mojžíšovských“ pokynů. [5]
K svatbě připravují svatební smlouvu – ketubu.
Stvrzení manželské smlouvy je nejdůležitější. (Některá naše slova patří mezi naše nejzávažnější činy.)
Ve smlouvě se ženich zavazuje, že se bude ke své ženě chovat, jak se sluší, a nikdy ji nebude odbývat na jídle, oblečení, dalších potřebách a v intimním životě. … [6]
Smlouvu podepisuje ženich a dva svědkové (ti nesmí být příbuzní ženicha). Svědkové v ní prohlašují: „Dosvědčujeme, že ženich řekl nevěstě: ,Staň se mou manželkou podle zákona Mojžíše a Izraele. S pomocí Boží tě budu ctít, živit, podporovat, starat se o tebe a šatit tě, jak činí muži Izraele, kteří se vskutku starají o své manželky…´“
Svatba začínala příchodem ženichovi rodiny do domu nevěsty. Po požehnání rodičů nevěstě svatebčané odcházeli do domu ženicha vyzdobeného k svatbě. [7]
Dnes nevěsta v přítomnosti obou matek čeká v oddělené místnosti na příchod ženicha, který přijde v doprovodu obou otců – to symbolizuje spojení obou rodin.
Obojí rodiče pak doprovázejí snoubence pod chupu, [8] která bývá pod širým nebem.
Ženich bere nevěstu za ruku a slibuje ji ctít, chránit a poskytnout jí domov. Nevěsta sedmkrát obchází ženicha, až stane po pravé ruce ženicha. Otcové stojí vedle ženicha, matky vedle nevěsty.
Rabín pronáší několik dobrořečení, včetně nad vínem – symbolem radosti. A novomanželé pijí víno.
Ženich navlékne nevěstě prsten na ukazováček pravé ruky se slovy: „Hle, tímto prstenem jsi mně zasvěcena podle ustanovení Mojžíše a Izraele“. [9]
Pak rabín, nebo jiná vážená osoba, čte svatební smlouvu.
Ženich smlouvu převezme a předá ji nevěstě.
Rabín recituje sedm dobrořečení:
- za dar vína
- za moudré stvoření lidí a program manželství (Gn 1,27-28
- za příslib nového zbudování Izraele
- blahopřání novomanželům
- …
Novomanželé pijí víno z jednoho poháru (ženich pak pohár rozšlápne na znamení, že Jeruzalémská svatyně je v troskách).
Pak následuje hostina s hudbou se zpěvem a tancem.
Lidé tančí před nevěstou a zpívají: „O, nevěsto, krásná a bohabojná …“ [10]
Novomanželé neodjíždějí na svatební cestu, ale po sedm dní se setkávají s přáteli. Každý den se čtou dobrořečení novomanželům (protože někteří hosté nebyli na svatbě). Tak budují společenství přátel novomanželů.
Je pro nás povzbuzující, že pro Ježíšovy rodiče bylo jejich manželství velikým bohatstvím, z kterého čerpali pro své rodičovství a výchovu svého syna.
Má smysl usilovat o ideál „jedno manželství s jedním partnerem“.
Škoda, když se to někomu napoprvé nepodaří … Ale Bůh, i my, lidem přejeme, aby se jim další vztah podařil.[11]
O „svátosti manželství“ máme zploštělé představy. Ten, kdo vede náboženský obřad, nesezdává (manželé se darují jeden druhému.) Svátost není magií.
Bůh žehná všem – obdarovává a pečuje i o nás hříšné.
Každému mohu zvěstovat, svědčit o boží přízni – na každém pak je, zda pro něj moje svědectví má cenu a význam. Na něm je, nakolik to „požehnání“ přijme a využije. Požehnání není jako pár kapek jarní spršky, která rychle uschne.
I duchovní stojí před milosrdnou spravedlností Boží a nemůže nikomu svévolně zadržovat boží přejícnost. Sám stojí před Bohem coby hříšník (dokonce je možná větším viníkem – „komu bylo více dáno, od toho se bude více vyžadovat“ L 12,48
Mluvíme-li o „svátostech“, vězme, že náš život je první svátostí. Bůh chce přebývat v nás a uprostřed nás.
Tomu nikdo jiný - mimo nás - nemůže zabránit!
Rodina je základní buňkou společnosti a božího království.
Všem partnerům přeji další odvahu a odhodlání ke společnému životu.
Mám rád slova Augustina: „Máš-li dobrou vůli, s láskou ji objímej“.
[1] „Budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, lidem svatým. (Srv.Ex 19,4-6
Hospodin ti klade na srdce, abys dodržoval pokyny a spravedlivá ustanovení celým svým srdcem a celou svou duší.
Izraeli, prohlásil jsi při Hospodinu, že ti bude Bohem a ty že budeš dbát na jeho pokyny …
Hospodin ti prohlašuje, že budeš jeho lidem, zvláštním vlastnictvím. … chválou, věhlasem a okrasou, budeš svatým lidem Hospodina. (Srv. Dt 26,18-19
[2] Proč slavíme pomyslné nehistorické „zasvěcení Panny Marie v chrámě“?
[3] Povinný celibát je selháním a uhnutím z tohoto Božího plánu. Povyšování se celibátníků nad manžely je nemravné.
[4] Ženit se může chlapec od 13 let, děvče se může vdát ve 12-ti letech. Mužem se stává chlapec, který uspěje ve zkoušce dospělosti (odmala byl vzděláván) - přečte úryvek z Tóry (text souhlásek bez samohlásek), zná 613 pokynů Tóry, zodpoví otázky rabína a přijme odpovědnost za svůj život.
[5] Mezi zásnubami a svatbou bývalo delší období, aby snoubenec našel místo ke společnému životu a zařídil domácnost. Snoubenka žila v domě otcově. Kdyby snoubenec chtěl plánované manželství zrušit, měl povinnost vystavit snoubence propouštěcí list (stejně jako při rozvodu manželství).
[6] Smlouva dopodrobna popisuje další povinnosti ženicha. Uvádí výši věna nevěsty a výši majetku, který k věnu přidává manžel.
Je v ní také uvedeno majetkové vyrovnání v případě rozvodu. Manžel se manželce zaručuje vyplatit výše uvedený majetek zvětšený o třetinu hodnoty věna a o třetinu majetku získaného během manželství (dnes včetně alimentů).
Podmínky ketuby zabraňují uspěchaným rozvodům kvůli maličkostem. Smlouva je ekonomickou ochranou manželky, určuje, kolik by rozvod manžela stát. (Dnes je k rozvodu nutný souhlas manželky.)
[7] Dnes mají židé obřady zásnub a svatby spojené. Ale zachovávají duchovní přípravu na manželství. Ženich je o sobotě před svatebním obřadem „vyvolán ke čtení z Tóry“ – na připomenutí významu Božího slova pro život.
Před svatebním obřadem snoubenci podstupují sebezpytování, aby si uvědomili, co si do manželství přinášejí (dobré a méně dobré vlastnosti a dobré i zlé z dosavadního života). Podstupují rituální kultické očištění v mikve.
(Talmud říká: „Mikve Izraele je Hospodin. Tak jako mikve očišťuje nečisté, tak Svatý - budiž pochválen - očišťuje Izrael.“ Ježíš to řekl podobně, že Hospodin nás očišťuje svým slovem, když se noříme do „obracení se k Bohu“.
[8] Chupa - baldachýn připomíná plášť ženicha – ten v dávných dobách přehodil křídlo svého pláště na svou nevěstu na znamení, že ji přijímá za manželku a pod svou ochranu. (Srv. Rt 3,9
Baldachýn také připomíná „boží přítomnost“ při uzavření Smlouvy na Sinaji, které je chápáno jako „svatební obřad“ mezi Bohem – „ženichem“ a Izraelem – „nevěstou“. Hora Sinaj byla tenkrát osvětlena, proto dodneška při svatbě rodiče přivádějí snoubence pod chupu se svícemi v rukou, aby bylo zřejmé, že slova Tóry jsou světlem do našeho života.
[9] Židovští snoubenci se nedávají prsteny vzájemně jako my.
[10] Dovedete si přestavit, že bychom při oslavě manželství Josefa a Marie společně s Josefem tančili před Marii a pak tančili na oslavu všech manželek? Já si to představit umím.
[11] Za rozpadlým manželstvím často zůstává určité spáleniště, ale každý poctivý člověk ví o svých vinách a o milosrdenství Boha.
Bůh žije pro nás (zasvětil se nám svou láskou), věnuje se nám, zasvěcuje nás do života svých dcer a synů.
Naši rodiče měli ze své svatby jen tři fotografie. Ptali jsme se jich na průběh jich svatby.
Později jsme slavili jejich zlatou svatbu.
Proč nemluvíme o svatbě Ježíšových rodičů a neslavíme jich svatbu? [2]
Zajímá vás, jak židovská svatba vypadala a jaký je dodneška její obsah. Mohlo by nám to přispět k nahlédnutí do programu našich manželství.
Josef a Marie se těšili na své manželství, znali jeho poslání.
Z Tóry, z vyučování v synagoze a ze svatební Smlouvy, znali ustanovení Tvůrce:
Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, jako muže a ženu je stvořil.
Požehnal jim a řekl: „Ploďte a množte se a naplňte zemi.“ (Gn 1,27-28
)
Byli vděční Tvůrci za slova: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“ …
Člověk zvolal: „Toto je tělo z mého těla! Ať manželkou se nazývá, vždyť z manžela je vzata.“
Proto se manžel vyváže z nezdravé závislosti na svém otci a matce, aby mohl přilnout ke své manželce a stát se s ní jednou bytostí. (Srov. Gn 2,18-24
)
Ježíšovi rodiče nebyli chudí, byli ze středního stavu (Josef byl stavitelem domů, nikoliv tesařem, stavěl domky „na klíč“), ale byli žízniví po kultuře života, po porozumění Bohu a smyslu života.
Věděli, že manželé ke společnému životu dostávají veliké věno, aby nezačínali žít od nuly.
Tím věnem je láska Boží a dobrých rodičů:
Bůh nás stvořil z lásky, s láskou o nás pečuje a k lásce nás zve.
Rodiče jsou prvními anděly (posly) od Boha.
Lidská láska vychází z lásky Boží a lásky rodičů.
Rodiče se (nejvíce) podobají Tvůrci vzájemnou přejícností, předáváním života a péčí o děti.
Služba životu (jakýmkoliv způsobem) patří k základnímu programu lidstva. Pokyn („přikázání“): „Ploďte a množte se“, patří mezi první micvot (pokyny a ustanovení Boha). [3]
Ježíšovi rodiče také znali úžasné přirovnání Boha: „Jsem vaším ženichem a vy - Izrael - jste mou milovanou nevěstou“. (Srv. např. Iz 62,1-5
)
Věděli, že tuto lásku mohou zobrazovat také svým manželstvím.
Naše lidová zbožnost říká: „Pan farář nás oddal“, ale židé věděli, že manželství začíná vzájemným oddáním se muže a ženy. I u nás se muž se oddává ženě první.
Manželství židů „začíná“ zásnubami – ty mají mnohem větší význam než u nás. [4]
Při zásnubách si snoubenci stanoví pravidla ke společnému životu podle „mojžíšovských“ pokynů. [5]
K svatbě připravují svatební smlouvu – ketubu.
Stvrzení manželské smlouvy je nejdůležitější. (Některá naše slova patří mezi naše nejzávažnější činy.)
Ve smlouvě se ženich zavazuje, že se bude ke své ženě chovat, jak se sluší, a nikdy ji nebude odbývat na jídle, oblečení, dalších potřebách a v intimním životě. … [6]
Smlouvu podepisuje ženich a dva svědkové (ti nesmí být příbuzní ženicha). Svědkové v ní prohlašují: „Dosvědčujeme, že ženich řekl nevěstě: ,Staň se mou manželkou podle zákona Mojžíše a Izraele. S pomocí Boží tě budu ctít, živit, podporovat, starat se o tebe a šatit tě, jak činí muži Izraele, kteří se vskutku starají o své manželky…´“
Svatba začínala příchodem ženichovi rodiny do domu nevěsty. Po požehnání rodičů nevěstě svatebčané odcházeli do domu ženicha vyzdobeného k svatbě. [7]
Dnes nevěsta v přítomnosti obou matek čeká v oddělené místnosti na příchod ženicha, který přijde v doprovodu obou otců – to symbolizuje spojení obou rodin.
Obojí rodiče pak doprovázejí snoubence pod chupu, [8] která bývá pod širým nebem.
Ženich bere nevěstu za ruku a slibuje ji ctít, chránit a poskytnout jí domov. Nevěsta sedmkrát obchází ženicha, až stane po pravé ruce ženicha. Otcové stojí vedle ženicha, matky vedle nevěsty.
Rabín pronáší několik dobrořečení, včetně nad vínem – symbolem radosti. A novomanželé pijí víno.
Ženich navlékne nevěstě prsten na ukazováček pravé ruky se slovy: „Hle, tímto prstenem jsi mně zasvěcena podle ustanovení Mojžíše a Izraele“. [9]
Pak rabín, nebo jiná vážená osoba, čte svatební smlouvu.
Ženich smlouvu převezme a předá ji nevěstě.
Rabín recituje sedm dobrořečení:
- za dar vína
- za moudré stvoření lidí a program manželství (Gn 1,27-28
; Gn 2,18-24
)
- za příslib nového zbudování Izraele
- blahopřání novomanželům
- …
Novomanželé pijí víno z jednoho poháru (ženich pak pohár rozšlápne na znamení, že Jeruzalémská svatyně je v troskách).
Pak následuje hostina s hudbou se zpěvem a tancem.
Lidé tančí před nevěstou a zpívají: „O, nevěsto, krásná a bohabojná …“ [10]
Novomanželé neodjíždějí na svatební cestu, ale po sedm dní se setkávají s přáteli. Každý den se čtou dobrořečení novomanželům (protože někteří hosté nebyli na svatbě). Tak budují společenství přátel novomanželů.
Je pro nás povzbuzující, že pro Ježíšovy rodiče bylo jejich manželství velikým bohatstvím, z kterého čerpali pro své rodičovství a výchovu svého syna.
Má smysl usilovat o ideál „jedno manželství s jedním partnerem“.
Škoda, když se to někomu napoprvé nepodaří … Ale Bůh, i my, lidem přejeme, aby se jim další vztah podařil.[11]
O „svátosti manželství“ máme zploštělé představy. Ten, kdo vede náboženský obřad, nesezdává (manželé se darují jeden druhému.) Svátost není magií.
Bůh žehná všem – obdarovává a pečuje i o nás hříšné.
Každému mohu zvěstovat, svědčit o boží přízni – na každém pak je, zda pro něj moje svědectví má cenu a význam. Na něm je, nakolik to „požehnání“ přijme a využije. Požehnání není jako pár kapek jarní spršky, která rychle uschne.
I duchovní stojí před milosrdnou spravedlností Boží a nemůže nikomu svévolně zadržovat boží přejícnost. Sám stojí před Bohem coby hříšník (dokonce je možná větším viníkem – „komu bylo více dáno, od toho se bude více vyžadovat“ L 12,48
)
Mluvíme-li o „svátostech“, vězme, že náš život je první svátostí. Bůh chce přebývat v nás a uprostřed nás.
Tomu nikdo jiný - mimo nás - nemůže zabránit!
Rodina je základní buňkou společnosti a božího království.
Všem partnerům přeji další odvahu a odhodlání ke společnému životu.
Mám rád slova Augustina: „Máš-li dobrou vůli, s láskou ji objímej“.
[1] „Budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, lidem svatým. (Srv.Ex 19,4-6
)
Hospodin ti klade na srdce, abys dodržoval pokyny a spravedlivá ustanovení celým svým srdcem a celou svou duší.
Izraeli, prohlásil jsi při Hospodinu, že ti bude Bohem a ty že budeš dbát na jeho pokyny …
Hospodin ti prohlašuje, že budeš jeho lidem, zvláštním vlastnictvím. … chválou, věhlasem a okrasou, budeš svatým lidem Hospodina. (Srv. Dt 26,18-19
)
[2] Proč slavíme pomyslné nehistorické „zasvěcení Panny Marie v chrámě“?
[3] Povinný celibát je selháním a uhnutím z tohoto Božího plánu. Povyšování se celibátníků nad manžely je nemravné.
[4] Ženit se může chlapec od 13 let, děvče se může vdát ve 12-ti letech. Mužem se stává chlapec, který uspěje ve zkoušce dospělosti (odmala byl vzděláván) - přečte úryvek z Tóry (text souhlásek bez samohlásek), zná 613 pokynů Tóry, zodpoví otázky rabína a přijme odpovědnost za svůj život.
[5] Mezi zásnubami a svatbou bývalo delší období, aby snoubenec našel místo ke společnému životu a zařídil domácnost. Snoubenka žila v domě otcově. Kdyby snoubenec chtěl plánované manželství zrušit, měl povinnost vystavit snoubence propouštěcí list (stejně jako při rozvodu manželství).
[6] Smlouva dopodrobna popisuje další povinnosti ženicha. Uvádí výši věna nevěsty a výši majetku, který k věnu přidává manžel.
Je v ní také uvedeno majetkové vyrovnání v případě rozvodu. Manžel se manželce zaručuje vyplatit výše uvedený majetek zvětšený o třetinu hodnoty věna a o třetinu majetku získaného během manželství (dnes včetně alimentů).
Podmínky ketuby zabraňují uspěchaným rozvodům kvůli maličkostem. Smlouva je ekonomickou ochranou manželky, určuje, kolik by rozvod manžela stát. (Dnes je k rozvodu nutný souhlas manželky.)
[7] Dnes mají židé obřady zásnub a svatby spojené. Ale zachovávají duchovní přípravu na manželství. Ženich je o sobotě před svatebním obřadem „vyvolán ke čtení z Tóry“ – na připomenutí významu Božího slova pro život.
Před svatebním obřadem snoubenci podstupují sebezpytování, aby si uvědomili, co si do manželství přinášejí (dobré a méně dobré vlastnosti a dobré i zlé z dosavadního života). Podstupují rituální kultické očištění v mikve.
(Talmud říká: „Mikve Izraele je Hospodin. Tak jako mikve očišťuje nečisté, tak Svatý - budiž pochválen - očišťuje Izrael.“ Ježíš to řekl podobně, že Hospodin nás očišťuje svým slovem, když se noříme do „obracení se k Bohu“.
[8] Chupa - baldachýn připomíná plášť ženicha – ten v dávných dobách přehodil křídlo svého pláště na svou nevěstu na znamení, že ji přijímá za manželku a pod svou ochranu. (Srv. Rt 3,9
)
Baldachýn také připomíná „boží přítomnost“ při uzavření Smlouvy na Sinaji, které je chápáno jako „svatební obřad“ mezi Bohem – „ženichem“ a Izraelem – „nevěstou“. Hora Sinaj byla tenkrát osvětlena, proto dodneška při svatbě rodiče přivádějí snoubence pod chupu se svícemi v rukou, aby bylo zřejmé, že slova Tóry jsou světlem do našeho života.
[9] Židovští snoubenci se nedávají prsteny vzájemně jako my.
[10] Dovedete si přestavit, že bychom při oslavě manželství Josefa a Marie společně s Josefem tančili před Marii a pak tančili na oslavu všech manželek? Já si to představit umím.
[11] Za rozpadlým manželstvím často zůstává určité spáleniště, ale každý poctivý člověk ví o svých vinách a o milosrdenství Boha.