2. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Dt 26,19 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Iz 49,3.5-6
Datum: 18. 1. 2026
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Dt 26,19 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Iz 49,3.5-6
; 1 Kor 1,1-3
; J 1,29-34
Datum: 18. 1. 2026
Poznámky pod čarou jsou
opakováním, nebo doplněním pro nové čtenáře.
Bůh je svatý - je Ušlechtilost sama. Stvořil nás k podobě své ušlechtilosti.
Zasvětil se nám, žije s námi, pečuje o nás. Učíme se od něj. Chceme mu svým šlechetným jednáním dělat čest. [1]
Když se Izraelité tomuto programu zpronevěřili, přišel Mesiáš, aby se Izrael mohl vrátit k Hospodinu a byl světlem i pro pohany.
První čtení. Nepřesné slovo služebník mnoha lidem navozuje dojem, že máme Bohu sloužit. Jenže Bůh slouží nám (zadarmo), ne my Bohu. Rozumíme pojmenování - Boží otrok. Hospodín těmi slovy říká: „Mesiáš bude se mnou pro lidi nezištně pracovat“.
Evangelium. Ježíš ve třiceti letech dosáhl potřebný věk k rabínskému vyučování.
(Rituál ponoření do Jordánu Jan nevymyslel, byl mu svěřen.) [2]
Jan Baptista o Ježíšovi prorocky svědčí: „Hle, beránek Boží …“.
K porozumění Janovým slovům o beránkovi nejprve odložme naše představy o roztomilém jehňátku na zelené travičce. Pro Jana byl beránek zbitým zvířetem, staženým z kůže, vykuchaným, visícím na háku. (Život je udržován jídlem, obilí pěstujeme na chléb, hospodářská zvířata na maso.)
Beránci navíc patřili mezi zvířata přiváděná do jeruzalémské svatyně (coby korban) k zabití. Jan také věděl, že proroci (svědčící o slitovném Bohu) jsou vražděni. Je možné, že věděl o Ježíšově násilné smrti.
V izraelském prostředí beránek žije a dávává život pro druhé.
Co znamenají slova o beránkovi snímajícím hříchy světa“?
Nejdříve si potřebujeme připomenout otázku spravedlnosti, viny a trestů.
Na spravedlnosti stojí život a dobré vztahy.
Vina nás zatěžuje, podvazuje život. Nespravedlnost, křivda a podezření narušují dobré vztahy.
Obrana proti nespravedlnosti vypadala jinak v pohanských kulturách a jinak v Izraeli:
- Pohané se snažili bránit zlu svými lidskými možnostmi (primitivně, nejstrašnější byly lidské oběti).
- Izrael byl vzděláván a opečováván Hospodinem.
Hospodin je tvůrcem spravedlnosti, zákonodárcem; a také tím, kdo se smilovává nad provinilcem (aniž by porušil spravedlnost a poškodil oběť), odpouští nám naše viny a dává nám novou možnost k nápravě.
Učí nás, že zásluhy, dovednosti a viny jsou nepřenosné.
Neuznává kolektivní vinu („dědičný hřích“)! (Srv. Ez 18,1-32
Bůh je svobodný. Nikdo a nic mu nemůže zabránit v jeho milosrdenství.
Potřebujeme znát rozdíl mezi pohanskými oběťmi a izraelským korbanem, [3] abychom se zbavili svých pohanských představ o oběti a nedělali z Boha krvežíznivé monstrum.
V Příloze - v 1. části připomínám mechanismus krevní msty a zástupnost oběti
- v 2. části pohanské obětování z Knihy Danielovy.
Korban měl pro Izrael v určitém období výchovný význam.
Bůh samozřejmě nemá zalíbení v nesmyslném zabíjení. Zvířata nám Bůh daroval k užitku (donedávna lidé neměli dost jídla).
Praxe hmotného korbanu skončila se zničením jeruzalémské svatyně před dvěma tisíci roky.
Židé v něm pokračovali přinášením svých modliteb – dobrořečením Bohu. [4]
Pokyn z Desatera „nezavraždíš“ je Bohu navýsost vlastní a lidské oběti jsou Bohu zásadně odporné!
Trest smrti v raném Izraeli byl možný jen jako nejzazší sebeobrana jedince nebo společnosti. [5]
Časem izraelské soudnictví došlo k milosrdnějšímu řešení viny, než bylo pravidlo: „Oko za oko, život za život“, provinilec nebyl popraven, ale mohl poskytnout oběti odškodnění.
Jak rozumět výpovědi evangelia: „Beránek Boží snímá hříchy světa“, když vina nemůže být přenesena na jiného?
Naše překlady Písma nás matou, když pro pohanskou oběť a židovský korban používají slovo oběť (často o tom mluvíme). I v liturgii - která má být oslavou Boží dobroty - používáme zavádějící slovník: obětujeme Bohu oplatky, víno, Ježíšovo umučení a smrt. A Bohu prý mu můžeme obětovat své trápení, modlitby, dobré skutky, atd. – To je pozůstatek našeho pohanského myšlení.
Vzpomínáte na naši řeč o biblickém „kozlu pro Azázela“, na kterého byly „vloženy“ hříchy Izraele“?
V Příloze - ve 3. části nabízím text o tomto kozlovi (Lv 16,5-34
Ustanovení o kozlovi nesouzní s žádným místem v Písmu. Ale může nám posloužit, abychom z Ježíše nedělali „kozla pro Azázela“, odnášejícího pryč naše provinění.
Slova: „Áron vloží všechna přestoupení lidu se všemi jejich hříchy na hlavu kozla a pak ho nechá vyhnat do pouště. Kozel na sobě ponese všechny jejich nepravosti pryč.“ (verše 21-22)
- Ta slova nejsou nijak ustavující navždy. Rituál se už dva tisíce let neprovádí.
Necháme si evangeliem očistit naše pohanské představy o Božím beránkovi snímajícím hříchy světa?
Ježíšova smrt není obětním mechanismem k vyrovnání zločinů.
Ježíš nás zachránil svou láskou (ne utrpením, které mu způsobili jeho katané).
Stále si opakujeme: Ježíš věděl, kam se Izraelité - i my(!) - ve zvrhlé zbožnosti řítíme. Věděl, že se židé řítí k dvěma židovským válkám a my k nekonečným válkám a koncentrákům.
Ježíš nám nabízí pomoc ke stálému „obracení se“ k Hospodinu.
Když pobožní nevěřili Ježíšovu varování, že potřebují obrácení k Bohu a že jsou ve své nesnášenlivosti schopni zabít Mesiáše, přestal se skrývat a bránit – a stalo se, co předpovídal, církevní hierarchie jej dostala na šibenici.
Ježíš nás chce vrátit Otci a uzdravit nás z nenávisti. Aby nás zastavil v prolévání nevinné krve, nechal prolít svou krev.
Slova z listů apoštolů o Ježíši: „Jenž na sebe vzal naše hříchy, přibil je na kříž, byl potrestán místo nás, zaplatil náš dluh …“, byly kazatelskými přirovnáními pro křesťany z pohanského světa. „Církevní otcové“ a „učitelé církve“ - kteří vyšli z antické společnosti a chyběl jim hebrejský klíč pro porozumění Tóře a Prorokům - jejich přirovnání nerozeznali a brali je doslovně. Teologové a církevní právníci v tom pokračovali … Z naší teologie pak vysvítá, že prý Ježíš byl potrestán za nás. Copak Bůh potřeboval někoho potrestat?
Janova slova: „Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa“, jsou básnickým vyjádřením, ale platí víc, než si myslíme.
Není to tak, jako když někdo v hospodě zaplatí dluh za opilce. Nejsou krvavou oběť, která prý zchladí hněv uraženého božstva.
Celý Ježíšův život, každé jeho slovo a každý čin má pro nás zachraňující význam, bez něj bychom se utopili. Spolupracoval s Otcem na záchraně Božích dětí. (I lidé se věnují narušené mládeži a vězňům.)
Ježíš Otci „neobětoval“ chléb, víno, ani sebe, ani své utrpení. Dobrořečil – děkoval Otci za vše:
„Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil“
Ježíš svým životem dělal Otci i čest – „Tebou se proslavím.“
Bůh je svého Syna právem hrdý, Ježíšova obětavost jej těší:
„Ty jsi můj milovaný Syn.
Ty jsi mou chválou, věhlasem a okrasou. (Dt 26,19
Více příště.
PŘÍLOHA
Lidé se odvždy pokoušeli viny všelijak zbavit. Jenže jak obnovit porušenou nespravedlnost?
Nenávist je nespravedlivá, i když se často halí do roucha odplaty.
K dokreslení snahy pohanů o vyrovnání zločinů, skrze mstu a oběť, nabízím tři texty.
1. - Známe krutý mechanismus krevní msty vedoucí k dalšímu, nekonečnému trestání druhé
strany (k válkám mezi rody Monteků a Kapuletů, mezi mafiánskými klany Tattagliů
a Corneonů).
- Už starověk používal náhradní zástupnost viníka. Někdo, nepatřící do skupin rivalů
a nepřátel a kdo byl tak slabý, že se nemohl bránit (např. Židé, Romové …), byl obviněn
a zlikvidován, jeho majetek byl rozkraden. Tak primitivně společnost upouštěla
přetlak nenávisti a provinění (hříchu).
Odlehčenou formou zástupnosti viny byl starý rituál stínání berana. Aby nevypátrání
a nepotrestaní provinilce nezatěžovala společnost, lidé jednou za čas uspořádali rituál divadelního „soudního procesu“. Několik dobrovolníků představovalo úřední moc. Obžalován byl kozel,
nebo beran. Na jeho hlavu bylo složeno všechno nevypátrané zlo. Obviněný byl odsouzen na smrt, svržen ze skály a zabit řezníkem. Z masa se připravilo pohoštění pro všechny účastníky. Krvežíznivci si zchladili žáhu, vina byla „vymazána“, narušené společenství bylo pozváno k jídlu, vztahy byly v nějaké míře ošetřeny. Rituál byl přijat k jakémusi nastolení smíru a určitého pocitu nápravy.
Nepřehlédněme, že někdo velkorysý daroval zvíře a tím přispěl k zlepšení vztahů.
(Stínání berana nebo kohouta se dodneška zachovala jako veselá taškařice - už bez týrání živého tvora a prolití krve.)
2. Pohanské obětování z Knihy Daniela (deuterokanonická část) Dan 14,1-22
Po králi Astyagésovi převzal království Peršan Kýros. Daniel stoloval s králem a byl nejváženější ze všech jeho přátel.
Babylóňané měli modlu jménem Bél a každý den jí obětovali dvanáct měřic bílé mouky, čtyřicet ovcí a šest nádob vína. Král ji uctíval a každý den se jí přicházel poklonit. Daniel se však klaněl svému Bohu. Král se ho zeptal: "Proč se neklaníš Bélovi?" Odpověděl mu: "Neuctívám modly udělané rukou, nýbrž živému Bohu, který stvořil nebe i zemi a panuje nad vším tvorstvem."
Král mu řekl: "Myslíš si, že Bél není živý bůh? Nevidíš, kolik toho každý den sní a vypije?"
Daniel s úsměvem odpověděl: "Nebuď na omylu, králi, ten je uvnitř z hlíny a na povrchu z kovu. Nikdy nic nejedl ani nepil!"
Král se rozhněval, zavolal kněze Bélovy a řekl jim: "Jestliže mi neřeknete, kdo pojídá tak velké oběti, zemřete! Dokážete-li však, že to pojídá Bél, zemře Daniel, protože se Bélovi rouhal!"
Daniel řekl králi: "Staň se podle tvého slova."
Bélových kněží bylo sedmdesát, kromě žen a dětí. Král vešel s Danielem do Bélova domu a Bé-lovi kněží mu navrhli: "My vyjdeme ven a ty, králi, polož pokrm a víno smíšené s vodou na oltář. Potom zavři dveře a zapečeť je svým prstenem. Neshledáš-li ráno, až přijdeš, že Bél všechno snědl, zemřeme. Jinak zemře Daniel, že o nás lhal." Mluvili sebevědomě, protože pod oltářem měli udělaný skrytý vchod, kterým vstupovali dovnitř a brali si oběti.
Když odešli, král předložil pokrm Bélovi. Daniel však nařídil svým služebníkům, aby přinesli popel a rozsypali jej v přítomnosti králově po celém chrámě. Potom vyšli, zavřeli dveře, zapečetili je královským prstenem a odešli.
V noci jako obyčejně přišli kněží i s ženami a dětmi a všechno snědli a vypili.
Král i Daniel vstali časně ráno. Král se zeptal: "Danieli, jsou pečeti neporušené?" Odpověděl: "Neporušené králi!" Jakmile byly otevřeny dveře, král okamžitě pohleděl na oltář a zvolal velikým hlasem: "Veliký jsi, Béle, nelze ti dokázat ani ten nejmenší podvod!" Daniel se usmál, zadržel krále, aby nevešel dovnitř a řekl: "Pohleď na podlahu, podívej se, čí jsou to stopy!" Král řekl: "Vidím stopy mužů, žen i dětí!" Velmi se rozezlil, dal hned shromáždit všechny kněze i jejich ženy a děti a museli mu ukázat skryté dveře, jimiž vcházeli, aby snědli, co bylo na oltáři. Potom je dal král popravit a Béla vydal na pospas Danielovi, který ho zničil i s jeho svatyní.
3. O kozlu pro Azázela z Knihy Levitikus
5 Kněz Áron vezme od pospolitosti Izraelců dva kozly jednoho k oběti za hřích a jednoho berana k oběti zápalné
6 Áron býčka přivede jako svou oběť za hřích a vykoná za sebe a za svůj dům smírčí obřady.
7 Pak vezme i oba kozly a postaví je před Hospodina.
8 O obou kozlech bude Áron losovat: jeden los pro Hospodina, druhý pro Azázela.
10 Kozel, na kterého padl los pro Azázela, bude postaven živý před Hospodina, aby na něm kněz vykonal smírčí obřady a vyhnal jej k Azázelovi na poušť.
15 Pak porazí kozla, oběť za hřích lidu, a vnese jeho krev dovnitř za oponu. S jeho krví naloží stejně jako s krví býčka; stříkne ji na příkrov a před příkrov.
16 Tak vykoná smírčí obřady za svatyni pro nečistotu Izraelců, pro jejich přestoupení a všechny jejich hříchy. Tak jej očistí od nečistot Izraelců a posvětí ho.
20 Až dokončí smírčí obřady za svatyni, za stan setkávání a za oltář, přivede živého kozla.
21 Áron vloží obě ruce na hlavu živého kozla. Vyzná nad ním všechny nepravosti Izraelců
a všechna jejich přestoupení se všemi jejich hříchy a vloží je na hlavu kozla; pak ho nechá vyhnat do pouště.
22 Kozel na sobě ponese všechny jejich nepravosti do odlehlé země.
29 Toto bude pro vás provždy platné nařízení.
30 V tento den za vás vykoná smírčí obřady a očistí vás ode všech vašich hříchů. Budete před Hospodinem čistí. (Srv. Lv 16,5-34
Výklad. Staří Hebrejové žili v sousedství pohanů, od nichž k nim pronikaly pohanské praktiky.
Po zimně pastýři vedli stáda ze vzdálených vypasených svahů přes poušť do údolí na jarní trávu. Přesun byl pro zvířata oslabená zimní nouzí náročný. Pověreční pastýři si mysleli, že v poušti přebývá nebezpečný démon Azázel, číhající na kořist z jejich stád. Aby démon ve své krvelačnosti nezabíjel, obětovali mu kozla.
Některé pověry nelze snadno vymýtit (i dnes jsou někteří lidé pověrčiví). Kniha Numeri reaguje na tuto prastarou pověru a říká: „Jednoho kozla (to není velká cena) pošlete Azázelovi.“
(Pověra časem zmizí.)
[1] „Budete tak bohatí (a šlechetní), že budete přispívat potřebným. Tak budete mou chválou, věhlasem a okrasou, budete svatým lidem Hospodina.“ (Srv. Dt 26,18-19
Mojžíš, proroci, významní rabíni …, významné osobnosti křesťanské přispěli k věhlasu Hospodina.
[2] Voda je životadárným Božím darem, osvěžuje, smývá nečistotu …, ale voda neodstraňuje viny (to pohané měli ve svých představách posvátné řeky).
Jan lidem smysl rituálu srozumitelně vysvětloval. „Vy, kteří toužíte po návratu k Hospodinu, sestoupením do nebezpečného proudu dáte najevo, že vás vaše hříchy táhnou ke dnu, vyznávejte svá provinění a proste Boha o smilování. Já vás pohlídám, abyste se neutopili.“ Jan je pak z nebezpečného proudu vytahoval na pevný břeh a ubezpečoval je, že jim Bůh odpouští.
Těm, kteří chtěli projít rituálem bez obrácení a změny života, Jan vynadal do zmijí. (Srv. Mt 3,7
[3] - Pohané využívali božstva pro sebe (oběti přinášeli ze zištného důvodu – „dám, bych dostal“), Snažili se božstva si naklonit nebo usmířit oběťmi.
Jakou představu o působení obětí měli? Všem nám je příjemná vůně připravovaného jídla. Pohanští kněží, si při přípravě masa z obětí představovali, že se božstvům sbíhají sliny na jídlo. (Většinou nespálili celé zvíře, to by na kněze nic nezbylo.)
- Izraelité neobětovali Hospodinu oběti (Bůh od nás nic nepotřebuje a není na nás závislý), přicházeli poděkovat. Do svatyně přicházeli z vděčnosti a přinášeli korban. Přinesené potraviny byly připraveny k hostině ve jménu Hostitele.
Potvrzením, že Hospodin jejich poděkování přijal, bylo pozvání k hostině pro všechny, kteří korban přinesli.
Zopakuji rozdíly mezi pohany a Izraelity:
Pohané obětovali ze zištnosti - Izraelité přinášeli korban z věčnosti.
Pohané se snažili božstva krmit - Izraelité byli Hospodinem hoštěni.
Pohané byli poddanými božstev - Izrael je Boží nevěstou.
[4] Bůh naše dobrořečení nevyžaduje a není na nich závislý. Naše děkování je projevem naší vděčnosti a oceněním Boží lásky k nám.
[5] Bůh si nepřeje smrt hříšníka, ale aby se obrátil a žil. Trest má výchovný smysl, má vést ke změně života provinilce.
(Ani Kain nebyl popraven, dostal čas k nápravě.)
Bůh nevyžaduje „oko za oko, život za život“ kvůli „spravedlnosti“. (Toto ustanovení bylo pokrokem proti bezbřehé krevní mstě. Pokud se provinilec chtěl obrátit, bylo místo provinilce zabito zvíře. Rituál byl lidem srozumitelný, všichni viděli odsouzení zločinu a Boží slitování. A názorně viděli, že zlo vždy dopadá na nevinného (zde na zabité zvíře).
Bůh je svatý - je Ušlechtilost sama. Stvořil nás k podobě své ušlechtilosti.
Zasvětil se nám, žije s námi, pečuje o nás. Učíme se od něj. Chceme mu svým šlechetným jednáním dělat čest. [1]
Když se Izraelité tomuto programu zpronevěřili, přišel Mesiáš, aby se Izrael mohl vrátit k Hospodinu a byl světlem i pro pohany.
První čtení. Nepřesné slovo služebník mnoha lidem navozuje dojem, že máme Bohu sloužit. Jenže Bůh slouží nám (zadarmo), ne my Bohu. Rozumíme pojmenování - Boží otrok. Hospodín těmi slovy říká: „Mesiáš bude se mnou pro lidi nezištně pracovat“.
Evangelium. Ježíš ve třiceti letech dosáhl potřebný věk k rabínskému vyučování.
(Rituál ponoření do Jordánu Jan nevymyslel, byl mu svěřen.) [2]
Jan Baptista o Ježíšovi prorocky svědčí: „Hle, beránek Boží …“.
K porozumění Janovým slovům o beránkovi nejprve odložme naše představy o roztomilém jehňátku na zelené travičce. Pro Jana byl beránek zbitým zvířetem, staženým z kůže, vykuchaným, visícím na háku. (Život je udržován jídlem, obilí pěstujeme na chléb, hospodářská zvířata na maso.)
Beránci navíc patřili mezi zvířata přiváděná do jeruzalémské svatyně (coby korban) k zabití. Jan také věděl, že proroci (svědčící o slitovném Bohu) jsou vražděni. Je možné, že věděl o Ježíšově násilné smrti.
V izraelském prostředí beránek žije a dávává život pro druhé.
Co znamenají slova o beránkovi snímajícím hříchy světa“?
Nejdříve si potřebujeme připomenout otázku spravedlnosti, viny a trestů.
Na spravedlnosti stojí život a dobré vztahy.
Vina nás zatěžuje, podvazuje život. Nespravedlnost, křivda a podezření narušují dobré vztahy.
Obrana proti nespravedlnosti vypadala jinak v pohanských kulturách a jinak v Izraeli:
- Pohané se snažili bránit zlu svými lidskými možnostmi (primitivně, nejstrašnější byly lidské oběti).
- Izrael byl vzděláván a opečováván Hospodinem.
Hospodin je tvůrcem spravedlnosti, zákonodárcem; a také tím, kdo se smilovává nad provinilcem (aniž by porušil spravedlnost a poškodil oběť), odpouští nám naše viny a dává nám novou možnost k nápravě.
Učí nás, že zásluhy, dovednosti a viny jsou nepřenosné.
Neuznává kolektivní vinu („dědičný hřích“)! (Srv. Ez 18,1-32
)
Bůh je svobodný. Nikdo a nic mu nemůže zabránit v jeho milosrdenství.
Potřebujeme znát rozdíl mezi pohanskými oběťmi a izraelským korbanem, [3] abychom se zbavili svých pohanských představ o oběti a nedělali z Boha krvežíznivé monstrum.
V Příloze - v 1. části připomínám mechanismus krevní msty a zástupnost oběti
- v 2. části pohanské obětování z Knihy Danielovy.
Korban měl pro Izrael v určitém období výchovný význam.
Bůh samozřejmě nemá zalíbení v nesmyslném zabíjení. Zvířata nám Bůh daroval k užitku (donedávna lidé neměli dost jídla).
Praxe hmotného korbanu skončila se zničením jeruzalémské svatyně před dvěma tisíci roky.
Židé v něm pokračovali přinášením svých modliteb – dobrořečením Bohu. [4]
Pokyn z Desatera „nezavraždíš“ je Bohu navýsost vlastní a lidské oběti jsou Bohu zásadně odporné!
Trest smrti v raném Izraeli byl možný jen jako nejzazší sebeobrana jedince nebo společnosti. [5]
Časem izraelské soudnictví došlo k milosrdnějšímu řešení viny, než bylo pravidlo: „Oko za oko, život za život“, provinilec nebyl popraven, ale mohl poskytnout oběti odškodnění.
Jak rozumět výpovědi evangelia: „Beránek Boží snímá hříchy světa“, když vina nemůže být přenesena na jiného?
Naše překlady Písma nás matou, když pro pohanskou oběť a židovský korban používají slovo oběť (často o tom mluvíme). I v liturgii - která má být oslavou Boží dobroty - používáme zavádějící slovník: obětujeme Bohu oplatky, víno, Ježíšovo umučení a smrt. A Bohu prý mu můžeme obětovat své trápení, modlitby, dobré skutky, atd. – To je pozůstatek našeho pohanského myšlení.
Vzpomínáte na naši řeč o biblickém „kozlu pro Azázela“, na kterého byly „vloženy“ hříchy Izraele“?
V Příloze - ve 3. části nabízím text o tomto kozlovi (Lv 16,5-34
.)
Ustanovení o kozlovi nesouzní s žádným místem v Písmu. Ale může nám posloužit, abychom z Ježíše nedělali „kozla pro Azázela“, odnášejícího pryč naše provinění.
Slova: „Áron vloží všechna přestoupení lidu se všemi jejich hříchy na hlavu kozla a pak ho nechá vyhnat do pouště. Kozel na sobě ponese všechny jejich nepravosti pryč.“ (verše 21-22)
- Ta slova nejsou nijak ustavující navždy. Rituál se už dva tisíce let neprovádí.
Necháme si evangeliem očistit naše pohanské představy o Božím beránkovi snímajícím hříchy světa?
Ježíšova smrt není obětním mechanismem k vyrovnání zločinů.
Ježíš nás zachránil svou láskou (ne utrpením, které mu způsobili jeho katané).
Stále si opakujeme: Ježíš věděl, kam se Izraelité - i my(!) - ve zvrhlé zbožnosti řítíme. Věděl, že se židé řítí k dvěma židovským válkám a my k nekonečným válkám a koncentrákům.
Ježíš nám nabízí pomoc ke stálému „obracení se“ k Hospodinu.
Když pobožní nevěřili Ježíšovu varování, že potřebují obrácení k Bohu a že jsou ve své nesnášenlivosti schopni zabít Mesiáše, přestal se skrývat a bránit – a stalo se, co předpovídal, církevní hierarchie jej dostala na šibenici.
Ježíš nás chce vrátit Otci a uzdravit nás z nenávisti. Aby nás zastavil v prolévání nevinné krve, nechal prolít svou krev.
Slova z listů apoštolů o Ježíši: „Jenž na sebe vzal naše hříchy, přibil je na kříž, byl potrestán místo nás, zaplatil náš dluh …“, byly kazatelskými přirovnáními pro křesťany z pohanského světa. „Církevní otcové“ a „učitelé církve“ - kteří vyšli z antické společnosti a chyběl jim hebrejský klíč pro porozumění Tóře a Prorokům - jejich přirovnání nerozeznali a brali je doslovně. Teologové a církevní právníci v tom pokračovali … Z naší teologie pak vysvítá, že prý Ježíš byl potrestán za nás. Copak Bůh potřeboval někoho potrestat?
Janova slova: „Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa“, jsou básnickým vyjádřením, ale platí víc, než si myslíme.
Není to tak, jako když někdo v hospodě zaplatí dluh za opilce. Nejsou krvavou oběť, která prý zchladí hněv uraženého božstva.
Celý Ježíšův život, každé jeho slovo a každý čin má pro nás zachraňující význam, bez něj bychom se utopili. Spolupracoval s Otcem na záchraně Božích dětí. (I lidé se věnují narušené mládeži a vězňům.)
Ježíš Otci „neobětoval“ chléb, víno, ani sebe, ani své utrpení. Dobrořečil – děkoval Otci za vše:
„Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil“
Ježíš svým životem dělal Otci i čest – „Tebou se proslavím.“
Bůh je svého Syna právem hrdý, Ježíšova obětavost jej těší:
„Ty jsi můj milovaný Syn.
Ty jsi mou chválou, věhlasem a okrasou. (Dt 26,19
(najít další))
Více příště.
PŘÍLOHA
Lidé se odvždy pokoušeli viny všelijak zbavit. Jenže jak obnovit porušenou nespravedlnost?
Nenávist je nespravedlivá, i když se často halí do roucha odplaty.
K dokreslení snahy pohanů o vyrovnání zločinů, skrze mstu a oběť, nabízím tři texty.
1. - Známe krutý mechanismus krevní msty vedoucí k dalšímu, nekonečnému trestání druhé
strany (k válkám mezi rody Monteků a Kapuletů, mezi mafiánskými klany Tattagliů
a Corneonů).
- Už starověk používal náhradní zástupnost viníka. Někdo, nepatřící do skupin rivalů
a nepřátel a kdo byl tak slabý, že se nemohl bránit (např. Židé, Romové …), byl obviněn
a zlikvidován, jeho majetek byl rozkraden. Tak primitivně společnost upouštěla
přetlak nenávisti a provinění (hříchu).
Odlehčenou formou zástupnosti viny byl starý rituál stínání berana. Aby nevypátrání
a nepotrestaní provinilce nezatěžovala společnost, lidé jednou za čas uspořádali rituál divadelního „soudního procesu“. Několik dobrovolníků představovalo úřední moc. Obžalován byl kozel,
nebo beran. Na jeho hlavu bylo složeno všechno nevypátrané zlo. Obviněný byl odsouzen na smrt, svržen ze skály a zabit řezníkem. Z masa se připravilo pohoštění pro všechny účastníky. Krvežíznivci si zchladili žáhu, vina byla „vymazána“, narušené společenství bylo pozváno k jídlu, vztahy byly v nějaké míře ošetřeny. Rituál byl přijat k jakémusi nastolení smíru a určitého pocitu nápravy.
Nepřehlédněme, že někdo velkorysý daroval zvíře a tím přispěl k zlepšení vztahů.
(Stínání berana nebo kohouta se dodneška zachovala jako veselá taškařice - už bez týrání živého tvora a prolití krve.)
2. Pohanské obětování z Knihy Daniela (deuterokanonická část) Dan 14,1-22
Po králi Astyagésovi převzal království Peršan Kýros. Daniel stoloval s králem a byl nejváženější ze všech jeho přátel.
Babylóňané měli modlu jménem Bél a každý den jí obětovali dvanáct měřic bílé mouky, čtyřicet ovcí a šest nádob vína. Král ji uctíval a každý den se jí přicházel poklonit. Daniel se však klaněl svému Bohu. Král se ho zeptal: "Proč se neklaníš Bélovi?" Odpověděl mu: "Neuctívám modly udělané rukou, nýbrž živému Bohu, který stvořil nebe i zemi a panuje nad vším tvorstvem."
Král mu řekl: "Myslíš si, že Bél není živý bůh? Nevidíš, kolik toho každý den sní a vypije?"
Daniel s úsměvem odpověděl: "Nebuď na omylu, králi, ten je uvnitř z hlíny a na povrchu z kovu. Nikdy nic nejedl ani nepil!"
Král se rozhněval, zavolal kněze Bélovy a řekl jim: "Jestliže mi neřeknete, kdo pojídá tak velké oběti, zemřete! Dokážete-li však, že to pojídá Bél, zemře Daniel, protože se Bélovi rouhal!"
Daniel řekl králi: "Staň se podle tvého slova."
Bélových kněží bylo sedmdesát, kromě žen a dětí. Král vešel s Danielem do Bélova domu a Bé-lovi kněží mu navrhli: "My vyjdeme ven a ty, králi, polož pokrm a víno smíšené s vodou na oltář. Potom zavři dveře a zapečeť je svým prstenem. Neshledáš-li ráno, až přijdeš, že Bél všechno snědl, zemřeme. Jinak zemře Daniel, že o nás lhal." Mluvili sebevědomě, protože pod oltářem měli udělaný skrytý vchod, kterým vstupovali dovnitř a brali si oběti.
Když odešli, král předložil pokrm Bélovi. Daniel však nařídil svým služebníkům, aby přinesli popel a rozsypali jej v přítomnosti králově po celém chrámě. Potom vyšli, zavřeli dveře, zapečetili je královským prstenem a odešli.
V noci jako obyčejně přišli kněží i s ženami a dětmi a všechno snědli a vypili.
Král i Daniel vstali časně ráno. Král se zeptal: "Danieli, jsou pečeti neporušené?" Odpověděl: "Neporušené králi!" Jakmile byly otevřeny dveře, král okamžitě pohleděl na oltář a zvolal velikým hlasem: "Veliký jsi, Béle, nelze ti dokázat ani ten nejmenší podvod!" Daniel se usmál, zadržel krále, aby nevešel dovnitř a řekl: "Pohleď na podlahu, podívej se, čí jsou to stopy!" Král řekl: "Vidím stopy mužů, žen i dětí!" Velmi se rozezlil, dal hned shromáždit všechny kněze i jejich ženy a děti a museli mu ukázat skryté dveře, jimiž vcházeli, aby snědli, co bylo na oltáři. Potom je dal král popravit a Béla vydal na pospas Danielovi, který ho zničil i s jeho svatyní.
3. O kozlu pro Azázela z Knihy Levitikus
5 Kněz Áron vezme od pospolitosti Izraelců dva kozly jednoho k oběti za hřích a jednoho berana k oběti zápalné
6 Áron býčka přivede jako svou oběť za hřích a vykoná za sebe a za svůj dům smírčí obřady.
7 Pak vezme i oba kozly a postaví je před Hospodina.
8 O obou kozlech bude Áron losovat: jeden los pro Hospodina, druhý pro Azázela.
10 Kozel, na kterého padl los pro Azázela, bude postaven živý před Hospodina, aby na něm kněz vykonal smírčí obřady a vyhnal jej k Azázelovi na poušť.
15 Pak porazí kozla, oběť za hřích lidu, a vnese jeho krev dovnitř za oponu. S jeho krví naloží stejně jako s krví býčka; stříkne ji na příkrov a před příkrov.
16 Tak vykoná smírčí obřady za svatyni pro nečistotu Izraelců, pro jejich přestoupení a všechny jejich hříchy. Tak jej očistí od nečistot Izraelců a posvětí ho.
20 Až dokončí smírčí obřady za svatyni, za stan setkávání a za oltář, přivede živého kozla.
21 Áron vloží obě ruce na hlavu živého kozla. Vyzná nad ním všechny nepravosti Izraelců
a všechna jejich přestoupení se všemi jejich hříchy a vloží je na hlavu kozla; pak ho nechá vyhnat do pouště.
22 Kozel na sobě ponese všechny jejich nepravosti do odlehlé země.
29 Toto bude pro vás provždy platné nařízení.
30 V tento den za vás vykoná smírčí obřady a očistí vás ode všech vašich hříchů. Budete před Hospodinem čistí. (Srv. Lv 16,5-34
)
Výklad. Staří Hebrejové žili v sousedství pohanů, od nichž k nim pronikaly pohanské praktiky.
Po zimně pastýři vedli stáda ze vzdálených vypasených svahů přes poušť do údolí na jarní trávu. Přesun byl pro zvířata oslabená zimní nouzí náročný. Pověreční pastýři si mysleli, že v poušti přebývá nebezpečný démon Azázel, číhající na kořist z jejich stád. Aby démon ve své krvelačnosti nezabíjel, obětovali mu kozla.
Některé pověry nelze snadno vymýtit (i dnes jsou někteří lidé pověrčiví). Kniha Numeri reaguje na tuto prastarou pověru a říká: „Jednoho kozla (to není velká cena) pošlete Azázelovi.“
(Pověra časem zmizí.)
[1] „Budete tak bohatí (a šlechetní), že budete přispívat potřebným. Tak budete mou chválou, věhlasem a okrasou, budete svatým lidem Hospodina.“ (Srv. Dt 26,18-19
(najít předchozí))
Mojžíš, proroci, významní rabíni …, významné osobnosti křesťanské přispěli k věhlasu Hospodina.
[2] Voda je životadárným Božím darem, osvěžuje, smývá nečistotu …, ale voda neodstraňuje viny (to pohané měli ve svých představách posvátné řeky).
Jan lidem smysl rituálu srozumitelně vysvětloval. „Vy, kteří toužíte po návratu k Hospodinu, sestoupením do nebezpečného proudu dáte najevo, že vás vaše hříchy táhnou ke dnu, vyznávejte svá provinění a proste Boha o smilování. Já vás pohlídám, abyste se neutopili.“ Jan je pak z nebezpečného proudu vytahoval na pevný břeh a ubezpečoval je, že jim Bůh odpouští.
Těm, kteří chtěli projít rituálem bez obrácení a změny života, Jan vynadal do zmijí. (Srv. Mt 3,7
)
[3] - Pohané využívali božstva pro sebe (oběti přinášeli ze zištného důvodu – „dám, bych dostal“), Snažili se božstva si naklonit nebo usmířit oběťmi.
Jakou představu o působení obětí měli? Všem nám je příjemná vůně připravovaného jídla. Pohanští kněží, si při přípravě masa z obětí představovali, že se božstvům sbíhají sliny na jídlo. (Většinou nespálili celé zvíře, to by na kněze nic nezbylo.)
- Izraelité neobětovali Hospodinu oběti (Bůh od nás nic nepotřebuje a není na nás závislý), přicházeli poděkovat. Do svatyně přicházeli z vděčnosti a přinášeli korban. Přinesené potraviny byly připraveny k hostině ve jménu Hostitele.
Potvrzením, že Hospodin jejich poděkování přijal, bylo pozvání k hostině pro všechny, kteří korban přinesli.
Zopakuji rozdíly mezi pohany a Izraelity:
Pohané obětovali ze zištnosti - Izraelité přinášeli korban z věčnosti.
Pohané se snažili božstva krmit - Izraelité byli Hospodinem hoštěni.
Pohané byli poddanými božstev - Izrael je Boží nevěstou.
[4] Bůh naše dobrořečení nevyžaduje a není na nich závislý. Naše děkování je projevem naší vděčnosti a oceněním Boží lásky k nám.
[5] Bůh si nepřeje smrt hříšníka, ale aby se obrátil a žil. Trest má výchovný smysl, má vést ke změně života provinilce.
(Ani Kain nebyl popraven, dostal čas k nápravě.)
Bůh nevyžaduje „oko za oko, život za život“ kvůli „spravedlnosti“. (Toto ustanovení bylo pokrokem proti bezbřehé krevní mstě. Pokud se provinilec chtěl obrátit, bylo místo provinilce zabito zvíře. Rituál byl lidem srozumitelný, všichni viděli odsouzení zločinu a Boží slitování. A názorně viděli, že zlo vždy dopadá na nevinného (zde na zabité zvíře).