3. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru www.vira.cz
Hledaný citát: Ez 23 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 8,23b-9,3
Datum: 25. 1. 2026
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru www.vira.cz
Hledaný citát: Ez 23 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 8,23b-9,3
; 1 Kor 1,10-13.17
; Mt 4,12-23
Datum: 25. 1. 2026
Před
týdnem jsme slyšeli: „Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy
světa“.
My, dnešní lidí, si obsah těch slov potřebujeme vysvětlovat. [1]
V Knize proroka Ezechiela 16. kap. stojí slova o nevěře Izraele a slitovnosti Hospodina.
Když jsem ji čítával, pokaždé jsem se velice styděl, ale od té doby, kdy si tam dosazuji strašná provinění nás, pokřtěných (náboženské války, pogromy židů, mučení a inkvizici, otroctví černochů, vybíjení indiánů, války, koncentrační tábory, holocaust …), třesu se a v hanbě si zakrývám tvář.
Prosím vás o přečtení textu. [2]
A pak slyšíme, co by nikdo nečekal:
Pokropím vás čistou vodou a budete očištěni; očistím vás ode všech vašich nečistot a ode všech vašich hnusných model. A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich.
Budete mým lidem a já vám budu Bohem. (Ez 36,24-28
Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou (manželskou) smlouvu. Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem. Svou Smlouvu jim dám do nitra, vepíši jim ji do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: »Poznávejte Hospodina!« Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat. (Jer 31,31-34
Oceňme to!
Ježíš nám ukázal, že krásné přísliby proroků nejsou jen napsanou milostnou poezií. Přes ponížení té strašné šibenice a velekněžského prokletí nám Ježíš - své nevěstě - otevírá svou milující náruč.
Padesát let ukazuji naši „mši“ jako oslavu manželství Ženicha a nevěsty. Ježíš nás, marnotratné všech dob, prohlásil za milovanou Boží nevěstu. Tím si získal naše srdce.
Naše vrchnost nás vybízí k postu, odříkání, klečení a poslušnosti. Přitom nemáme bohoslužbu „pokání“, při níž bychom četli 16. kap. z Ez, coby vyznání našich nejstrašnějších hříchů.
Říkáme „Nejsvětější oběť mše svaté“, ale neslavíme svatební hostinu ženicha a manžela Ježíše s námi - jeho nevěstou a manželkou. [3]
Ježíšova slavnost je dobrořečením s hostinou (nebo hostinou s dobrořečením).
Proto při Ježíšově hostině s vděčností děkujeme Hospodinu za slova z Ozeáše:
Už ke mně nebudeš volat: „Můj vládče“, ale budeš mě oslovovat: „Můj manželi“.
Obnovím s tebou svou manželskou Smlouvu.
Zasnoubím si tě navěky,
zasnoubím si tě spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním,
zasnoubím si tě věrností a poznáš Hospodina. (Oz 2,16-22
Připomínal jsem, že tato slova Ježíš - stejně jako židovští muži - opakoval každý den při ovíjení řemínku tfilin na prst, jako nevěsta přijímá svatební prsten od ženicha. Tato slova - potvrzená Ježíšem - opakujeme při jeho hostině.
Přidáváme k tomu vyznání nevěsty z Písně písní: „Já jsem svého milého a můj milý je můj.“
„Já jsem svého milého a můj miláček je můj.
My jsme svého milého a náš miláček je náš.“
Tato úchvatná slova - darovaná už starému Izraeli - si dovolujeme užít v úžasu nad závratným postavením nás - nevěsty Boží.
Ježíš nás u svého stolu netlačí na kolena, pozvedá nás a staví nás po své pravici jako svou milovanou choť.
Máme zač Bohu děkovat a navzájem si blahopřát k postavení nevěsty.
Vzpomínal jsem zpěv a tanec při židovské svatbě:
„Ó, nevěsto krásná a bohabojná …
Ó, ženichu krásný a milovaný.“
K prvnímu čtení. Světlo nedostáváme jen pro sebe, je ho dostatek pro všechny.
Máme tímto světlem svítit druhým.
K evangeliu. „Jako rybáři vytahuji z vody tonoucí“, říká Ježíš nám, „tak vy budete záchranáři lidí ohrožených zlem, násilím, strachem, ponížením, bezmocností a beznadějí“.
Jak a co můžeme tonoucím nabídnout?
Naši bratři, „Svědkové Jehovovi“, obětavě evangelizují na ulicích („nemíváme bohaté úlovky“, říkají, „naše společnost se sytí v obchodních domech a sportovních arénách“).
My jsme říkávali, že je důležité se nejprve s lidmi seznámit (na pracovišti, v sousedství a v obci máme dost příležitostí). Ale také se ptáme, zda se nám podařilo někomu ukázat cestu Boha k nám.
Nejprve potřebujeme znát biblické příběhy a jejich poselství (nechat evangelizovat sebe), abychom věděli, co máme druhým přinášet. Svým nezištným zájem o ně pak máme svědčit, kým jsme pro Boha a jaký program s námi Bůh má.
Nejsme-li vzdělaní, nemůžeme ani svým dětem odkrývat bohatství, které nám Ježíš nabízí (viz výše k obsahu a významu Ježíšovy hostiny). S lidovou zbožností si nevystačíme.
[1] I naše generace odmala viděla zabíjení slepice, králíka, prasete k živobytí.
„Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. Zloděj krade, zabíjí a ničí.
Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti. Za ovce pokládám život. (Srov. J 10,9-11
[2] Ezechiel 16: 1-34 I stalo se ke mně slovo Hospodinovo: „Lidský synu, seznam Jeruzalém s jeho ohavnostmi.
Řekni: Toto praví Hospodin dceři jeruzalémské: Původem a rodištěm jsi z kenaanské země, tvůj otec byl Emorejec a tvá matka Chetejka. A tvoje narození? V den tvého narození nebyla odříznuta tvá pupeční šňůra, nebyla jsi umyta vodou, abys byla čistá, nebyla jsi potřena solí ani zavinuta do plének. Žádné oko nad tebou nepojala lítost, aby ti aspoň něco z toho udělali ze soucitu s tebou. V den svého narození jsi byla pohozena v poli, protože jsi vzbuzovala hnus.
Tu jsem šel kolem tebe a uviděl jsem tě, jak se třepeš ve vlastní krvi, a řekl jsem ti, když jsi ležela ve vlastní krvi: Žij! Řekl jsem ti, když jsi ležela ve své krvi: Žij!
Dal jsem ti růst jako tomu, co raší na poli, vyrostla jsi a jsi velká. Rozvinula ses do plného půvabu, ňadra dostala tvar, vyrostlo ti ochlupení, ale byla jsi docela nahá. Šel jsem kolem tebe, uviděl jsem tě, a hle, byl právě tvůj čas, čas milování. I rozprostřel jsem na tebe svůj plášť, přikryl jsem tvou nahotu. Pak jsem ti přísahal a vešel s tebou v smlouvu, je výrok Hospodina, a stala ses mou.
Umyl jsem tě vodou, smyl jsem z tebe tvoji krev a potřel jsem tě olejem. Pak jsem tě oblékl do pestrého šatu, obul ti opánky z tachaší kůže, ovinul ti pás z jemného plátna a zahalil tě hedvábím. Ozdobil jsem tě ozdobami, na ruce jsem ti dal náramky a na hrdlo náhrdelník. Navlékl jsem ti do chřípí kroužek a do uší náušnice, na hlavu jsem ti vložil překrásný věnec. Byla jsi ozdobena zlatem a stříbrem, tvé oděvy byly z jemného plátna, hedvábí a pestrých látek, jedla jsi pokrmy z bílé mouky, medu a oleje. Stala ses nesmírně krásnou a dosáhla jsi královských poct. Tvé jméno proniklo mezi pronárody pro tvou krásu; byla dokonalá pro důstojnost, kterou jsem na tebe vložil, je výrok Panovníka Hospodina. Ty jsi však spoléhala na svou krásu a zhanobila jsi své jméno smilstvím. Zahrnovala jsi svým smilstvím každého, kdo šel kolem, ať to byl kdo byl. A vzala jsi část svých rouch a křiklavě sis jimi vyzdobila posvátná návrší. Na nich jsi smilnila, jak tomu nikdy nebylo a nebude. Vzala jsi překrásné předměty z mého zlata a stříbra, které jsem ti dal, udělala sis obrazy mužského pohlaví a smilnila jsi s nimi. Vzala jsi svá pestrá roucha a přikrývala jsi je jimi a kladla jsi před ně můj olej a mé kadidlo. Můj chléb, který jsem ti dal, bílou mouku, olej a med, jimiž jsem tě živil, jsi kladla před ně jako libou vůni. Tak to bylo, je výrok Hospodina.
Vzala jsi také své syny a dcery, které jsi mi porodila, a jim jsi je obětovala za pokrm, jako by bylo tvého smilstva málo. Zabíjela jsi mé syny v oběť a jim jsi je vydávala tím, že jsi je prováděla ohněm. Při všech svých ohavnostech a smilstvech sis nevzpomněla na dny svého mládí, jak jsi byla docela nahá a jak ses třepala ve své krvi.
Po všech tvých zločinech se stalo, běda, běda tobě, je výrok Hospodina, že sis vybudovala modlářskou svatyňku a udělala sis vyvýšené místo na kdejakém prostranství. Na každém rozcestí sis vybudovala své vyvýšené místo, a tak jsi zohavila svou krásu. Své nohy jsi roztahovala pro každého, kdo šel kolem, a tak jsi množila své smilstvo. Smilnila jsi s Egypťany, se svými sousedy statného těla; tak jsi množila své smilstvo a urážela mne.
Hle, napřáhl jsem na tebe ruku, snížil tvůj příděl a vydal tě rozvášnění těch, kdo tě nenávidí, dcer pelištejských, které se stydí za tvou mrzkou cestu. Smilnila jsi také s Asyřany a neměla jsi nikdy dost. Smilnila jsi s nimi, a přece jsi neměla dost. Rozmnožila jsi své smilstvo po zemi kenaanské i kaldejské a ani tak jsi neměla dost. Jak zchátralo tvé srdce, je výrok Panovníka Hospodina, tím, že to všechno děláš, řemeslo nevázané nevěstky, když sis vybudovala modlářskou svatyňku na kdejakém rozcestí a udělala sis vyvýšené místo na kdejakém prostranství. Ale na rozdíl od nevěstky jsi nedbala o mzdu. Jako cizoložná manželka brala sis cizí místo svého muže. Všem nevěstkám se dává dar, tys však dávala dary všem svým milencům a odměňovala jsi je za to, že k tobě vcházeli z celého okolí a smilnili s tebou.
Tím se lišíš ve svém smilstvu od jiných žen, ani to po tobě žádná nevěstka neudělá, že dáváš mzdu a nedává se mzda tobě; to je ten rozdíl. (Ez 16,1-34
[3] Nedávno jsem se účastnil pohřbu. U oltáře nás bylo pět duchovních. Hodný pan prelát (v mitře a s prstenem) sloužil podle misálu: obětoval Bohu chléb, víno, Ježíšovo utrpení, oběť jeho i církve … Po chvílích vždy zapěl další sloku mariánské písně. Byl to sériový výtvor podobný tridentskému pojetí mše.
Při Ježíšově hostině pan prelát přijal Tělo a pil z kalicha Krev Páně. Dva kněží pak pili z kalicha a my, zbylí, jsme si Tělo Páně namočili do Krve Páně. Lid Boží z lodi dostal Tělo Páně do úst, pak klečel, zatímco duchovní seděli. Jak si pan prelát nasadil solideo, dal lidem najevo, že se z nás vzkříšený Ježíš už odpařil a lidé se už mohou posadit.
Je mně smutno, jak Ježíšovu slavnost kazíme, za co ji vydáváme.
My, dnešní lidí, si obsah těch slov potřebujeme vysvětlovat. [1]
V Knize proroka Ezechiela 16. kap. stojí slova o nevěře Izraele a slitovnosti Hospodina.
Když jsem ji čítával, pokaždé jsem se velice styděl, ale od té doby, kdy si tam dosazuji strašná provinění nás, pokřtěných (náboženské války, pogromy židů, mučení a inkvizici, otroctví černochů, vybíjení indiánů, války, koncentrační tábory, holocaust …), třesu se a v hanbě si zakrývám tvář.
Prosím vás o přečtení textu. [2]
A pak slyšíme, co by nikdo nečekal:
Pokropím vás čistou vodou a budete očištěni; očistím vás ode všech vašich nečistot a ode všech vašich hnusných model. A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich.
Budete mým lidem a já vám budu Bohem. (Ez 36,24-28
)
Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou (manželskou) smlouvu. Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem. Svou Smlouvu jim dám do nitra, vepíši jim ji do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: »Poznávejte Hospodina!« Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat. (Jer 31,31-34
)
Oceňme to!
Ježíš nám ukázal, že krásné přísliby proroků nejsou jen napsanou milostnou poezií. Přes ponížení té strašné šibenice a velekněžského prokletí nám Ježíš - své nevěstě - otevírá svou milující náruč.
Padesát let ukazuji naši „mši“ jako oslavu manželství Ženicha a nevěsty. Ježíš nás, marnotratné všech dob, prohlásil za milovanou Boží nevěstu. Tím si získal naše srdce.
Naše vrchnost nás vybízí k postu, odříkání, klečení a poslušnosti. Přitom nemáme bohoslužbu „pokání“, při níž bychom četli 16. kap. z Ez, coby vyznání našich nejstrašnějších hříchů.
Říkáme „Nejsvětější oběť mše svaté“, ale neslavíme svatební hostinu ženicha a manžela Ježíše s námi - jeho nevěstou a manželkou. [3]
Ježíšova slavnost je dobrořečením s hostinou (nebo hostinou s dobrořečením).
Proto při Ježíšově hostině s vděčností děkujeme Hospodinu za slova z Ozeáše:
Už ke mně nebudeš volat: „Můj vládče“, ale budeš mě oslovovat: „Můj manželi“.
Obnovím s tebou svou manželskou Smlouvu.
Zasnoubím si tě navěky,
zasnoubím si tě spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním,
zasnoubím si tě věrností a poznáš Hospodina. (Oz 2,16-22
)
Připomínal jsem, že tato slova Ježíš - stejně jako židovští muži - opakoval každý den při ovíjení řemínku tfilin na prst, jako nevěsta přijímá svatební prsten od ženicha. Tato slova - potvrzená Ježíšem - opakujeme při jeho hostině.
Přidáváme k tomu vyznání nevěsty z Písně písní: „Já jsem svého milého a můj milý je můj.“
„Já jsem svého milého a můj miláček je můj.
My jsme svého milého a náš miláček je náš.“
Tato úchvatná slova - darovaná už starému Izraeli - si dovolujeme užít v úžasu nad závratným postavením nás - nevěsty Boží.
Ježíš nás u svého stolu netlačí na kolena, pozvedá nás a staví nás po své pravici jako svou milovanou choť.
Máme zač Bohu děkovat a navzájem si blahopřát k postavení nevěsty.
Vzpomínal jsem zpěv a tanec při židovské svatbě:
„Ó, nevěsto krásná a bohabojná …
Ó, ženichu krásný a milovaný.“
K prvnímu čtení. Světlo nedostáváme jen pro sebe, je ho dostatek pro všechny.
Máme tímto světlem svítit druhým.
K evangeliu. „Jako rybáři vytahuji z vody tonoucí“, říká Ježíš nám, „tak vy budete záchranáři lidí ohrožených zlem, násilím, strachem, ponížením, bezmocností a beznadějí“.
Jak a co můžeme tonoucím nabídnout?
Naši bratři, „Svědkové Jehovovi“, obětavě evangelizují na ulicích („nemíváme bohaté úlovky“, říkají, „naše společnost se sytí v obchodních domech a sportovních arénách“).
My jsme říkávali, že je důležité se nejprve s lidmi seznámit (na pracovišti, v sousedství a v obci máme dost příležitostí). Ale také se ptáme, zda se nám podařilo někomu ukázat cestu Boha k nám.
Nejprve potřebujeme znát biblické příběhy a jejich poselství (nechat evangelizovat sebe), abychom věděli, co máme druhým přinášet. Svým nezištným zájem o ně pak máme svědčit, kým jsme pro Boha a jaký program s námi Bůh má.
Nejsme-li vzdělaní, nemůžeme ani svým dětem odkrývat bohatství, které nám Ježíš nabízí (viz výše k obsahu a významu Ježíšovy hostiny). S lidovou zbožností si nevystačíme.
[1] I naše generace odmala viděla zabíjení slepice, králíka, prasete k živobytí.
„Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. Zloděj krade, zabíjí a ničí.
Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti. Za ovce pokládám život. (Srov. J 10,9-11
)
[2] Ezechiel 16: 1-34 I stalo se ke mně slovo Hospodinovo: „Lidský synu, seznam Jeruzalém s jeho ohavnostmi.
Řekni: Toto praví Hospodin dceři jeruzalémské: Původem a rodištěm jsi z kenaanské země, tvůj otec byl Emorejec a tvá matka Chetejka. A tvoje narození? V den tvého narození nebyla odříznuta tvá pupeční šňůra, nebyla jsi umyta vodou, abys byla čistá, nebyla jsi potřena solí ani zavinuta do plének. Žádné oko nad tebou nepojala lítost, aby ti aspoň něco z toho udělali ze soucitu s tebou. V den svého narození jsi byla pohozena v poli, protože jsi vzbuzovala hnus.
Tu jsem šel kolem tebe a uviděl jsem tě, jak se třepeš ve vlastní krvi, a řekl jsem ti, když jsi ležela ve vlastní krvi: Žij! Řekl jsem ti, když jsi ležela ve své krvi: Žij!
Dal jsem ti růst jako tomu, co raší na poli, vyrostla jsi a jsi velká. Rozvinula ses do plného půvabu, ňadra dostala tvar, vyrostlo ti ochlupení, ale byla jsi docela nahá. Šel jsem kolem tebe, uviděl jsem tě, a hle, byl právě tvůj čas, čas milování. I rozprostřel jsem na tebe svůj plášť, přikryl jsem tvou nahotu. Pak jsem ti přísahal a vešel s tebou v smlouvu, je výrok Hospodina, a stala ses mou.
Umyl jsem tě vodou, smyl jsem z tebe tvoji krev a potřel jsem tě olejem. Pak jsem tě oblékl do pestrého šatu, obul ti opánky z tachaší kůže, ovinul ti pás z jemného plátna a zahalil tě hedvábím. Ozdobil jsem tě ozdobami, na ruce jsem ti dal náramky a na hrdlo náhrdelník. Navlékl jsem ti do chřípí kroužek a do uší náušnice, na hlavu jsem ti vložil překrásný věnec. Byla jsi ozdobena zlatem a stříbrem, tvé oděvy byly z jemného plátna, hedvábí a pestrých látek, jedla jsi pokrmy z bílé mouky, medu a oleje. Stala ses nesmírně krásnou a dosáhla jsi královských poct. Tvé jméno proniklo mezi pronárody pro tvou krásu; byla dokonalá pro důstojnost, kterou jsem na tebe vložil, je výrok Panovníka Hospodina. Ty jsi však spoléhala na svou krásu a zhanobila jsi své jméno smilstvím. Zahrnovala jsi svým smilstvím každého, kdo šel kolem, ať to byl kdo byl. A vzala jsi část svých rouch a křiklavě sis jimi vyzdobila posvátná návrší. Na nich jsi smilnila, jak tomu nikdy nebylo a nebude. Vzala jsi překrásné předměty z mého zlata a stříbra, které jsem ti dal, udělala sis obrazy mužského pohlaví a smilnila jsi s nimi. Vzala jsi svá pestrá roucha a přikrývala jsi je jimi a kladla jsi před ně můj olej a mé kadidlo. Můj chléb, který jsem ti dal, bílou mouku, olej a med, jimiž jsem tě živil, jsi kladla před ně jako libou vůni. Tak to bylo, je výrok Hospodina.
Vzala jsi také své syny a dcery, které jsi mi porodila, a jim jsi je obětovala za pokrm, jako by bylo tvého smilstva málo. Zabíjela jsi mé syny v oběť a jim jsi je vydávala tím, že jsi je prováděla ohněm. Při všech svých ohavnostech a smilstvech sis nevzpomněla na dny svého mládí, jak jsi byla docela nahá a jak ses třepala ve své krvi.
Po všech tvých zločinech se stalo, běda, běda tobě, je výrok Hospodina, že sis vybudovala modlářskou svatyňku a udělala sis vyvýšené místo na kdejakém prostranství. Na každém rozcestí sis vybudovala své vyvýšené místo, a tak jsi zohavila svou krásu. Své nohy jsi roztahovala pro každého, kdo šel kolem, a tak jsi množila své smilstvo. Smilnila jsi s Egypťany, se svými sousedy statného těla; tak jsi množila své smilstvo a urážela mne.
Hle, napřáhl jsem na tebe ruku, snížil tvůj příděl a vydal tě rozvášnění těch, kdo tě nenávidí, dcer pelištejských, které se stydí za tvou mrzkou cestu. Smilnila jsi také s Asyřany a neměla jsi nikdy dost. Smilnila jsi s nimi, a přece jsi neměla dost. Rozmnožila jsi své smilstvo po zemi kenaanské i kaldejské a ani tak jsi neměla dost. Jak zchátralo tvé srdce, je výrok Panovníka Hospodina, tím, že to všechno děláš, řemeslo nevázané nevěstky, když sis vybudovala modlářskou svatyňku na kdejakém rozcestí a udělala sis vyvýšené místo na kdejakém prostranství. Ale na rozdíl od nevěstky jsi nedbala o mzdu. Jako cizoložná manželka brala sis cizí místo svého muže. Všem nevěstkám se dává dar, tys však dávala dary všem svým milencům a odměňovala jsi je za to, že k tobě vcházeli z celého okolí a smilnili s tebou.
Tím se lišíš ve svém smilstvu od jiných žen, ani to po tobě žádná nevěstka neudělá, že dáváš mzdu a nedává se mzda tobě; to je ten rozdíl. (Ez 16,1-34
) (Text Ez 23
. kap. je ještě hrůznější.)
[3] Nedávno jsem se účastnil pohřbu. U oltáře nás bylo pět duchovních. Hodný pan prelát (v mitře a s prstenem) sloužil podle misálu: obětoval Bohu chléb, víno, Ježíšovo utrpení, oběť jeho i církve … Po chvílích vždy zapěl další sloku mariánské písně. Byl to sériový výtvor podobný tridentskému pojetí mše.
Při Ježíšově hostině pan prelát přijal Tělo a pil z kalicha Krev Páně. Dva kněží pak pili z kalicha a my, zbylí, jsme si Tělo Páně namočili do Krve Páně. Lid Boží z lodi dostal Tělo Páně do úst, pak klečel, zatímco duchovní seděli. Jak si pan prelát nasadil solideo, dal lidem najevo, že se z nás vzkříšený Ježíš už odpařil a lidé se už mohou posadit.
Je mně smutno, jak Ježíšovu slavnost kazíme, za co ji vydáváme.