6. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Mt 5,22-26 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sir 15,16-21
Datum: 15. 2. 2026
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Mt 5,22-26 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sir 15,16-21
; 1 Kor 2,6-10
; Mt 5,17-37
Datum: 15. 2. 2026
Rodičům jsme vděční za
jejich péči. Bohu jsme vděční ještě více. [1]
V prvním čtení si slova plnit přikázání opravte na „plnit pokyny“.
Druhé čtení. Pavel mluví o moudrosti Boží, která existovala dříve než byli lidé. Bůh na nás s láskou myslel dopředu. Jeho dary jsou mnohem větší, než naše pokročilá věda zná.
K evangeliu. Zákon si opravte na Smlouvu (Tóru).
Svitky Tóry a Proroků byly tehdejším Písmem, evangelium ještě napsané nebylo.
Přikázání si opravte na pokyny.
„Potom přijď a přines (ne obětuj) svůj dar.
Můžeme si zkontrolovat, které Ježíšovy pokyny jsme přijali a které nikoliv. [2]
Ježíš potvrzuje, že Učení Písma je závazné.
„Vše, co vám kladu na srdce, budete bedlivě dodržovat. Nic k tomu nepřidáš a nic z toho neubereš.
(Dt 13,1
Hebrejská Bible není přežitkem (říkat „Starý zákon“ je dvojnásobně nemoudré).
Boží spravedlnost je jiná, než zákoníků a zbožných. Ježíš nás učí dokonalejší spravedlnosti. O ní mluví
v následujících pokynech.
K jejich porozumění potřebujeme znát, co použitá slova v Bibli znamenají (spravedlnost, hněv, oko, ruka, přísaha, Boží trůn …) odkaz na jiná místa Písma a vysvětlení orientálního vyjadřování). Ten, kdo podstoupí tuto práci a ocení moudrost Božích pokynů, si Ježíšovo učení zamiluje.
V minulých letech jsme o Ježíšových pokynech mluvili.
Všimněme si Ježíšova varování před hněvem.
Víme, že hněv je reakcí na nespravedlnost skutečnou nebo domnělou. První může být spravedlivým hněvem (např. Ježíšovo vyhnání obchodníků z nádvoří jeruzalémské svatyně).
Ježíš říká, drž svůj spravedlivý hněv na uzdě, aby nepřerostl v nespravedlivý hněv. Ponižovat druhého slovem, upírat mu jeho důstojnost danou mu Bohem je velikým hříchem, velikým zlem.
(Hněv je můj hlavní hřích.) Vidím-li film, kde se děje strašné násilí, přeji si, aby útočníka někdo zabil, třeba ve filmu „Stará puška“. To není úplně špatné, ale máme s hněvem pracovat dál. Boží přátelství k nám, jeho vyučování a výchova nás chtějí vyvést z násilí, plodící další násilí. Vede nás k elegantnějšímu účinnějšímu jednání.
Nepřišel s nějakou lacinou a křečovitou výzvou k objímání všech. Nebezpečné šelmy hladit nemáme.
Hospodin svou láskou, příkladem i svými pokyny zjemňoval Izraelity k podpoře života.
Připomínám cestu „oslího můstku“ k odstraňování mezilidských hradeb.
Bible mluví o horlivcích (Pinchaz, Eliáš, někteří z apoštolů …) Potřebujeme vědět, kam nás hněv táhne, krotit jej, kontrolovat si jeho oprávněnost, usilovat o uměřenost a učit se životadárnému šalomu.
Hospodin se vícekrát hněval na Izrael. Např.:
„Rozlítili jste Hospodina na Chorébu“, říká Mojžíš Izraeli.“
Hospodin se na vás rozhněval tak, že vás chtěl vyhladit.“ (Dt 9,8
Abychom věděli, že není lhostejný ke zlu.
Ale jinde poví:
„Nedám průchod svému planoucímu hněvu, nezničím Efrajima, protože jsem Bůh, a ne člověk,
jsem Svatý uprostřed tebe; nepřijdu s hněvivostí.“ (Oz 11,9
(Najdeme-li v Písmu dvě protikladná tvrzení, je třeba hledat další, které nás dovede k porozumění věci samé. Zde k postoji Ježíše.)
Víme, jaké napětí přináší naše různé postavení: rodiče a dítěte, učitele a žáka, nadřízeného a podřízeného, o manželích nemluvě. Kdo má pravdu? Kdo má ustoupit? A kdy máme ustoupit? [3]
Do názorových sporů se dostávali biblické osobnosti (Petr i Pavel), velcí rabíni (Hilel a Šamaj), reformátoři a jejich protivníci (Jan Hus a Štěpán z Pálče, teologové druhého vatikánského koncilu a konzervativní kardinálové římské kurie), o Ježíšovi a Kaifášovi nemluvě.
Spory v nichž jsou obě strany přesvědčeny, že mají pravdu, dopadají různě, někdy vedou k nenávisti a prolití krve.
Středověké univerzity byly místem svobodné diskuze, která měla obdivuhodná pravidla jednání.
Jak to, že náboženské spory i mezi pokřtěnými vedly k bratrovražedným a náboženským válkám? A ty byly často velice kruté. Kde zůstala Ježíšova výchova k lásce bratrské?
Židovské náboženské spory nekončily proléváním krve. Brali Boží vyučování vážněji než my, pokřtění?
Talmud říká:
„Učitel i žák, i otec a syn, když studují Tóru se mohou stát názorovými protivníky. Ale nemají odejít ze studování, dokud se zase nezamilují. Dokud láska nemá poslední slovo.“ (Kidušin 30b)
Hledání smyslu biblických čtení je chvályhodnou vášní písmáků. Boží pravda je tak veliká, že ji nikdo nevlastníme beze zbytku.
Židovští učenci říkají, že naše hledání Bůh schvaluje, že naše rozepře o přesnější výklad Písma jsou v zájmu nebe.
Říkají, že naše hádání o smysl Božích slov má svou vlastní důstojnost. Ale to hádání má probíhat bez násilí, nenávisti a krve prolévání.
Oba rabíni. Hilel a Šamaj, měli lásku k Boží pravdě, a tudíž k pokynu miluj bližního.
Učenci říkají, že poctivý výklad jednoho i druhého rabína jsou slovy živého Boha. Pokud obě strany nezapomínají, že naše porozumění Bohu není úplné. Pokud vědí, že k Pravdě se teprve blížíme.
Učedníkem Ježíše není ten, který zapomněl, že je jen učedníkem a hraje si na Mistry, na boha a zapomíná, že nejvíce se Bohu podobáme láskou.
Židé nikdy neměli úřad na prosazování jediné náboženské pravdy, neměli cenzuru a až na pár pošahaných rabínů neproklínali své názorové odpůrce. Ve stálém kladení otázek a hledání odpovědí viděli silnou stránku judaismu.
Rabi Jochanan ben Zakaj říká:
„Hledání pravdy není o nic méně důležité než samotná pravda, neboť učení vzkvétá jen tehdy,
když se vyrovnává s názory jiných učenců“.
„Rivalita mezi učenci bez nepřátelství tvoří moudrost“, říká Talmud.
Abrahám, Mojžíš i Jób vedli svobodnou a důstojnou při s Hospodinem.
Ježíš nás převyšuje svým poznáním, ale nikoho ze svých názorových odpůrců neumlčoval.
To se nám líbí.
Víte, že říkávám, zajímá mě tvůj pohled na věc Boží, na slova Písma, potěší mě, jestli tebe zajímá můj náhled, ale stěžejní je pro mě Ježíšův názor.
Známe chvalozpěv apoštola Pavla na lásku. Vysvětluje, co láska ve světle Božím znamená. Nakonec říká, největší ze všech ctností je láska. Životadárná přejícnost každému a všem. Tvoje důstojnost není menší než moje.
Olympijské hry mají svůj význam, ohromné množství lidí fandí sportovcům. Lidé, kteří se jinak neznají a mají i různé názory, se potkávají a přejí vítězům a neposmívají se poraženým.
Kéž bychom se my, židé, pokřtění a lidé dobré vůle, dívali jedním směrem a fandili Boží věci v podobné míře. Kéž bychom byli lidmi usilujícími především o šalom.
Do blahopřání narozeným dětem znovu přidáváme přání, aby život prožili v míru. Neboť mír je ohrožen. Bez nás nenastane a bez lidí se neudrží.
Navzájem si přejeme horlivost pro Boží plány se světem. Blízkým i vzdáleným přejeme mír.
Blízkým i vzdáleným přejeme šalom.
S druhými lidmi jej rádi chceme budovat v Ježíšově snášenlivosti a přejícnosti.
K tomu prosíme Boha o pomoc.
[1] Abrahám byl ve své společnosti elitou, Hospodinu se jej podařilo dovést na vysokou úroveň. S Izraelity měl Hospodin po osvobození z Egypta mnohem těžší práci, měli mentalitu otroků. Výhrou pro ně byl charismatický Mojžíš, vzdělaný v egyptské kultuře i od Hospodina, který je vedl na úroveň svobodného lidu Božího a království kněží. Tisíc let před Ježíšem už většina izraelských mužů uměla číst.
Středověká christianizace proti tomu byla velice pomalá (společnost byla třídní, oproti Izraeli, který neměl nikdy šlechtu a poddané).
My máme k porozumění Bohu možnosti, o jakých se nám před čyřiceti roky nesnilo.
[2] I významný teolog Ratzinger, pozdější Benedikt XV. ignoroval Ježíšův pokyn: „Nepřísahejte“. Přísahy pro duchovní zmnožil a zvětšil.
[3] Role učícího není snadná. Mívá více zkušeností, má větší odpovědnost, ale nemusí mít pokaždé pravdu.
Rodič je dál než jeho malé dítě. Učitel ví víc než žáci. Instruktor v autoškole má více zkušenosti s řízením auta než jeho žák. Buď druhému rodiči, prorokovi a Bohu důvěřujeme, že nás vede dál výš, nebo ne. Skutečná autorita se nedá vynutit. Někdy určitý čas trvá, než názor autority přijmeme. Mít úctu k dítěti, vědět, že jde cestou hledání a poznání a mít s ním trpělivost, je ctností.
Povrchní člověk běhá od jednoho učitele k druhému (často hledá toho, který mu dává zapravdu).
Přeroste-li žák učitele, přechází k dalšímu učiteli.
Za volbu politiků, idolů a vzorů, učitelů, škol, hospod a kostelů jsme odpovědní.
Každý si potřebujeme ujasnit svůj cíl, místo a postoje. Kdo je důvěryhodný a na koho dám.
V prvním čtení si slova plnit přikázání opravte na „plnit pokyny“.
Druhé čtení. Pavel mluví o moudrosti Boží, která existovala dříve než byli lidé. Bůh na nás s láskou myslel dopředu. Jeho dary jsou mnohem větší, než naše pokročilá věda zná.
K evangeliu. Zákon si opravte na Smlouvu (Tóru).
Svitky Tóry a Proroků byly tehdejším Písmem, evangelium ještě napsané nebylo.
Přikázání si opravte na pokyny.
„Potom přijď a přines (ne obětuj) svůj dar.
Můžeme si zkontrolovat, které Ježíšovy pokyny jsme přijali a které nikoliv. [2]
Ježíš potvrzuje, že Učení Písma je závazné.
„Vše, co vám kladu na srdce, budete bedlivě dodržovat. Nic k tomu nepřidáš a nic z toho neubereš.
(Dt 13,1
)
Hebrejská Bible není přežitkem (říkat „Starý zákon“ je dvojnásobně nemoudré).
Boží spravedlnost je jiná, než zákoníků a zbožných. Ježíš nás učí dokonalejší spravedlnosti. O ní mluví
v následujících pokynech.
K jejich porozumění potřebujeme znát, co použitá slova v Bibli znamenají (spravedlnost, hněv, oko, ruka, přísaha, Boží trůn …) odkaz na jiná místa Písma a vysvětlení orientálního vyjadřování). Ten, kdo podstoupí tuto práci a ocení moudrost Božích pokynů, si Ježíšovo učení zamiluje.
V minulých letech jsme o Ježíšových pokynech mluvili.
Všimněme si Ježíšova varování před hněvem.
Víme, že hněv je reakcí na nespravedlnost skutečnou nebo domnělou. První může být spravedlivým hněvem (např. Ježíšovo vyhnání obchodníků z nádvoří jeruzalémské svatyně).
Ježíš říká, drž svůj spravedlivý hněv na uzdě, aby nepřerostl v nespravedlivý hněv. Ponižovat druhého slovem, upírat mu jeho důstojnost danou mu Bohem je velikým hříchem, velikým zlem.
(Hněv je můj hlavní hřích.) Vidím-li film, kde se děje strašné násilí, přeji si, aby útočníka někdo zabil, třeba ve filmu „Stará puška“. To není úplně špatné, ale máme s hněvem pracovat dál. Boží přátelství k nám, jeho vyučování a výchova nás chtějí vyvést z násilí, plodící další násilí. Vede nás k elegantnějšímu účinnějšímu jednání.
Nepřišel s nějakou lacinou a křečovitou výzvou k objímání všech. Nebezpečné šelmy hladit nemáme.
Hospodin svou láskou, příkladem i svými pokyny zjemňoval Izraelity k podpoře života.
Připomínám cestu „oslího můstku“ k odstraňování mezilidských hradeb.
Bible mluví o horlivcích (Pinchaz, Eliáš, někteří z apoštolů …) Potřebujeme vědět, kam nás hněv táhne, krotit jej, kontrolovat si jeho oprávněnost, usilovat o uměřenost a učit se životadárnému šalomu.
Hospodin se vícekrát hněval na Izrael. Např.:
„Rozlítili jste Hospodina na Chorébu“, říká Mojžíš Izraeli.“
Hospodin se na vás rozhněval tak, že vás chtěl vyhladit.“ (Dt 9,8
)
Abychom věděli, že není lhostejný ke zlu.
Ale jinde poví:
„Nedám průchod svému planoucímu hněvu, nezničím Efrajima, protože jsem Bůh, a ne člověk,
jsem Svatý uprostřed tebe; nepřijdu s hněvivostí.“ (Oz 11,9
)
(Najdeme-li v Písmu dvě protikladná tvrzení, je třeba hledat další, které nás dovede k porozumění věci samé. Zde k postoji Ježíše.)
Víme, jaké napětí přináší naše různé postavení: rodiče a dítěte, učitele a žáka, nadřízeného a podřízeného, o manželích nemluvě. Kdo má pravdu? Kdo má ustoupit? A kdy máme ustoupit? [3]
Do názorových sporů se dostávali biblické osobnosti (Petr i Pavel), velcí rabíni (Hilel a Šamaj), reformátoři a jejich protivníci (Jan Hus a Štěpán z Pálče, teologové druhého vatikánského koncilu a konzervativní kardinálové římské kurie), o Ježíšovi a Kaifášovi nemluvě.
Spory v nichž jsou obě strany přesvědčeny, že mají pravdu, dopadají různě, někdy vedou k nenávisti a prolití krve.
Středověké univerzity byly místem svobodné diskuze, která měla obdivuhodná pravidla jednání.
Jak to, že náboženské spory i mezi pokřtěnými vedly k bratrovražedným a náboženským válkám? A ty byly často velice kruté. Kde zůstala Ježíšova výchova k lásce bratrské?
Židovské náboženské spory nekončily proléváním krve. Brali Boží vyučování vážněji než my, pokřtění?
Talmud říká:
„Učitel i žák, i otec a syn, když studují Tóru se mohou stát názorovými protivníky. Ale nemají odejít ze studování, dokud se zase nezamilují. Dokud láska nemá poslední slovo.“ (Kidušin 30b)
Hledání smyslu biblických čtení je chvályhodnou vášní písmáků. Boží pravda je tak veliká, že ji nikdo nevlastníme beze zbytku.
Židovští učenci říkají, že naše hledání Bůh schvaluje, že naše rozepře o přesnější výklad Písma jsou v zájmu nebe.
Říkají, že naše hádání o smysl Božích slov má svou vlastní důstojnost. Ale to hádání má probíhat bez násilí, nenávisti a krve prolévání.
Oba rabíni. Hilel a Šamaj, měli lásku k Boží pravdě, a tudíž k pokynu miluj bližního.
Učenci říkají, že poctivý výklad jednoho i druhého rabína jsou slovy živého Boha. Pokud obě strany nezapomínají, že naše porozumění Bohu není úplné. Pokud vědí, že k Pravdě se teprve blížíme.
Učedníkem Ježíše není ten, který zapomněl, že je jen učedníkem a hraje si na Mistry, na boha a zapomíná, že nejvíce se Bohu podobáme láskou.
Židé nikdy neměli úřad na prosazování jediné náboženské pravdy, neměli cenzuru a až na pár pošahaných rabínů neproklínali své názorové odpůrce. Ve stálém kladení otázek a hledání odpovědí viděli silnou stránku judaismu.
Rabi Jochanan ben Zakaj říká:
„Hledání pravdy není o nic méně důležité než samotná pravda, neboť učení vzkvétá jen tehdy,
když se vyrovnává s názory jiných učenců“.
„Rivalita mezi učenci bez nepřátelství tvoří moudrost“, říká Talmud.
Abrahám, Mojžíš i Jób vedli svobodnou a důstojnou při s Hospodinem.
Ježíš nás převyšuje svým poznáním, ale nikoho ze svých názorových odpůrců neumlčoval.
To se nám líbí.
Víte, že říkávám, zajímá mě tvůj pohled na věc Boží, na slova Písma, potěší mě, jestli tebe zajímá můj náhled, ale stěžejní je pro mě Ježíšův názor.
Známe chvalozpěv apoštola Pavla na lásku. Vysvětluje, co láska ve světle Božím znamená. Nakonec říká, největší ze všech ctností je láska. Životadárná přejícnost každému a všem. Tvoje důstojnost není menší než moje.
Olympijské hry mají svůj význam, ohromné množství lidí fandí sportovcům. Lidé, kteří se jinak neznají a mají i různé názory, se potkávají a přejí vítězům a neposmívají se poraženým.
Kéž bychom se my, židé, pokřtění a lidé dobré vůle, dívali jedním směrem a fandili Boží věci v podobné míře. Kéž bychom byli lidmi usilujícími především o šalom.
Do blahopřání narozeným dětem znovu přidáváme přání, aby život prožili v míru. Neboť mír je ohrožen. Bez nás nenastane a bez lidí se neudrží.
Navzájem si přejeme horlivost pro Boží plány se světem. Blízkým i vzdáleným přejeme mír.
Blízkým i vzdáleným přejeme šalom.
S druhými lidmi jej rádi chceme budovat v Ježíšově snášenlivosti a přejícnosti.
K tomu prosíme Boha o pomoc.
[1] Abrahám byl ve své společnosti elitou, Hospodinu se jej podařilo dovést na vysokou úroveň. S Izraelity měl Hospodin po osvobození z Egypta mnohem těžší práci, měli mentalitu otroků. Výhrou pro ně byl charismatický Mojžíš, vzdělaný v egyptské kultuře i od Hospodina, který je vedl na úroveň svobodného lidu Božího a království kněží. Tisíc let před Ježíšem už většina izraelských mužů uměla číst.
Středověká christianizace proti tomu byla velice pomalá (společnost byla třídní, oproti Izraeli, který neměl nikdy šlechtu a poddané).
My máme k porozumění Bohu možnosti, o jakých se nám před čyřiceti roky nesnilo.
[2] I významný teolog Ratzinger, pozdější Benedikt XV. ignoroval Ježíšův pokyn: „Nepřísahejte“. Přísahy pro duchovní zmnožil a zvětšil.
[3] Role učícího není snadná. Mívá více zkušeností, má větší odpovědnost, ale nemusí mít pokaždé pravdu.
Rodič je dál než jeho malé dítě. Učitel ví víc než žáci. Instruktor v autoškole má více zkušenosti s řízením auta než jeho žák. Buď druhému rodiči, prorokovi a Bohu důvěřujeme, že nás vede dál výš, nebo ne. Skutečná autorita se nedá vynutit. Někdy určitý čas trvá, než názor autority přijmeme. Mít úctu k dítěti, vědět, že jde cestou hledání a poznání a mít s ním trpělivost, je ctností.
Povrchní člověk běhá od jednoho učitele k druhému (často hledá toho, který mu dává zapravdu).
Přeroste-li žák učitele, přechází k dalšímu učiteli.
Za volbu politiků, idolů a vzorů, učitelů, škol, hospod a kostelů jsme odpovědní.
Každý si potřebujeme ujasnit svůj cíl, místo a postoje. Kdo je důvěryhodný a na koho dám.