5. neděle čtyřicetidenní

K prvnímu čtení. „Vyvedu vás z hrobu“.
Člověk někým nebo něčím zotročený, bez hlubšího smyslu života, je mrtvý, i když si třeba užívá materiální hojností, je mrtvý, nezná budoucnost.

K druhému čtení. Výraz „tělo“ zde zastupuje negativní protiklad ducha.
Ten, kdo (právem) naříká nad smrtí milovaného, může být potěšen nadějí na vzkříšení.

K evangeliu.
Připomínka souvislostí. [1]
Probuzení Lazara ze spánku smrti se opakovaně věnujeme.
Zbožní Judeici šli bezostyšně a tvrdě po Ježíšovi. [2]
Ježíš věděl, do jaké katastrofy se Izraelci řítí. Své poslání proroka a Mesiáše - Zachránce - přijal beze zbytku.
Potřeboval své vyučování dokončit, splnit svou vyučovací osnovu, ukázat vrcholnou starost Boha o lidi: sdělit nám všechna důležitá slova a vykonat všechny mocné (zachraňující) skutky. Hospodařil s časem; vytratil se z Jeruzaléma do Galie, aby špehové ztratili přehled, kde se nachází.

Ježíš měl scénář s největším znamením (zázrakem), že přichází od Boha, chytře promyšlený.
Věděl, že ti, kteří nechtějí vidět pravdu a zaprodali se získání moci, se neobrátí ani po probuzení Lazara ze spánku smrti. Aby nikdo nemohl říci: „Já jsem nevěděl, že za Ježíšem stojí Bůh“, nechal Ježíš Lazara zemřít. [3]
Betánie byla blízko Jeruzaléma. Rodina Lazara byla dost bohatá a známá v Jeruzalémě. Při Lazarově marodění poslaly setry pro významné jeruzalémské lékaře.
Ježíšovo vzkříšení církevní hodnostáři pak popřeli, evangelium popisuje jejich lži. Ale uzdravení Lazara ze smrti se popřít neodvážili [4]  – nikdo nevíme, kdy budeme lékaře potřebovat.

Po obživnutí chodil Lazar po Jeruzalémě a svědčil o Ježíšovi.
Evangelium popisuje rozhodnutí velekněží, že zabijí Ježíše i Lazara. (J 12,10)

Jsme otřeseni jednáním velekněží. Ve svých mocenských hrách nejen „zapřeli nos mezi očima“, ale rozhodli se zločinem odstranit ty, kteří jim stáli v cestě.
I nám se může stát, že zalžeme. Vždyť i Petr lhal, že k Ježíšovi nepaří (ale hned si svou vinu přiznal¨). Při procházení pašijemi a křížové cestě pracujeme se svým strachem a lhaním. Strach a lhaní nás ponižují.
Hledáme jak z toho ven.

Dětem na zločinu velekněží můžeme ukázat, odkud se zlo bere.
Vysvětlujeme jim, proč se uchylujeme ke lži. Neděláme z jejich dětského lhaní tragédii, ale popisujeme jim, jak lež bourá naši věrohodnost. A ukazujeme jim, jak se zbavovat strachu.
Vyprávíme dětem, proč si Ježíš vybral Petra za prvního z apoštolů (i proto, abychom věděli, že se se selháním dá čestně pracovat.)
Snažíme si jim podle jejich věku sdělit, co pro nás znamená, že Bůh a Ježíš jsou Pravdou samou. (J 14,6)
Na pravdě stojí život i vzájemná důvěra. Bůh nám nabízí pomoc, jak dojít k osobní pravdivosti.
Po takovém životě jsme odmala toužili. Přáli jsme si, aby naši rodiče s námi jednali spravedlivě a pravdivě. Sami jsme chtěli být takovými. Od svých partnerů jsme vyžadovali pravdivost.
Takovými partnery a rodiči jsme chtěli a chceme být.

Řekněme dětem, proč si spravedlnost a pravdu osvojujeme - abychom byli spolehliví pro druhé a druzí byli spolehliví pro nás.

Ptejme se dětí, jakou věčnost si přejí. Nakolik je pro ně a pro nás důležitá věrohodnost nebešťanů.
Takovou společnost nám Ježíš nabízí, k této úrovni nás Ježíš zve už v pozemském životě.
Přečtěme si k tomu Ježíšova slova: [5]

Stojíme o život v pravdě?
Má na nás Bůh přehnané nároky?
Chceme si pěstovat odvahu ke stavění se proti lži a zlu?

Děti si až v dospělosti (některé děti) uvědomí, že je rodiče mají víc rádi než děti rodiče. Poznají-li, že i Bůh nás má víc rád než my jeho, pak mohou Bohu důvěřovat.

Vadí-li nám zlo, můžeme se ptát Boha, co proti zlu máme dělat.
Už dopředu nám řekl, že nepřidávat se ke zlu a zlým nestačí. I ti, kteří ke zlu mlčí, přispívají k páchání zla. Proti Zlu se máme stavět.  
K tomu si potřebujeme pěstovat smysl pro spravedlnost, charakter, odvahu a odolnost.

Připomenu, co jsme se od Lazarových sester naučili.
Učíme se s Bohem mluvit inteligentně (modlit se) i v případě závažné nemoci našich drahých.
Děti mluví s Bohem podle své úrovně. Modlitba dospělého učedníka Ježíše vypadá jinak. Vím-li, že mě má Bůh více rád než já jeho, nenaléhám na něj, aby o naše nemocné více pečoval.
Modlitba Lazarových sester: „Pane, ten, kterého miluješ, je nemocný“, je uctivá, elegantní a ohleduplná. Marie a Marta věděly, že se Ježíš skrývá před těmi, kteří mu jdou po krku, nechtějí, aby Ježíš riskoval zatčení. Netlačily na Ježíše, věděly, že Ježíš je obětavý přítel.
Učedníci se sice chytali za hlavu: „Ježíši, co tě to napadá, vrátit se k Jeruzalému?
Utíkáme, abychom nepřátelům zmizeli z očí. Co když tě tam chytí?“
– „No, tak budu chycený; dokud jsme na světě, máme možnost pro druhé pracovat. Lazarovi jsou přátelé, nemohu k nim nepřijít“.

Několik dní Lazarovy sestry nad smrtí bratra plakaly …
Ježíš čtyřdenní uložení Lazarova těla v hrobě potřeboval (podle tehdejšího přesvědčení, už není možné, aby se lidský duch po třech dnech spojil s mrtvým tělem).

Všimli jsme si, jak Marta - po té, co jí Ježíš pozval k vyučování - pokročila, pokládala ho za Mesiáše.
(Podle našich modliteb se ukazuje, za koho Ježíše a Boha máme, zda věříme, že nás Bůh má více rád než my jeho. Zda o nás dostatečně pečuje, nebo nepracuje na 100%.) [6]

---

[1] Nedávno jsme znovu četli o setkání Ježíše se Samařankou. Žena se ptala: „Jsou Hospodinu blíž Judeici nebo Samařané?“
Tak jako my sebejistě říkáme: „Katolická církev je pravá“, tak se zapřísahali Judeici Mesiášem. Jenže nestačí být na pravém místě a ve správný čas.
Samařané z města Sychar byli ochotní přijmout Mesiáše od Judeiců, kterými Smaritáni pohrdali. Ježíš mluvil se Samaritány, kterými Judeici pohrdali. 
Kdo byl čistý a kdo nečistý, kdo prosil o uzdravení se slepoty a kdo tvrdil, že všechno přesně zná a vidí?
Ježíš nás v řadě podobenství varuje před zkaženými obřezanými a pokřtěnými.

[2] Za pár měsíců ho církevní předáci zlikvidovali. „Kosteloví lidé“ nevyčítali Ježíšovi jen to, že přehání a zbytečně je straší, ale napadali jej nejhoršími pomluvami: „Povyšuje se nad ostatní, bourá nám naši svatou víru, pokládá se za Božího Syna, je spolčen s ďáblem, svádí lidi …“
Z hanebné historie svých otců vraždících proroky, jsme se pranic nepoučili. Od židů jsme se nakazili pyšnou nesnášenlivostí k prorokům. Zavraždíme je a pak je oslavujeme.
Nikdy jsem nezažil, ani na fakultě, ani na duchovních cvičeních, ani v kostele otázku, zda stojíme o proroky. Zda je potřebujeme a sneseme, když vidí dopředu a varují před katastrofou.

[3]Ježíš mohl Lazara uzdravit na dálku jako setníkova sluhu. (Mt 8,5-13)

[4] Velekněží neřekli: „Lazar byl zdánlivě mrtvý a lékaři to nepoznali“. Neřekli: „Lékaři byli spolčení s Ježíšem, uspali Lazara a pak Ježíš udělal divadélko u hrobu“.

[5] Filip se ptal Ježíše: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát tvou cestu?“
Ježíš mu odpověděl: „Já jsem cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.
Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho již znáte, neboť jste ho viděli.“
Filip mu řekl: "Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme!"
Ježíš mu odpověděl: "Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce?
Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která vám mluvím, nemluvím sám od sebe; Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky.
Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně; ne-li, věřte aspoň pro ty skutky!
Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší, neboť já jdu k Otci.  (J 14,6-12)
Ježíš na konci svého života před apoštoly řekl tuto zásadní modlitbu:
„Otče, přišla má hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe, stejně, jako jsi učinil, když jsi mu dal moc nad všemi lidmi, aby vše, co jsi mu svěřil, dal jim: život věčný.
A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.
Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil.
A nyní ty, Otče, oslav mne svou slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve, než byl svět.
Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi ze světa dal. Byli tvoji a mně jsi je dal; a tvoje slovo zachovali. Nyní poznali, že všecko, co jsi mi dal, je od tebe; neboť slova, která jsi mi svěřil, dal jsem jim a oni je přijali. V pravdě poznali, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili, že ty jsi mě poslal.
Za ně prosím. Ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji; a všecko mé je tvé, a co je tvé, je moje. V nich jsem oslaven. (Jan 17,1-10)  
Otče, posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda. (J 17,17)  

[6] Je naše žadonění Boha: „Dej, dej, dej“, uctivé?
Jak je to s naším žehnáním? Říkáme-li: „Ať ti Bůh žehná …“, je to řeč hodná inteligentního Hospodina? 
Co by nám řeklo větší inteligentní děcko, o které rodiče dobře pečují, kdybychom mu přáli: „Ať ti maminka vaří a pere špinavé prádlo“? Jak by se tvářili rodiče, kdyby naše přání jejich potomku slyšeli?