Květná neděle

Poznámky pod čarou jsou pro nově příchozí nebo k opakování minulých vyučovacích lekcí.        

Ježíš vjezdem do Jeruzaléma přiznal, že je Mesiášem.
Co odpovíme židům, na otázku: „Proč Ježíš nevyhnal z královského paláce Piláta“?

K prvnímu čtení. Bůh o nás pečuje z lásky. Mesiáš je jeho obrazem, není Boží služebníkem, nedostává plat zaměstnance, je „Božím otrokem“ - pracujícím zdarma, bez mzdy. Z lásky (jako rodiče pečující o děti).
Ježíš naslouchá Hospodinu, je jeho obrazem a mluvčím. Je naším jedinečným Učitelem. [1]

K druhému čtení. Našemu překladu nerozumím.
Ježíš je rovný Bohu, nezřekl se toho, ale nad nikoho se nepovyšoval. Neponížil se podle našich představ, nebyl poslušný až na smrt. Někdo mu to poroučel? V Janově evangeliu sám Ježíš říká:
Nikdo mě život nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. Takový pokyn jsem dostal od svého Otce. (J 10,18)
Nerozumím slovům: „Každé koleno musí(!) při Ježíšově jménu pokleknout“. I Hitler a satan? Budou přinuceni? Přijdou o svobodu?   
 
K evangeliu. Izrael nábožensky zplaněl, přesto, že měl Boží vyučování zapsané v Písmu a většina mužů od dávných dob uměla číst. Mnozí se vykroutili z živého vztahu s Hospodinem k formálnímu zachovávání náboženských předpisů, ale nedbali o smysl a ducha Božích pokynů a ustanovení. [2]
K nápravě vztahů s Bohem a s lidmi (zvláště k slabým a potřebným) jim Hospodin posílal proroky, ale Izraelité je pronásledovali. [3] I Mesiáše prohlásili za největšího zločince, ponížili ho a ubili ho k smrti. [4]
Ještě v mém dětství se dětem říkalo, že kluky nosí čáp a holčičky vrána. Lidová víra dodneška říká, že Otec Nebeský k odpuštění našich hříchů potřeboval smrt a utrpení Ježíše. Boží milosrdenství prý musí být vyváženo trestem a Boží hněv musí být utišen prolitou krví nevinného. Na místo provinilce se prý postavil Ježíš a byl odsouzen a proklet za nás. Tak tlačíme Boha do našich primitivních představ o spravedlnosti. [5]

Tvůrce je autorem kosmu i jeho zákonitostí, spravedlnosti a milosrdenství. Nikdo a nic je nemůže omezit, nebo mu něco diktovat (ani v přírodních zákonech, ani ve spravedlnosti a slitování).
Názory a jednání Boha jsou jiné než naše, ve všech směrech nás Bůh převyšuje. Ale není svévolný!

Naše představy o spravedlnosti jsou poznamenané špatnou zkušeností s mocnými, naší nesnášenlivostí, malostí a nespravedlností. [6]
Místo vděčnosti k Bohu za jeho spravedlnost a milosrdenství, v mnoha věcech opovážlivě Bohu předepisujeme, jak má jednat.
V tolika případech popsaných v Bibli Hospodin odpustil hříšníkům bez jakékoliv náhrady nebo zadostiučinění, když se hříšník dal na správnou cestu?
(Uvedu jen jeden příklad: Milosrdného otce marnotratného syna a jeho bratra.)

Proč se neučíme z Písma porozumět myšlení a jednání Hospodina? 

Říkáme si, že výroky apoštola Pavla jsou kazatelskými figurami, pro Pavlovy tehdejší posluchače. Nerozumíme tomuto literárnímu druhu a Pavlova vyjádření máme za dogmatická tvrzení. Navíc náš překlad je ovlivněn středověkou teologickou satisfakční (zadostiučinění) teorií.
Proč naši teologové neberou zřetel na Boží biblické vyučování o nepřenosnosti viny (srv. např. Ez 18. kap.)

Jak s biblickými výpověďmi a Ježíšovými slovy ladí Pavlova slova:
Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám Bůh ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti. (2 Kor 5,21)
Kristus nás vykoupil z kletby zákona tím, že za nás vzal prokletí na sebe, neboť je psáno: „Proklet je každý, kdo visí na dřevě.“ (Gal 3,13)

Ani jedno tvrzení neladí s biblickými texty. Ani lidský spravedlivý soudce nemůže odsoudit nevinného, natož Bůh. Podobně je to prokletím.
Mrtvola toho, kdo se dopustil nejzávažnějšího provinění, měla být, podle Tóry, pověšena na nějaké dřevo – to byl tehdejší pranýř. Prokletým se stal zločinec pro svůj zločin. Ale nikoliv ten, který byl - jako Ježíš - nespravedlivě za zločince prohlášen. To by byl jakýsi magický zpětný mechanismus bez ohledu na spravedlnost.

K pašijím ještě připomenu Ježíšova slova na kříži:
„Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil“? 
Každý rok si říkáme, že ta slova jsou názvem 22. žalmu. Ježíš toho, kdo má pocit opuštěnosti od Boha, vede tímto žalmem až k veliké důvěře v Boha blízkého.
Ježíš byl člověkem i Božím synem. K tomu, aby nám byl podobný „ve všem“, nemusel o blízkosti Otce pochybovat, nemusel někoho zavraždit jako někteří, a nemusel prožívat krizi víry. Několikrát mluvil i o svém vzkříšení.

Porozumět někomu, kdo nás převyšuje a ví víc než my, je sice pracné (to víme ze školy), ale je blahodárné.
Ježíš je navíc naším milujícím přítelem.
Kdo přijme Ježíše za Učitele, nesmírně získá. (Je pěkné si dívat na krasobruslení, ale učit se u Ježíše je pro někoho ještě důležitější.)

---

[1] Vládce Izraele se nazývá melech – ten, kdo slouží (naše označení „král“ je až ze středověku).  Byl ovoněn („pomazán“) na znamení, že má vonět Bohem. Před rituálem pomazání byl vyzkoušen. – Vést lidi je velmi náročné (vzpomeňme např., jak hnusně se lidé chovali k Mojžíšovi), a představený (včetně rodičů) je často nespravedlivě napadán (včetně Boha).
Adeptovi na melecha zavázali oči, nadávali mu, fackovali jej (nesměli jej bít pěstmi), plivali na něj, tahali jej za vousy a vlasy. Pokud by v této zkoušce nespravedlivého ponížení neobstál, pokud by reagoval podrážděně, lidé by ho za vládce nepřijali.
Izaiášova a žalmistova slova o tomto rituálu se na Ježíšovi natvrdo naplnila (viz pašije Markovy a Lukášovy).
Ježíš - Boží melech - se nemstí. Není fackovacím panákem, ale na násilí neodpovídá násilím. Ježíš je obrazem pevného, spravedlivého, ale laskavého Boha.

[2] Uvedu příklad přetrvávajícího formalismu. Židé dodržují pokyn: „Slavte Velikonoce bez starého kvasu“; odstraňují za svých obydlí kvašené potraviny a vše, co může kvasit. Se svíčkou a pírkem v ruce hledají každý drobítek potravin v rozích zásuvek a spíže. Smysl toho pokynu je v odstranění všeho pokaženého, strnulého v našem myšlení a všech možných lidských nánosů, kterými bráníme Bohu, aby nás mohl ovlivnit.
Mnoho židů má pro velikonoční slavení v kuchyni a jídelně dokonce zvláštní nádobí. (Nedávno jsme si znovu připomínali, co znamená biblický pojen „čistý a nečistý“.)
Z našeho množství navršených předpisů („tradice“) připomenu namátkou: Ve Stolu Páně (nazývaným „oltář“), mají být vloženy ostatky svatých (výklad je krkolomný a neladící s biblickým vyučováním). Svou pozornost a energii máme věnovat podstatným věcem – porozumění Ježíšovu učení, smyslu jeho obětavosti až na smrt a následováním Ježíše.

[3] Místo našich praktik „pokání“, půstech, sebezapírání a umrtvování se máme řídit Iz 58. kap. o půstu, jaký si přeje Bůh a přijmout Ježíšův návod k jeho „půstu“. Máme se vážně ptát, zda stojíme o proroky. Pokud jsou pro nás důležití, proč je v církvi pronásledujeme?  

[4] Dva největší proroci: Jan Baptista a Ježíš vyzývali Izraelity k náboženské reformě, k „obracení se“ (to je trvalý proces) k Hospodinu a k životu podle jeho moudrosti. Věděli, že se Izraelité řítí do největší katastrofy tím, že vyvolají nesmyslnou válku s mocným Římem. Kdy se izraelité obrátili k Hospodinu, Bůh by jim podle své Smlouvy ke svobodě pomohl bez násilí.
Představení církve (synagogy) Ježíše odmítli. Ani Ježíšovi učedníci nechtěli připustit, že by velekněží mohli odsoudit  Ježíše na smrt (říkali: „Ježíši křivdíš jim, tak špatní nejsou. A většina lidí jsou dobří lidé.)
Ježíš, aby otřásl nebezpečnou náboženskou sebejistotou Izraelitů, se přestal skrývat a bránit se, aby se ukázala zvrhlost těch, kteří se prohlašovali za „pravověrné“ a blízké Bohu. (Jan Baptista řekl: „Mesiáš vás bude tříbit, ponoží vás do Ducha a ohně, jako se čistí zlato.“)
Když byl Ježíš vzkříšen - rehabilitován Bohem -  dali ve všem Ježíšovi za pravdu učedníci, pár poctivých (např. Nikodém a Josef z Arimatie) a několik dalších lidí. Učedníci pak svědčili o vzkříšeném.
Izraelité pak měli 40 let na přitakání Ježíšovi a přijmutí Ježíšovy náboženské reformy, ale dali přednost svým náboženským vůdcům, kteří přitakali falešným mesiášům a vrhli se do nesmyslné „první a druhé židovské války“.
Řím se jim strašně pomstil …

[5] Jakého Boha si přejeme?
Kdyby Bůh byl necitelný, svévolný, nesoucitný, otrokářský (tak si pohané podle svých pánů, otrokářů, neomezených, svévolných a krutých vládců představovali svá božstva), nic bychom nezmohli. Zbyla by nám nenávist, nebo otrocká a podlézavá poslušnost.
Ale říká-li Hospodin: „Já jsem Táta-Máma, mně se nemusíte bát, moje milující náruč vám je otevřena,“ pak máme jásat a nekazit Hospodinu pověst.
Nevzdělaní pokřtění si také dlouho Boha představovali podle bezcitných vládců.
Mnoho esesáků si hrálo na božstva rozhodujících o smrti a životě druhých.
Známe obětavost Maxmiliána Kolbeho uvězněného v koncentračním táboře Osvětim.
Když jednou jeden vězeň utekl, velitel tábora rozhodl o kolektivním trestu: „Deset vězňů odsuzuji k smrti hladem“!
Odsouzený Gajovníček naříkal, že má rodinu – a Kolbe se nabídl, že si s odsouzencem vymění místo.
Velitel milostivě souhlasil: „Moje slovo je neodvolatelné, řekl jsem, deset vězňů bude popraveno, je mně lhostejné, kteří to budou“. Vyžaduje Bůh potrestání – třeba nevinného? Mohl by vyžadovat trest pro Ježíše? Odsoudit nevinného?
Porušenou spravedlnost často nejsme schopni napravit (ani ji přesně určit).
Trest má výchovný význam. Polepší-li se trestaný, odpustíme mu zbytek trestu. Známe udělení milosti provinilci (i M. Zeman omilostnil dvojnásobného vraha Kájínka).

[6] Řekové říkali, že usmířit uražené božstvo mohl jen někdo větší, než obyčejný smrtelník, buď druhý bůh, nebo alespoň polobůh.
Anselm z Canterbury byl bystrý teolog, ale hlásal teorii zadostiučinění: „Jako urážku šlechtice může smýt jen prolitá krev šlechtice, tak i urážku Boha je třeba smýt prolitou krví Nevinného“. Mnohokráte jsme o tom mluvili.
Angličané uznávají nestranné soudy. Vědí, že nejsou dokonalé, ale jsou lepší, než krevní msta nebo surové trestání davu bez řádného soudu nad dopadeným. My, Češi jsme k tomuto náhledu nedorostli. Soudní rozhodnutí málokdo přijímá, pachatel tvrdí, že trest je nespravedlivý a přehnaný. Oběť tvrdí, že pachatel odešel s nízkým trestem.