Slavnost Zmrtvýchvstání Páně

Ve čteních vigilie nasloucháme biblickým perlám. Připravovali jsme se na ně, abychom jim rozuměli.
Dál se jimi můžeme těšit (Velikonoce slavíme osm dní).
 
1.   čtení  Gn 1,1.26-31a – je slavnostním hymnem o stvoření světa. I rodiče před narozením dětí s láskou připravují potomkům vše potřebné. Bůh každému z nás říká: „Pro tebe jsem stvořil svět. Dobře s tím bohatstvím hospodař a střež je.
Kolikrát slyšíme, že vše, co vyšlo z Boží ruky je dobré?

2.   čtení  Gn 22,1-18  „Abrahámova oběť Izáka“ je nejdrastičtějším příběhem Bible.
Napadají nás mučivé otázky...
Jak může Dárce a Udržovatel života chtít po tátovi, aby zabil syna?
Pak svůj pokyn odvolal, ale s lidskými city si nelze zahrávat…
Většinou jsme soudili Boha …
K čemu má ten příběh posloužit?
Kdy si přiznáme, že my obětujeme děti, nejen ve válkách?

3.   čtení Ex 14,15-15,1  Cesta ke svobodě je velmi náročná. Otrokáři z otroků vytloukají vůli k odporu.
Izraelité si egyptské otroctví částečně zavinili, dávno se měli vrátit do země darované jim Hospodinem. Přesto se Bůh nad nimi smiloval.
Mojžíšovi se podařilo většinu lidí pro osvobození získat …
Vyšli. Ale pak se ocitli v bezvýchodném postavení mezi mořem a vojskem. Měli obrovský strach …
Dodneška jsou židé Hospodinu vděční za záchranu ….

4.   čtení  Iz 54,5-14   Kdo je Bůh? Jaký je?
Mluví s námi srozumitelně. Zatímco si pohané svá božstva představovali podle svých krutých vládců. Hospodin nám říká: „Mě se nebojte, jsem vám Tátou-Mámou, Přítelem, Ženichem, Manželem … Vy jste mými milovanými dcerami a syna, mou nevěstou.“
Jenže Boží nevěsta (Izrael) začala běhat za cizími božstvy a skončila v babylonském otroctví.
Když si Boží nevěsta přiznala svou vinu, Manžel (Hospodin) prohlásil: „Já jsem se s tebou nerozvedl, držím své slovo, můžeš se ke mně vrátit.“

5.     čtení  Iz 55,1-11   K životu potřebujeme nejen jídlo pití, ale i přátelství druhých.
Už za Mojžíše Hospodin uzavřel s Izraelem Manželskou smlouvu, pro Izrael velmi výhodnou. Všechen lid nadšeně souhlasil.
Bůh nechal smlouvu zapsat, aby každý věděl, s čím může od Boha počítat a k čemu se každý zavázal.
Hospodin od své Smlouvy dodneška neodstoupil. Dodržujeme-li ji, platí o nás všechny velké přísliby Hospodina …

6.     čtení  Bar 3,9-15.32-4,4   Hospodin nám ve Smlouvě přislíbil: „Budu o vás dobře pečovat. Až mě poznáte, zamilujete si mě celým srdcem.
Budete-li žít podle mých pokynů, bude se vám ve všem dařit. Ochráním vás před nepřáteli.“
Jenže Izraelité se dostali do babylonského otroctví.
Prorok se ptal Izraelitů a ptá se i nás: „Čím je, že otročíte pohanům?“

7.     čtení  Ez 36,16-17a.18-19   I my, kosteloví, trpíme „tvrdým srdcem“.
Příčina? Málo se živíme moudrostí Boží, nepečujeme dostatečně o životní prostředí, zanedbáváme vztahy s druhými, mlčíme ke lžím, nezastáváme se patřičně utiskovaných. Neuhlídali jsme mír.
Tomu, kdo stojí o nápravu, Hospodin nabízí: „Dám vám Ježíšovské srdce a svého Ducha“.
Zakoušíme, jak čím si Bůh získal naše srdce.

8.     čtení  Řím 6,1-3   Bůh nám přeje a pečuje o nás, ale v každé generaci se objevuje zlo a stále není dost těch, kteří se proti němu staví. Od křtu se s Ježíšem snažíme o prosazení jeho spravedlnosti. To bývá nebezpečné, ale víme, že Ježíš je silnější než smrt, nenávist a hřích. Ježíš nám ukázal, že smrt je průchodná. Poslední slovo má vzkříšený Kristus. S ním jsme silnější.
 
K evangeliu. Apoštolové se ještě před Velikonocemi holedbali, že by v případě Ježíšova ohrožení chránili svého učitele vlastním tělem. Ale vůbec nepřipouštěli, že by Mesiáše mohl někdo ohrozit a že by od Ježíše utekli. (Tak to s našimi představami o sobě bývá.)

I když Ježíš opakovaně říkal, že Mesiáš třetího dne vstane z hrobu, učedníci k Ježíšovu hrobu nepřišli.
Po prvním šoku z ukřižování Ježíše se učedníci hanbili, že Ježíše pochovali ve svých srdcích - přestali ho za Mesiáše pokládat.
My si také často namlouváme, že máme „pevnou víru“. [1]

Ani učednice Ježíšovy vzkříšení Učitele nečekaly, ale strach z pronásledování je neochromil do té míry, aby zůstaly v domě. Věrnost Učiteli zachovaly.

Službu zesnulému Písmo pokládá za naprosto nezištnou, pozůstalý nám už nemůže dát ani korunu.
Bůh šlechetnost lidí královsky odměňuje.
Ženám se dostalo nesmírného obdarování: Bůh se Ježíše - kterého velekněz proklel do pekla - zastal. Rehabilitoval ho, vzkřísil ho z mrtvých!

Anděl ženy jmenoval apoštolkami, svěřil jim největší zprávu v dějinách lidstva a poslal je k mužům.

„Ženy od hrobu rychle vyšly k učedníkům s bázní a radostí“, (nikoliv se strachem).
Učedníci ještě v neděli večer měli ze Vzkříšeného strach, měli jej za strašidlo. (Srv. L 24,37)

Ježíš neřekl ženám: „Přeji vám pevné zdraví“, ale: „Radujte se“.
(Nechápu, že nejsme nadšení z krásy a bohatství Božího slova a zkreslujeme originál.)

Kdo by přeslechl, že anděl ženy poslal k apoštolům, nechť se poučí a přijme, že i Ježíš ženám svěřil tu nejdůležitější a osvobozující zprávu.  

Ženy ovšem u učedníků téměř neuspěly. Nikdo z učedníků ani apoštolů vzkříšení Ježíše nečekal.

Není to smutné? Vzpomínáte, jak samaritánští mužové z města Sychar se Samařankou ke studni za Ježíšem? Tady jen dva apoštolové, jen Petr a Jan běželi k hrobu na doličné místo vzkříšení.

Petr ve svém dřívějším přesvědčení, jak všemu rozumí, svým zapřením Ježíše zkrotnul.
Jan viděl zpovzdálí Ježíšovo umučení a byl z toho velmi zkroušen.

Zatímco apoštolové dříve napomínali Ježíše - když mluvil o smrti Mesiáše - teď konečně naříkali: „My už ničemu nerozumíme“. Konečně!
Tito dva neříkali ženám, jako ostatní apoštolové, že ženám přeskočilo. Vydali se k hrobu okouknout situaci …

Až do nedělního večera panovala mezi učedníky rozporuplná atmosféra:
-    Ženy se radovaly
-    Petr a Jan vyprávěli: „Ježíšův hrob nebyl vyloupen, voněl krásnou vůní (srv. J 19,39-40) a „lůžko“ bylo ustlané. Vypadá to, že tam Ježíš přespal a ustlal po sobě“ [2]
-    Ostatní učedníci se dál báli zatčení, dveře měli na závoru

Není zvláštní, jak málo se řídíme Ježíšovým příkladem a jeho názory? Dva tisíce let po Ježíšovi odstrkáváme v církvi ženy a ponižujeme je.
Církevní mužové se žen bojí, možná tuší, že jsou moudřejší než oni, proto ženy v církevním provozu odmítají. Jako služky je ovšem využívají. [3] 
Ne málo duchovních nechce děvčata ani nenechat ministrovat, tvrdí, že by holky předběhly kluky. Ať se jdou páni podívat ke skautům, hasičům, vojákům, záchranářům, do jiných církví …, tam se děvčat a žen nebojí a nejsou před nimi zamindrákovaní.
My, chlapi, máme přidat a ne někoho brzdit.

Kdypak budeme učedníky Ježíše, kdy ho přestaneme opravovat a začneme jednat podle jeho příkladu? 

---

[1] Nemylme se: „Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.“ (Mt 7,21)

[2] Vůně je jedním z obrazů Ducha Božího. Ti, kteří vstoupili do hrobu, zakusili závan Ducha.

[3] Církevní pánové s církevní parádou jednou do roka myjí jednu nohu několika mužům. Ženy celý rok, se samozřejmostí jim vlastní, neokázale myjí pokaděné pacienty.