2. neděle velikonoční

Čtyřicet dní jsme se připravovali na slavení velikonočních svátků, abychom hlouběji věděli, kým pro Boha jsme a věděli, co slavíme. Velikonoční době věnujeme padesát dní.
Příběh o Abrahámově oběti jsem nechal pootevřený … (s chlapy se mu budeme dál 1. května věnovat), matematice se nenaučíme opisováním výsledků od spolužáka.

V kostele nemusejí být obřady ušité nám na míru, ale důležité je, nakolik porozumíme, o co Ježíšovi jde, proč k nám přišel a co nám přináší (to za nás nikdo neudělá). 

První čtení popisuje vliv Ježíšova životního stylu a jeho učení na bratrské vztahy učedníků. [1]

Druhé čtení nazývá přijetí Ježíšova učení znovuzrozením.
Ježíš svým zmrtvýchvstáním potvrdil, že s námi Bůh navždy počítá. Až nám dohoří svíce pozemského života, dostaneme nový život - věčný. Stojíme-li o Ježíšův způsob jednání, čeká nás život nebešťana s novými možnostmi a dovednostmi.

Druhá část úryvku není zdařilým vyjádřením. Uvízla v dřívějším pojetí Boží „prozřetelnosti“. Postihnou-li nás nějaká trápení, není to scénář od Boha, ale následky špatného lidského jednání.
„Následování Ježíše“ je něco jiného než „věřit v Boha“. [2]

K evangeliu. Promýšlíme přínos Velikonoc pro nás, pojmenováváme jej pro sebe i pro děti.
Nejsme nevzdělaní, z dějin vidíme, že lidstvo bez Hospodina bloudí; mocní válčí mezi sebou, tvrdě vládnou poddaným, mají je za „potravu pro děla“ … A lidé se nechávají zotročit …
I my, kosteloví, se trháme od Boha nebo jsme od něj převzali jen málo.
Dostali jsme Písmo - nevyčerpatelný zlatý důl moudrosti Boží - ale často v poznávání Boha ustrneme a snadno se povyšujeme nad druhé.
-     Starý Izrael opakovaně opouštěl Hospodina a trápil slabší, proto se opakovaně dostával do područí okupantů.
-     Farizeové Ježíšovy doby z Písma vytěžili nemalé poznání, ale začali si na sobě zakládat. I oni pronásledovali proroky a Mesiáše nadháněli velekněžím na popraviště.
-     Ježíšovi učedníci se odmala zajímali o Hospodina. Byli nadšeni Ježíšem a dost od něj přijali, ale také se v určité míře začali povyšovat nad druhé. [3]
-     I pokřtění se začali povyšovat nad druhé a nesnášeli proroky. My, dnešní pokřtění nejsme o mnoho lepší. [4]

Máme možnost nejlepšího vzdělání od Boha, ale povrchně si myslíme, že nám stačí to, co jsme trochu od Ježíše pochytili a zpronevěřujeme jeho učení. Ježíš nás varoval:
„Bohatý (i teologií) těžko vejde do Božího království“.

I Ježíšovy Velikonoce mohu poctivého člověka vyléčit náboženské povrchnosti.
U pašijí se správně ptáme, jak bychom se zachovali u Ježíšova ukřižování. Podobně si máme všímat, jak apoštolové selhali o neděli vzkříšení a následujících dnech a jak jednáme my. Nakolik rozumíme Ježíšovu úmyslu nechat se ukřižovat?

Nikdo z učedníků Vzkříšeného nečekal. [5]

Evangelia nepíší, že by se někdo z učedníků Ježíše na něco ptal. 

Máme my na Ježíše nějaké otázky?  
Čím mu uděláme radost k jeho výročí Vzkříšení?

V církvi se hodně mluví o meditaci, kontemplaci, adoraci, o milostech ze svátostí a zvláštních modliteb a obětí … Duchovní vůdci a rádci k tomu pořádají různá školení. Nic proti tomu, ale kam jsme v porozumění Bohu došli?
Ježíš srozumitelně učil i ženy (které neuměly číst) i pohany, kteří o Hospodinu jen něco od Izraelitů pochytli. Nemluvil o tajemstvích, učil srozumitelně: „Boží království je, jako když sedlák seje obilí, maminka zadělává těsto na chleba, záplatuje roztrhané šaty, jako když rybáři třídí ulovené ryby …“ Není to složité na pochopení, jen chtít porozumět a zařídit se podle toho v životě.
Když dětem dobře přečteme, jak apoštolové o nedělním ránu opět přehlíželi ženy a pohrdlivě se o nich vyjadřovali (že jim přeskočilo, když nadšeně vyprávěly, že viděly Ježíše živého), děti to správně vyhodnotí.
Děcko z třetí třídy spočítá, že ženy předběhly apoštoly v poznání o Ježíšově vzkříšení o dvanáct hodin.  
Ale toto dítě u „prvního svatého přijímání“ zažije šok, protože jeho maminka k Ježíšovu stolu nesmí. Pan farář dětem vykládal, jak nás Ježíšek hodně miluje, ale dítě nepochopí proč jeho milované rodiče (kterým se druhé manželství vydařilo a dobře pečují o děti) Ježíš nemá rád.
Kam jsme došli v našich rozjímáních o Bohu a v našem duchovním životě? Nakolik Ježíšovi rozumíme? [6]

Je těžké porozumět učení evangelia?
Apoštolové přiznali, že Ježíšovo vzkříšení nečekali a celou neděli velikonoční se mezi sebou hádali.
Evangelia přiznávají, že se apoštolové k ženám chovali neuctivě. Učedníci až v pondělí (po nedělním západu slunce) dali Ježíšovu zmrtvýchvstání za pravdu. Uznali, že nedostatečně naslouchali Ježíšovu vyučování (o ukřižování a vzkříšení).

Zbrkle jásáme nad Ježíšovým vítězstvím nad smrtí, zlem a hříchem, ale máme se ptát, co jsme z velikonoční události pochopili a jakou změnu jsme v životě udělali. [7]

Zbrkle chválíme jednání apoštolů (povrchně vychvalujeme Tomáše, když konečně uznal Ježíše za svého Učitele a Pána). [8]

Nejsme pokleslí, když se už nestydíme za ukřižování Ježíše (jako křesťané prvních století)?
Proč dodneška v naší církvi ženy nemají stejné postavení jako muži? [9]
Jak to, že nejsme lepší než židé, nesnášíme a pronásledujeme proroky podobně jako oni.
Jak to, že neslyšíme Ježíše:
„Boží království dodneška trpí násilí a násilníci po něm sahají.“ (Srv. Mt 11,12)

Ježíšovu vyučování jsme mnoho dlužni.

O Vánocích s dětmi v koledách zpíváme, co pastýři Ježíškovi přinášeli …
Školních dětí se už můžeme ptát, čím můžeme Ježíšovi udělat radost my.
Ovšem ptát se sebe, z čeho má po Velikonocích Ježíš radost u mě, se každý neodváží. 

Myslím si, že nejpodstatnější poučení z Velikonoc je přiznání, že Ježíšovo (Boží) vyučování je geniální. Potřebuji a chci pečlivě co nejvíce promýšlet každé slovo. Porozumět jeho významu a přitakat mu. 

Porozumění smyslu výpovědi je nejdůležitější. (Čemu nerozumím, na to se mám Boha i znalců ptát.) Objevím-li dokonalost Boží moudrosti, s nadšením a vděčností ji přijmu. (Pouhá poslušnost pokynu - bez porozumění autoritě a smyslu pokynu - je tupá a málo účinná. [10]

Boží přátelství je nádherné a nejvýše příjemné (židé říkají: „Bůh je sladký“).
Máme co slavit.

---

[1] S prodáváním majetků se učedníci unáhlili, zbrkle usoudili, že prý druhý příchod Ježíše nastane zanedlouho. Jenže peníze bývají brzy utraceny a počet žebráků narůstá.

[2] Ďábel Boha nepopírá, ale nedůvěřuje mu a jedná posvém.
Abych mohl Ježíšovi důvěřovat a dát mu za pravdu svým životem, potřebuji se přesvědčit, že mě má rád a víc ví než já. K tomu je třeba si ověřit váhu prorockého slova Písma. Proroci mluvili z vnuknutí Ducha Božího. To není jako šalebná slova našich „prognostiků“ V. Klause a M. Zemana, že Putin nenapadne Ukrajinu.
Ježíš věděl a předpověděl, že bude popraven a proklet právoplatnou nejvyšší církevní autoritou. Věděl a předpověděl, že vstane z mrtvých (neměl v Getsemanech „krizi víry“).
Ježíš učedníky nakonec přivedl k poznání, že byl vzkříšen. To není nějaký „dar víry“, jak my nešikovně říkáme. Důvěřující vztah stojí na důvěryhodnosti, poctivosti a zájmu obou stran. Evangelia popisují růst důvěry učedníků v Ježíše i odmítání jiných.
Nikodém Ježíše navštívil, o učednictví nestál a odešel. Nepřipouštěl, že by velerada mohla nespravedlivě odsoudit nevinného a že on by se nevinného nezastal. Měl se za blízkého Bohu a myslel si, se k Bohu nemusí „obracet“. Myslel si, že Bohu dostatečně rozumí, je spravedlivým právníkem a Ježíšovu školu nepotřebuje. Ale byl poctivý, Ježíšovo ukřižování mu ukázalo bídu tehdejší církve i bídu jeho. Přiznal svůj podíl viny na Ježíšovu ukřižování (nezmohl se na protest proti Kaifášovu zločinu) a nakonec Ježíšovi přitakal.
Ježíš na sebe nevzal naše hříchy (ta slova jsou jen nezdařilým příměrem), nebyl odsouzen místo nás – vina je nepřenosná a Bůh by neodsoudil spravedlivého.
Ježíš svůj život položil, aby se ukázala falešnost naší náboženské praxe a naše nesnášenlivost k lidem jinak smýšlejícím o Bohu. Prolitá krev nevinného Ježíše nás usvědčila z našeho zla.
Tomu, kdo přiznává svůj podíl viny na zlu ve světě (třeba tím, že mlčí ke zlu a dostatečně se proti němu nestaví) a touží po nápravě, tomu může být odpuštěno.
Ten, kdo svou vinu nepřizná, nevidí důvod ke změně svých postojů, neroste v dobru, je dál nebezpečný druhým. Je spokojen se sebou a nemůže mu být odpuštěno. O takového člověka nemají nebešťané zájem: „Nebudeme si snižovat úroveň nebeského soužití obětavců“.

[3] Evangelia popisují povyšování prvních učedníků nad ženy, Samaritány, pohany, nespravedlivé odsouzení Ananiáše a  Safiry. (Apoštolové se ale nepostavili zločinným velekněžím.)

[4] Kde se v církvi vzalo kruté otrokářství, křížové výpravy proti nekřesťanům i proti českým křesťanům, inkvizice, mučení a upalování „kacířů“, pronásledování proroků, antisemitismus, atd.?
Dodneška v naší církvi přehlížíme ženy, povyšujeme se nad nekatolické křesťany, utiskujeme své nejlepší lidi …

[5] Čekáme-li návštěvu, jdeme ji naproti, doma máme připravené pohoštění, těšíme se, že se uvidíme s přáteli, i na společné povídání …
Ježíše nikdo z jeho přátel nečekal. Učedníci k hrobu nepřišli, s jeho vzkříšením nepočítali.
To Ježíš je vyhledal. Dalo mu práci učedníky přesvědčit, že není strašidlo.
Porovnáme-li si reakce učedníků s jednáním žen, vidíme, že ženy apoštoly předčily. Nebály se Ježíše, objaly ho. Byly otevřené, nepovyšovaly se, věděly, že neví všechno a uměly používat rozum. S radostí a nadšením běžely k učedníkům se závratnou zprávou …
Když pak Jan při rybolovu řekl: „To je Učitel“, udělal Ježíšovi alespoň drobnou radost.
Tomáš týden trucoval, odmítal si porovnat svědectví učedníků s předpověďmi Písma (ty Ježíš s učedníky znovu procházel, aby měli argumenty o vzkříšení pro sebe a pro druhé).

[6] V podobenství „o rouchu svatebním“ Ježíš vysvětluje, kdo je k jeho hostině zván a kdo má být vyhozen ven.
Kdysi mně pan biskup řekl: „Podruhé civilně oddaní nemohou ke svatému přijímání, žijí v trvalém hříchu.“ Odpověděl jsem mu: „Vy nežijete v trvalém hříchu? Já ano“. Proč při každé mši vyznává, že hřeší myšlením, slovy i skutky, když tomu nevěří? Nezažil Františka římského biskupa, který přiznával, že je hříšníkem. 

[7] Kéž bychom vážili slova svá, slova druhých, natož slova Boží. 

[8] Nepovyšuji se nad Tomáše, který týden hloupě trucoval, kéž bych byl jen tak natvrdlý jako on (mě si Ježíš za apoštola nevybral).
Ač jsme často nadměrně kritičtí k druhým, chyby učedníků vidět nechceme – abychom se sami nemuseli měnit.

[9] Tvrzení, že si Ježíš za apoštoly vybral muže, je pokleslé. Tenkrát žena nemohla svědčit u soudu, existovalo otroctví a žena nemohla řídit autobus.

[10] Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce. (J 15,15)