14. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Gal 6,14-18 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 66,10-14c; Gal 6,14-18; Lk 10,1-12.17-20
Datum: 4. 7. 2010
Proroci byli ochotnými ústy božími. Znovu a znovu ubezpečovali lidi o Boží přízni („Jako matka utěšuje své dítě, tak vás potěším,“ vyřizovali Hospodinův vzkaz.) Znovu a znovu připomínali útěšná slova boží, varovali a usvědčovali nepravosti.
 

Ježíš poslal učedníky do míst, které chtěl navštívit, aby mu připravili půdu a ušetřili čas.  Měli s lidmi probrat několik otázek, přinejmenším nutnost „obrácení“. /1

Nakonec všechny poslal do světa natrvalo. /2 

Nedoslýcháme. Každý z nás pokřtěných je poslán, aby si nenechával pro sebe poznání, jak mnoho se Bůh zajímá o člověka.

Jak to, že zůstáváme jen u modliteb „za nová kněžská a řeholní povolání“, místo abychom se nabídli sami. Izaiáš si tak vážil odpuštění, že řekl: „Bože, kdybych ti mohl být něco platný, pokud nemáš někoho vhodnějšího, pošli mě“. /3
 

Dosavad jsme práci na šíření „dobré zprávy“ omylem přenechávali převážně na duchovenstvu. Ježíšovu výzvu jsme neslyšeli. Přehlušovali jsme ji jednostranným tvrzením, jak je kněžstvo nejdůležitější. Změní náš názor alespoň dnešní nedostatek kněží? /4

Je chyba u Boha nebo u nás?

(Budeme se poctivě ptát, jaký model Ježíš v církvi pro kněze vymyslel? Byli skoro všichni apošolové ženatí nebo ne? Měl Ježíš vše dobře vymyšleno, nebo ne? Opomenul něco? Můžeme vůbec na jeho programu něco vylepšit?

Proč nesvětíme ženaté  může? Tisíc let to fungovalo i v západní církvi, dodneška ve východních církvích.) /5 

Komunisté vyzvali před volbami své členy: „Přiveďte alespoň jednoho člověka k volbám.“

Co budeme my říkat těm, ke kterým nás Ježíš posílá?  

Něco jiného je referát nebo reklama: „Ježíš tě miluje“.

Židé dobře vědí, že odpověď na položenou otázku má jinou účinnost, než přednáška. „Až se tě tvůj syn zeptá, odpovíš mu …“ (Srov. Ex 13,14) (Kladení otázek je mezi Židy ceněné.)
 

Přijdeme-li mezi holubáře, včelaře, koňáky nebo znalce vína, je radost je poslouchat. Každý má své zkušenosti, baví se mezi sebou o tom, co je spojuje a co je zajímá, vzájemně si sdělují své zkušenosti, vědí o dalších zdrojích informací. Proč to mezi katolíky v otázkách o Bohu tak není?
 

Před časem nás pan president Klaus přirovnal k zahrádkářům. Cítil jsem se dotčen, dnes si postesknu, že v našem zájmu o věc často úrovně zahrádkářů nedosahujeme.

Po sportovním zápase, od začátku do konce přenášeném televizí, redaktoři vše znovu rozebírají, ptají se hráčů a trenérů, znovu si přehrávají určité záběry …, po hospodách se několik dní vedou o zápase řeči. Proč to mezi námi tak není? Copak Bůh není větší kumštýř než nejlepší fotbalista?

Ostýcháme se, nudíme se s Bohem? Předstíráme něco? Nepodobáme se manželům, kterým ztrpkl a vyhasl vzájemný vztah?  

Co lidem nabízíme?

Jaký pokoj jim přinášíme?  

Abychom na sebe alespoň upozornili (ne na Boha), zavádíme všelijaké žehnání zvířat, dopravních prostředků, chceme zaujmout alespoň historickými kostýmy, průvody, nošením sošek, ohňostroji, prohlídkami věží …

Také bych chtěl někdy vidět třeba slováckou jízdu králů, je to krásná vzpomínka na dávný folklor, ale hlubší smysl vyprchal.  

Proč neobjevujeme perly světové a náboženské literatury v Bibli?

Protože je sami neznáme.

Nepamatuji si, že by biskupové někdy řekli, že biblické hodiny jsou hodnotnější a důležitější než lidové pobožnosti.

Jsou důležitější nebo ne?  

Každá generace lidí  zajímající se o psychologii a uměni se vrací k starým mýtům, antickým dramatům a Shakespearovým divadelním hrám a pohádkám (i dnešní člověk oceňuje pohádku „Malý princ“). Je v nich mnoho moudrosti, ale biblické příběhy jsou nejméně o jednou vrstvu hlubší. 

Vyložíme-li příběh prvních lidí v Ráji, psychologové a herci řeknou: „Poslouchejte, to je geniální“. Nejen svým dětem i veřejnost můžeme provést biblickými příběhy. Budou vděční za odkrytí nových obzorů a zdroje poznání.

Kdo při pohřbu nabídne zesnulému a pozůstalým krásnější dar než je řada míst z Písma o ceně člověka pro Stvořitele? (Přinesu-li někomu květinu, zazpívám-li mu, popřeji-li mu něco hezkého …, obdaruji jej.)
 

Proč se neživíme biblickými příběhy (zeptejte se lidí z kostela třeba co se můžeme naučit z příběhů o Jákobovi a jeho synech, od Támar, Ester, nebo dcery Jefteho)? Kde najdeme něco výživnějšího? 

Malé děti z biblických příběhů, stejně jako třeba z Malého prince a dalších pohádek, vytěží jen trošku, ale v dospělosti se k nim s novým úžasem vracíme. /6

Moudrost se nevnucuje, působí  svou vlastní silou a krásou.   

Dostali jsme i od Boha jedinečné  dary, z kterých můžeme s hrdostí (nad velikostí Boha) rozdávat.  

Kdysi jsme si říkali, co znamená: „Proste Pána žní, aby poslal dělníky na svou žeň“. /7

Aby mohl lékař operovat,  učitel učit, soudce soudit, aby učedník mohl pracovat, potřebuje být přezkoušen. Ježíšův učedník musí ctít názory svého Mistra. V hebrejské bibli (Starém zákoně) máme řadu vážných případů, jak skončili proroci, kteří se opovážili tvrdit něco o Bohu svévolně.
 

Ten, kdo splňuje podmínky nutné k hlásání evangelia (nechá se „přezkoušet“), může být poslán a vybaven - bude uzdravovat nemocné, ale lidé viděli, že se Boží království přiblížilo, že se Bůh opravdu zajímá o nouzi člověka a přichází mu na pomoc. (Těžko nabízet těšínská jablíčka pro věčnost.

Je to podobné a logické  – i lékař i řemeslník může, po složení příslušných zkoušek, používat nástroje, přístroje a speciální techniky ke své službě (např. lékař může provést náročnou operaci, automechanik může seřídit řadu věcí na autě). 
 

Samozřejmě, že dokud nepřiznáme, že jsme pod míru, patřičně se neobrátíme, nebudeme pro Boha použitelní. Opět se vracím k naší vleklé bolesti – otázce „obrácení“.

Každý křesťan sice přizná, že není bez hříchu, ale je nám zatěžko přiznat, že jsme těžce pod míru Ježíšových prvních učedníků.

Spokojili jsme se s tím, že nad námi byly vykonány příslušné obřady (uděleny svátosti“), máme v kapse úřední povolení a složili jsme patřičné přísahy „věrnosti církvi. /8
 

Odříkáváme katechismové  poučky a tlučeme po hlavě každého, kdo podle našeho mínění necituje přesně „církevní literu“ nebo odpověď, kterou nám k papouškování nadiktoval farář nebo učitel při  „vyučování náboženství“. 
 

O druhých, o většině  židů Ježíšovy doby řekneme: „Neobrátili se, nepřiznali si, že se vzdalují od Boha, ale sami na sebe si to nevztáhneme.

Abychom si nemuseli přiznat, že Ježíš šel na kříž (aby rozbil naše přesvědčení, že jsme v pořádku), tvrdíme, že Ježíš musel umřít, aby nám mohl Bůh odpustit děděný Adamův hřích.
 

Opakujeme staré formulace a některé věty apoštola Pavla, aniž jim rozumíme.  

Ježíš  říká, proč přijímá kříž: „Aby svět poznal, že miluji Otce“. (srov. J 14,28-31)

Ježíš potřeboval (a potřebuje) rozbíjet naší scestnou „zbožnost“ vedoucí až k likvidaci člověka.

Tvrdit o druhém, že je na scestí, že je bludař („tesař z Nazareta je beznaboh a uzdravuje z moci zlého ducha“), je hříchem proti Duchu svatému. Ježíšova smrt rozbíjí příčinu, která člověka vede ke hříchu proti Duchu Svatému.

Židé byli - stejně jako my - svým způsobem zbožní. Ovšem podle jejich(!) představ byl Ježíš divný (podle Mojžíše byl Ježíš Mesiášem).  

Ježíš nám poradil, co nemáme ve vztahu s Bohem přehlédnout: „Otče, neuveď nás do pokušení“.

Učedníkům v Getsemanech radí: „
Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Váš duch je odhodlán, ale tělo slabé.“ (Mt 26,41)  Nedali na Ježíše. Proto se i oni (nejen farizeové a zákoníci a kněží) „museli“ dopustit hříchu v oblasti, o které byli přesvědčeni, že ji mají v pořádku.

Proto Ježíš říká,  že hříchy pohanů (Sodomy a Gomory) nejsou tak závažné, jako hříchy (nám sympatického) Kafarnaa. /9  

My ale než bychom si přiznali, že nejsme v pořádku, že neladíme s Ježíšovou výukou, bouráme celé Ježíšovu snahu nás osvobodit a konečně obrátit k Bohu. Jenže my máme ukazatelé své cesty obráceny na opačnou stranu.

Tvrdíme, že nás Ježíš  vykoupil tím, co mu udělali katané.

(Když děcko něco provede, nevyžadujeme přece za každou cenu trest, ale aby se polepšilo.)  

Evangelium jsme vyměnili za katechismus a právo. Evangeliář sice okuřujeme, ale od Ježíšových slov hned utečeme. K kostele i doma.

Nevšímáme si, že spravedlivý Nikodém mávl nad Ježíšem rukou jako nad náboženským fantastou, nevšímáme si, jak se učedníci zastávali představených církve, když o nich Ježíš prohlásil, že zlikvidují Mesiáše.

Nikodém dal Ježíšovi za pravdu až po soudu: „Velerada je spolkem vrahů“.

Apoštolové podobně. 

Ale předtím Petr několikrát Ježíše káral: „Tomu ty nerozumíš!“

Pak uznal: „Ježíš měl pravdu i o kokrhání kohouta před mým tvrzením: „V životě jsem toho člověka neviděl!“ 

Kdo je ochoten se touto věcí  zabývat? /10 

Málo nasloucháme Ježíšovi, máme malé sebevědomí a o Bohu s lidmi nemluvíme.

Jednou Ježíš vyprávěl podobenství o fíkovníku, který nerodil a o snaze sadaře se stromu znovu pečlivě věnovat: „Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad příště ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit“. /11

 

V dnešním čtení  Ježíš říká: Obilí na polích je zralé ke sklizni, jděte „v pokoji“ (to je víc než podání ruky) a zvěstujte: „Boží království se přiblížilo!“  

-------------------------------

Poznámky:

                  /1     Ježíš nejprve poslal apoštoly, později všechny učedníky.  

                  /2     „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.

Kdo uvěří  a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen.

Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.“

Když  jim to Pán řekl, byl vzat vzhůru do nebe a usedl po pravici Boží. Oni pak vyšli, všude kázali; a Pán s nimi působil a jejich slovo potvrzoval znameními.  (Mk 16,15-20)
 

                 /3     „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.“

Tu ke mně  přiletěl jeden ze serafů. V ruce měl  žhavý uhlík, který vzal kleštěmi z oltáře, dotkl se mých úst a řekl: „Hle, toto se dotklo tvých rtů, tvá vina je odňata a tvůj hřích je usmířen.“

Vtom jsem uslyšel hlas Panovníka: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ I řekl jsem: „Hle, zde jsem, pošli mne!“ (Iz 6,5-8

                  /4     Polovina ze 14 tisíc kněží, kteří jsou zapojeni do pastorace ve francouzských diecézích, je starší 75 let. Údaj vychází ze statistiky, kterou publikoval katolický deník La Croix. Z ní dále plyne, že na jednoho kněze připadá v průměru 5 200 věřících, ale s velkými výkyvy v závislosti na daných regionech. Zatímco severozápadní Francie má poměrně vysoký počet kněží, na jihu a jihozápadě je jich nedostatek. Zvláště kritická je situace ve velkých městech (např. v Bordeaux a Montpellier), ale také na periferii Paříže připadá na jednoho kněze až 20 tisíc lidí. Diecéze se snaží tuto situaci řešit zapojováním kněží, kteří přicházejí na dočasnou výpomoc ze zahraničí. Například v Pontois je ze 181 kněží jen 62 diecézních, 51 zahraničních (nejvíce z Afriky či Polska) a 68 řádových,. Průměrný věk kněží je vysoký a ve službě zůstává také velký počet těch, jejichž věk daleko převyšuje kanonickou hranici odchodu do důchodu, která je 75 let. Stárnutí kléru ve Francii souvisí s celkovým poklesem počtu kněží, který se snížil v porovnání mezi lety 1998 a 2008 z 26 598 kněží na 19 640 kněží. Celkový počet seminaristů ve Francii za stejné období klesl z 1 043 na 741.                                                                                        (Katolický týdeník)
 

                  /5     Ježíš mluví o velikých příslibech pro učedníky, ale také nás vede k odpovědnosti za práci pro boží království. 

Ježíš  řekl učedníkům: „Kdo by napojil třebas jen číší studené vody jednoho z těchto nepatrných, protože je to učedník, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu.“ Na to mu řekl Petr: „Hle, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou! Co tedy budeme mít?“ (Mt 10,42)  

Ježíš  řekl učedníkům: "Amen, pravím vám, až  se Syn člověka při obnovení  všeho posadí na trůn své  slávy, tehdy i vy, kteří jste mě  následovali, usednete na dvanáct trůnů  a budete soudit dvanáct pokolení  Izraele. A každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole pro mé jméno, stokrát víc dostane a bude mít podíl na věčném životě. (Mt 19,27-29)

                         Slovu „opustit“ je třeba dobře rozumět. !

„Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své  ženě a stanou se jedním tělem.“ (Gn 2,24) Jsme poučeni: Manželství je větším vztahem než vztah rodičů k dětem. Aby mladí lidé mohli založit vlastní rodinu, je třeba, aby i muž (nejen žena) „opustil“ rodiče. „Opustit“ znamená vyvázat se z přílišné závislosti na rodičích. Neznamená to, nepostarat se o ně např. ve stáří.

Apoštolové, když  „opustili“ rodinu, neřekli manželkám: „Holky, běžte do fabriky ať  uživíte rodinu“.  Nebo: „Necháváme vám sítě  a lodě, teď rybařte sami“  (rybaření byla těžká  práce).

Apoštolové – stejně jako rabíni (učitelé) měli své zaměstnání a vedle toho učili.  Ani před sto lety u nás nemohl nikdo žít sám. Práce v zemědělství dříve vyžadovala mnoho pracovitých rukou. Ke každé faře (nejen na venkově) patřily polnosti a faráři hospodařili. Apoštolové živili své rodiny, občas s Ježíšem na pár dní vyrazili na misie. Později zakládali další církevní obce a z místních lidí ustanovovali starší. Někteří neměli vlastní rodiny a mohli hodně cestovat (Pavel, Cyril a Metoděj …).  

Ježíš  řekl učedníkům: „Blaze těm služebníkům, které pán, až přijde, zastihne bdící. Amen, pravím vám, že se opáše, posadí je ke stolu a sám je bude obsluhovat. Přijde-li po půlnoci, či dokonce při rozednění a zastihne je vzhůru, blaze jim. Uvažte přece: kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj, nedovolil by mu vloupat se do domu. I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se toho nenadějete.“

Petr mu řekl: „Pane, říkáš toto podobenství  jenom nám, nebo všem?“

On odpověděl: "Když  Pán ustanovuje nad svým služebnictvem správce, aby jim včas rozdílel pokrm, který správce je věrný a rozumný (to je přece jasné, pozn. V.V.)? Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu nalezne, že tak činí. Vpravdě pravím vám, že ho ustanoví nade vším, co mu patří. Když si pak onen služebník řekne: `Můj pán dlouho nejde´ a začne bít sluhy i služky, jíst a pít i opíjet se, tu pán toho služebníka přijde v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, vyžene ho a vykáže mu úděl mezi nevěrnými. Ten služebník, který zná vůli svého pána, a přece není hotov podle vůle jednat, bude velmi bit. Ten, kdo ji nezná a udělá něco, zač si zaslouží bití, bude bit méně. Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více. (Lk 12,37-48)
 

                   /6     U pohádek nemoralizujeme: „Tak, děti, poslouchejte, chleba budeme drobit mravencům, s dědečky se budeme dělit o buchty a uvidíte-li kapra v louži, hoďte ho do rybníka“.
 

                  /7     Předsedové JZD (zemědělských družstev – pro mladší) a státních statků nebyli vždy dobrými hospodáři, ale nevím, jestli byli takoví, že by museli družstevníci šéfy přemlouvat, aby vyhlásili žně. 
 

                  /8     Nedávno jsme popisoval, že před několika málo roky vyšlo nařízení, že každý, kdo v církvi přijímá nějakou službu, přísahat věrnost a vyznávat opět víru. Ani panu arcibiskupovi D. Dukovi církev nevěřila a nutila jej porušit Ježíšův zákaz přísahy. (Srov. Mt 5,33-37, Jak 5,12)

Až  si někteří přečtou tuto poznámku, hned budou popuzeni. Ale kdyby se jich někdo zeptal, zda jsou pro ně Ježíšova určující, určitě přitakají.  

                  /9       Ježíš počal kárat města, ve kterých se stalo nejvíc jeho mocných skutků, že nečinila pokání: „Běda ti, Chorazin, běda ti, Betsaido! Kdyby se byly v Týru a Sidónu dály takové mocné skutky jako u vás, dávno by byli oblékli žíněný šat, sypali se popelem a činili pokání. Ale pravím vám: Týru a Sidónu bude lehčeji v den soudu, nežli vám.

A ty, Kafarnaum, budeš  snad vyvýšeno až do nebe? Až  do propasti klesneš! Neboť kdyby se byly v Sodomě odehrály takové mocné skutky, jako u vás, stála by podnes.

Ale pravím vám: zemi Sodomské  bude lehčeji v den soudu, nežli tobě.“ (Mt 11,20-24

                  /10      Začátkem roku se do mě navážel jakýsi člověk, podepsaný jako Vladimír Viktora. Jsem prý posedlý tvrzením, že nás Ježíš nezachránil (jen) svou smrtí. Ptoto jsme prý bludař, tvrdící něco jiného než církev …   Kupodivu, když jsem mu nabídl, abychom se sešli k debatě, honem vycouval, aby nemusel vystoupit ze stínu. Má svou pravou „církevní“ víru a víc nehledá.
 

                  /11    Právě tehdy k Ježíši přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí. On jim na to řekl: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. Nebo si myslíte, že těch osmnáct, na které spadla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“

Potom jim pověděl toto podobenství: „Jeden člověk měl na své  vinici fíkovník; přišel si pro jeho ovoce, ale nic na něm nenalezl. Řekl vinaři: `Hle, už po tři léta přicházím pro ovoce z tohoto fíkovníku a nic nenalézám. Vytni jej! Proč má kazit i tu zem?´ On mu odpověděl: `Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad příště ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit´.“ (Lk 13,1-9)