24. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Ex 32,7-11.13-14 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ex 32,7-14; 1 Tim 1,12-17; Lk 15,1-32
Datum: 12. 9. 2010
Dnešní texty jsou perly.

Kdo je trochu sečtělejší (nečte z Písma jen vybrané úryvky k bohoslužbě), trochu přemýšlí /1

a má slušnou představu o Bohu, ví, že nikdo nemůže být milosrdnější než Bůh ./2


Velice toužíme po spravedlnosti. Kéž by s námi jednali lidé spravedlivě. Kéž bychom my byli spravedliví vůči druhým. To by byla na světě krása. /3

Vůči tomu, kdo usiluje o spravedlnost, se Bůh ale navíc projevuje milosrdně.

Spravedlnost i milosrdenství má svá pravidla. /4


Hospodin nepotřebuje být přemlouván. Rozmluva s Mojžíšem byla zkouškou. /5


Ani ne posledních sto let se mluví o Bohu milosrdném. /6

Možná k tomu také přispěly hrůzy nejkrvavějšího století – 20.

„Kde je Bůh, když se lidem ději tak strašné a nepochopitelné věci“, ptáme se.

Ptáme se my i nevěřící. Hledáme viníka.

I od kolegů slyším: „Peklo bude prázdné“.

Potřebujeme si udělat jasno, jak Bůh myslí a jedná. Potřebujeme více naslouchat Bohu.

(Na pohřbu člověka, kterého zabili na silnici, je pozdě se ptát. Za války mnoho lidí prosilo Boha o pomoc. Žebráme a nenasloucháme.)

„Co mám s válkou dělat? Tolik vojáků mnoha národů stojí na mnoha frontách proti sobě. Nikdo z lidí nespočítá, kolik nábojů, granátů, bomb, tanků a letadel je vyrobeno a připraveno… Kolik lidí je v koncentračních táborech a na cestě do plynových komor …“

(I moje maminka byla mezi těmi, kteří trnuli, zda skončí válka dřív, než stačí našeho tátu odsoudit a useknou mu hlavu … Táta přežil, ale strašné množství lidí bylo popraveno …)

„Co jsem měl udělat, a neudělal jsem? /7

Copak jsem vám včas neříkal, jak se dá dobře vyjít v manželství, v rodině, mezi sousedy, mezi národy …“

Proč lezeme ke křížku až nad mrtvolami?

Kde byli lidé, když se vždy znovu stahovaly mraky?


Neptejme se jen: „Kde byl Bůh?“, ptejme se: „Kde byl člověk? Kde a jak já stojím proti zlu?“

Kdy my budeme milosrdní?

Žebravé modlitby: „Bože, dej světu mír, zabraň válkám a krutostem “, to nespraví. Taková modlitba nahrává lidem, kteří se ptají, kde byl Bůh, když …

Poutě a úcta k obrazu „Boží milosrdenství“ to nespraví. Bdělost, statečnost, smíření ani přátelství si nevyprosíme ani nekoupíme. /8

Pan prof. Petr Piťha napsal knížečku, která je ve službách varujících proroků před zlem. Kdopak si ji koupí? /9

Lidé se rádi nechají strašit horory, ale o nebezpečí zla slyšet nechtějí! O smrtelných nemocech přece hovořit dokážeme.

Mnoho lidí jezdí nebo putuje na poutní místa, ale do Osvětimi nepojedou. „To je příliš tíživé a smutné.“ /10


Ještě nikdy nebylo dost statečných, kteří se včas stavěli proti zlu.


Ježíš před zlem oči nezavíral, rozhodně se proti němu stavěl – v kořenu, v příčině.

Když mu jeho zbožní současníci vytýkali, že se věnuje veřejným hříšníkům, /11

ukazoval jim – a ukazuje nám, že mu každý hříšník stojí za pokus jej získat pro dobro (i když riskuje nenávist „zbožných“). /12


Bůh milosrdný je! Budeme ale my milosrdnější k sobě samým, druhým lidem, k manželce (např. manžel nepřipustí, aby manželka pracovala víc než on), k dětem, ostatním, k jatečným zvířatům, životnímu prostředí …?


Je ovšem třeba milosrdenství porozumět a vědět, za jakých podmínek mohu milosrdenství dostat nebo poskytovat. /13


Vraťme se k úryvku evangelia. Proti kritice zbožných na Ježíšovo kamarádíčkování s hříšníky vyprávěl Ježíš tři podobenství.


    Jako pastýř zatoulanou ovci, tak Bůh vyhledává hříšníky. („I vaši pastýři se vydávají za jednou zatoulanou ovci přes riziko, že se z nehlídaného stáda mohou ztratit další ovce nebo se přikradou šelmy či lupiči.“)


    Jako žena hledá jednu minci ze vzácného šperku, tak by Bohu chybělo každé z jeho dětí.


    Bůh je jako táta, který se trápí nad marnotratným synem, ale i nad starším synem, který si s ním nerozumí.


„Vyhledává-li Bůh hříšníky, jak bych mohl jednat jinak“, říká Ježíš zbožným (kteří by měli o milosrdenství něco vědět, jsou znalci Písma).

Neporozuměli, sami se za hříšníky nepokládali a na jiných hříšnících jim nezáleželo. /14


Někdo může tisíckrát zaníceně říkat: „Bůh je milosrdný“ (tak se určitě modlil Kaifáš a modlí se islámští teroristé a křesťanští fanatici), ale vůbec tomu nerozumí a nedotkne se to jejich srdcí. (Našich srdcí se to dotkne? Překypujeme vděčností za milosrdenství, které jsme od něj dostali?)


Jak to, že nám není jasná otázka pekla. Je vidět, jak málo promýšlíme Písmo. Nikdo si víc nepřeje, aby bylo peklo prázdné. A nikdo pro to nedělá víc!! Jak to, že stále pochybujeme o milosrdenství Božím, místo toho, abychom se zaměřili na své milosrdenství. /15


Marnotratný syn se vrátil k otci. Přišel starší syn na hostinu? Ten se za marnotratného nepokládal. Myslel si, jak je v pořádku.

Je otázkou, do jaké hloubky Ježíšovu podobenství rozumíme my. První vrstvě snad ano.

Ale tragika hříšného spočívá v odtržení od Boha.

Nejen ďábel je marnotratný syn, který se od Boha odvrátil, ale i nejlepší apoštolové svatí Petr a Jan někdy jednali jako syn, „který odchází“, když nechtěli přemýšlet nad některými Ježíšovými slovy . /16


I my se odvracíme od řady Ježíšových výroků. Tak se stáváme marnotratnými syny častěji, než si myslíme. /17


Marnotratnému synovi se doma nelíbilo, nesnesl otcovy názory.

Ale ani starší syn nesouhlasil s názory otce. Po návratu mladšího bratra si nechtěl s tátou a bratem sednout ke stolu. Dřív se jeho odcizení otci a nesnášenlivost k tátovým postojům neprojevila. Ani později se neprojevila nějakým hříchem (nešel se třeba z trucu opít do hospody, aby zapil svůj žal a zklamání, když se styděl za tátovu slabost).

Jsou odvraty, které se nemusí projevit navenek. Právě ty jsou nejhorší pro svou skrytost. Působí jako rakovina, projeví se, až když je zle.


Kdo ví o Boží přízni a o božím milosrdenství, je vděčný za Ježíšovo vyučování. Je nám prevencí. Jakmile přeskočíme nepohodlné místo v evangeliu a místo toho třeba zbožně prosíme: „Pane, dej nám více víry“, a „Já v tebe věřím a miluji tě nade všechno …“ /18

Chodíme pilně do kostela, jsme přesvědčeni, že jsme v pořádku, a zatím jsme od Boha odešli.


Setkání s Ježíšem bylo pro mnohé nárazem, dokonce srážkou.

Kaifáš toužil po setkání s Mesiášem a když přišel, nechal ho ukřižovat. Proč? Dávno od Ježíše odešel. Ježíšova slova se mu připadala bláhová. Víc nad nimi nepřemýšlel, byl si jistý svými názory a ani nepřipustil, že by obyčejný tesař mohl mít v něčem pravdu.

Nikodém od Ježíše také odešel. Pak došlo ke hříchu, při soudním procesu. Nikodém a Josef z Arimatie uznali, že Ježíš nepřeháněl, když řekl, že velerada klidně odsoudí nevinného a popraví Mesiáše. Kaifáš ovšem svou roli hrál do konce.

Kaifáš i Nikodém jsou marnotratní synové, kteří se o Ježíše, zajímali, ale ze setkání s ním odešli. Kaifáš jej nechal pečlivě sledovat, možná někdo zapisoval Ježíšovo kázání.


Který biskup by nebyl rád, kdyby ve své diecézi měl někoho, kdo dělá zázraky? (Ale musel by s vrchností ladit a nosit svému knížeti vlečku a nesměl by chodit do dveří první.)

Nazaretští se také na Ježíše usmívali a čekali, že je ocení uzdravením jejich nemocných.


Kaifáš se už k Ježíšovi nevrátil, Nikodém se nakonec – po Ježíšově smrti – vrátil.

Ježíš upozorňuje: člověk odchází od Boha, nikoliv Bůh od člověka.


Odcházíme napřed ve skryté formě.

Potom se ptáme: „Bože, proč jsi mne opustil?“ – zatímco my jsme opustili Boha.


My zpochybňujeme hodnověrnost Božího slova!!

Abrahám, Mojžíš, Eliáš, Jan Baptista to nedělali.

Ježíšova slova v nás vyvolávají alergii, „musíme“ od nich pryč. Neneseme je.

„Mám vám mnoho co říci, ale nyní byste to neunesli.“ (J 16,12)

Některá slova nesnesli ani Petr a Jan.

K tomu se někdy vrátíme.


Jakou šanci má náš bohatý svět, ve kterém žijeme? Nestačí jen pečovat o zdraví, zážitky a zábavu.

Jak máme my křesťané pomoci dnešnímu světu?

Pan prof. Piťha napsal několik zásadních dokumentů o stavu školství v naší republice. Poprosím jej, zda by něco řekl ke stavu českého a moravského kléru (nevím, zda má k tomu dost informací, žije v trochu jiném prostředí).

Jak jsme na tom my, křesťané před Bohem si můžeme zjistit sami. Nejen ze zpovědních zrcadel. My, proti našim předkům, máme každý Bibli doma. /19

Bůh má na ledacos jiné názory než my, na spravedlnost, milosrdenství i na zbožnost.

Když nekosteloví lidé poslouchají, co my říkáme o Pánu Bohu, nedivme se, že nad takovým „bohem“ mávnou rukou. (Církevními parádami to nespravíme.)


Nezbývá nám nic jiného, než se poctivě věnovat evangeliu a neutíkat od nejasných míst, nedělat marnotratného syna v jemnějším, méně známém vydání.

Jsme někdy marnotratní víc, než si myslíme. Kolik je míst v evangeliu, která přeskakujeme.

Přece v jiných dobrých knížkách, natož v učebnicích, některá místa nepřeskakujeme.

Bůh se nám věnuje více než nejlepší rodiče svým dětem. Nabízí nám všechna svá slova, ne jen nějaký výběr (podle našeho vkusu).

Záleží na nás, zda dovedeme říci to, co marnotratný syn: „Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě“.

Pokorně si přiznat chybu, zamyslet se nad ní a obrátit se.

Forem opuštění Boha je víc, než by se zdálo a právě ty skryté formy opouštění Boha jsou nebezpečné a není jich málo.

Starší syn z podobenství neporušil žádný hřích ze zpovědního zrcadla, ale s otcem se pro jeho názory na milosrdenství nesnesl. I jemu šel otec vstříc. Zasedl nakonec starší syn ke slavnostní tabuli?

To je otázka i pro nás.


Budeme milosrdní (podle božích představ o milosrdenství) k sobě samotným?

Najde nabídka božího milosrdenství odezvu v nás? Nic by Boha tak nemrzelo, jako kdybychom se s jeho nabídkou pro svou („nenápadnou“ – o to víc zákeřnou) povýšenost minuli.



--------------------------


Poznámky:

/1 Kdo ví, že ani ve škole nestačilo jen poslouchat paní učitelku nebo pana profesora (ale potřeboval si sám doma něco přečíst, vypracovat úlohy, a naučit se slovíčka nebo vzorce, vyhledat si další informace), ten uzná, že v nejvyšším možném poznání jaké existuje – v poznávání Boha – si také nevystačí s náboženstvím ze základní školy, vyposlechnutím si kázání v kostele nebo čtením Katolického týdeníku.



/2 Jak to, že si mnoho „mariánských ctitelů“ myslí, že Ježíšova matka je milosrdnější než Bůh? Jak to, že nechápou, že snižují Boha a Ježíšovu matku rmoutí? Ta by nikdy nepřipustila nějakou protekci, přemlouvání Boha, aby toho a toho pustil do nebe?

„Což je člověk spravedlivější než Bůh, čistší muž než jeho Učinitel?“( Jób 4,17)

Chápu, že když lidé říkají: „Matka Boží“ a nerozumí tomu (místo „matka Ježíšova“), že je to svádí. Matku je třeba poslechnout. Ach ta lidová víra.

Jak to, že lidé nerozpoznají, že např. slova: „Pomozte mi svými modlitbami udržet trestající ruku svého syna“, nemohou pocházet od P. Marie? To je ostuda, že tak málo znají její názory. (Inu z růžence to nevyčtou. Nic proti růženci, ale Maria se jej nemodlila ani jednou, ale nevynechala jedinou možnost biblické hodiny, kterou Ježíš doma pořádal, ještě než začal veřejně učit. Páni biskupové dluží lidem potvrzení, že biblická hodina je důležitější než lidové pobožnosti.)

Řada lidí, kteří čtou Bibli špatně (myslí si, že jí sami porozumí) tvrdí, že Bůh je krutý, pomstychtivý, atd. O co jsme lepší, když si nedáme práci porozumět slovu Božímu a rozšiřujeme pomluvy, že nás Bůh potřebuje k tomu, aby Bůh mohl lidem odpustit.

Nesdílíme s židy přesvědčení, že je třeba na světě alespoň 35 spravedlivých, a že kdyby jen jediný chyběl do tohoto počtu, Bůh svět zničí.


/3 Ke spravedlnosti patří např.:

„Budeš souzen podle svých slov.“

„Jakou měrou měříš, takovou ti bude naměřeno.“

„Proč jsi neodpustil dluh ve výši čtvrtletního platu, když tobě byly odpuštěny miliardy?“

„Otče náš, odpusť mně, jako jsem já odpustil těm, kteří se provinili vůči mně.“


/4 Marnotratného syna přijímá otec opět za svého syna se všemi jeho právy a postavením.

Kdyby ovšem někdo byl „milosrdný“ vůči někomu, kdo se nekaje, kdo nepřizná svou vinu, nesnaží se ji napravit, uškodil by viníkovi i spravedlnosti. Nepomohl by mu, kazil by jej, jednal by hloupě.

Být dobrý je ctnost, být dobrákem je slabost.

„Tlusté čáry“ bez kajícnosti viníků se stávají křivdou vůči poškozeným.

Na Den Smíření židé prosí Boha o odpuštění slibů, které Bohu neprozřetelně dali. Dobře vědí, že Bůh nemůže odpustit selhání člověka, pokud si to nevyříkali s poškozeným.


/5 Mojžíš mohl mít určité zadostiučiní, že i Hospodin konečně(!) dochází k přesvědčení, jak jsou Izraelité nevděční. Místo vděčnosti za osvobození z otroctví mnohokráte reptali vůči Hospodinu a trápili Mojžíše. Mojžíš se ale přimlouval za Izrael, je za ně odpovědný – tím se podobá Bohu. A Hospodin má z Mojžíše velikou radost.


/6 V našich kostelech ukazují obrazy mučedníků mnoho utrpení. V pravoslavných kostelech shlíží z kopule veliká freska Krista Vševládného (Pantokrator), Ježíš je na ní přísný a poněkud zamračený. O Ukřižovaném ani nemluvě. Jen na málo obrazech Ježíš pomáhá.

Obrazy Božského Srdce a neumělý obraz „Božího milosrdenství: Ježíši doufám v Tebe“ naše vnímání Božího milosrdenství nespraví. Je třeba Bohu porozumět a bez pochopení Písma k tomu nedojde.


/7 Jednou do roka, na Velký pátek, se při liturgii čtou „výčitky“. Je to prastarý zpěv z prvních století římské liturgie. Nejsou Ježíšovými slovy, ale my se k nim hlásíme a chceme je na sebe poctivě vztáhnout.



Já jsem tě osvobodil z rukou faraónových

a tys mě vydal do rukou velerady.

Lide můj, co jsem ti učinil?

Řekni, čím jsem tě zarmoutil!


Já jsem tě vyvedl z Egypta,

a tys mě za to bičoval a vydal na smrt.

Lide můj, co jsem ti učinil?

Řekni, čím jsem tě zarmoutil!


Já jsem ti otevřel cestu mořem,

a tys otevřel kopím mou hruď.

Lide můj, co jsem ti učinil?

Řekni, čím jsem tě zarmoutil!


Já jsem tě v oblakovém sloupu vedl pouští,

a tys mě vlekl před Pilátův soud.

Lide můj, co jsem ti učinil?

Řekni, čím jsem tě zarmoutil!


Já jsem tě vodil jako pastýř a sytil tě manou,

a tys mě tloukl a nasytil potupou.

Lide můj, co jsem ti učinil?

Řekni, čím jsem tě zarmoutil!


Já jsem ti ve skále otevřel pramen vody živé,

a tys hasil mou žízeň žlučí a octem.

Lide můj, co jsem ti učinil?

Řekni, čím jsem tě zarmoutil!


Já jsem kvůli tobě porazil krále země Kanaán,

a tys holí rozbil mou tvář.

Lide můj, co jsem ti učinil?

Řekni, čím jsem tě zarmoutil!


Já jsem tebe povýšil nad lid královský,

a tys mě korunoval korunou z trní.

Lide můj, co jsem ti učinil?

Řekni, čím jsem tě zarmoutil!


Já jsem tě proslavil svými velikými skutky,

a tys mě za to ponížil pohanou kříže.

Lide můj, co jsem ti učinil?

Řekni, čím jsem tě zarmoutil!




/8 Jsme rádi za porozumění mezi národy (Francouzi a Němci se spřátelili, mezi námi a Němci se také už hodně změnilo. I v naší farnosti nám pomohlo osobní přátelství s německými přáteli z Hoyerswerdy a Bochumi. Osobní zkušenost a přátelství je důležité. Proto by bylo třeba osobních přátelství s mohamedány. (Nenechme si vnutit nebezpečné zevšeobecnění, že mohamedáni jsou teroristé.) Chorvati, Srbové a muslimové (umírnění) v bývalé Jugoslávii žili jen vedle sebe, přátelství bylo málo, proto je neuchránilo před válkou.


/9 Jménem lidu


      Povstaňte!


      Jménem lidu: !!! ...


      Pětadvacet let.


      Ludva s Martou doživotí.


      Tři sekeru – dva provaz.


      Kdo je ten lid?


      Po šestnácti letech nás pustili.


      Mne a Martu.


      Brzo pak umřela.


      Ludva umřel tam.


      Zrušili rozsudek – všechno byla lež.


      Jménem lidu.


      Náš soudce nepřišel před soud.


      Skončil prý v blázinci.


      Museli ho zavřít a hlídat.


      Chtěl utíkat, drželi ho.


      Úpěl, že na něj jde pět chlapů.


      Tři bez hlavy a dva nesou oprátku.


      Ten, co nás udal, bydlí vedle.


      Bere penzi a kropí zahrádku.


      Nemůžu mu odpustit. Není co.


      Vedení přec říkalo lidem pravdu.


      Co on udělal? Nic!


      Nic?


      Petr Piťha


      z knihy Plody zla


/10 Za totality jsem jednou z kněžského dne vezl autem jednoho hodného staršího kněze. Byl v kolaborantském kněžském spolku „Pacem in terris“. Zavedl jsem řeč na úděl vězňů. Nebyl rád, pravil, že je to tíživé a smutné.

„Je to smutné, jakpak je asi Jiřímu Wonkovi (projížděli jsme okolo věznice v Hradci Králové a jakpak se asi má v kriminále František Lízna a Václav Malý a Václav Havel a jak se tam si žije Daně Němcové a Anně Šabatové a dalším uvězněným ...

Vyprávěl jsem mu o zprávě „Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných“ o stavu v socialistických věznicích. Bylo v ní popsáno: Jednoho „kinga“ vězňů potrestali korekcí. „Kámo, za co tě strčili do díry?“ volali vězňové. „Ále, přerazil jsem jednomu muklovi sanici“. „Co ti uďál?“ „Svině, nechtěl mi kouřit ptáka!“

Chudák kolega se kroutil, ale vystoupit z auta nemohl. Byl to hodný a zbožný člověk. Dost pil, nevím, na co ho estébáci chytli, aby s nimi spolupracoval.

Když jsem nakonec převedl řeč na psy, viditelně pookřál.

(V padesátých letech šlo v kriminálech o život, ale mezi vězněnými bylo mnoho ušlechtilých lidí a vznikla tam veliká přátelství. Za normalizace bylo politických vězňů málo a mnoho násilníků a zvrhlíků, toho jsme se báli.)


/11 „Tesař nás kritizuje, ale lumpům nadržuje. Nevidí, jak kvete náš náboženský život? Ještě nikdy nebyly tak slavné pouti v Jeruzalémském chrámě. Přicházíme prosit za mír v naší zemi, za příchod Mesiáše. Co nás to stálo, vyjednat s okupanty dovolení, abychom mohli svobodně uctívat Hospodina.“


/12 „Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě." Všichni, kdo to uviděli, reptali: "On je hostem u hříšného člověka!" Zacheus řekl: "Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně." Ježíš mu řekl: "Dnes přišlo spasení do tohoto domu; vždyť je to také syn Abrahamův. (Srov. Lk 19,1-10)


/13 Táta marnotratného syna nechodil za svým synem do nebezpečných míst, kde se synátor pohyboval. Věděl, že kluk musí padnout na hubu; pak se snad odrazí od dna.

Josef v Egyptě nechal projít své bratry nespravedlivým jednáním a Benjamína (ten byl synem Ráchel stejně jako Josef) uvěznit jako otroka. Ale bratři Benjamína nenechali ve vězení, Juda si chtěl s uvězněným Benjamínem vyměnit místo. – A Josef se rozplakal nad změnou bratří a s otevřenou náručí je objal.

Škoda, že se neopájíme krásou biblických příběhů o odpuštění, škoda, že je svým dětem nevyprávíme, aby věděli, jak se dá spravit chyba a jak získat odpuštění.

„Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“, prosil Ježíš. Bylo katům odpuštěno? Toť otázka. Pokud se káli! Promlčení neexistuje. Do nebe smějí jen lidé, kteří stojí o přátelství s druhými a mají k tomu vůli.


/14 Utrpíme-li ztrátu, na potkání se svěřujeme druhým. Podobně se dělíme o své radosti. A přátelé se radují s námi.

Boží přátelé mají radost z každého obráceného hříšníka.

Myslíte si, že učitel má větší radost z lajdáka, který prošel opravnou zkouškou a nakonec nepropadl než z těch, kteří měli vyznamenání? To snad ne.

Často nepřemýšlíme nad Ježíšovými slovy a automaticky je odkýváme, aniž známe pravý smysl.

Slova: „99 spravedlivých“ (kteří si myslí, že pokání nepotřebují“ jsou řečena ironicky. Copak se Bůh více raduje, z obrácení lotra po pravici než ze skvostného života Ježíšovy matky nebo Jana Baptisty?


/15 Kritéria nutná pro přijetí do nebe známe: „Byl jsem ve vězení, byl jsem pomlouván, odsuzován, byl jsem přehlížen … co jste učinili kterémukoliv …“ Srov. Mt 25.kap.) Bůh respektuje volbu člověka. Zve každého, ale ne všichni mohou být v nebi a ne každý o nebe bude stát. (Mt 26,31-46)

„Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. Mnozí mi řeknou v onen den: `Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?´

A tehdy já prohlásím: `Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.´

A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. ... Ale každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku. A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl veliký.“ (Mt 7,24-27) To je osud nejen Kaifášův.



/16 „Petře, mluvíš jako satan, víš že takto začíná cesta do pekel?“ (Srov. Mt 16,13-23)

Potom zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu. Tu jim Ježíš řekl: „Vy všichni ode mne této noci odpadnete, neboť jest psáno: `Budu bít pastýře a rozprchnou se ovce stáda.“ Na to mu řekl Petr: „Kdyby všichni od tebe odpadli, já nikdy ne!“

Ježíš mu odpověděl: „Amen, pravím ti, že ještě této noci, dřív než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ Petr prohlásil: „I kdybych měl s tebou umřít, nezapřu tě.“

Podobně mluvili všichni učedníci.

Tehdy jim řekl: "Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou!" …

Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Váš duch je odhodlán, ale tělo slabé. …

Potom přišel k učedníkům a řekl jim: "Ještě spíte a odpočíváte? Hle, přiblížila se hodina, a Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků. (Srov. Mt 26,30-45)


/17 Odvratů od Boha, je mnohem více, než bychom si mysleli.

„Pane faráři, svatá ta a ta nám říká, že máme svá trápení obětovat za hříšníky“.

„Milá paní, přečtěte si, co si od nás přeje Ježíš.“

„Pane faráři, ale to je zbožná knížka.“

„Paní, je evangelium slovem Božím? Přečtěte si v první kapitole Janova evangelia, v 18. verši, kdo zná Boha nejvíce.“

Ale, pane faráři, v té knížce je psáno, že …“

Inu, některým lidem není pomoci, i když jim to sám Kristus Pán říká.


/18 Zpívali teď v rozhlase: „Tebe ctíme, milujeme, celým srdcem, Maria“. Manželovi nebo manželce bychom si to před dětmi netroufli říci.

Jakou váhu mají naše slova? Nedivme se, že nás nekosteloví lidé neberou vážně.


/19 Naši středověcí předkové nám jednou řeknou: „To jste se měli, vy jste měli doma Bibli. Za nás měla Bible cenu statku. Měl ji jen král, biskup a v klášteře.“

Dětem jsem v týdnu říkal: Ježíšova matka jako děvče litovala, ne že doma neměli vodovod se studenou a teplou vodou, ale že nemohla chodit do školy. Pak jí to Ježíš vynahradil. (Brzy oba rodiče přerostl.)