24. neděle v mezidobí (C)
Hledaný citát: Mt 25,28 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledáníDnešní texty jsou perly.
Kdo je trochu sečtělejší (nečte
z Písma jen vybrané úryvky k bohoslužbě), trochu přemýšlí /1
a
má slušnou představu o Bohu, ví, že nikdo nemůže být milosrdnější
než Bůh ./2
Velice toužíme po spravedlnosti. Kéž by s námi jednali lidé
spravedlivě. Kéž bychom my byli spravedliví vůči druhým. To by byla na
světě krása. /3
Vůči tomu, kdo usiluje o spravedlnost, se Bůh ale
navíc projevuje milosrdně.
Spravedlnost i milosrdenství má svá
pravidla. /4
Hospodin nepotřebuje být přemlouván. Rozmluva s Mojžíšem byla
zkouškou. /5
Ani ne posledních sto let se mluví o Bohu milosrdném. /6
Možná k tomu také přispěly hrůzy nejkrvavějšího století – 20.
„Kde je Bůh, když se lidem ději tak strašné a nepochopitelné
věci“, ptáme se.
Ptáme se my i nevěřící. Hledáme viníka.
I od kolegů slyším: „Peklo bude prázdné“.
Potřebujeme
si udělat jasno, jak Bůh myslí a jedná. Potřebujeme více naslouchat Bohu.
(Na pohřbu člověka, kterého zabili na silnici, je pozdě se ptát.
Za války mnoho lidí prosilo Boha o pomoc. Žebráme a nenasloucháme.)
„Co mám s válkou dělat? Tolik vojáků mnoha národů stojí na mnoha
frontách proti sobě. Nikdo z lidí nespočítá, kolik nábojů, granátů,
bomb, tanků a letadel je vyrobeno a připraveno… Kolik lidí je v
koncentračních táborech a na cestě do plynových komor …“
(I
moje maminka byla mezi těmi, kteří trnuli, zda skončí válka dřív, než
stačí našeho tátu odsoudit a useknou mu hlavu … Táta přežil, ale
strašné množství lidí bylo popraveno …)
„Co jsem měl
udělat, a neudělal jsem? /7
Copak jsem vám včas neříkal, jak se
dá dobře vyjít v manželství, v rodině, mezi sousedy, mezi národy …“
Proč lezeme ke křížku až nad mrtvolami?
Kde byli lidé,
když se vždy znovu stahovaly mraky?
Neptejme se jen: „Kde byl Bůh?“, ptejme se: „Kde byl člověk?
Kde a jak já stojím proti zlu?“
Kdy my budeme milosrdní?
Žebravé modlitby: „Bože, dej světu mír, zabraň válkám a krutostem
“, to nespraví. Taková modlitba nahrává lidem, kteří se ptají, kde byl
Bůh, když …
Poutě a úcta k obrazu „Boží milosrdenství“ to
nespraví. Bdělost, statečnost, smíření ani přátelství si nevyprosíme
ani nekoupíme. /8
Pan prof. Petr Piťha napsal knížečku, která je
ve službách varujících proroků před zlem. Kdopak si ji koupí? /9
Lidé se rádi nechají strašit horory, ale o nebezpečí zla slyšet
nechtějí! O smrtelných nemocech přece hovořit dokážeme.
Mnoho
lidí jezdí nebo putuje na poutní místa, ale do Osvětimi nepojedou. „To
je příliš tíživé a smutné.“ /10
Ještě nikdy nebylo dost statečných, kteří se včas stavěli proti
zlu.
Ježíš před zlem oči nezavíral, rozhodně se proti němu stavěl
– v kořenu, v příčině.
Když mu jeho zbožní současníci
vytýkali, že se věnuje veřejným hříšníkům, /11
ukazoval jim –
a ukazuje nám, že mu každý hříšník stojí za pokus jej získat pro
dobro (i když riskuje nenávist „zbožných“). /12
Bůh milosrdný je! Budeme ale my milosrdnější k sobě samým,
druhým lidem, k manželce (např. manžel nepřipustí, aby manželka
pracovala víc než on), k dětem, ostatním, k jatečným zvířatům,
životnímu prostředí …?
Je ovšem třeba milosrdenství porozumět a vědět, za jakých
podmínek mohu milosrdenství dostat nebo poskytovat. /13
Vraťme se k úryvku evangelia. Proti kritice zbožných na Ježíšovo
kamarádíčkování s hříšníky vyprávěl Ježíš tři podobenství.
Jako pastýř zatoulanou ovci, tak Bůh vyhledává hříšníky. („I
vaši pastýři se vydávají za jednou zatoulanou ovci přes riziko, že se z
nehlídaného stáda mohou ztratit další ovce nebo se přikradou šelmy či
lupiči.“)
Jako žena hledá jednu minci ze vzácného
šperku, tak by Bohu chybělo každé z jeho dětí.
Bůh je
jako táta, který se trápí nad marnotratným synem, ale i nad starším
synem, který si s ním nerozumí.
„Vyhledává-li Bůh
hříšníky, jak bych mohl jednat jinak“, říká Ježíš zbožným
(kteří by měli o milosrdenství něco vědět, jsou znalci Písma).
Neporozuměli, sami se za hříšníky nepokládali a na jiných
hříšnících jim nezáleželo. /14
Někdo může tisíckrát zaníceně říkat: „Bůh je milosrdný“
(tak se určitě modlil Kaifáš a modlí se islámští teroristé a
křesťanští fanatici), ale vůbec tomu nerozumí a nedotkne se to jejich
srdcí. (Našich srdcí se to dotkne? Překypujeme vděčností za
milosrdenství, které jsme od něj dostali?)
Jak to, že nám není jasná otázka pekla. Je vidět, jak málo
promýšlíme Písmo. Nikdo si víc nepřeje, aby bylo peklo prázdné. A nikdo
pro to nedělá víc!! Jak to, že stále pochybujeme o milosrdenství Božím,
místo toho, abychom se zaměřili na své milosrdenství. /15
Marnotratný syn se vrátil k otci. Přišel starší syn na hostinu?
Ten se za marnotratného nepokládal. Myslel si, jak je v pořádku.
Je
otázkou, do jaké hloubky Ježíšovu podobenství rozumíme my. První
vrstvě snad ano.
Ale tragika hříšného spočívá v odtržení od
Boha.
Nejen ďábel je marnotratný syn, který se od Boha odvrátil,
ale i nejlepší apoštolové svatí Petr a Jan někdy jednali jako syn,
„který odchází“, když nechtěli přemýšlet nad některými
Ježíšovými slovy . /16
I my se odvracíme od řady Ježíšových výroků. Tak se stáváme
marnotratnými syny častěji, než si myslíme. /17
Marnotratnému synovi se doma nelíbilo, nesnesl otcovy názory.
Ale ani starší syn nesouhlasil s názory otce. Po návratu mladšího
bratra si nechtěl s tátou a bratem sednout ke stolu. Dřív se jeho odcizení
otci a nesnášenlivost k tátovým postojům neprojevila. Ani později se
neprojevila nějakým hříchem (nešel se třeba z trucu opít do hospody, aby
zapil svůj žal a zklamání, když se styděl za tátovu slabost).
Jsou odvraty, které se nemusí projevit navenek. Právě ty jsou nejhorší
pro svou skrytost. Působí jako rakovina, projeví se, až když je zle.
Kdo ví o Boží přízni a o božím milosrdenství, je vděčný za
Ježíšovo vyučování. Je nám prevencí. Jakmile přeskočíme nepohodlné
místo v evangeliu a místo toho třeba zbožně prosíme: „Pane, dej nám
více víry“, a „Já v tebe věřím a miluji tě nade všechno …“
/18
Chodíme pilně do kostela, jsme přesvědčeni, že jsme v
pořádku, a zatím jsme od Boha odešli.
Setkání s Ježíšem bylo pro mnohé nárazem, dokonce srážkou.
Kaifáš toužil po setkání s Mesiášem a když přišel, nechal ho
ukřižovat. Proč? Dávno od Ježíše odešel. Ježíšova slova se mu
připadala bláhová. Víc nad nimi nepřemýšlel, byl si jistý svými
názory a ani nepřipustil, že by obyčejný tesař mohl mít v něčem
pravdu.
Nikodém od Ježíše také odešel. Pak došlo ke hříchu,
při soudním procesu. Nikodém a Josef z Arimatie uznali, že Ježíš
nepřeháněl, když řekl, že velerada klidně odsoudí nevinného a popraví
Mesiáše. Kaifáš ovšem svou roli hrál do konce.
Kaifáš i
Nikodém jsou marnotratní synové, kteří se o Ježíše, zajímali, ale ze
setkání s ním odešli. Kaifáš jej nechal pečlivě sledovat, možná
někdo zapisoval Ježíšovo kázání.
Který biskup by nebyl rád, kdyby ve své diecézi měl někoho, kdo
dělá zázraky? (Ale musel by s vrchností ladit a nosit svému knížeti
vlečku a nesměl by chodit do dveří první.)
Nazaretští se také
na Ježíše usmívali a čekali, že je ocení uzdravením jejich nemocných.
Kaifáš se už k Ježíšovi nevrátil, Nikodém se nakonec – po
Ježíšově smrti – vrátil.
Ježíš upozorňuje: člověk odchází
od Boha, nikoliv Bůh od člověka.
Odcházíme napřed ve skryté formě.
Potom se ptáme:
„Bože, proč jsi mne opustil?“ – zatímco my jsme opustili Boha.
My zpochybňujeme hodnověrnost Božího slova!!
Abrahám,
Mojžíš, Eliáš, Jan Baptista to nedělali.
Ježíšova slova v nás
vyvolávají alergii, „musíme“ od nich pryč. Neneseme je.
„Mám
vám mnoho co říci, ale nyní byste to neunesli.“ ()
Některá slova nesnesli ani Petr a Jan.
K tomu se někdy vrátíme.
Jakou šanci má náš bohatý svět, ve kterém žijeme? Nestačí jen
pečovat o zdraví, zážitky a zábavu.
Jak máme my křesťané
pomoci dnešnímu světu?
Pan prof. Piťha napsal několik zásadních
dokumentů o stavu školství v naší republice. Poprosím jej, zda by něco
řekl ke stavu českého a moravského kléru (nevím, zda má k tomu dost
informací, žije v trochu jiném prostředí).
Jak jsme na tom my,
křesťané před Bohem si můžeme zjistit sami. Nejen ze zpovědních
zrcadel. My, proti našim předkům, máme každý Bibli doma. /19
Bůh
má na ledacos jiné názory než my, na spravedlnost, milosrdenství i na
zbožnost.
Když nekosteloví lidé poslouchají, co my říkáme o
Pánu Bohu, nedivme se, že nad takovým „bohem“ mávnou rukou.
(Církevními parádami to nespravíme.)
Nezbývá nám nic jiného, než se poctivě věnovat evangeliu a
neutíkat od nejasných míst, nedělat marnotratného syna v jemnějším,
méně známém vydání.
Jsme někdy marnotratní víc, než si
myslíme. Kolik je míst v evangeliu, která přeskakujeme.
Přece v
jiných dobrých knížkách, natož v učebnicích, některá místa
nepřeskakujeme.
Bůh se nám věnuje více než nejlepší rodiče
svým dětem. Nabízí nám všechna svá slova, ne jen nějaký výběr (podle
našeho vkusu).
Záleží na nás, zda dovedeme říci to, co
marnotratný syn: „Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě“.
Pokorně si přiznat chybu, zamyslet se nad ní a obrátit se.
Forem
opuštění Boha je víc, než by se zdálo a právě ty skryté formy
opouštění Boha jsou nebezpečné a není jich málo.
Starší syn z
podobenství neporušil žádný hřích ze zpovědního zrcadla, ale s otcem
se pro jeho názory na milosrdenství nesnesl. I jemu šel otec vstříc.
Zasedl nakonec starší syn ke slavnostní tabuli?
To je otázka i pro
nás.
Budeme milosrdní (podle božích představ o milosrdenství) k sobě
samotným?
Najde nabídka božího milosrdenství odezvu v nás? Nic by
Boha tak nemrzelo, jako kdybychom se s jeho nabídkou pro svou
(„nenápadnou“ – o to víc zákeřnou) povýšenost minuli.
Poznámky:
*„Což je člověk
spravedlivější než Bůh, čistší muž než jeho Učinitel?“( )
Chápu, že když lidé říkají: „Matka Boží“ a
nerozumí tomu (místo „matka Ježíšova“), že je to svádí. Matku je
třeba poslechnout. Ach ta lidová víra.
Jak to, že lidé
nerozpoznají, že např. slova: „Pomozte mi svými modlitbami udržet
trestající ruku svého syna“, nemohou pocházet od P. Marie? To je ostuda,
že tak málo znají její názory. (Inu z růžence to nevyčtou. Nic proti
růženci, ale Maria se jej nemodlila ani jednou, ale nevynechala jedinou
možnost biblické hodiny, kterou Ježíš doma pořádal, ještě než začal
veřejně učit. Páni biskupové dluží lidem potvrzení, že biblická
hodina je důležitější než lidové pobožnosti.)
Řada
lidí, kteří čtou Bibli špatně (myslí si, že jí sami porozumí) tvrdí,
že Bůh je krutý, pomstychtivý, atd. O co jsme lepší, když si nedáme
práci porozumět slovu Božímu a rozšiřujeme pomluvy, že nás Bůh
potřebuje k tomu, aby Bůh mohl lidem odpustit.
*Nesdílíme s
židy přesvědčení, že je třeba na světě alespoň 35 spravedlivých, a
že kdyby jen jediný chyběl do tohoto počtu, Bůh svět zničí.
„Budeš
souzen podle svých slov.“
„Jakou měrou měříš, takovou
ti bude naměřeno.“
„Proč jsi neodpustil dluh ve výši
čtvrtletního platu, když tobě byly odpuštěny miliardy?“
„Otče náš, odpusť mně, jako jsem já odpustil těm, kteří se
provinili vůči mně.“
Kdyby ovšem někdo byl
„milosrdný“ vůči někomu, kdo se nekaje, kdo nepřizná svou vinu,
nesnaží se ji napravit, uškodil by viníkovi i spravedlnosti. Nepomohl by
mu, kazil by jej, jednal by hloupě.
Být dobrý je ctnost, být
dobrákem je slabost.
„Tlusté čáry“ bez kajícnosti
viníků se stávají křivdou vůči poškozeným.
Na Den
Smíření židé prosí Boha o odpuštění slibů, které Bohu
neprozřetelně dali. Dobře vědí, že Bůh nemůže odpustit selhání
člověka, pokud si to nevyříkali s poškozeným.
Obrazy Božského Srdce a neumělý obraz „Božího
milosrdenství: Ježíši doufám v Tebe“ naše vnímání Božího
milosrdenství nespraví. Je třeba Bohu porozumět a bez pochopení Písma k
tomu nedojde.
Já jsem tě osvobodil z rukou faraónových
a tys
mě vydal do rukou velerady.
-
Lide můj, co jsem ti učinil?
-
Řekni, čím jsem tě zarmoutil! *
Já jsem tě vyvedl z Egypta,
a tys mě za to
bičoval a vydal na smrt.
-
Lide můj, co jsem ti učinil?
-
Řekni, čím jsem tě zarmoutil! *
Já jsem ti otevřel cestu mořem,
a tys otevřel
kopím mou hruď.
-
Lide můj, co jsem ti učinil?
-
Řekni, čím jsem tě zarmoutil! *
Já jsem tě v oblakovém sloupu vedl pouští,
a tys
mě vlekl před Pilátův soud.
-
Lide můj, co jsem ti
učinil? * -
Řekni, čím jsem tě zarmoutil! *
Já jsem tě vodil jako pastýř a sytil tě manou,
a
tys mě tloukl a nasytil potupou.
-
Lide můj, co jsem ti
učinil? * -
Řekni, čím jsem tě zarmoutil! *
Já jsem ti ve skále otevřel pramen vody živé,
a
tys hasil mou žízeň žlučí a octem.
-
Lide můj, co jsem
ti učinil? * -
Řekni, čím jsem tě zarmoutil! *
Já jsem kvůli tobě porazil krále země Kanaán,
a tys holí rozbil mou tvář.
-
Lide můj, co jsem ti
učinil? * -
Řekni, čím jsem tě zarmoutil! *
Já jsem tebe povýšil nad lid královský,
a tys mě
korunoval korunou z trní.
-
Lide můj, co jsem ti učinil?
-
Řekni, čím jsem tě zarmoutil! *
Já jsem tě proslavil svými velikými skutky,
a tys
mě za to ponížil pohanou kříže.
-
Lide můj, co jsem ti
učinil? * -
Řekni, čím jsem tě zarmoutil!
Povstaňte!
Jménem lidu: !!!
...
Pětadvacet let.
Ludva s Martou doživotí.
Tři
sekeru – dva provaz.
Kdo je ten lid?
Po šestnácti letech nás
pustili.
Mne a Martu.
Brzo pak umřela.
Ludva umřel
tam.
Zrušili rozsudek – všechno byla
lež.
Jménem lidu.
Náš soudce nepřišel před
soud.
Skončil prý v
blázinci.
Museli ho zavřít a
hlídat.
Chtěl utíkat, drželi
ho.
Úpěl, že na něj jde pět
chlapů.
*Tři bez hlavy a dva nesou oprátku.
Ten, co nás udal, bydlí vedle.
Bere penzi a kropí zahrádku.
Nemůžu mu odpustit. Není co.
Vedení přec říkalo lidem pravdu.
Co on udělal? Nic!
*Nic?
-
Petr Piťha
-
z knihy Plody zla
„Je to smutné,
jakpak je asi Jiřímu Wonkovi (projížděli jsme okolo věznice v Hradci
Králové a jakpak se asi má v kriminále František Lízna a Václav Malý
a Václav Havel a jak se tam si žije Daně Němcové a Anně Šabatové a
dalším uvězněným ...
Vyprávěl jsem mu o zprávě
„Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných“ o stavu v socialistických
věznicích. Bylo v ní popsáno: Jednoho „kinga“ vězňů potrestali
korekcí. „Kámo, za co tě strčili do díry?“ volali vězňové.
„Ále, přerazil jsem jednomu muklovi sanici“. „Co ti uďál?“
„Svině, nechtěl mi kouřit ptáka!“
Chudák kolega se
kroutil, ale vystoupit z auta nemohl. Byl to hodný a zbožný člověk. Dost
pil, nevím, na co ho estébáci chytli, aby s nimi spolupracoval.
Když jsem nakonec převedl řeč na psy, viditelně pookřál.
(V padesátých letech šlo v kriminálech o život, ale mezi
vězněnými bylo mnoho ušlechtilých lidí a vznikla tam veliká
přátelství. Za normalizace bylo politických vězňů málo a mnoho
násilníků a zvrhlíků, toho jsme se báli.)
Josef v Egyptě
nechal projít své bratry nespravedlivým jednáním a Benjamína (ten byl
synem Ráchel stejně jako Josef) uvěznit jako otroka. Ale bratři Benjamína
nenechali ve vězení, Juda si chtěl s uvězněným Benjamínem vyměnit
místo. – A Josef se rozplakal nad změnou bratří a s otevřenou náručí
je objal.
Škoda, že se neopájíme krásou biblických
příběhů o odpuštění, škoda, že je svým dětem nevyprávíme, aby
věděli, jak se dá spravit chyba a jak získat odpuštění.
„Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“, prosil Ježíš.
Bylo katům odpuštěno? Toť otázka. Pokud se káli! Promlčení
neexistuje. Do nebe smějí jen lidé, kteří stojí o přátelství s
druhými a mají k tomu vůli.
*Boží přátelé mají radost z každého obráceného hříšníka.
Myslíte si, že učitel má větší radost z lajdáka, který
prošel opravnou zkouškou a nakonec nepropadl než z těch, kteří měli
vyznamenání? To snad ne.
*Často nepřemýšlíme nad
Ježíšovými slovy a automaticky je odkýváme, aniž známe pravý smysl.
Slova: „99 spravedlivých“ (kteří si myslí, že pokání
nepotřebují“ jsou řečena ironicky. Copak se Bůh více raduje, z
obrácení lotra po pravici než ze skvostného života Ježíšovy matky nebo
Jana Baptisty?
„Ne každý, kdo mi říká ‘Pane,
Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce
v nebesích. Mnozí mi řeknou v onen den: ‘Pane, Pane, což jsme ve tvém
jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu
neučinili mnoho mocných činů?´
A tehdy já prohlásím:
‘Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte
nepravosti.´
A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní
je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. ...
Ale každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži
bláznivému, který postavil svůj dům na písku. A spadl příval, přihnaly
se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád
byl veliký.“ () To je osud nejen Kaifášův.
-
Potom
zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu. Tu jim Ježíš řekl: „Vy
všichni ode mne této noci odpadnete, neboť jest psáno: ‘Budu bít pastýře
a rozprchnou se ovce stáda.“ Na to mu řekl Petr: „Kdyby všichni od tebe
odpadli, já nikdy ne!“*
Ježíš mu odpověděl: „Amen,
pravím ti, že ještě této noci, dřív než kohout zakokrhá, třikrát
mě zapřeš.“ Petr prohlásil: „I kdybych měl s tebou umřít, nezapřu
tě.“
Podobně mluvili všichni učedníci.
Tehdy jim řekl: „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a
bděte se mnou!“ …
Bděte a modlete se, abyste neupadli do
pokušení. Váš duch je odhodlán, ale tělo slabé. …
Potom
přišel k učedníkům a řekl jim: „Ještě spíte a odpočíváte? Hle,
přiblížila se hodina, a Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků.
(Srov. )
„Pane faráři, svatá ta a ta nám říká, že máme svá
trápení obětovat za hříšníky“.
„Milá paní,
přečtěte si, co si od nás přeje Ježíš.“
„Pane
faráři, ale to je zbožná knížka.“
„Paní, je
evangelium slovem Božím? Přečtěte si v první kapitole Janova evangelia, v
18. verši, kdo zná Boha nejvíce.“
Ale, pane faráři, v té
knížce je psáno, že …“
Inu, některým lidem není
pomoci, i když jim to sám Kristus Pán říká.
Jakou váhu mají naše slova? Nedivme se, že nás
nekosteloví lidé neberou vážně.
Dětem jsem v týdnu
říkal: Ježíšova matka jako děvče litovala, ne že doma neměli vodovod
se studenou a teplou vodou, ale že nemohla chodit do školy. Pak jí to
Ježíš vynahradil. (Brzy oba rodiče přerostl.)