28. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: 2Kral 5,14-17 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 2 Král 5,14-17; 2 Tim 2,8-13; Lk 17,11-19
Datum: 10. 10. 2010
Znáte nějakého člověka, který by nenaříkal na zlo ve světě? 

Je mnoho bohatých, kteří jsou přesvědčeni, že si své bohatství zaslouží.

Je mnoho zdravých, kteří jsou přesvědčeni, že si své zdraví zaslouží.

Je mnoho lidí, kteří jsou přesvědčeni, že by měli dostávat mnohem větší plat.

Je mnoho mocných, kteří jsou přesvědčeni, že oni nemusí dodržovat spravedlnost a pravidla slušnosti. 

Mnoho lidí viní  Boha z nespravedlnosti světa. Sami svůj podíl na zlu ve světě nevidí.

Modlili jste se někdy usilovně  za zdraví někoho, kdo nebyl uzdraven? (Já vícekráte.)

Podle jakého klíče Bůh uzdravuje?

Jakými lidmi se obklopuje? (Také se divíte mocným jaké spolupracovníky si mocní vybírají?)

Podezříváme Boha, že nám nedostatečně přeje. Méně se ptáme, v čem a kde si šlapeme po vlastním štěstí.  

Třeba nám první čtení  a evangelium některou otázku trochu osvítí. 

Jak mnoho nám Bůh přeje?

Pohané si vytvářeli svou představu o Bohu ponejvíce podle svých vládců.

Kde by získali jinou představu? Kolik bylo v dějinách spravedlivých vládců?

Sami dobře víme, jak v představě o Bohu může někoho neblaze ovlivnit třeba nespravedlivý nebo tvrdý otec.

Bůh nám o sobě vypravuje něco jiného. Je milujícím „otcem“ a „matkou“. /1

Ale my to Bohu mnoho nevěříme, jsme poznamenáni neblahými zkušenostmi s mocichtivými autoritami.

Bůh nás zve k osobnímu a krásnému vztahu. Nemá potřebu se vyvyšovat, vládnout podaným, nepotřebuje dvořany, ani lichotníky, ani služebnictvo. /2 

Izraelité žili obklopeni pohany. (Bible je reakcí na pohanství) 

I my jsme obklopení novodobým pohanstvím (slouží se kdekomu a kdečemu). /3

Neseme si v sobě pohanskou představu o Bohu (pocházíme z pohanských národů a pohanský vliv v nás úporně přetrvává). Proto se můžeme od biblické reakce na pohanství i dnes pro svůj život mnoho naučit.
 

Je velice dobré si přečíst celý příběh o Námanovi. (Můžeme z něj vytěžit více než z pohádky o Mrazíkovi nebo Pyšné princezně.) I proto, že se o něm v důležitých souvislostech s našimi otázkami zmiňuje sám Ježíš.

Připomenu jen několik detailů. 

Generál královského vojska Náman byl jedním z nejvýše postavených dvořanů panovníka. Moc je největším pokušením. /4

Generál Náman s téměř absolutní mocí byl malomocenstvím najednou úplně bezmocný (malomocní byli odsouzeni k pomalé smrti, navíc byli vyloučení z blízkosti rodiny a společenství, byli nečistí a pokládaní za prokleté od Boha).

Nechal si poradit od malé  izraelské otrokyně(!) a vydal se do země, jejíž Bůh byl – podle pohanského vidění – poražen asyrskými božstvy.

Přesto, že nakonec nevěřil v uzdravení, vlezl do izraelské(!) řeky.

Když byl uzdraven, vděčně  uznal pomoc Hospodina a stal se jeho vyznavačem – změnil svůj  život.

Stal se vyznavačem Hospodina.

Bůh pro sebe nic za uzdravení  nechce. Je ovšem rád, když přijímáme jeho pomoc a dáme na něj. (Nikdo jiný nám přece nemůže poradit tolik co Bůh. I my jsme rádi, dá-li druhý na naši dobrou radu.)
 

Příběh s malomocnými z evangelia jde ještě dále.

Devět malomocných mezi sebou sneslo Samaritána. Zřejmě slyšeli dobré zprávy o Ježíšovi. Obrátili se s prosbou na Ježíše, coby Rabbiho. Viděli v něm Učitele, Mistra, to je víc než kdyby jej pokládali za zázračného léčitele. /5

Pozor, Bohu poděkovalo všech deset (přinesli děkovnou oběť do chrámu), ale jen jeden – Samařan(!) – se vrátil k Ježíšovi. Rozpoznal v něm Mesiáše a zařídil se podle toho.
 

Devět uzdravených se Ježíšovými učedníky nestalo. Poděkovali Bohu, asi o Ježíši a o uzdravení vypravovali jiným, možná Ježíše některým nemocným doporučili, ale otázku po Mesiáši si nekladli. Do Ježíšových služeb, do služeb božího království, se nedali.
 

Počínání devíti uzdravených Judeiců ukazuje, jak se řada lidí v nouzi obrací k Bohu, jak často i slibují hory doly, ale jakmile trápení pomine, jejich potřeba Boha končí. Potřebný dostal to, co mu scházelo – zdraví. Víc od Boha nečeká, dál si žije po svém, stačí si sám. Bůh je pro něj jen Lékařem těla. Nepotřebuje Přítele, myslí si, že je celkem slušný, nepotřebuje se měnit, nepotřebuje pomoc pro své názory a pro svůj život. Nepotřebuje se nikam obracet, jde správným směrem, je přesvědčen, že nikomu neubližuje, neškodí, nezůstává dlužen, nežije pod míru a své bohatství (jakékoliv) si zaslouží.
 

Extrémem takových lidí  je uzdravený ochrnutý u rybníka Bethesda. (J 5,1-18) Ten dokonce Ježíše nakonec udal, přesto, že jej Ježíš varoval: „Nehřeš, aby tě nestihlo něco horšího.“ 

Nenechal si od Ježíše  říci.

Pozorujeme jak někteří lidé, dokud jsou něčím skřípnutí, dokud nemají velikou moc, se chovají docela slušně. Jakmile postoupí v nějakém bohatství (u moci se to projevuje nejvíce) začnou se povyšovat  a trápit druhé. /6

To vše je pro nás vážným varováním.  

Kdysi jsme přemýšleli, jak Bůh zasahuje do našich životů. Došli jsme k tomu, že tak, jako moudří a milující rodiče zasahují do života svých dětí.

Můžeme tedy z dnešních čtení usoudit, že Bůh někdy nemůže vyslyšet některé lidi, protože potřebují být v nouzi, potřebují být v bryndě? Uzdravení by jim zřejmě neprospělo. /7
 

Proto je důležité hledat, co mě chybí, hledat příčinu našeho trápení, poučit se z chyb vlastních i cizích.

Potřebujeme neztrácet hlavu, když se proviníme nebo jsme se dopustili chyb a hledat, co znamená  být dobrým křesťanem, i když se mi daří dobře.

A nepřehlížet v Bibli místa náročnější na porozumění.  

Někteří lidé umí  rozlišit, že být zachráněný je víc než být uzdravený. 

Příběhy o malomocných jsou nám vážným varováním. Malomocenství je v Bibli důležitým obrazem. Český název „malomocný“ je velice výstižný. /8 

Je dobré nejen přijímat a brát, ale také přispívat k záchraně druhých.

Nejen si nechat sloužit, ale také sám sloužit druhým.

Šidíme svět a druhé nejen špatnými činy, ale také svou pohodlností, zbabělostí, neochotou a  nesolidaritou. 

Bůh nám přeje víc než  si připouštíme.  

----------------

Poznámky:

                  /1     „Matka“ i „otec“ jsou obrazy o Bohu. V patriarchální společnosti (v které se vytvářela Bible a v které dodneška žijeme) převažuje obraz „otce“. 

 

                  /2     Jestliže my Boha chválíme, není to lichocení ani touha něco od Boha vyzískat. Přátelství má svou kulturu, dobrořečení Bohu nebo člověku patří k umění spravedlivě a nezištně ocenit, pochválit a poděkovat.  
 

                  /3     Dnes sice nenazýváme to čemu sloužíme božstva, ale nejsme v jejich područí méně než naši pohanští předkové. 

                  /4     Mocní nemívají opravdové přátelé, spíše bývají osamocení. K přátelství je třeba svobody.

U knížecích dvorů  (a v harémech) většinou vládne vedle touhy po přízni vládce také vzájemná nesnášenlivost, řevnivost a nenávist dvořanů. Každý chce získat pro sebe co nejvyšší postavení a výhody.

             Skoro každý máme nějakou moc nad jinými. Nadřízený má moc nad podřízenými, úředník, policista, soudce nad občany, lékař nad pacienty, učitel nad žáky a studenty, psycholog nad klienty, rodiče nad dětmi, starší sourozenec nad mladším, vzdělaný nad nevzdělaným …

 

                  /5     Židovství ani křesťanství nemá duchovního vůdce jakým je východní guru, který je bezmezně a slepě uznáván a poslouchán. Rabbi nebo farář jen doprovází člověka na jeho cestě. Odpovědnost a poslušnost vlastnímu svědomí leží na doprovázeném.
 

                  /6     Vzpomeňme na šikanující – byli kdesi nějak poníženi. Vzpomeňme na jednání všelijakých kápů, na jednání příslušníků lůzy, kteří se dostali k mocí.

 

                  /7     Rodiče nemají pořizovat psa dětem, které se nedovedou o zvíře postarat. Rodiče by neměli kupovat auta a motocykly dětem, které se nechovají odpovědně nejsou schopni dodržovat pravidla. Atd.
 

                  /8    Bylo by užitečné jej srovnat s větou: „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi“. (J 1,18)