5. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 5,13-14 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Iz 58,7-10; 1 Kor 2,1-5; Mt 5,13-16 (najít další)
Datum: 6. 2. 2011
Izajášova 58. kapitola je tak důležitá, že stojí za přečtení a samostatnou úvahu. Pozorně si ji alespoň celou nejprve přečtěme.  

Obraz soli a světla je srozumitelný. /1

Jsou ale slova: „Vy jste sůl země“ pochvalou nebo výzvou?

Slova: „Takového člověka nám tady bylo potřeba jako soli“, jsou uznáním.

Chválí nás Ježíš  nebo jsou jeho slova úkolem?

Podvědomě vypínáme prsa, rádi je bereme jako pochvalu.

Ježíš umí pochválit, ale řekl by Ježíš minulým křesťanům nebo nám, dnešním křesťanům: „Dělali jste a děláte, co máte dělat“? 

Velice si přejeme, aby na předních místech zasedl někdo, kdo dá věci do pořádku. Kéž by např. byl ministrem poctivý a neúplatný člověk, aby byl solí na ministerstvu. /2

Zkažený politik musí  pryč.   

Co nám říká Bůh ústy proroka Izajáše?

Nakolik jsme v dějinách těm slovům dostáli? Jak jsme řešili sociální těžkosti?

Nedivme se, že přišli jiní a začali to řešit místo nás.

Králové, císař, šlechta, biskupové, to všechno byli lidé, chodící do kostela. Brali vážně příkazy SZ (o propouštění otroků každých 7 let, milostivé léto …)? Péče sv. Anežky o chudé a nemocné nebyla běžným programem. Těch, kteří žili podle evangelia, bylo nepatrně. /3
 

Měli jsme a máme být solí  země!

Kdyby křesťané dodržovali alespoň pravidla Starého zákona, nemohli by vznikat boháči a proletariát, mocní a utlačovaní.

Křesťanství bylo po staletí státním náboženstvím, ale společnost nebyla budovaná ani na základě starozákonních požadavků, natož podle křesťanských požadavků („nepomine ani čárka z Tóry“, prohlásil Ježíš).
 

Byly doby, kdy bylo dokonce zakázané čtení Bible (především SZ). Kvůli sociálním nařízením a textům sociálních proroků, kteří nedodržování božích přikázání kritizovali.

Až společenský  tlak odspodu (vzpoury nevolníků a dělníků) donutil vládce, aby začali jednat aspoň trochu lidsky. /4 

Máme sklon se vymlouvat na nepřízeň a pronásledování křesťanů. Neumíme rozpoznat, že pronásledování je často následkem toho, že nesolíme, a že jsme vydáváni k pošlapání. 

Po staletí boháči chodili do synagogy nebo do kostela, jenže sociální problémy neřešili, Písma se nedrželi.

Aby si uchlácholili svědomí, stavěli krásné kostely nebo do nich pořizovali nákladné předměty. 

Místo skromného života (aby mohli pomáhat potřebným), občas drželi půsty, případně  se bičovali a navzájem se ubezpečovali, že jim za to Bůh udělí  nebeské vyznamenání. Místo Bible četli legendy o asketických skutcích světců.  

I dnes je snazší prosit svaté  o získání milostí u Boha než pomáhat potřebným a utištěným. /5 

 

Kdybychom byli pořádnými křesťany a včas řešili sociální těžkosti, byly by osudy Evropy a dalších kontinentů, kam se „křesťanští“ Evropané vylili, jiné.

Nebyli jsme ani na úrovni Izajášových slov.

Nebyli jsme solí země, nesolili jsme společnost pořádným křesťanstvím. Pošlapáváni jsme proto, abychom se vzpamatovali (ne abychom se chlubili mučednictvím). 

Dodneška pykáme za povrchní  křesťanský nátěr minulých staletí. Neřídili jsme se biblickými pokyny a pravidly. O králi jsme říkali „Král z Milosti Boží“ místo „král (papež) z božího dopuštění“.
 

Život v porušeném světě je náročný, pro mnoho lidí je tvrdý, nezřídka krutý.

Kde slanost brát?  Soli je dána.

Nám ne?  Bůh o nás pečuje. Nechce po nás nic, co bychom nedostali nebo nemohli dostat.   

Japonci se k sobě chovají slušně, vědí, že zlo přináší těžké následky.

Židé usilují o spravedlnost, váží svá jednání, vědí, že jim hrozí oko za oko, život za život.

My, křesťané, víme o milosrdenství  Božím, Ježíš nás pozvedá a nadnáší. Ale místo, aby nám smilování Boží bylo o to větší pobídkou, zapomínáme na svou službu, na odpovědnost za druhé. /6 Ježíšovo přátelství  přijímáme jako ocenění nás samých, jako odměnu za zásluhy. Často se povyšujeme nad druhé. A přitom nás nezřídka nevěřící lidé zahanbují svou ušlechtilostí.  /7
 

Máme křesťanstvím  žít a případně ho i obhájit, ale nemáme jej vnucovat a vynucovat, tím naděláme víc škody než užitku.

Kážeme druhým, jak se mají chovat, vyzýváme je ke smíření, ale sami nejsme ochotní ustoupit ze svých pozic (ideologických). /8  

Dostali jsme a nabízí  se nám mnoho. Jsem-li křesťanem, mám být spravedlivým člověkem, příkladným partnerem v manželství, rodičem, tchánem a tchyní, synem, dcerou, snachou. Jsem-li řemeslníkem, mám být  vyhlášeným řemeslníkem, úředníkem, soudcem …, student má být solí a světlem ve třídě.

A pak se budou naplňovat Boží sliby z Iz 58. kapitoly.   „......dřív, než domluvíš (v modlitbě), řeknu: tady jsem.“

Jestli nevěříme Božím slibům, je zbytečné chodit do kostela, hlásit se ke Kristu a Boha o něco prosit.  

Bůh po nás nechce bezchybný  život, ale přiměřenou odpovědnost za dary, které vrchovatě  dostáváme. Dobře známe podobenství o nemilosrdném služebníkovi. /9  

Posmíval jsem se komunistům – nemocnice přejmenovali na Ústav národního zdraví. V nemocnici není jediný zdravý. Primáře trápí plotýnky a kotelníka žlučové kameny.

Jednáme podobně. Zapomněli jsme, že jsme v církvi jeden hříšník vedle druhého, církevní tituly a kostýmy to nezakryjí (říkali nám v semináři: „V sakristii svlékneme člověka a oblékneme kněze“). Jestli si včas nepustíme k tělu pohádku „Císařovy nové šaty“, hrozí nám, že po smrti řekne poslední děcko v nebi: „Císař je nahý“.
 

V naší společnosti se mnoho lidí čím dál víc stará jen o sebe: „Chci se mít rád, chci žít příjemně, chci zážitky.“

Jenže k ozdravení světa nestačí, abych nekradl a usmíval se na druhé. 

Slyšíme rady: „Přej si štěstí – a budeš štěstí mít. Věř, že ti dobré věci přijdou naproti – a uvidíš, že se tak stane.“ Řada lidí se nechá zhloupnout.

Ale bez výchovy svědomí  zpovrchníme a zvlčíme. 

Poprvé jsme u nás v Letohradě zažili, že někdo vzal z kabátu odloženého v šatně klíče od auta a auto ukradl. Lidé z velkých měst nám možná řeknou, že u nich jsou takové případy častější.

Podle čeho se budeme v naší společnosti řídit? A jak ve světě?  

Bylo by dobré ukázat jiným kulturám, muslimské, buddhistické, hinduistické, že Ježíš přináší ještě lepší řešení  než Mohamed, Budha nebo kdejaký guru.

Jedno zrnko soli, stejně  jako jedno obilné zrno, mnoho nepořídí. 

Proto Ježíš stojí  o učedníky a posílá nás do světa.

„Světlu“ jsme se nestačili věnovat. Třeba někdy příště.  

-----------------------------------------

Poznámky:

                  /1     Sůl zabraňuje hnilobě, konzervuje, dodává jídlu chuť. Sůl byla používána k očišťování (oběti se solily, novorozeně bylo potřeno solí na znamení ochrany před zlem. Vzácné návštěvy vítáme chlebem a solí. Nabídnout chléb je výrazem nabídnutého přátelství, přijmout chléb je znamením přijatého přátelství. Chléb se navíc solí, aby přátelství ani v budoucnu nic nenarušovalo a nekazilo.
 

                  /2     Karel Schwarzenberg se pokouší něco dobrého v politice udělat. Nemůže čekat, až mu zvolíme lepší politiky. Riskuje, sedí mezi podvodníky.

Důvěřuji mu, že neztratí svou poctivost, že není naivní a nesoudí  lidi jen podle sebe. (Po revoluci lidé  šlechtu nesnášeli, církev měla kredit veliký.  K. Schwarzenberg si mnohé lidi získal, církev svou pověst ztratila.)

(Nedávno byla delegace politiků v zahraničí, když  televizní kamera Karla Schwarzenberga zabírala, hned začal zívat.

Svým  „spánkem“ často sděluje chytrým něco, co nemůže dost dobře říci slovy. 

Po revoluci, při prvním natáčení televize v katedrále, kameraman po bohoslužbě filmoval krásnou řeholnici (také se mi líbila) v lavici modlící se v tichu a zbožné póze se zavřenýma očima. Věděla, že ji filmují – a podržela. Škoda.)
 

                  /3     Místo, abychom podle příkladu svatých následovali Ježíše, degradovali jsme je na nebeské dvořany, kteří nám mají získat u Boha protekci.

(My, čeští katolíci, ani život našich světců  neznáme, stačí nám jejich jména pro přímluvné  modlitby. Mimo naše svaté jiné  osobnosti neuznáváme. Kolik z nás zná J.A. Komenského?

Ani film o něm nikdo nenatočil.)  

                  /4     Proč  se zaměstnanci biskupských statků  často stali komunisty? Církev dodneška nedokázala zaplatit své  zaměstnance. Zacpává jim pusu náboženskými frázemi.

Dnes nutí  část veřejnosti lékaře, aby se obětovali. Obětavost nemohu vyžadovat od druhých. Každému přeji spravedlivou mzdu. 

Vezl jsem jednou autem lanškrounského faráře Josefa Kacálka. Ukázal jsem na krásnou barokní  sochu sv. Jana Nepomuckého. „Církev většinou víc investovala do kamení než do lidí“, pravil. Byl to úctyhodný proletářský farář. Jan Zlatoústý vícekrát prodal drahé předměty z kostela a penězi pomáhal chudým. 
 

                  /5     Dnes opět mnoho lidí  obdivně vzhlíží k pravoslavné bohoslužbě a zbožně vzdychá: „Ach, to je tajemství“. (Tam se podstatné odehrává za ikonostasem. Kdo by šel do divadla, kde se hraje za spuštěnou oponou?)

Řada lidí se vrací k latinské liturgii. Nechtějí slyšet slova k proměně života a zastírají to tvrzením o nepodstatných věcech. Kolik textů z Bible jsme vyslechli, kolik modliteb pronesli, kolik požehnání jsme přijali, kolikrát jsme se účastnili Stolu Páně? Kde ta milost působí? Záleží na množství darů nebo na naší spolupráci s Bohem? Kde je chyba?

Za minulého režimu jsme si na nic nemohli hrát. Některým lidem ta zkušenost nepomohla. Pro někoho je snazší se halit do lesku bohoslužeb než sebrat na ulici pohozený papír. Je snazší jednou za rok umýt dvanáct umytých nohou, než „jít dvě míle“ s člověkem, který se dostal na dno nebo je v opovržení naší nebo veřejné společnosti.

 

                  /6     Jeden z farizeů  pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a posadil se ke stolu. V tom městě byla žena hříšnice. Jakmile se dověděla, že Ježíš je u stolu v domě  farizeově, přišla s alabastrovou nádobkou vzácného oleje, s pláčem přistoupila zezadu k jeho nohám, začala mu je smáčet slzami a otírat svými vlasy, líbala je a mazala vzácným olejem. Když to spatřil farizeus, který ho pozval, řekl si v duchu: "Kdyby to byl prorok, musel by poznat, co to je za ženu, která se ho dotýká, že je to hříšnice."

Ježíš  mu na to řekl: "Šimone, chci ti něco povědět." On řekl: "Pověz, Mistře!" –

"Jeden věřitel měl dva dlužníky. První byl dlužen pět set denárů, druhý  padesát. Když neměli čím splatit dluh, odpustil oběma. Který z nich ho bude mít raději?"

Šimon mu odpověděl: "Mám za to, že ten, kterému odpustil víc." Řekl mu: "Správně jsi usoudil!" Pak se obrátil k ženě a řekl Šimonovi: "Pohleď na tu ženu! Vešel jsem do tvého domu, ale vodu na nohy jsi mi nepodal, ona však skropila mé nohy slzami a otřela je svými vlasy. Nepolíbil jsi mne, ale ona od té chvíle, co jsem vešel, nepřestala líbat mé nohy. Nepomazal jsi mou hlavu olejem, ona však vzácným olejem pomazala mé nohy. Proto ti pravím: Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje."

Ženě  řekl: "Jsou ti odpuštěny hříchy." (Lk 7,36-48

                  /7      Nicholas Winton teď  v Praze řekl: „Nevěřím v Boha. A nemyslím si, že v něj věří moc lidí. Ani mnoho z těch, kteří chodí do kostela, v něj nevěří. Lidé se na něj obracejí, třeba když jsou nemocní.  Jak si mohou myslet, že právě jim se bude Bůh věnovat jako prvním? Myslím si, že náboženství podněcuje napětí mezi lidmi. Odvádí nás to od odpovědnosti za své vlastní životy, když si myslíme, že přijde někdo zvenku, kdo nás zachrání...

Spoléhám na základní  lidskou morálku. Věřím v kompromisy, ve slušnost a úctu k ostatním. To je to, co může lidi zachránit. To je to, v co by měli lidé věřit.“ 

     Winton žádal v r. 1938 řadu zemí, aby přijaly židovské děti. Vyhověla jen Británie. (Dánsko a Švédsko přijalo jen asi 25 dětí). Paradoxně angličtí židovští rabíni byli velice proti tomu, aby židovské děti byly přijímány do nežidovských rodin. Inu, my máme vždy ještě jiná kritéria(!) než lidská, zachraňující život. Pak se ošíváme a urážíme, když nám někdo řekne pravdu do očí. 

Winton je starý  pán, žádnou kariéru nikdy nedělal a je velice skromným  člověkem.

M. Gándhí  byl velice ovlivněn Ježíšem –  zvláště Horským kázáním, které přijal (na rozdíl od většiny křesťanů) za své. Křesťanem se nestal, neboť křesťané jej zklamali.
 

                  /8     Opět jsme slavili ekumenickou bohoslužbu. V brožuře vydané Ekumenickou radou k týdnu ekumenických modliteb se v průvodním dopise říká: „… Naše sjednocení kolem jednoho oltáře je pouhými lidskými silami zoufale nemožné. Bez našich modliteb nebudou mít teologové a další odbornici dostatek světla a dobré vůle k společnému hledáni cesty k jednotě, bez ní nebudou mít představitelé církví, odpovědni za konkrétní kroky k jednotě, dostatek pokory, odvahy a vytrvalosti v hledání vůle Boži na této cestě a bez ní především nebudou věřící všech vyznání ochotni společně dojednané a připravené kroky k jednotě přijmout.“

Tomu nerozumím. Proč ta převodová páka modliteb přes Boha na lidi? Modlitba vychází z naslouchání Bohu, Jestli nás Ježíš vybízí k domluvě, „aby jedno byli“, pak je nutné naše „obrácení se“ k Bohu (zatím jdeme na opačnou stranu!) a k jeho slovům. Nějaké další ozařování od Boha nebude.

Jestli nebudeme solit, budeme pošlapáni. Kdo to zažil, ví, o co jde. Však jsme se také za minulého režimu k ostatním křesťanům nechovali povýšeně.

Už  moji prarodiče dobře vycházeli s evangelickými sousedy. Rodiče se s evangelíky sblížili ještě více, mluvit s nimi o Bohu bylo snazší než s mnoha katolíky. Když jsme po koncilu slyšeli o možnosti ekumenismu, zajásali jsme. Desetiletí spolupracujeme a žijeme s nekatolíky, ani komunistům se přes jejich veliké snahy nepodařilo nás rozdělit, Ježíš za jednotu prosil Otce. To Ježíšovy slzy a krev a slzy a krev popravených křesťanů za války i v době komunismu – to vše je ještě málo? U koho a kde je to zaseklé?

S ostatními křesťany v naší zemi souhlasně věříme, že při společném naslouchání Slovu Božímu je Bůh osobně přítomen, věříme, že ve společenství v Ježíšově jménu je Ježíš skutečně mezi námi. Stejně věříme, že v hostině Večeře Páně se setkáváme s Ježíšem.

Proč  tato základní společná  shoda nestačí k tomu, abychom se setkávali u Stolu Páně? 

Nedělám si iluze o úrovni křesťanů v porozumění Eucharistii.

Kdo ví, jak by dopadly naše odpovědi na otázku, proč  přicházíš ke Stolu Páně? (Víra, že se v Eucharistii setkáváme s Kristem, nestačí, to ví i satan.)

V našich kostelech nekontrolujeme úroveň vědomostí a morálky katolíků. Proč jiné (nekatolíky) měříme jiným metrem? Dvojí ceny v hospodách v devadesátých letech byly ostudné. Oběd pro cizince byl dvakrát dražší než pro nás.

Nestačila by pro společnou Večeři Páně ekumenická  dohoda o základní úrovni biblických znalostí, o něco vyšší než pro děti, jdoucí poprvé ke Stolu Páně? Například: probrat ve všech církvích Janovu 6. kapitolu a Pavlovy texty o Večeři Páně. (Ať k tomu nejlepší biblisté vypracují dobrý komentář.)

Za další hledání  porozumění Ježíšově  hostině je pochopitelně odpovědný každý křesťan.

Řada skvostných křesťanů, dokonce mučedníků, se společného Stolu Páně nedočkala. Začínám se obávat, že se toho ani já do smrti nedočkám.  

Během staletí  hádek a sporů obě strany řekly věty, které nechtějí  odvolat, a teď se nahoře pracně hledá, jak z toho vybruslit, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Přece nejsme starověcí orientální králové, kteří podle svých zákonů nemohli odvolat slova, jež jednou vyřkli – pokládali se za vyslance bohů.

Co by nám Ježíš  poradil? Jeho hostina není za odměnu, ale je pokrmem a posilou pro hříšníky (kteří chtějí být lepší).

Nezveme ke stolu kdekoho, ale křesťan z jiné církve není kdekdo. Že bychom na svatbě nepohostili i ušmudlané děti (mohu jako příklad uvést: rómské děti?) ze sousedství, které se přišly podívat na nevěstu?

Bůh nemá  žádné nevlastní děti! Ježíš se dotýkal hříšníků i malomocných. Přísně pokáral apoštoly, když odstrkovali ty, kteří s nimi nechodili (srov. Mk 9,35-41).

Řada znesvářených národů našla společnou řeč. Němci a Francouzi, Češi a Němci, … se nakonec smířili. Jak by se mohly smířit další národy, když my křesťané toho nejsme schopni. Plamenná prohlášení k druhým, k vzájemnému podání si rukou – to nám jde, ale jaký příklad dáváme?

Bude nám naši neochotu Bůh trpět? Už jsme zakusili, co znamená vydání soli k pošlapání (srov. Mt 5,13-17 (najít předchozí)). Křičet, že jsou křesťané pronásledovaní, je málo. 

     Opět jsme z ekumenické bohoslužby odešli polosytí, polohladoví a napůl smutní.

Říkáme to pokorně a s modlitbami. Naše slova mají svou váhu, můžeme vyjmenovat ty z našich rodin, jejichž krev byla v posledních sto letech nevinně prolita a s nimiž jsme i my léta a léta plakali!

Říkáme to jako potomci těch, kteří se nejen hádali a ubližovali si, i jako potomci těch, kteří od začátku rozkolů toužili po jednotě křesťanů. 

Kdo a kdy odvalí  kámen zákazu o společné účasti na Večeři Páně? Kristus ten kámen nepřivalil.                               

                  /9     Petr se ptal Ježíše:  "Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?"

Ježíš  mu na to odpověděl: "Pravím ti, ne sedmkrát, ale až  sedmdesát sedmkrát."

"S královstvím nebeským je to tak, jako když se jeden král rozhodl vyžádat účty od svých služebníků. Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který byl dlužen mnoho tisíc hřiven. Protože mu je nemohl vrátit, rozkázal ho pán prodat i s ženou a dětmi a se vším, co měl, a nahradit ztrátu. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: `Měj se mnou strpení a všechno ti vrátím!´

Pán se ustrnul nad oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil. Sotva však ten služebník vyšel, potkal jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denárů; chytil ho za krk a křičel: `Zaplať mi, co jsi dlužen!´ Jeho spoluslužebník mu padl k nohám a prosil ho: `Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!´ On však nechtěl, ale šel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí dluh.

Když  jeho spoluslužebníci viděli, co se přihodilo, velice se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všecko, co se stalo.

Tu ho pán zavolal a řekl mu: `Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil;

neměl ses také  ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já  smiloval nad tebou?´ A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh.

Tak bude jednat s vámi můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý  svému bratru."

(Mt 18,21-35