Velký pátek

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 18,1-9 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 52,13-53,12; Žid 4,14-16; Žid 5,7-9; Jan 18,1-19,42
Datum: 22. 4. 2011
Velikonoce jsou svátky svobody, přátelství, života a vzkříšení. (Svobody božích dětí, přátelství až na smrt, až za hrob, nového života.) 

I o posledních Ježíšových velikonocích židé nadšeně slavili svátky svobody. Osvobození jejich předků z egyptského otroctví jim bylo nadějí svobody od římské okupace.

Slavili svátky Božího slitování, božího milosrdenství, a přesto se řada církevních pohlavárů snížila k nenávistné válce proti nazaretskému tesaři.

Židovský papež Kaifáš těžce nesl neúspěch svých kroků proti Ježíšovi. Strašně se Ježíšovi pomstil – žid nikdy nemohl být popraven barbarskou smrtí otroků.

Kaifáš děkoval Hospodinu za jeho milosrdenství - a hned na to se nemilosrdně a zlomyslně mstil. 

Nám nejde o odsuzování  druhých, ani Kaifáše.

Nám je třeba, abychom tu strašnou smrt nepřipisovali božímu scénáři.

A abychom nepodcenili své nesnášenlivé sklony k některým lidem, svou zbabělost a neústupnost svých náboženských názorů (peklem se hrozilo především těm, kteří měli jiné náboženské názory).   

Ukřižování mluví  o ponižování lidské důstojnosti – námi zbožnými(!). Nezakrývá bídu a selhání lidu božího (synagógy, církve).   

Nemáme si na Velký pátek hrát na „jeruzalémské ženy“, které Ježíše litovaly: „Chudák, sotva plete nohama“.

„Naříkejte na sebou a nad svými dětmi, špatně jste je vychovaly“, řekl jim Ježíš. 

Ježíše už nebolí  tělo. Trpí ve svých bratřích. „Co jste udělali komukoliv – udělali jste mně. Dobré i zlé.“  

Všechny tři biblické  texty jsou nadějné. (Konečně máme slušný překlad Izajáše  o božím služebníku /otroku. Janovy pašije nejsou Gibsonovým krvákem, ukazují Ježíšovo povýšeni - velikost Ježíšovy obětavosti pro záchranu hříšníků. Neodplivl si a neodvrátil se ani od Kaifáše.)

Poslední slovo nemá  nenávist, hřích a smrt.  

Kříž je hrůzným znamením. Pohoršujícím znamením. V rodině Milady Horákové by si nevystavili fotografii Milady Horákové na šibenici!

Zvolili jsme si to znamení z vděčnosti. Chtěli jsme mít před očima: „Tak daleko jde boží láska k nám hříšným!“.

(Že jsme kříž leckdy snížili na ornament, že byl používán ve válečných taženích jako korouhev, že se někdo nedbale žehná znamením kříže, je naše veliká bída a neomluvitelné zneužití).

Zvolili jsme si to znamení  pokorně. Jako výstrahu pro sebe sama:  „Tak daleko jde nesnášenlivost (i náboženská) k člověku!“  

Kdybych mohl, navrhl bych, abychom se po přežehnání znamením kříže navíc pleskli přes levou i pravou ruku. Možná i přes pusu. Abychom tím znovu a znovu přijali rozhodnutí: „Nebudu ubližovat druhému“. (Kdybychom to deset let pokorně a poctivě dělali, třeba by to přispělo k zušlechtění našeho jednání s druhými.) 

Židé si zacpávají uši, když slyší, že se Bůh stal člověkem. Vědí, že mezi velikostí Boha a člověka, navíc hříšného je obrovská propast.

My říkáme: „Bůh je tak veliký, že mu žádný člověk není malý“. Žasneme nad soucitem Boha k člověku.

Nikdy nepřišlo nikomu na rozum, že by Boží syn dal život pro to, aby se lidé mohli přesvědčit o jeho hodnověrnosti a nezištnosti. Aby mohli přijmout nový způsob života božího království.  

Velikonoce nás vedou k obdivu a vděčnosti, jsou pro nás nejsilnější motivem…