4. neděle velikonoční

Třetí týden slavíme Velikonoční vítězství. Boží přátelství naštěstí  nepadá s naší nevěrností.

O Velikonocích jsme se jednou provždy přesvědčili o Ježíšově věrnosti (až na smrt, až za hrob).  

Chtěl jsem zrekonstruovat biblickou hodinu, kterou Ježíš věnoval emauzským učedníkům, ale nepodařilo se mi to. /1  

Ježíšovo podobenství  „Já jsem dveře“, je jedno z nejkratších. Pochopit je dá ale určitou práci a vyžaduje nechat si „otevřít mysl“ (srv. Lk 24,45).

K  porozumění je dobré si nějaký čas všímat dveří. (Podobenství je modelem.) /2

Dveře slouží k vcházení i vycházení, chrání ty, kteří za nimi žijí.

U některých dveří bychom se báli nebo ostýchali zazvonit nebo vzít za kliku. /3  

Ježíš mluví o dveřích do ovčince. /4

Mnoho lovců lákalo a láká lidi do svých pastí a ohrad. (O zlodějích jsme mluvili před třemi roky, i my můžeme lehko ošidit, okrást své  děti, např. neuvedeme-li je do Ježíšova způsobu modlitby.)

Mnoho lupičů vniká  i do božího ovčince a snaží se získat ovce pro sebe.

Nepřicházejí „dveřmi“, mají své cíle a metody.

Neznají ovce „jménem“  – jejich osud je nezajímá, jde jim o kořist. Kdo je naivní, kdo si netrénuje a nepoužívá rozum a nedává si bedlivý pozor, často prohlédne úmysly kořistníků až pozdě. /5  

Ježíš mluví o božím „ovčinci“ (ne o jiných kulturách a říších), o lidu Hospodinově. Vychází nám vstříc, přichází  jako přítel, vypráví, jak je boží království uspořádáno, svým jednáním nám dává zakoušet (od prvního úsměvu až po mytí nohou), co jeho přátelství obnáší.

Koho tyto hodnoty zajímají, kdo si cení života, rozumu a svobody a ocení Ježíšovu nabídku, může vejít.   

Ze starého Izraele nebylo mnoho těch, kteří do Ježíšova ovčince vešli.

Kaifáš nikdy u Ježíšových dveří do Božího království ani nezaklepal. /6

Jidáš měsíce vcházel i vycházel, ale pak ztratil zájem. /7

I ostatní apoštolové  přestali věřit, že Ježíšovy dveře jsou dveřmi Mesiáše (a „vrátili se ke dveřím rabínským“). Ty Ježíš vyhledal, pomohl jim najít jejich chyby a umožnil jim znovu vejít.  

Pozorujeme, že ani apoštolové  nevěnovali napoprvé Ježíšovu hlasu dostatečnou pozornost. /8

Až po Ježíšově  ukřižování nahlédli, že Ježíšovo vyučování podcenili (včetně podobenství o dveřích). 

Po Ježíšově vzkříšení  se znovu k Ježíšovým slovům vraceli, znovu je promýšleli, vyučovali podle nich a nechali je zapsat.

I my se po čerstvém zážitku Velikonoc znovu vracíme k Ježíšovým předvelikonočním slovům a znovu je promýšlíme. /9

Proto se vracíme k podobenství  o dveřích.  

Poučeni z chyb apoštolů (kteří chodili s Ježíšem v mnohem větší míře než my) se ptáme, nakolik my „známe“ Ježíšův hlas. 

(Křtem jsme do Ježíšova ovčince sice vstoupili, ale už víme, že nestačí být jen na správném místě.)

Vzpomeňme, jak se nazaretští  věřící urazili, když jim Ježíš připomněl, že jejich otcové pronásledovali proroky.

Nechceme opakovat do nekonečna tyto chyby, 20. století nás strašně vytrestalo. /10

Naši předkové nedocenili jedinečnost Ježíšových dveří a závažnost Ježíšových slov. Existují snad nějaké jiné dveře vedoucí k míru a pokoji?  

Ale my jsme v mnoha ohledech bohatší než naši předkové. I o ty trpké zkušenosti selhání 20. století.

Nebudeme-li před nimi utíkat, dokážeme-li pojmenovat chyby našich otců a jejich příčiny, může nám znovu a silněji zazářit velikost Ježíšova vyučování.  

Přiznání chyb samotnými apoštoly nás povzbuzuje, abychom se nebáli odkrývat naše chyby.

Zkusím pojmenovat, co se stalo později v historii s „Ježíšovým hlasem“, proč jsme vůči němu dlouhou dobu nedoslýchaví.  

Za nějaký čas po Pavlově  misi mezi pohany začal narůstat počet křesťanů nad židokřesťany. Jenže ti neprošli židovským vzděláváním, neuměli ocenit genialitu biblického vyučování. Ježíšova podobenství a biblické příběhy jim – oproti antické filosofii – připadaly primitivní a tak křesťané vůči helénistům trpěli méněcenností. /11

Když se (vedle jiných vzdělaných křesťanů) pak objevili Augustin a později Albert Veliký  a Tomáš Akvinský, kteří antickou filosofii znali, použili filosofii a její jazyk jako nástroj k zformulování křesťanského učení do teologického systému. /12

Jenže ten mohli obsáhnout pouze lidé vzdělaní. Ve středověku byla malá skupina teologicky vzdělaných lidí (Mistři na univerzitách) a pak masa prostých věřících – těm byla nabídnuta pouze lidová zbožnost. (Vzdělání kněžstva bylo nevalné úrovně.) Bohoslužby v řeči lidu, geniálně prosazené Cyrilem a Metodem a užívané ještě utrakvisty, byly definitivně zakázány. Časem byla řadovým katolíkům zakázána i četba Bible (ze strachu, aby nedocházelo k herezím).

 

Bible byla donedávna i na teologických fakultách Popelkou. /13

(V životě církve jsme Bibli a evangelium zaměnili za právo, Katechismus a morálku. Vcházeli jsme jinými dveřmi než Ježíšovými.)

 

Na 20. století je patrné, kam podcenění Ježíšových „dveří“ i jeho „hlasu“ vedlo. Mnozí otvírali jiné dveře … Evropa a její kultura málem zanikla. (Kdyby se proti Hitlerovi nepostavili Američané, mohla z Vatikánu zbýt jen zeď nářků. To nebezpečí úplně nepominulo, teroristů je dost.)

 

Tušíme, že ani 21. století  nebude snadné. 

Od řady lidí dvacet let slýchávám: „Spoléhám na mladou generaci, která není  zatížená komunismem“. 

Ano, děti jsou do 12 let skvělé  – než je my dospělí zkazíme. Je dobře, že mladí lidé mají své ideály (také jsme je měli), ale z jakého pramene budou pít, kde budou čerpat nejdůležitější poznání a odvahu stavět se proti zlu?

 

Naše generace jsou vzdělané  jako nikdy předtím (i zedník u nás má dvanáctileté  vzdělání).

Na univerzitách a uměleckých akademiích je možno dosáhnout mnoha vědomostí, dovedností a získat pověření toto bohatství užívat a tím sloužit – doufejme dobrému cíli. (MUDr. Mengele v Osvětimi pracoval na vědeckém výzkumu, někteří teroristé jsou vzdělaní i odvážní.)

Ale tam se neučí to, co si říkáme doma, v rodině a „kostele“ (ve společenství křesťanů), když se učíme z Písma poznávat, co je dobré a zlé, co je spravedlnost a nespravedlnost.  

 

Máme teď v kostele výstavu pašijových obrazů. Když přijdou žáci 8. nebo 9. třídy, z nich pouze tři, čtyři chodí na náboženství. Ostatní děti, ani paní učitelka Ježíšův příběh neznají. Kde ty děti poznají Boha? Copak sami přijdou na to, co je důležité k dobrému životu nebo k dobrému manželství? (Nikdo přece v žádném oboru nehledá znovu to, co už bylo objeveno.)

Kdo jim Boha (ne jeho karikaturu) objeví? Budeme to my? Kde a jak? 

 

Po mnoha stoletích jsme pro sebe objevili nezastupitelnost Bible a Ježíšovy osobnosti. Znovu pro sebe objevujeme také genialitu Ježíšova vyučování. (K tomu se vrátíme příště v podobenství o cestě.)

Kdybych objevil jiné  dveře ke krásnějšímu životu, vstoupil bych do nich. 

Apoštolové po vzkříšení, když je Vzkříšený vyhledal, znovu vzali za kliku Ježíšových dveří.     

Poté, co jim Ježíš  ukázal, kde dělali chyby, kde dávali přednost dveřím rabínů.

Vyhledal jsem si v evangeliích místa, ve kterých Ježíš předem mluvil o své smrti. Je jich překvapivě mnoho. /14

„Ať nás provází pečlivost při naslouchání Ježíšovým slovům.“  

Každému, kdo se zajímá  o důvod Ježíšovy smrti, doporučuji výbornou knihu Prof. J. Trojana, bývalého děkana evangelické teologické fakulty: „Ježíšův příběh – výzva pro nás“.

 

---------------

Poznámky:

                  /1     Materiálu mám asi dvacet stran, je to téma skoro na knihu. Jenže zatím se mi zoufale nedostává čas (z posledních 14 dní jsem musel věnovat celé dva dny péči o památky).

 

                  /2     Dveře nejsou „vlezem“ nebo vchodem.

Co všechno dveře vypovídají  o majiteli a domu (provedením, výzdobou, polohou, stavem zachovalosti – od chybějících, vyvrácených dveří … přes pootevřené … až po zapečetěné, zatlučené nebo zazděné)? Jinak vypadají dveře prasečího chlívku, jinak dveře rodinného domu, bytu, paláce, katedrály, úřadu, vězeňské cely …

Důležitá  je funkce dveří a jejich bezpečnost. Před některými dveřmi pobíhá pes, někdy zlý pes, stojí strážci ...

K porozumění Ježíšova modelu (podobenství) řadu postřehů o dveřích nepoužijeme, ale pozorování dveří a jejich „řeč“ nás může obohatit. Nejen kulturně, ale i duchovně (vždyť i skrze věci se můžeme setkávat s Bohem).

Při používání  modelu (podobenství) je důležitá  určitá kázeň. Je nutné  se držet tématu a nenechat se zlákat nějakou myšlenkou (třeba pěknou) na výlet mimo určený  cíl.

 

                  /3     Vzpomeňte na hru: „Co by to bylo?“ Jeden jde za dveře. Ostatní se dohodnou na někom ze společnosti, kterého má pak ten vybraný poznat pomocí otázek pokládaných ostatním.  Ptá se: „Jaké by to byly boty, křeslo, květina, zvíře, muzika, dveře ...

Jakými dveřmi bychom charakterizovali Ježíše?  

                  /4     Podobenství  bylo srozumitelné pro mnoho lidí, ovce a kozy chovali i chudí  lidé. My si k tomu potřebujeme ledacos uvědomit, případně získat informace. Kůň, osel (pes u Izraelitů nepřipadal v úvahu, byl nečistým zvířetem) jsou zvířaty jiného typu služby, jednají na povel.

Ovčinec je obrazem Božího království. Ovce nejsou cvičené  na povel (lidé božího království  jsou svobodní, sami svobodně  vešli, nejsou uvěznění). 

Mimochodem my jsme si Ježíšův ovčinec rozparcelovali na mnoho  podovčinců, z nichž každý o tom svém tvrdíme, že je jediným pravým ovčincem Ježíše Krista.

 

                  /5     Ptal jsem se některých židů, např. Arnošta Lustiga: „Proč  jste se dali ke komunistům, vy kteří jste měli vycvičený čuch na lidi?. Řekl: „Nedávali jsme dost pozor, a po strašném zklamání ze zhroucení všeho, čemu jsme dosud věřili, jsme chtěli věřit, že komunisté jsou upřímní, v koncentráku se chovali dobře.“

(Můj táta ale říkal, že komunistům v koncentráku byly občas vidět jejich vlčí tesáky.)

Ale ani mnoho křesťanů  neprohlédlo včas nebezpečí diktatur.

Co bylo platné,  že několikrát denně říkali v modlitbě: „Neuveď nás do pokušení, ale zbav nás od zlého“, když nerozuměli významu Ježíšových slov.    

                  /6     Kaifáše Ježíš  po vzkříšení už nevyhledal. Velcí zločinci neumějí přiznávat svou vinu.

Uznat, že jsem léta sloužil zlu, není  lehké. Známe mnoho nacistických nebo komunistických zločinců, kteří tvrdí, že nikdy nikomu neublížili, že mají čisté svědomí. Překvapivé  je, že i lidé církevní, Kaifášové starého i nového Izraele, lidé, kteří v kázáních a modlitbách tolik mluví o odpuštění, nejsou schopni sami svou vinu uznat.

 

                  /7     Jidáš na rozdíl od Kaifáše uznal svou chybu, ale přestal věřit, že za dveřmi najde chápavé srdce a otevřenou náruč.   

                  /8     Až  když se namočili do Ježíšovy smrti, dokázali říci: „Už ničemu nerozumíme,“  a byli schopni Ježíšovým slovům přikládat větší váhu.  

                  /9     Některým věcem při prvním setkání  neporozumíme. Při studiu také někdy čteme knihu nejprve orientačně, podruhé si podtrháváme důležitá místa a potřetí čteme už jen to podtržené.

 

                  /10     Až  příliš mnoho Evropanů  vícekrát dalo přednost hlasu „zlodějů  a lupičů“ (fašistickým, komunistickým, nacistickým …).

Naše civilizace se může chlubit svým uměním, humanismem, demokracií, ale to všechno neobstálo pod velkými tlaky „zlodějů  a lupičů“ minulého století. 

Dokonce ani bohatá  lidová zbožnost minulého století  nebyla dost silná, aby vydržela nápor drzých neurvalých a tyranizujících. Příliš mnoho lidí se nechalo zmanipulovat, příliš mnoho pokřtěných hajlovalo, zvedalo pěsti, na nesprávné straně fronty vzalo zbraň na rameno nebo přiložilo ruku k službě jinému království než Ježíšovu.

Naši předkové přečetli  mnoho ušlechtilých knih, hráli dobrou muziku (v téměř každém venkovském kostele), chodili do kostela, účastnili se mnoha pobožností, … – ale to vše se ukázalo jako slabé proti zničujícím tlakům totalit 20. stol.

 

                  /11    Antická filosofie a kultura má svou velikou krásu, už delší dobu ohromovala mnoho židů (nejen Heroda a jeho syny). Jenže filosofii zvládnou jen vzdělanci (je pro intelektuály). Biblické vyučování je schopné osvítit každého, kdo mu naslouchá a hledá porozumění. Židům se osvědčilo, Bůh je geniální učitel.

 

                  /12    Pan prof. Hermach, který  na teologické fakultě přednášel filosofii a pak i biblistiku, jednou prohlásil: „Novoscholastická  dogmatika je jako krásně vybroušený briliant  – ale láčkovec je živý(!)“

 

                  /13    Po mnoha stoletích snahy některých biblistů v katolické církvi vrátit Písmu jeho závažnost se stala biblická encyklika Pia XII. „Divino afflate Spiritu“ vydaná v r. 1943 průlomem k novému zkoumání Bible.

Potvrzením klíčového významu Písma se pak stala věroučná konstituce „O božím zjevení“ (Dei verbum – slovo boží) Pavla VI. Patří k nejzávažnějším usnesením II. vatikánského koncilu.

 

                  /14    „Předpovědi“ Ježíšovy smrti v evangeliích, přímé i nepřímé ( překlad 21. století): 

Matouš

Mt 9,15:    Ježíš jim odpověděl: „Mohou ženichovi přátelé truchlit, dokud je ženich ještě s nimi? Přijdou dny, kdy jim bude ženich vzat, a tehdy se budou postit. 

Mt 12,40: Jako byl Jonáš tři dny a tři noci v břiše velryby, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země. 

Mt 16,21: Od té doby začal Ježíš oznamovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma, mnoho vytrpět od starších, vrchních kněží a znalců Písma, být zabit a třetího dne vstát z mrtvých.

 

Mt 17,3  (i  Lk 9,30.31): A hle, uviděli Mojžíše a Eliáše, jak s ním rozmlouvají. 

Mt 17,9: Cestou zpět z hory jim Ježíš přikázal: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých.“ 

Mt 17,12: „Já vám však říkám, že Eliáš už přišel, ale oni ho nepoznali a udělali s ním, co chtěli. Totéž od nich vytrpí i Syn člověka. 

Mt 17,22-23: Ještě když se zdržovali v Galileji, Ježíš jim řekl: „Syn člověka bude vydán do lidských rukou. Zabijí ho, ale třetího dne bude vzkříšen.“ Učedníci z toho byli zdrceni.

 

Mt 20,18-20: „Hle, blížíme se k Jeruzalému. Tam bude Syn člověka vydán vrchním kněžím a znalcům Písma a ti ho odsoudí k smrti. Vydají ho pohanům, aby se mu vysmívali, zbičovali ho a ukřižovali, ale třetího dne bude vzkříšen.“

 

Mt 20,28: Právě tak Syn člověka nepřišel, aby se mu sloužilo, ale aby sloužil a aby dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ 

Mt 21,38-45: Když ale vinaři toho syna uviděli, řekli si: ‚Tohle je dědic. Pojďme ho zabít a zmocnit se dědictví!‘ Chopili se ho, vyvlekli z vinice ven a zabili. Co tedy pán vinice udělá s oněmi vinaři, až přijde?“ 

Odpověděli mu: „Ty zlosyny zle zahubí a vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou odevzdávat ovoce v čas sklizně.“ 

Ježíš jim řekl: „Nikdy jste nečetli v Písmech? 

‚Kámen staviteli zavržený stal se kamenem úhelným. 

Sám Hospodin to učinil a v našich očích je to div.‘ 

Proto vám říkám, že Boží království vám bude vzato a bude dáno lidu, který ponese jeho ovoce. Kdo upadne na ten kámen, ten se roztříští, a na koho ten kámen padne, toho rozdrtí.“ 

Když vrchní kněží a farizeové slyšeli ta jeho podobenství, pochopili, že mluví o nich, 

Mt 23,39: Říkám vám, že od této chvíle mě neuvidíte, dokud neřeknete: ‚Požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu!‘“ 

Mt 26,2: „Víte, že za dva dny jsou Velikonoce. Tehdy bude Syn člověka zrazen a ukřižován.“ 

Mt 26,12: Když mi tato žena polila tělo mastí, připravila mě na pohřeb. 

Mt 26,24: „Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu, kdo Syna člověka zrazuje. Bylo by pro něj lepší, kdyby se vůbec nenarodil.“ 

Mt 26,31-32: Tehdy jim Ježíš řekl: „V tuto noc ode mě všichni odpadnete. Je přece psáno: ‚Budu bít pastýře a stádo ovcí se rozprchne.‘ Až ale vstanu z mrtvých, předejdu vás do Galileje.“

 

Mt 26,38-43: „Je mi úzko až k smrti,“ řekl jim. „Zůstaňte tu a bděte se mnou!“ 

Kousek poodešel, padl na tvář a modlil se: „Otče můj, je-li to možné, ať mě ten kalich mine! Ať se však nestane má vůle, ale tvá.“ 

Když se vrátil k učedníkům, zjistil, že spí. „Nemohli jste se mnou bdít ani hodinu?“ řekl Petrovi. „Bděte a modlete se, abyste nepodlehli pokušení. Duch je odhodlaný, ale tělo malátné.“ 

Odešel podruhé a modlil se: „Otče můj, nemůže-li mě tento kalich minout, ale musím ho vypít, ať se stane tvoje vůle!“ 

A když se vrátil, zjistil, že zase spí. Víčka jim ztěžkla únavou.  

Marek

Mk 8,31-33: Tehdy je začal učit, že Syn člověka musí mnoho vytrpět a být zavržen staršími, vrchními kněžími i znalci Písma, být zabit a po třech dnech vstát z mrtvých.

Protože ty věci říkal otevřeně, Petr ho vzal stranou a začal ho kárat. 

Ježíš se ale obrátil, podíval se na své učedníky a okřikl Petra: „Odejdi ode mě, satane! Nemyslíš na Boží věci, ale na lidské.“ 

Mk 9,9: Cestou zpět z hory jim přikázal, aby nikomu neříkali, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. 

Mk 9,31-32: Učil totiž své učedníky a říkal jim: „Syn člověka bude vydán do lidských rukou, zabijí ho a třetího dne po svém zabití vstane z mrtvých.“ Oni ta slova nechápali, ale báli se ho zeptat.

 

Mk 10,32-34: Byli na cestě vzhůru do Jeruzaléma. Ježíš šel napřed a oni ho ohromeně a se strachem následovali. Tehdy vzal těch Dvanáct znovu k sobě a začal jim opakovat, co se mu má stát:

„Hle, blížíme se k Jeruzalému. Tam bude Syn člověka vydán vrchním kněžím a znalcům Písma. Odsoudí ho k smrti, vydají pohanům,

budou se mu vysmívat, zbičují ho, poplivou a zabijí, ale třetího dne vstane z mrtvých.“ 

Mk 10,45: Ani Syn člověka přece nepřišel, aby se mu sloužilo, ale aby sloužil a aby dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ 

Mk 11,18: Když to uslyšeli vrchní kněží a znalci Písma, začali hledat způsob, jak ho zničit, protože se ho báli. Všechen zástup totiž žasl nad jeho učením. 

Mk 12,7-8: Vinaři si ale řekli: ‚Tohle je dědic. Pojďme ho zabít, a dědictví bude naše!‘ Chopili se ho, zabili a vyvlekli ho z vinice ven. 

Mk 12,10: Nečetli jste snad Písmo? Kámen staviteli zavržený, stal se kamenem úhelným. 

Mk 13,26: Tehdy spatří Syna člověka, jak přichází v oblacích s velikou mocí a slávou. 

Mk 13,34-36: Je to, jako když člověk odešel na cestu: opustil svůj dům a svěřil správu svým služebníkům. Každému určil jeho práci a vrátnému přikázal, aby bděl.

Proto bděte. Nevíte totiž, kdy přijde pán domu – zda večer, o půlnoci, za kuropění, nebo za svítání. Aby vás snad, když znenadání přijde, nenalezl spící. 

Mk 14,1-2: Bylo to dva dny před Velikonocemi a Svátkem nekvašených chlebů. Vrchní kněží se znalci Písma hledali způsob, jak by se ho lstí zmocnili a zabili ho.

Říkali si totiž: „O svátcích ne, aby mezi lidmi nevypuklo povstání.“ 

Mk 14,6-8: Ježíš jim ale řekl: „Nechte ji. Proč ji trápíte? Udělala pro mě něco krásného. Chudé tu budete mít vždycky a můžete jim pomáhat, kdykoli budete chtít; mě ale vždycky mít nebudete.

Ona udělala, co mohla. Předem pomazala mé tělo k pohřbu. 

Mk 14,24-25: Tehdy jim řekl: „To je má krev nové smlouvy, která se prolévá za mnohé. Amen, říkám vám, že už neokusím plod vinné révy až do dne, kdy ho budu pít nový v Božím království.“

 

Mk 14,28: Ale až vstanu z mrtvých, předejdu vás do Galileje.“ 

Mk 14,34-36: Řekl jim: „Je mi úzko až k smrti. Zůstaňte tu a bděte.“ Kousek poodešel, padl na zem a modlil se, aby ho, je-li to možné, ta hodina minula. Tehdy řekl: „Abba, Otče, pro tebe je možné všechno. Odejmi ode mě tento kalich! Ať se však nestane má vůle, ale tvá.“

 

Mk 14,48-49: Ježíš jim řekl: „Jsem snad zločinec, že jste se mě vypravili zatknout s meči a holemi? Když jsem s vámi denně býval v chrámu a učil, nezatkli jste mě. Ať se však naplní Písma!“

 

Lukáš 

Lk 5,34-35: Odpověděl jim: „Můžete snad nutit ženichovy přátele k půstu, dokud je ženich ještě s nimi? Přijdou dny, kdy jim bude ženich vzat, a tehdy, v těch dnech, se budou postit.“

 

Lk 9,22: Pověděl jim: „Syn člověka musí mnoho vytrpět a být zavržen staršími, vrchními kněžími i znalci Písma, být zabit a třetího dne vstát z mrtvých.“ 

Lk 9,33-31: A hle, mluvili s ním dva muži. Byli to Mojžíš a Eliáš, kteří se ukázali ve slávě a mluvili o jeho odchodu, k němuž mělo dojít v Jeruzalémě. 

Lk 9,44: „Dobře si pamatujte tato slova: Syn člověka bude vydán do lidských rukou.“ 

Lk 11,29-30: Zatímco kolem něj houstly davy, Ježíš pokračoval: „Toto pokolení je zlé. Vyžaduje znamení, ale žádné znamení nedostane, kromě znamení Jonášova.

Jako se Jonáš stal znamením pro Ninivské, tak bude Syn člověka znamením pro toto pokolení. 

Lk 13,33-35: Dnes, zítra i pozítří musím pokračovat v cestě. Kde jinde by měl prorok zemřít než v Jeruzalémě? Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kteří jsou k tobě posíláni! Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, jako slepice shromažďuje svá kuřata pod křídla, ale nechtěli jste.

Hle, váš dům se vám zanechává pustý. Říkám vám, že mě už neuvidíte, dokud nepřijde čas, kdy řeknete: ‚Požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu!‘“

 

Lk 17,25: Nejdříve ale musí mnoho vytrpět a být zavržen tímto pokolením. 

Lk 18,31-33: Tehdy vzal k sobě svých Dvanáct a řekl jim: „Hle, blížíme se k Jeruzalému. Tam se naplní všechno, co je o Synu člověka psáno skrze proroky. Bude vydán pohanům, bude zesměšněn, pohaněn a popliván.

Zbičují ho a zabijí, ale třetího dne vstane z mrtvých.“ 

Lk 19,47: Každý den pak učil v chrámu. Vrchní kněží, znalci Písma a přední muži z lidu zatím hledali způsob, jak ho zničit. 

Lk 20,14-15: Když ho ale vinaři uviděli, domluvili se spolu: ‚Tohle je dědic. Zabijme ho, a dědictví bude naše!‘ Pak ho vyvlekli z vinice ven a zabili. 

Lk 20,19: Znalci Písma a vrchní kněží se ho v tu chvíli chtěli chopit, ale báli se lidu. Poznali totiž, že to podobenství vyprávěl o nich. 

Lk 22,2: Vrchní kněží a znalci Písma hledali způsob, jak ho zabít, ale báli se lidu. 

Lk 22,15: Tehdy jim řekl: „Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto beránka předtím, než budu trpět. 

Lk 22,19-20: Vzal chléb, vzdal díky, lámal a dal jim ho se slovy: „To je mé tělo, které se dává za vás. To čiňte na mou památku.“ Právě tak vzal po večeři kalich se slovy: „Tento kalich je nová smlouva v mé krvi, která se prolévá za vás.

 

Lk 22,22: Syn člověka sice odchází, jak je určeno, ale běda tomu, kdo jej zrazuje.“ 

Lk 22,37: Říkám vám, že se na mně musí naplnit ještě toto Písmo: ‚Byl započten mezi zločince.‘ Naplňuje se totiž, co je o mně psáno.“ 

Lk 22,42: „Otče, pokud chceš, odejmi ode mě tento kalich. Ať se však nestane má vůle, ale tvá!“ 

Jan

J 3,14: Jako Mojžíš vyzdvihl hada na poušti, tak musí být vyzdvižen Syn člověka, 

J 6,51: Já jsem ten živý chléb, který sestoupil z nebe. Kdokoli by ten chléb jedl, bude žít navěky. Chléb, který dám já, je mé tělo, které dám za život světa.“ 

J 7,25: Někteří z Jeruzalémských začali říkat: „Není to snad ten, kterého chtějí zabít? 

J 8,28: Proto jim Ježíš řekl: „Až vyzdvihnete Syna člověka, tehdy poznáte, kdo jsem. Nic nedělám sám od sebe, ale mluvím, jak mě naučil Otec 

J 8,37-40: Vím, že jste Abrahamovo símě, ale chcete mě zabít, protože mé slovo u vás nemá místo. Já mluvím o tom, co jsem viděl u svého Otce; vy zase děláte, co jste slyšeli od svého otce.“ 

„Náš otec je Abraham,“ odpověděli mu.

„Kdybyste byli děti Abrahama,“ řekl jim Ježíš, „dělali byste Abrahamovy skutky. Vy mě ale chcete zabít – člověka, který vám pověděl pravdu, kterou slyšel od Boha. To Abraham nedělal.

 

J 11,49-53: Jeden z nich, Kaifáš, který byl toho roku veleknězem, jim řekl: „Vy nic nevíte! Nechápete, že je pro nás lepší, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby celý tento národ zahynul?!“

(To však neřekl sám od sebe, ale protože byl toho roku veleknězem, prorokoval, že Ježíš má zemřít za tento národ. A nejen za tento národ, ale také aby shromáždil rozptýlené Boží děti v jedno.)

Od toho dne tedy byli rozhodnuti, že ho zabijí. 

J 12,7: Ježíš odpověděl: „Nech ji, tu mast schovávala pro den mého pohřbu. 

J 12,32: A já, až budu vyzdvižen od země, potáhnu všechny k sobě.“ 

J 13,1: Před Velikonočními svátky už Ježíš věděl, že přišla jeho chvíle, aby odešel z tohoto světa k Otci. Miloval své druhy na tomto světě, miloval je až do konce. 

J 13,33: Moji drazí, ještě na kratičko jsem s vámi. Budete mě hledat, ale říkám vám, co jsem už řekl Židům: ‚Jdu tam, kam vy nemůžete.‘ 

J 14,2-3: V domě mého Otce je mnoho místa. Kdyby to tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. Až odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já.

 

J 14,12: Amen, amen, říkám vám: Kdo věří ve mne, bude dělat skutky, které dělám já. A bude dělat ještě větší skutky, neboť odcházím k Otci. 

J 14,28-31: Slyšeli jste mě říci: ‚Odcházím a zase k vám přijdu.‘ Kdybyste mě milovali, byli byste rádi, že jdu k Otci, neboť můj Otec je větší než já. Řekl jsem vám to teď, předtím než se to stane, abyste, až se to stane, uvěřili. 

Už s vámi nebudu dlouho mluvit, neboť přichází vládce tohoto světa. Nemá na mně nic, ale přichází, aby svět poznal, že miluji Otce a že jednám, jak mi Otec přikázal. Vstaňte, pojďme odsud.“

 

J 16,5-16

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Katolický liturgický překlad

Tématu jsou přímo věnovány texty: Slavnost Nejsvětější Trojice (C) (Bible na neděli) Slavnost Nejsvětější Trojice (C) (Václav Vacek) Slavnost Nejsvětější Trojice (C) (Bible na neděli) Slavnost Nejsvětější Trojice (C) (Václav Vacek) Slavnost Nejsvětější Trojice (C) (Václav Vacek)

Všechny odkazy

: „Teď odcházím k Tomu, který mě poslal, a nikdo z vás se mě neptá: ‚Kam jdeš?‘ Kvůli tomu, co jsem vám řekl, naplnil vaše srdce zármutek. Říkám vám ale pravdu: Je pro vás lepší, abych odešel. Když neodejdu, nepřijde k vám Utěšitel; když ale odejdu, pošlu ho k vám.

Až přijde, odhalí světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud.

Hřích, že nevěří ve mne; spravedlnost, že jdu k Otci a už mě neuvidíte; a soud, že vládce tohoto světa je již odsouzen. 

Ještě vám mám mnoho co říci, ale teď to nemůžete unést. Až ale přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy. Nebude totiž mluvit sám od sebe, ale řekne vše, co uslyší – oznámí vám i věci budoucí.

On mě oslaví, neboť vám oznámí, co přijme ode mě. Všechno, co má Otec, je mé. Proto jsem řekl, že vám oznámí, co přijme ode mě. 

Za okamžik mě už neuvidíte a za další okamžik mě znovu spatříte.“ 

J 16,28: Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět. Teď zase opouštím svět a jdu k Otci.“ 

J 17,13: Teď ale jdu k tobě a toto říkám na světě, aby má radost v nich byla dokonalá.