6. neděle velikonoční

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 14,15.21 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 8,5-8.14-17; 1 Pt 3,15-18; Jan 14,15-21
Datum: 29. 5. 2011
Dnešní úryvek evangelia je pokračováním textu minulého (posledních vyučovacích lekcí  – pro pokročilé).

Promýšleli jsme Ježíšova slova: „Chlapi, ověřili jste si pravdivost, spolehlivost a důvěryhodnost Boha, ověřte si i mou poctivost.“ /1 

Vzpomínáte na poslední  větu z úryvku evangelia poslední neděle? „Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší, neboť já jdu k Otci.“ (J 14,12)  

První generace učedníků  tato Ježíšova slova nezapomněla. V prvním čtení slyšíme o jáhnu Filipovi –  „činil skutky boží“. 

Dnešní úryvek z evangelia vypadá docela slibně, lehko jej můžeme v klidu odsouhlasit. 

Než k němu přikročíme, všimněme si, v jaké situaci jej Ježíš vypráví.

Nejprve budu vyprávět zobecněný  příběh, který se znovu a znovu opakuje na více rovinách a který nám pomůže pochopit Ježíšovu situaci.   

Vyberu do něj raději ženu (ty mají většinou širší srdce a většinou mají těžší život).

Představme si osmdesátiletou vdovu, šedesát let  prožila v tlaku policejního státu, bez možnosti studovat, získat s manželem pro rodinu lepší zabezpečení. Vychovali hodně dětí a dali jim dobrý příklad spravedlivého života. Kostelová rodina, farář konzervativní. /2

Paní stále ráda sloužila dospělým dětem a vnoučatům.

Ve stáří se vyrovnala s mnoha velikými životními křivdami. Onemocnění rakovinou a vědomí blízkého konce pokojně přijala. Zbyla jí jediná veliká starost – o děti.  

Pro rodiče je největší radostí, když děti stojí nejen o rodiče, ale i o sebe navzájem a drží-li se Boha a hodnot, ke kterým je rodiče vedli.  

Matka by ještě dětem ráda řekla, k čemu nakonec v životě došla, co nemají  přehlédnout, čemu se vyhnout, co je nejdůležitější, ale děti už mnoho nenaslouchají, mají pocit, že všemu rozumějí lépe, matka je pro ně přece člověkem předvčerejška. Děti netuší, že maminka došla k velké životní moudrosti a dorostla k nové statečnosti ve vztazích.  

(Můžeme být velice obdarováni nasloucháním člověku, kterému zůstal jasný rozum do posledních chvil, je smířen s životem a lidmi, a je připravený na setkání s Bohem. Každého z nás čeká konec života a my se můžeme dozvědět něco podstatného. Knihu o někom cizím bychom četli nebo šli do kina na film, jen často netušíme, že někdo jako náš táta, máma, nebo tesař z Nazareta je tím pravým zvěstovatelem.)  

Představme si, že rodič  nestihne dětem říci všechno, co má pro ně na srdci, (nemoc rychle pokračuje a děti mnoho za mámou nejezdí), možná rodič něco svěří nějakému svému důvěrníkovi nebo dětem napíše dopis.   

Ale budou se děti pídit, co jim máma chtěla říci? Budou si skládat dohromady útržky z toho, co jim stačila říci, když za ní na poslední chvíli přicházeli?

Budou číst dopis, který  jim napsala? Nebo budou dál pádit svým životem, starostí  o firmu nebo svými životní projekty?

Nebo se spokojí s tím, že mamince vypraví pěkný pohřeb a budou za ni dávat pravidelně na mši?  

Zkusme se na chvíli zastavit a vžít do příběhu takového rodiče, do jeho starosti o děti.

(Takových příběhů  známe řadu, zvláště na venkově, kde si více vidíme do talíře).

Za nějaký čas se možná  i my octneme v podobné situaci – jako rodiče svých dětí.  

A teď přistupme k druhému příběhu, můžeme zjistit, že Ježíš je (stále) v podobné situaci jako zmíněný rodič. Jen s rozdílem větší odpovědnosti a ještě většího nasazení – pro lidstvo. Ještě s jedním rozdílem. Rodiče můžeme ve všem přerůst – Ježíše ne. Nikdo nám neřekne tak podstatné věci pro život jako on.  

Ježíš věděl a ví, jak mnoho je svět porušený. Dobře věděl, že i lid Hospodinův sešel z cesty (víc, než si ti nepoctivější byli schopni připustit).

Proto přišel – aby nám ukázal pravou Tvář boží, aby nás vyvedl na cestu. Aby se svět mohl zlepšit.   

Ježíš vystrojil apoštolům velikonoční večeři, věděl, jaký konec ho čeká  (věděl, že bude církevně prohlášen za největšího kacíře a svůdce lidí – „z veleknězovy posvátné moci církevní a učitelského úřadu církve“).  Rád by ještě apoštolům řekl řadu důležitých věcí, jenže ledacos nepochopili, a v některých  věcech mu úplně nevěřili (např. se úporně drželi svých představ o Mesiáši).  

Na sebe Ježíš naprosto nehleděl a nehledí. Dobře ví, jak to na světě chodí. Není  zatrpklý vůči nespravedlnostem, které ho potkaly a ještě potkají.

Myslí na druhé, je kvočnou chránící svá kuřata, má k nám větší vztah než nejlepší táta a máma dohromady, kterým leží na srdci jen blaho dětí.  

Ježíš viděl, že apoštolové  i při poslední večeři stále myslí na jeho korunovaci na „jeruzalémských Hradčanech“.

Jakou má tedy Ježíš  starost? Jako ta máma z předešlého vyprávění.

Budou – apoštolové, učedníci následujících generací a my – stát o jeho slova, o jeho odkaz?

Nepojedeme po svých kolejích? Budeme se k jeho slovům poctivě vracet? 

Budou jeho učedníci (včetně  nás) měnit svět podle Ježíšových plánů a rad (přikázání) na boží království. Přijmeme my Ježíše za přítele, Učitele a Mistra v soužití? 

Nezačnou učedníci zdobit kříž? (Aby zakryli svou trapnost, když nechali Ježíše na kříži samotného.) 

Nevystaví Ježíšovi krásnou hrobku nebo baziliku, když zmeškali jeho zmrtvýchvstání? (Je snadnější rodičům udělat honosný funus, než pokračovat v křesťanském díle svých předků.) 

Budou učedníci místo vzdělávání  lidí v Ježíšových přikázáních raději pořádat náboženské parády a zatracovat hříšný svět?

Budou sloužit „raněným“  nebo povedou vlastní války k hájení „Ježíšovy“ pravdy?   

Ježíše netrápil strach z mučení, byl chlap, nebyl zničený z nepochopení blízkých.

Nedělal si o světě iluze, dobře věděl, do čeho jde. Neprožil krizi víry („Bože, proč jsi mě opustil?“). Měl a má starost, nakolik půjdeme jeho cestou. 

Budeme se my, jeho učedníci, dost rozhodně stavět proti zlu? Budeme hájit ubližované? Budeme žít podle Ježíšových přikázání, budeme šiřiteli jeho Pokoje?

Nebo budeme opatrnicky ustupovat, kývat mocným nebo zbaběle mlčet?

Prohlásíme, že svět je už vykoupen? Budeme tvrdit, že Bůh musel být usmířen a Ježíš  to učinil za nás? Budeme klamat lidí,  že svět už je vykoupen a my máme už jen trpělivě nést svůj kříž?

Ježíš chce, abychom žili jako boží děti, hrdé, obětavé, pracovité, aby ve světě byli světlem, solí a kvasem. /3 

Jako některé dospělé  děti nezajímá, k čemu táta nebo máma v posledních týdnech života došli, k čemu dozráli a co objevili jako nedůležitější pro soužití, tak nás křesťany často nezajímá, co má Ježíš na srdci. Že touží, aby se snížilo zlo ve světě, abychom uměli vyslechnout jeden druhého a brali vážně to, k čemu nás vybízí.

Ježíš říká:  „Nestojím o slavobrány, ale – pro lásku Boží – budujte civilizaci lásky. „

 „Ukázal jsem vám cestu …“ (text z minulé neděje).

„Nenechám vás opuštěné, dám vám skvělého Průvodce, svého a Otcova Ducha. Nesložím ruce do klína, neodstoupím od svých plánů se světem. Ale dejte pozor na to, co Bůh čeká od vás.“

Já pro vás udělám vše. Jen vám kladu na srdce, abyste vy udělali to, co je na vás. Je to důležité! 

Kontrolu budete mít jednoduchou: Kdo mě miluje, bude zachovávat moje přikázání.“  

Milovat znamená: ladit s druhým, souznít, hledat nejsprávnější pohled, poznání, spolupracovat, jít stejným směrem, žít pro stejné hodnoty. Milujícího zajímají názory druhého.

(Ježíšova přikázání  nejsou totéž co Desatero (to platí už od Mojžíše). Uměli bychom je vyjmenovat?)

(Copak asi znamená: Ducha božího znáte, neboť přebývá u vás a bude ve vás?

Jaký rozdíl je mezi „přebývá u vás“ a „bude ve vás“?

Nestálo by to za prozkoumání?)

-----------------------------------

Poznámky:

                  /1     „Filipe, dost dlouho spolu chodíme, znáš mě, udělal jsem někdy něco, co by neladilo s Bohem? Všiml sis, že nic nedělám svévolně, že vše konzultuji s Otcem (modlitba je pracovní poradou)?

Ano, samotná  slova nestačí, proto jste byli svědky ´skutků božích´. (Vícekrát jsme probírali smysl znamení, zázraků, že jsou potvrzením pravosti posla. Vzpomínáte, jak jsme začínali od Mojžíše ...)

Když  jste pak sami uzdravovali, přesvědčili jste se, že nejde ani o vlastní dovednost, ani o vyšší  schopnosti nebo magii, ale i dílo Boží.)“

Každý  si máme nejprve ověřit, kdo je Ježíš z Nazaretu než o něm něco závažného začneme tvrdit.

         Kolik pozorování a zkoumání  předcházelo tvrzení, že země  je kulatá?

         Před chvíli volali z nějaké agentury, zda koupím jimi vydané blahopřání, z jehož ceny jde nějaká část na postižené děti. Ptal jsem se na přesnější údaje, slečna zopakovala pět písmen zkratky agentury, požádal jsem ji, aby mi poslala e-mailem všechny údaje i adresu. Nic nepřišlo.

         Občas někdo pošle text s výzvou o jeho rozšiřování. S textem třeba souhlasím, ale pokud je bez podpisu, adresy a data, neposílám text druhým. 

Např. dokumenty Charty podepisovali její mluvčí. Ručili svou osobou.

Kdy se konečně  narovnáme?  

                  /2     Církev byla potlačovaná  zvenku, ale sama v ledasčem zůstávala pozadu.   Koncilové změny se k nám dlouho nedostaly. Manželům k jejich soužití uměl málokterý kněz poradit, přežíval paternalismus, žena slibovala muži poslušnost, jediným cílem manželského objetí bylo plození dětí (do 2. vatikánského koncilu), o sexualitě se mluvilo jen z hlediska hříchu, co vše je hříšné, naše maminky každý měsíc trnuly, zda nejsou v jiném stavu.

 

                  /3      „Skutečný  mír není možný bez spravedlnosti, proto i křesťan musí  bránit právo, je-li ohroženo. Slabost dobrých lidí uvolňuje cestu bezpráví. Za mír a proti bezpráví je nutné bojovat. Svatí byli laskaví, ale ne slaboši, bez mocného nasazení síly v obraně by ničeho pozoruhodného nedosáhli. Dobrý křesťan není totéž co „hodný“ křesťan.

     Nejsme všichni stejně vybaveni a u bratří a sester nadaných převážně citlivou láskou a méně schopností otevřené obrany jsme povinní respektovat jejich dary a možnosti. Z toho však neplyne právo, aby někdo pravou statečnost druhých vydával za nedostatek pokory nebo lásky a vlastní slabost za následování Krista tichého a pokorného. Kristus užíval mnoho způsobů obrany, od mlčení přes dialog, od obhajoby až po mocné slovo obvinění a usvědčení.

     Boj jako opak netečnosti a duševní  splihlosti patří ke křesťanskému životu. Apoštol Pavel mluví jasně: „Bojuj dobrý boj víry.“                    Oto Mádr: Jak církev neumírá“ (1986)