Slavnost Seslání Ducha Svatého

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jl 3,1-2 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 2,1-11; 1 Kor 12,3b-7.12-13; Jan 20,19-23
Datum: 12. 6. 2011
Ten, kdo prošel Ježíšův život, kdo nečte Bibli poprvé, má výhodu, že vidí celou tuto cestu už z určitého nadhledu. I působení Ducha božího může porozumět mnohem více než úplný začátečník.

Zkusíme si takový pohled dopřát. Bude to sice jako z letadla (nebude to putování pěšky), ale snad to bude užitečné.  

Předchůdce Páně řekl: „Já vás ponořuji jen do vody k obrácení, ale Mesiáš vás bude ponořovat do Ducha svatého a do ohně“ (srov. Mt 3,11).

Ptáme se: „Co to znamená, jak to bude vypadat, co bude Ježíš provádět?“

Jan nemluvil k lidem nepolíbeným, Izraelité byli tisíc let vzděláváni Božím slovem.

Vraťme se ještě před Abraháma. Cesta lidstva od sběračů a lovců k současnému člověku je pozoruhodná. /1

Vážíme si velikých náboženských kultur, ale cestu židokřesťanské kultury pokládáme za výjimečnou v mírumilovnosti, přejícnosti, spravedlnosti a solidaritě se slabšími. V její otevřenosti k růstu, k větší kultuře soužití, k budoucnosti, k větší dobrotě srdce. /2

V Hebrejské bibli (Starém zákonu) je od začátku řeč o Duchu Božím. /3

Tvořivá moc se připisuje Duchu božímu. /4

Všechny velké biblické  osobnosti jsou lidmi, kteří se Duchu božímu ochotně otevírali a spolupracovali s ním. /5 

Ježíš se liší od ostatních velikých osobností, které byly obdarovány Duchem božím. Je plný Ducha. Byl počat z Ducha svatého (srv. Lk 1,34-35, to je víc než biologie). „Veřejně“ je to zjeveno při jeho ponoření do Jordánu – Duch sestupuje na Ježíše (to neznamená, že před tím Ducha neměl), z nebe je slyšet hlas: „Ty jsi můj milovaný a vyvolený Syn“. (Srv. J 1,29-34)

Duch Ježíše vyvedl na poušť. V moci Ducha Ježíš přišel do Galileje.   

Brzy pak řekl: „Blaze chudým v duchu (toužícím, žíznícím, hladovějícím po Duchu), neboť jejich je království nebeské.

Blaze těm, kdo mají  čisté srdce, neboť oni uzří Boha.“ (Mt 5,3.8

V poslední velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!

Kdo věří ve mne, `proud živé vody poplyne z jeho nitra´, jak praví Písmo.“ 

To řekl o Duchu, jejž  měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili. Dosud totiž Duch svatý nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven. (J 7,37-39

Víckrát pak Ježíš  mluvil o Duchu – Průvodci, kterého dá učedníkům.  

Ježíšovou smrtí nastává  konečné vylití Ducha. /6 

Pak je Duch mnohokráte vyléván i na veliké množství lidí. Významným a charakteristickým takovým vylitím Ducha jsou Letnice. /7 

Izajáš popisuje působení  Ducha a jeho „sedm“ darů (Iz 11,1-4a; Iz 42,1-3; Iz 61,1-9), v Nové smlouvě (Novém zákoně) jich je popsáno více jak „čtyřicet“ (Duch je vyléván vrchovatě).

Jsou i mimořádné dary Ducha a neměli bychom se jich odříkat. (To, že neuzdravujeme, je samostatnou vážnou a zahanbující kapitolou, srov. Mk 16,15-20).

Ale nepředbíhejme a nepřeskakujme to základní a důležité. 

Nenechme se zlákat vidinou mimořádných darů Ducha. Nikdo si např. nemá myslet, že když mluví jazyky, je lepším křesťanem než ostatní. Apoštol Pavel k tomu řekl své!  

Pavel také upozorňuje, že největším darem Ducha je to, co se jeví jako obyčejné  – láska. /8 

V naší krajině (v které je mnoho zeleně) je přítomná voda víc než je na první pohled patrné, i když nevidíme potok, řeku nebo rybník. Kdyby nebyla, vypadala by jinak, byla by pouští. Podobně je to i s působením Ducha ve světě, každé dobro a krása projevená kdekoliv, je také ovocem Ducha božího. Je okolo nás dost obětavých, nezištných lidí, kteří neokázale a nezištně slouží druhým.

Psycholog pan Prof. Matějček říkával, že by měli být vyznamenáváni především obětaví rodiče dětí s postižením.

 

Ježíš už před ukřižováním řekl učedníkům vše důležité. Jen učedníci nebyli všem jeho slovům dost otevření (jako my).   

Z Janovy kapitoly 14.-17. vyberu (připomenu) několik „cihel“, bychom si zase postavili kousek stavby: 

„Život věčný  je, když poznají Boha a jeho Syna.

Dal jsem jim poznat tvé  jméno a ještě dám poznat, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně, a já abych byl v nich.

Duch vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.

Vy jej znáte, neboť  s vámi zůstává a ve vás bude.

Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo (má přikázání), a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.

Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám.

Ducha božího znáte, neboť přebývá u vás a bude ve vás.“  

U poslední věty se trochu zastavme. 

Před ukřižováním Ježíše učedníci Ducha božího znali, viděli, jak působí v Ježíši – „přebýval u nich“, ale „nebyl ještě v nich“.

Učedníci byli nadšeni Ježíšovým přátelstvím, ale ještě mu úplně nedůvěřovali, v některých názorech jeli po svém, ještě neměli úplně otevřené dveře svého srdce pro Ježíšova Ducha, nežíznili po něm, „neumírali žízní po Duchu“, nepokládali ho ještě za životně důležitého. Ježíšova Ducha obdivovali – „přebýval u nich“, ale ještě jej nepřijali, ještě „nebyl (nežil úplně) v nich“.

 

Až když učedníci selhali (když Ježíše opustili a přestali ho pokládat za Mesiáše) a až když byl Ježíš oslaven Otcem (za  svou obětavost až na smrt), vzkříšen a povýšen Otcem (aby jej lidé nepokládali za prokletého srv. Dt 21,23,  Ga 3,13), až tehdy dovolili Ježíšovi, aby jim otevřel mysl. A až tehdy se otevřeli Duchu božímu, aby vstoupit do jejich nitra. (To není, ani u apoštolů, otázka jednorázové akce, ale celoživotního procesu. I apoštolové někdy – i po přijetí Ducha o Letnicích – odporovali Duchu Božímu.)

 

Všimněme si textu dnešního úryvku evangelia. O Svatodušních svátcích bychom možná čekali něco vznešeného, nějaký luxusní a výjimečný svatodušní dar.

Nejsme ošizeni, pouze překvapeni, že ten luxusní dar vypadá na první pohled obyčejně (jako třeba sůl), ale snad rozpoznáme, že je nezbytným darem.

Ve svých vztazích každou chvíli narážíme a bouráme. Na spravedlivý život se z vlastních sil nezmůžeme. Kdo se provinil, zakusil, jak se život změní na živoření. Kdo někdy plakal nad svým proviněním, vděčně odpuštění přijme. (Srov. také Lk 7,47)

 

Učedníci po vzkříšení  mohli právem čekat, že je Ježíš přinejmenším „vytahá  za uši“. 

Opět byli překvapení  Ježíšovou „náručí“. (V pozdravu: „Pokoj vám“ je obsaženo i odpuštění.)

Slastně si oddechli.

Ježíš jim při osvobozujícím zážitku odpuštění kladl na srdce: „Odpouštění a budování vztahů je nezbytné. Provinilce staví na nohy. Křísí „syna smrti“ (ovocem hříchu je smrt) k novému životu.

 

To, že Bůh odpouští  provinilci, který skončil v propasti je snad pochopitelné, když víme, že Bůh je láska. Ale že se znovu a znovu smilovává i nad tím, kdo opětovně zradil, je skoro neuvěřitelné.

Bůh není slaboch, není  na nás závislý, ale jeho soucit je nesmírný. Odpuštění nás vede k obdivu a vděčnosti k Bohu a k soucitnosti vůči druhým. 

Minule jsme mluvili o „Náruči“  jako o jednom ze Jmen Božích. /9

„Život věčný je když poznají Boha a jeho Syna.“  –  Ježíš nám ukázal krásu Otcovy náruče (jako nikdo před ním). Zakoušíme také krásu Ježíšovy náruče. V porušeném světě tak máme jistotu věrného přátelství.

Ježíš nám ukázal, jak si Bůh představuje pěkný život člověka. Daroval nám pravidla pro pěkné soužití (dopravní předpisy mají svůj smysl).

Kajícník často ocení Ježíšova přikázání víc než ten, kdo se tolik neprovinil (Vzpomeňme na Marnotratného syna a jeho bratra.)

„Kdo mě miluje, bude zachovávat má přikázání, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“

Soužití v porozumění s druhými je nejdůležitějším úkolem. /10 

Ježíš nám ukazuje pravidla pro soužití mezi jeho přáteli. „Stojíte-li o boží království, zachovávejte má přikázání“:

-     Vztahy v Božím království Ježíš postavil na modelu rodiny /11

-     Buďte tvůrci pokoje (Mt 5,9) /12

-     Vyříkávejte si spory. Každý má právo na obhajobu. Každému máme odpouštět – splnil-li podmínky k odpuštění. /13 

-     Přijímejte pokorně odpovědnost jeden za druhého. /14

-    Vzájemně  si odpouštějte. /15 

Smíření a porozumění  s druhými je pramenem radosti.   

Slavnost Seslání Ducha svatého dovršuje Velikonoční dobu.

Vidět působení Ducha a přidávat se k němu je poněkud pracné – zvláště když neuhýbáme před trápením světa – ale dává nám nadhled a naději. Ježíš prošel se ctí život v porušeném světě (nikdo nemůže říci, že by si byl pro sebe něco ulehčil). Je pro nás velikou posilou, že na nic nejsme sami.

Svět je nespravedlivý  a život je pro někoho velice krutý, ale vedle zla je tady také  dobro. /16

Všímáme si, že Bůh je silnější než všechno zlo.  

Vedle bolesti a oprávněného smutku a někdy jemu navzdory, můžeme také zkoušet Pokoj boží, který všechno převyšuje. Jistotu Božího přátelství. Nebo alespoň naději na Boží přátelství.

 

Bůh je přítel, kterého zajímá i hříšník. I provinilec přitahuje Boží lásku. I provinilec zůstává synem či dcerou boží a je zván k podobě s Bohem. (Dobrý rodič si to umí představit.)

 

Odpuštění Boha nám hříšníkům je nemalý zázrak. Ten, kdo dokáže odpustit druhému, způsobuje podobný zázrak. 

(Za týden se ještě  k působení Ducha vrátíme.)  

---------------------

Poznámky:

                  /1    Cesta od stravování  neandrtálců až k našim hostinám, od pazourkových nástrojů k dnešním počítačům a transplantacím, od Věstonické Venuše k Bachovi, od počítání na prstech k závratné moderní vědě, od krutých rituálů k soucitu a ochraně života.

Duch boží vane, kde chce. Kdekoliv se někde děje něco dobrého a krásného má v tom Duch boží svůj podíl.

Někdo to nazve pozoruhodnou cestou Ducha k lidskosti podle obrazu Božího. 

                  /2    Díky rozumu, schopnosti poznávat, rozlišovat (dobro a zlo), díky řeči, svědomí, vyprávění, vynálezu písma, smyslu pro spravedlnost, pěstování moudrosti, Bibli (ve které nám Bůh vypráví o nás, o sobě a vzájemných vztazích) rosteme k odpovědnosti za život a dobrým vztahům s druhými (včetně Boha).  

 

                  /3    Je řada věcí, které  nejsou vidět a jsou. Bůh (není  věc nebo jev) také není  vidět a přesto mocně působí. Bible používá  ve vyprávění o Bohu a jeho Duchu a o jeho působení, obrazy z našeho života: hebrejské „ruach“ znamená: dech, vzduch, vítr (duje), duch, dále obrazy vody, krve, ohně, vůně, holubice.

Vzduch, krev a voda jsou životadárné, vítr, voda, Duch, oživuje mrtvé, to, co je pro člověka nezvratné, Duch dokáže zvrátit (Ez 37,1-14).  Duch odnese i člověka (Sk 7,39).

Oheň  svítí, osvěcuje, zahání šelmy a strach ze tmy, hřeje, stráví  nečistoty, očišťuje, tříbí  kov k ryzosti, zviditelňuje hořící plyn, který jinak není vidět, plameny šlehají vzhůru, zatímco ostatní padá k zemi.

Vůně  (neviditelná esence z rostliny) nás „omráčí“, nadchne, přitáhne.

Holub je velice inteligentní  a mírný pták (nemá žlučník), holubi stoupají  vzhůru do nebe, až zmizí našim očím, ale také se z nedohledné výšky snášejí na zem.

Spiritus – duch  je buď Dobroduch nebo zloduch, může ovládnout člověka. (Slivovice je to nejlepší a nejsilnější ze švestky – řeknou nejen Moraváci –, je velice mocná. „V rukou lékaře je lékem, v rukou duchovního je požehnáním“, říkávám při společné snídani po slavnosti Vzkříšení a pak připíjíme „Na život (věčný)“. 

 

                  /4    Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. (Gn 1,1-2)    

       I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem. (Gn 2,7

                  /5    Dokonce i síla Samsonova je popisována jako působení  Ducha (když bránila a sjednocovala boží lid. (Sd 13,25; Sd 14,6-19; Sd 15,14) Prorocké slovo –  svědčící o Hospodinu, usvědčující Izrael z hříchů je projevem Ducha (1 S 10,6.10 ; Ez 11,5; Za 7,12)

     Moudrost starších, kteří sloužili lidem moudrostí (boží) (Nm 11,17).

     Králové, proroci a kněží  byli pomazáni olejem na znamení,  že jsou obdarováni duchem Hospodinovým. (1 S 16,13 )

     Už Prvnímu Izraeli bylo přislíbeno ve velké  míře obdarování Duchem božím.

Když  Mojžíš naříkal (právem) nad těžkou službou zabedněnému Izraeli, Hospodin mu řekl: „Vyber z moudrých mužů sedmdesát osobností, vložím na ně svého ducha, aby ti pomohli vést můj nevěrný lid. Po duchovních cvičeních se ale dva muži nedostavili k rituálu. Ale i na nich (v táboře) spočinul duch Hospodinův. Jozue, který Mojžíšovi ministroval (a byl už „důležitý“), protestoval: „Mojžíši, zakaž jim to!“. Ale Mojžíš řekl: „Houby tomu rozumíš, kéž by všem lidem mohl Hospodin dát svého ducha!“ (Srv. Nm 11,1-29)

     Prorok Jóel vysloveně mluví  o příslibu vylití ducha na všechny, dokonce i na izraelské  ženy a i na otrokyně(!) (Jl 3,1-2

(Zpíváme v kostele: „Přijď, o Duchu přesvatý“, ale církev dodneška nepřipouští, že by mohl někdo z laiků být prorokem nebo ve službách proroků, natož ženská. Jsme jen kývalové, platí o nás: „Jste tvrdošíjní a máte pohanské srdce i uši! Nepřestáváte odporovat Duchu svatému, jako to dělali vaši otcové. Byl kdy nějaký prorok, aby ho vaši otcové nepronásledovali?“ (Sk 7,51-52

     Skrze Ezechiela Hospodin přislibuje: „Dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné  a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich. (srv. Ez 36,24-28)

     A u Jeremiáše: „Hle, přicházejí  dny, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu (starou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem): Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem.

Už  nebude učit každý svého bližního a každý  svého bratra: »Poznávejte Hospodina!«  Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich. (srv. Jr 31,31-34)

 

                  /6    Konečné  vylití Ducha:

      Chrámová opona se roztrhla v půli.  A Ježíš zvolal mocným hlasem: "Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha." Po těch slovech skonal. (Lk 23,45-46) (Chrámová opona oddělovala velesvatyni v chrámě od ostatního prostoru, za ní vstupoval jen velekněz pouze jednou v roce, roztržením opony se úplně otvírá přístup k Bohu těm, kteří pochopí význam ukřižování.)

       Z Ježíšova probodeného srdce vytekla krev a voda. (Srv. J 19,34) (Krev a voda souvisí s Duchem).

       V neděli večer přišel Ježíš k učedníkům a dvakráte jim řekl: „Pokoj vám.

Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“

Po těch slovech na ně  dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého“. (J 20,19-22) (Šalom je vrcholným, všeobsahujícím darem Ducha. Při stvoření Hospodin vdech do člověka svého Ducha.

Při narození  nového člověka Ježíš dává, vdechuje učedníkovi „další porci“ Ducha. Srv. J 3,3-10)

       Před nanebevstoupením posílá  Ježíš učedníky: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, ponořujte je do jména Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.“ (Mt 28,19)  

 

                  /7    O Letnicích židé  v Ježíšově době slavili svátek darování Tóry na Sinaji. Podobně jako tenkráte na Sinaji je i v Jeruzalémě o Leticích slyšet hukot větru a objevuje se oheň. Důležitější než tyto obrazy je nové porozumění lidí. Zatímco v Babylóně při stavění věže začnou lidé mluvit každý svým jazykem: „Já, já, já“, o Letnicích si porozumí mnoho lidí, kteří pochází z různých židovských diaspor tehdejšího světa. Tito lidé byli tak proměnění, že je ostatní podezřívali, že jsou opilí. Petr jim vysvětlil, že nastalo poslední vylití Ducha.  (Sk 2,13n) (Pavel píše: Neopíjejte se vínem, ale buďte vůní Ducha svatého  Ef 5,18). Tak jsme uzdravováni z „babylónského hříchu“.

 

                  /8    S láskou se můžeme setkat kdekoliv, doma, v práci na ulici … (Srov. 1 K 12 .-14. kap) V listě Galaťanům najdeme nejen krásný popis ovoce Ducha (Ga 5,22) , ale i souvislost se svobodou z Ducha (Ga 5,13-25).

 

                  /9    Náruč je srozumitelná, máme s ní vlastní zkušenost. První náručí, kterou jsme každý zažili, byla děloha naší maminky. (Říkejme dětem, že děloha je vnitřní náručí maminky. Vyprávějme dětem, co vše se v děloze odehrává, co vše se v děcku vytváří během devíti měsíčního pobytu, dříve než děcko začíná brát rozum a vědomě prožívá a uvědomuje si osobní vztahy.) Tato náruč je prvotní zkušeností každého. Kéž by tato vnitřní náruč všech matek a po narození dítěte každá náruč  rodičů byla pro každé dítě náručí otevřenou, přijímající a láskyplnou.

Děti vidí, jak táta objímá  maminku i dítě, které maminka nosí. (Podávám-li těhotné  mamince Tělo a Krev Páně, často říkám: „To je pro dva“.)

Víme, co s plačícím, ublíženým a všelijak zraněným dítětem udělá milující náruč.

Náruč  je pro nás srozumitelná a celý  život potřebná, náruč rodičů, partnerů  i náruč dětí. 

Každý  potřebujeme otevřenou a chápající  náruč.  

                  /10     To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás.

Nikdo nemá  větší lásku než ten, kdo položí  život za své přátele.

Vy jste moji přátelé,  činíte-li, co vám přikazuji.

Už  vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli,

neboť  jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.

Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce

a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu. 

To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali. Jako mne miloval Otec … (J 15,12-17)

      „Podívejte se, jak se milují“, říkali o prvních křesťanech –  dodržovali Ježíšova přikázání  … 

                  /11   Mezi apoštoly vznikl spor, kdo z nich je asi největší.

Ježíš  jim řekl: „Králové panují  nad národy, a ti, kdo jsou u moci, dávají  si říkat dobrodinci. Avšak vy ne tak: Kdo je mezi vámi největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží. Neboť kdo je větší: ten, kdo sedí za stolem, či ten, kdo obsluhuje? Zdali ne ten, kdo sedí za stolem? Ale já jsem mezi vámi jako ten, který slouží. (Lk 22,24-27)

     Víte, že vládcové panují  na národy a velicí je utlačují. Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. Tak, jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé. (Mt 20,25-28)

     Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové  …

Vy však si nedávejte říkat `Mistře´: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří.

A nikomu na zemi nedávejte jméno `Otec´: jediný je váš Otec, ten nebeský.

Ani si nedávejte říkat `Učiteli´: váš učitel je jeden, Kristus.

Kdo je z vás největší, bude váš služebník.

Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. (Mt 23,1n)  

      Jestliže já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já. Amen, amen, pravím vám, sluha není větší než jeho pán a posel není větší než ten, kdo ho poslal. Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte. (J 13,14-17)

   

                  /12   Dávejte si pozor, aby váš spravedlivý  hněv nepřerostl do nespravedlivého hněvu. (Mt 5,21-22.38-48

                  /13   Přinášíš-li svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš,  že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem. Potom teprve přijď  a přines svůj dar. Dohodni se svým protivníkem včas, dokud jsi na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi a byl bys uvržen do vězení. Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře. (Mt 5,23-26)

 

                  /14     Když  tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby `ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď´. Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník. (Mt 18,15-18) – pravidlo zdvořilého a laskavého napomenutí.

 

                  /15   Když tvůj  bratr zhřeší, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť  mu. A jestliže proti tobě zhřeší sedmkrát za den a sedmkrát za tebou přijde s prosbou: „,Je mi to líto“, odpustíš mu! (

Lk 17,3b-4) – To je nutná podmínka k odpuštění.

      Odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám.

Neboť  jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec;

jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí  vaše přestoupení. (Mt 6,12-15)

      Jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří  vám. (Srov. Lk 6,38

  „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“

     Cesta ke smíření a odpuštění  vede od hledání chyby, k příčině – k objevení toho, co mně chybí. K nápravě. K hledání spravedlnosti vlastního života.

Učím se přemýšlet, objevovat skryté věci na sobě, nacházet zpětnou vazbu od druhých i u sebe. Vede mě k moudrosti a velkorysému zacházení s chybujícím (se sebou nebo s druhým), k milosrdenství. Učí mě snášenlivosti.

Kdo říká, že není hřích, mýlí  se a svádí druhé.

Příčinou řady nemocí těla i duše je často nesmíření. Apoštol Jakub to potvrzuje: „Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni.“ (Jk 5,16)   

 

                  /16   Nakoukl jsem do knihy „Děti Ireny Sendlerové“ od Anny Mieszkowské. 

V r. 1999 objevily čtyři čtrnáctileté dívky v malé obci v USA neznámý příběh Ireny Sendlerové, která se svými spolupracovníky zachránila za války z Varšavského gheta 2500 dětí. Ten příběh změnil život děvčat a může ovlivnit kohokoliv.

Irena Sendlerová  asi nebude svatořečena, ale Bůh si ji cení víc, než jak si my umíme cenit dobrých lidí.