16. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 13,24-43 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mdr 12,13.16-19; Řím 8,26-27; Mt 13,24-43
Datum: 17. 7. 2011
O podobenství s jílkem jsme mluvili. Zkusme jít ještě před podobenství. Neobjevím-li krásu nabídky božího království a neobjevím-li ohrožení, že bych mohl o toto bohatství přijít, nepřijmu varování „jílku“ do svého života.  

Jak to je s Božím královstvím? Co si pod tím máme představovat?

Ježíšovým posluchačům to nebylo něčím neznámým. Po staletí dětem vyprávěli o své zkušenosti s Hospodinem. /1 

V Ježíšově době měli židé také už několik století neblahou zkušenost se svými lidskými králi. /2

Izraelité navíc  žili pod římskou okupací. Proto dvojnásob silně toužili po králi jiného typu, po Mesiáši s velkým „M“, který bude skutečně vonět po Hospodinu (mesiáš – pomazaný – je ovoněný).

Proroci předpovídali, že Mesiáš v síle Hospodinově svobodí Izraele a znovu je povznese na úroveň božích synů.  

Připomenu, že rodinný  život Izraelitů a postavení každého v domě mělo vysokou úroveň: intelektuální, společenskou i náboženskou. /3

Bylo formováno příběhy praotců (ty vyprávějí o velkorysosti i chybách v rodinných vztazích) a samotnými ustanoveními ve Smlouvě („přikázáními“).

Škoda, že si židé ani nepřipustili, že politická nesvoboda je následkem jejich nevěrnosti vůči ustanovením Smlouvy s Hospodinem. Pak jim nemohlo dojít, že politická svoboda nestačí. 

Příčinu veškerého trápení  sváděli na okupanty.

Spravedlnost vůči Bohu zaměňovali za množství náboženských úkonů (postů, modliteb, obětí a darů na dobudování chrámu a jeho provoz).  

Proto Ježíš v Horském kázání upřesňuje pravidla soužití a jednání lidí v božím království. Staví je podle modelu rodiny: rodiče tu jsou pro děti a slouží jim. Proto je největším ten, kdo slouží bez mzdy jako otrok.  

Ježíš upozorňuje, že Božímu království nehrozí nebezpečí jen zvenku, ale i zevnitř. 

Nejen od diktátorů, mafiánů, podvodníků, lupičů a zlodějů všeho druhu, ale také  od každého z nás, protože ubližujeme jiným a dopouštíme se mnoha chyb.  

Kdekdo obviňujeme jiné – svého manžela nebo nevychované děti, ale už si nepřipouštím, že bych já sám byl nebezpečným a nespolehlivým partnerem v manželství nebo rodičem, který šidí, ubližuje, bourá a málo buduje vztahy s nejbližšími.   

Je všeobecně známé,  že se dnes u nás rozvádí každé druhé manželství, ale kolik lidí má obavy, aby sami neselhali, kolik si řekne, udělám vše proto, abych se vzdělal a pořídím si supervizi. /4 

Ve svém pracovním oboru nebo koníčku se samozřejmě vzděláváme a máme veliké všeobecné  vzdělání, ale kolik rodičů se vzdělává a připravuje na další vývojové období svého dítěte? /5 

Vícekrát jsme si všímali Ježíšova varovaní před naší vlastní slepotou.

Táta s pětiletým klukem házeli žabky u vody. „Tati, ty tady se mnou nejseš.“ „Kluk měl pravdu, byl jsem myšlenkami jinde“, řekl táta. Kolik otců je schopno si přiznat pravdu? Však ten táta – díky tomu, že je poctivý k sobě – je dobrým otcem a výjimečným psychologem.  

Svět je porušený, ale Ježíš  nežil v jiném světě. Přichází nás uzdravit, projít pozemským životem bez rozvodů s blízkými i s Bohem. Nabízí nám možnost vstoupit v nějaké míře do božího království – „Už začíná …“ v míře, v jaké přijmeme jeho životní pravidla. /6

Upozorňuje nás na všechna nebezpečí – i na to, které bychom jinak těžko sami objevili. To už jsme u „jílku mámivého“ – nikoliv u „plevele mezi pšenicí“ (starší překlady uváděly koukol).

Dost podrobně jsme nad tímto podobenstvím už dříve uvažovali (viz Poznámky z r. 2008).

Nehrozí nám jen nebezpečí od člověka (včetně sebe sama), ale i od Zlého. /7  

Ježíš nám odkrývá  velice nebezpečného nepřítele a jeho skryté záškodnictví. Koho nesvede ke hrubému zlu, tomu se snaží naočkovat falešnou, jedovatou zbožnost (zbožnosti rozumím jako „chození s Bohem“). Dlouho se obtížně rozpoznává od pravé zbožnosti. V tom je nebezpečná a zákeřná.

Všimněme si, jak i samo toto Ježíšovo varování v „podobenství o jílku mámivém“ spalo díky nepřesnému překladu „plevel“.

Poctivý člověk si přizná  svůj vnitřní sklon ke zlu, ale rozeznat v sobě zasetý „jílek“ není snadné.

Nechat se ukolébat tím, že jsem nikoho nezabil a nechodím za manželkami bližních, chodím do kostela, je snadné. 

Mnoho z židů, kteří se neobrátili o pomoc k Ježíšovi, na jedovatou zbožnost zahynulo.  

Já sám mohu být tím, kdo je ve službách Zlého a rozsévá semena nebezpečné a jedovaté zbožnosti.  Např. tím, že vedu děti k jiné zbožnosti než k Ježíšově. Uděláme si určitou zkoušku, sami si zkuste doplnit příklady.

Příště pro jistotu některé dodám.   

 

Dodatek:

                Slíbil jsem k vašim příkladům „o jílku mámivém“ z našeho života, dodat několik příkladů (nejen z historie). (Každou chvíli mluvím o tom, co jsem sám dělal nešikovně nebo špatně. Na mém poli roste vedle obilí také jílek mámivý.) 

 

Nebezpečí jílku mámivého hrozí každému.  Ani světcům se toto postižení nevyhýbalo (nebudu uvádět jména). Např. někteří světci upadli do antisemitismu. /8

Někteří schvalovali mučení  provinilců. /9 

Každý máme doma zrcadlo, chodíme nebo měli bychom chodit na zdravotní preventivní  prohlídky.

Objevíme-li něco podezřelého na svém těle, např. neobvyklé mateřské znaménko, bulku, polyp, poruchy srdeční, příznaky nemoci …, vyhledáváme lékaře.

I v „chození s Bohem“ by to tak mělo být. Každý máme Bibli ke vzdělávání a porovnávání svých názorů. /10 

Jedním z průvodních příznaků jedovaté zbožnosti je nesnášenlivost a zloba vůči tomu, který má jiný názor než já.

Pokud objevíme příznaky jedovaté zbožnosti, máme s nimi zajít k posouzení za supervizorem. /11 

Nárůst našeho poznávání  pokládáme za veliké dobrodiní (nejen v medicíně). Zbavujeme se zastaralých názorů a návyků, rádi přijímáme užitečnější a pohodlnější vymoženosti. 

Ježíšovo varování  před falešnou zbožností se v dějinách ukázalo jako opodstatněné.  

Ježíš neříká  nic povrchního a zbytečného.

Když upozorňoval nazaretské věřící na nebezpečí jejich nesnášenlivosti vůči prorokům, strašně narazil. Okamžitě jejich nenávist propukla. Nezměnili se ani pod vlivem znamení, že Ježíš přichází od Boha – tím, že znehybnil (paralyzoval) útočníky. Fanatismus se dá v některých případech zastavit (Saul byl stražen k zemi a stal se z něj apoštol), ale nenávist těžko.

Náboženská nenávist patří mezi největší druhy nenávisti. Vyrůstá z falešné zbožnosti.  Je zákeřná jako rakovina, která dlouho nebolí. „Jílkovitá“ zbožnost je také dlouho skrytá, dlouho se podobá pravé zbožnosti.

Jaká je prevence? Stále si porovnávat své názory s Ježíšovými názory. Vědět, že se můžeme mýlit. I v pozici autority. /12 

Proč neučíme lidi přemýšlet?

Kdo je tak pokorný, aby se ptal, jak o Bohu mluvit správně?

Spravedlivý naslouchá  a neskáče Bohu do řeči, nechá se božím slovem vést a vychovávat.  

Tito lidé „zazáří  v království nebeském jako slunce“, říká Ježíš. 

  

-----------------------------

Poznámky:

                  /1     Malý  národ byl většinou vazalem mocnějšího vládce, kterému musel platit. Izraelité byli vděčni Hospodinu za jeho péči a ochranu, žasli, že pro sebe nic Hospodin nevyžadoval – ani chrám. Dětem rádi vyprávěli o přátelství s Bohem a učili je životní moudrosti: necháme-li se vést Hospodinem – svým králem, bude se nám dařit, budeme-li jednat svévolně, Bůh nebude mlčet k našim nepravostem a přestane nás chránit. Odkrývali jim příčiny historických pádů Izraele a učili je jak, čím a kým se můžeme nechat připravit o svobodu.

Náboženské slavnosti jim umožnily v určité míře prožít zkušenost otců s milosrdenstvím božím, s výhrou i prohrou (náboženská slavnost nabízí mnohem silnější působivější zážitek než divadlo).

Každý  rok o Velikonocích prožívali nejen hořkou bezmoc zotročených, ale i bláhovost předků, kteří před otčinou darovanou Bohem dali přednost zemi Gošen, nabídnuté faraónem v Egyptě. Prožívali úpadek předků, kteří se ze svobodných lidí Božích propadli do otroctví, a kterým Egypťané topili děti jak koťata. Každý rok prožívali Hospodina jako zachránce. 

Další  židovské svátky židům připomínaly další historické  pády i další pomoc Hospodina.

To nejsou události minulosti, stále nám hrozí, že budeme opakovat stejné  chyby, stejnou krátkozrakost a hloupost jako naši starší bratři  ve víře.  

                  /2     Lidského krále si kdysi na Hospodinu vymohli. (Přes varování: jak může boží lid spravovat člověk ohrožený touhou po moci, slávě, důležitosti a bohatství?) Pohrdli Hospodinem.

 

                  /3     Mnoho mužů umělo číst a psát, postavení žen, dětí, případně otroků a dobytka bylo mnohem vyšší než u ostatních kulturních národů. 

                  /4     Ke křesťanskému manželství  nestačí, abychom byli pokřtění  a chodili do kostela, ale abychom přijali Krista za svého osobního Přítele, Učitele, Mistra života, Lékaře a Supervizora. (Kdo má větší nadhled, vhled do našeho života a kdo rozumí víc člověku a vztahům než ten, který byl spolutvůrcem člověka?) S ním si můžeme porovnávat své názory, od něj se můžeme nejvíce naučit v umění soužití s druhými.

I svátost smíření  může být supervizí.   

                  /5     Dost lidí, když  si pořídí psa, si přečtou tři knížky o péči, výcviku a psychologii psa, ale o dítěti jen jednu.      

Byl jsem u lékaře kvůli prodloužení řidičského průkazu, za rohem v čekárně seděly dvě mladé ženy.

Neviděl jsem je, jen slyšel. Jedna hlasitě nadávala na Rómy a na nezaměstnané. Měla s sebou dva syny (ty jsem jednu chvíli zahlédl) asi pětiletého a ani ne tříletého. Větší kluk z nudy mladšího všelijak obtěžoval. Ten křičel a bránil se. Máma se klukům vůbec nevěnovala, jen staršího okřikovala, aby mladšímu dal pokoj. Někteří lidé by neměli mít psy ani děti.  

Kdekdo by nejraději nechal odstěhovat do nějakého ghéta Rómy, nezaměstnané, židy, bezohledné řidiče, šikanující, mafiány, … všechny lumpy. (Máme větší nebo menší sklony k přání, aby přišel někdo, kdo udělá pořádek.) Touha po spravedlnosti a řádu je pochopitelná, vždyť jsme ji dostali od Tvůrce, jen často zapomínám, že i za mnou zůstává stopa slz od těch, kterým jsem ublížil. Narušenost zlem je hlubší než je vidět našima očima. Stačí, aby maminka v těhotenství prožila nějaké trápení nebo nevěnovala dítěti v jeho prvních letech dost něhy a novému človíčku chybí pocit jistoty a bezpečí. Stačí, aby táta děcku nevěnovat dost úcty a pozornosti a děcko nebude mít dobré sebevědomí. I tyto věci jdou hodně spravit. Dnes je toto vše popsáno v dobrých knihách, ale kolik rodičů je čte? Kolik lidí vyhledá psychologa. Kolik farářů se v psychologii vzdělává? Kolik jich krmí lidí náboženskými frázemi?

Kolik „úctyhodných“, výkonných, pracovitých rodičů nevědomě  poškozuje své děti? Zajímají  se o všechno možné, ale nepřipustí, že by mohla být chyba u nich, že by ve výchově dětí mohli dělat chyby. Kolik rodičů nepřipustí, že by jejich potomek mohl jednat ve škole špatně?

Pořádáme přednášky o výchově dětí, kolik matek nebo učitelek přijde?  

                  /6     Také  ale upozorňuje, kdy a čím se vylučujeme z božího království (např. když odmítáme odpustit druhému přesto, že se druhý kaje, nebo když se odmítáme řídit Ježíšovými pravidly ke smíření. 

 

                  /7     Jako mnoho lidí  nevidí působení Tvůrce, tak i mnoho lidí  nevidí působení Zlého. Ani po strašných posledních sto letech, ve kterých se zlo utrhlo ze řetězu v tak strašné míře jako snad nikdy dříve. Ďábla odkazují do mytologie. Naše povídání a pohádky o čertech tomu napomohly, snižují ďábla na rohatou bytost, kterou v pohádce dokáže přelstít kdejaký švec. 

Existence ďábla souvisí se svobodou dětí božích, s odpovědností Boha za všechny své tvory a s jeho přátelstvím ke každému – i k těm, kteří se zvrhli.  

                  /8     Jsem na rozpacích, že mezi nimi jsou někteří  „církevní učitelé“.

Už  vůbec udělování takového titulu je podezřelé, známe-li:  „Vy si nedávejte říkat `Mistře´: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. A nikomu na zemi nedávejte jméno `Otec´: jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat `Učiteli´: váš učitel je jeden, Kristus. (Srov. Mt 23,1-10)

 

                  /9     Nejen husité  a křižáci páchali zvěrstva.

Katolíci a anglikáni, kteří sami sebe pokládali za jediné  blízké Kristu a jediné  pravověrné (pravých názorů), vzájemně  trestali kacíře z druhého tábora nejprve oběšením (rdoušením na provaze bez stržení vazu), následným vykastrováním a vykucháním zaživa a konečným zabitím.

Ze starých církví  se jen Jednota bratrská nedopustila násilí.  

                  /10    Kde odkoukala církev zálibu v bohatství budov, oděvů, odznaků moci?

Na 3. lateránský  koncil (r. 1179) přijeli preláti s 20-30 koňmi. Na koncil v Kostnici přijel mohučský arcibiskup s družinou 452 služebníků, salcburský s 260. Na Tridentský koncil si vzal kardinál Ercole Gonzaga družinu o 160 osobách, kardinál Alexandr Farnese (budoucí Pavel III.) 360 sluhů.

Vysocí  preláti až do 20. století  nosili 12 m dlouhou vlečku.

Líbání  rukou, poklekání, líbání  nohou a okuřování jsme přijali z dvorních ceremonií byzantských císařů, ne ze zvyků Ježíšovy židovské rodiny. (Něco z těchto projevů úcty přetrvává v sicilské mafii a v církvi.)

 

                  /11    V naší farnosti máme 8 kostelů. V jednom jsme přestavěli liturgický prostor (oltář je na boku lodi a lavice okolo ve tvaru U, velice to prospělo slavení liturgie a vztahům ve společenství). V kostele střídáme výtvarné výstavy fotografií (např. Jindřicha Štreita), obrazů, gobelínů. Po poslední výstavě nám zůstal před zakrytým bývalým hlavním oltářem veliký obraz Miroslava Rady: „Velké pašije“. Po pohřbu se od hrobu vrátila cizí paní do kostela, poklekla, přežehnala se svěcenou vodou: „Ve Jménu Otce, Syna i Ducha Svatého“ a začala plivat jed (snad ne v božím jménu) nad obrazem „Pašije“ … Pak se znovu přehnala, poklekla a za mumlání odsuzujících slov odešla. Chybí ji v kostele zakrytý Umlaufův obraz Nanebevzetí P. Marie nevalné ceny z 19. stol.

Mnoho lidí  má tyto obrazy rádo. Podobně  mnoho lidí zůstane u obrázků  z Disneyovských pohádek. Nevyžadují většího přemýšlení. Ale to je jejich věc. Nezlobíme se na ně. Nemusíme rozumět umění. Jen by neměli být zlí na druhé.

Před 40 léty jeden z mých osvícených předchůdců nechal v mistrovickém kostele namalovat fresky pardubickým akad. malířem Vojmírem Vokolkem (ke shlédnutí na

www.letohrad.farnost.cz ). Některým farníkům se ale jeho obrazy tak nelíbily, že přestali chodit do kostela. A když pan farář za dva roky zemřel na rakovinu, místní „svatí mužové“ (zdejší silnější obdoba „svatých koz nebeských“ – L. Bloya jim říkával: „kropenkové ropuchy“) prohlásili: „To je trest za mistrovický kostel“. 

           Jednou nás pan Prof. Petr Piťha dvě  a půl hodiny provázel třemi obrazy Mistra Třeboňského.

Jdu-li do obrazárny a procházím-li někdy od obrazu k obrazu, mám poněkud provinilý pocit, malíř mnoho přemýšlel a dlouho maloval a já za 3 minuty postoupím k dalšímu dílu. 

Dívám-li se na západ slunce, žasnu, jak dlouho mi volný  čas dovolí, ale neklikám na 400 fotografií  „západů“ na počítači.

                 V sobotu mě pohoršeně volal jakýsi absolvent teologické fakulty z 80. let, co jsme udělali z našeho kostela na Orlici. Také mu vadí Radův obraz. Odsuzuje nás, aniž u nás někdy byl.

Kostely v našem okolí jsou zaneřáděny Umlaufovými obrazy. Nikomu nevadí, že na nich je často namalovaný Bůh Otec jako stařec. Přikázání Desatera o zákazu zobrazování Boha vůbec neznají nebo neberou vážně.

Na Michelangelově  posledním soudu řadě křesťanů  vadila nahá lidská těla (byly jim pak domalovány plavky), ale zobrazený Bůh jako člověk ne!

Proč  vážně nezkoumáme důvod druhého přikázání?

Nebereme Boha vážně. 

(Michelangelovo „Stvoření člověka“  je geniálním uměleckým dílem, ale škoda, že je tam namalována postava Tvůrce. Nezastírám si před tím obrazem oči, ale není to dobré, Michelangelo by to uměl namalovat lépe.)

Vážím si malířů  a jejich umění, ale ještě  víc si vážím božích přikázání, jsou velice promyšlená. 

Jak to, že lidem vadí názory druhých, ale Ježíšova přikázání  je nezajímají?  

„Proč v Církvi každou chvíli musíme přísahat“, namítal jsem starému hierarchovi? Ježíš přece říká: „Nepřísahejte“!

„Ale svatý Pavel už přísahal“, uslyšel jsem odpověď.  

                /12      „Kde je pámbíček?“  ptá se babička dvouletého vnoučete a pochválí  je, ukáže-li  děcko na kříž  visící na stěně. „Pošli pámbíčkovi pusinku.“ Zkuste babičce říci, že své vnouče mate.

Bůh je přece všude s námi, chce přebývat v nás i v druhých, a nevisí na stěně.

„Můžete donést Pána Ježíše mamince do nemocnice?“, ptá se milá řeholnice. Od koho to asi pochytila? Od lajdáckého vyjadřování nás – farářů.

„Pán Ježíš přebývá ve svatostánku (bratři Slováci říkají  „Bohostánek“)“, říká pan farář dětem. „Přijďte k němu někdy na návštěvu.“

Jak to, že v kostele neupozorňujeme lidi na Šalomounovu řeč: „Hospodine, vím, že nemůžeš přebývat v nějakém stavení zbudovaném lidskýma rukama“.