Příprava na Slavnost Narození Páně 25. prosince 2011

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Dt 5,1-5.22-33 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 62,1-5; Tit 3,4-7; J 1,1-18
Datum: 25. 12. 2011
Zesnutí pana presidenta Václava Havla nám třeba pomůže prožít letošní Vánoce hlouběji. /1

Slavíme narození prvního blázna tvrdícího: „Láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí“.

Posmívání trvá. 

Paní Janě Brotánkové, děkuji za dotaz. Díky ní jsem přišel na chybu (a to ještě  napodruhé), kterou jsem udělal.

Opravte si, prosím, 7. poznámku pod čarou z 3. neděle adventní 11. prosince 2011:

     V kostele každou neděli říkáme nebo zpíváme: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.“

Ale v evangeliu nebeské zástupy chválí Boha: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v nich má Bůh zalíbení“.

Bůh má  zalíbení v lidech. Ve všech. V dobrých i zlých. Taková je milosrdná láska a spravedlnost boží.

To neznamená,  že je jedno, jak člověk žije. Ale Bůh neodepíše nikoho. Má nás rád přes to, že jsme hříšní.

Byl pro mě  kdysi velký objev, když  jsem si uvědomil, že mě Bůh nemá méně rád než Ježíšovu matku. Samozřejmě nejsem tak nafoukaný, abych si myslel,  že Bohu dělám stejnou radost jako Marie.

Vy, kteří máte děti, tomu lehko rozumíte.
 

Na Boží hod čteme při bohoslužbách více čtení.

„Marie uchovávala v srdci to, co jí říkali pastýři, Simeon a Anna, a rozvažovala o tom.“ Uměla rozlišit informace, přicházející od Boha – i když skrze nenápadné lidi – od pochlebování nebo výmyslů lidských.

Možná se také  z těhotenství naučila Boží slovo v sobě nosit a přivádět k životu, k činu.

(To my jsme ve své neukázněnosti, povrchnosti a nevěrnosti náchylní ke shánění nových a nových „zjevení“. Jako bychom už měli zpracovaná  slova, která jsou ověřená.) 

Nebudeme spěchat k Prologu Janova evangelia.

Nejdříve připomenu do jakého duchovního prostředí a vědomí přišel Mesiáš (už před týdnem jsme se toho dotkli.

Pohané vytyčili božstvům posvátný prostor a zavazovali si je oběťmi.

Židé posvěcovali veškerý  život a celý čas. Neoddělovali zbožnost od života. Všechno z našeho života máme uvádět do souznění s Božím plánem s lidmi. Abychom se Bohu podobali („Buďte svatí, neboť já Hospodin, váš Bůh, jsem svatý.“ Lv 19,2) nemusíme a nemáme utíkat ze života – vždyť Bůh s námi v našem životě žije. Sám Bůh se nám dává za vzor k následování. („Ke svému obrazu stvořil muže a ženu.“ Pohanská božstva se většinou nad lidi povyšovala a pohrdala jimi – jako většina vládců.)

Úsilí o podobnost s Bohem nevylučuje radost, zalíbení a naději.  

Každý úkon ze života má směřovat ke svatosti, když víme o Boží blízkosti a přejícnosti, ne tedy jen  na posvátném místě ve chvílích bohoslužby nebo modlitby. /2 

První a nejčastější modlitba Izraelity je: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. (Dt 5,4-7)

Pak tedy platí, kdykoliv, kdekoliv a při čemkoliv (dobrém) se máš podobat Bohu. Je-li Bůh naším pramenem, pak vše z našeho života si žádá, abychom se vylaďovali na Hospodina a žili v souhře s ním. Už starý Izraelita žasne nad velikostí života s Bohem a v Bohu. Vše se stává modlitbou vděčností ke Stvořiteli. Izraelita ví, že vše vyšlo z Božího slova. Člověk si pozornost Stvořitele a jeho přejícnost uvědomuje (na rozdíl od němé přírody a vzdává za ni vědomě dík. V mnoha žalmech je chválena velikost Tvůrce. 

Dar soboty a svátků je časem darovaným lidem ke slavení blízkosti Hospodinu a jeho lidu. 

Bůh k nám má tak silný vztah, že se nedá odradit naší nevěrností a zradou. Nesčetněkrát se Hospodin smilovává nad Izraelem.  

Neslýchaným darem pro lidi je pak Tóra – Učení (škoda, že naši překladatelé používají „Zákon“).

Vrchnost lidská (pohanská  nebo nepokřesťanštěná) určovala podané pro práci, často otrockou. K čemu by jim bylo vzdělání? V mnoha pohanských  kulturách existovaly společenské třídy a kasty. (Ještě ve středověku Evropy, nazývaném někdy „křesťanským“ byli tři stavy).

V Izraeli neexistovala šlechta. Navíc Hospodin své děti vzdělával, vyučoval. To je v pohanství neslýchané. V pohanských kulturách se vzdělávalo kněžstvo, v Izraeli je všechen lid vzděláván (ženy skrze své muže), neboť Izrael je „královstvím kněží, pronárodem svatým“. (Srv. Ex 19,6)

Studium Tóry je pro Izraelitu první výsadou a povinností. Je prvním krokem v modlitbě, neboť nejprve mluví Bůh – Učitel a pak se ptá nebo odpovídá učedník.

Podobat se Bohu může jen poučený. Poznávání Boha, porozumění jemu, je prvním předpokladem k tomu, abychom se mu mohli podobat.

Do tohoto bohatství a do tak veliké kultury přišel Mesiáš.

(Nehleďme na to, že v mnohém byli Ježíšovi současníci pozadu, že mnohé zkreslili, že se Bohu vzdalovali. Mesiáš přišel, aby nám pomohl se Bohu přiblížit, porozumět mu, a mohl se mu podobat.)

 

Škoda, že my křesťané jsme toto veliké duchovní podloží Izraele neobjevili nebo je pokládali za nepotřebné. Následky se znovu a znovu projevují – zůstáváme v pohanském myšlení. /3 

Zatímco pohané se klaněli (němým) obrazům, do kterých si promítali své představy o božstvech (podle svých vládců), židé přijali Boží slovo, které nás vyučuje, učí nově přemýšlet a vede nás výš, než kam bychom došli sami.

Do takto vysoké kultury vyučujícího božího slova vstoupilo samo Slovo.

Možná by už stačilo, kdybychom si položili pár otázek, jak Prologu rozumíme, čím je pro nás boží slovo a kým je pro nás Slovo (ne na prvním místě Ježíšův obraz Otce).

(Židé si nenechávají boží slovo vzít. My se teď raději módně obracíme k ikonám.)  

Jsme vděčni Václavu Havlovi, že vrátil slovům váhu. Dokázal oslovit dnešního člověka. Menšinu, ale silně. Nám se to zatím nedaří. K tomu přidám svou zprávu z katedrály.

Pod dojmem z článků o Václavu Havlovi z tohoto týdne bychom mohli s novou důvěrou v sílu slova naslouchat Slovu. 

Václav Havel mluvil o vítězství  lásky a pravdy. Bůh nám přislíbil ještě víc: „Těm pak, kteří přijali Slovo a Světlo a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi“.  

Přeji Vám i sobě : „Do práce, do krásné práce porozumění a přátelství  ...! 

Přidávám zprávu z pohřbu Václava Havla. /4 

-------------------------

Poznámky: 

                  /1     Pokud přijmeme Havlovu poctivost, mravnost a svobodu, přitakáme smyslu Vánoc.

Václav Havel byl člověkem duchovním, svobodným, mužem činu. Svědkem statečnosti, obětavosti a pravdivosti.

Za svá  slova ručil. Nenechal si nasadit žádnou ohlávku. Pokušení  moci si hlídal.

Měli jsme dost času se od něj něco naučit.

(Na adresu anonymních pomluvačů říkám: „Od zvratků se odvracím; nezkoumám, pochází-li od opilce nebo postiženého“.

Na adresu malých katolických dušiček vytýkajících V. Havlovi, že nechodil do kostela, odpovídám: „To je tím, že nepotkal mě  nebo vás, hned by k nám chtěl patřit“.)

V. Havlovi byl dalajláma blízký svou lidskostí, pokornou zbožností  i smyslem pro humor.

(Proč  funkcionáři – včetně  našich – často postrádají schopnost přátelství?

Je těžké  obejmout krále v zlatohlavu, i kdyby to byl táta. Dalajláma nosí roucho řadového mnicha, autoritu vytváří něco jiného.)

V.H. bez náboženských frází ovlivnil mnoho lidí  (i za hranicemi).

Kdekdo se teď  staví do záře reflektorů, kdekdo si ho chce přivlastnit, i ti, kteří mu dosud nemohli přijít na jméno.

Jedu v pátek na pohřeb, jen mám obavy, aby tam nebylo příliš kadidla.  

                  /2     Minule jsme mluvili o posvátném prostoru: Na stůl v jídelně nesedáme, ale je-li třeba vyměnit prasklou žárovku, nedáváme stůl stranou a nepřinášíme štafle, ale v ponožkách na stůl stoupneme a žárovku vyměníme. Stůl Páně je středem liturgického prostoru, ale při úklidu tabernáklu nebo ratáblu se vždy smělo na Stůl stoupnout.

Les je zrovna tak posvěcený  božím vztahem a jestliže někdo v lese vyhodí nějaký neřád …

Někde v oceánu je prý smetiště veliké jako Francie. Četl jsem, že plastů rozedřených příboji o kameny na malinké částečky je v moři 7x více než planktonu. Jak to, že to my křesťané nevnímáme jako veliké znesvěcení?

Židé byli odedávna vedeni k porozumění a úctě k dílu Božímu.  

                  /3     Abych uvedl příklad – soška Jezulátka toho od nás mnoho nevyžaduje. (K děcku mluvíme my, malé děcko ještě nemluví nebo teprve trochu.)

Ježíš  byl dítětem, ale rychle nás přerostl.

Nemáme doma vystavenou fotografii naší maminky, když jí byl rok, ale až z doby, kdy byla moudrou ženou. Myslíme na ni nebo vzpomínáme na to, jak nám slouží nebo sloužila a co nám říká nebo říkala.

Ježíš  ani jednou neřekl: „Klanějte se mi“  (i když klanění nezakazoval), ale vede nás k službě potřebným.

Láska se projevuje nezištnou službou; ta je podstatná, tou rosteme a utváříme se.   

                  /4     Právě  jsem se vrátil z pohřbu. 

Pohřeb v katedrále byl asi nejslabší ze všech obřadů loučení těchto dní s Václavem Havlem. Škoda, přeškoda. Jsem z toho smutný a velice nerad to říkám.

Dovnitř  byli pozváni politici a duchovní  stav.

Proč  to nebyla „slavnost života navzdory smrti našich pozemských těl“? 

Obřad byl neosobní. Nebyl respektován Havlův prostý a cudný  vztah k Bohu. Za každou cenu se jej i my snažíme přivlastnit.

Proč  nebyl brán ohled na mnohé přítomné, kteří nerozumí našim rituálům?

Co jim řekne černá barva roucha pana arcibiskupa, co kadidlo, co požehnání  evangeliářem …? 

Proč  pochmurné Dvořákovo Rekviem: „Onen hrozný den hněvu promění všechno v popel … Jaká hrůza nastane …“?

Proč  nehráli třeba celého Händelova Mesiáše nebo Pavlicovu mši(!) – to by lidi nestačili koukat a poslouchat.

Naštěstí  v televizi asi studenost obřadu nebyla mnoho poznat.

Mnoho lidí  vlastně ani jinou atmosféru našich pohřbů nezná.

       Naštěstí to spravil lidský  projev Karla Schwartzenberga (ten nejprve oslovil paní Dagmar Havlovou(!) a pak ostatní celebrity), Madeleine Albrightové a Václava Malého. Už jen tón jejich hlasů prozradil, že byli skutečnými přáteli Václava Havla. Přál bych vám vidět, jak se při jejich slovech změnil výraz lidí v katedrále. 

Škoda, že se nehrála také slovenská hymna.

Pan president Klaus zachoval dekorum, ale ani hymně se nepřipojil ani slovem.

       Proč Havlova slova znějí  jinak než naše?

Jsou naše rituály jak leklé ryby? Co s nimi?

Kéž bychom to vše pokorně  zkoumali.

Naštěstí  velikost a svědectví Václava Havla jsou dost silné. 

Jen bychom se možná  v církvi mohli poučit z Havlovy neformálnosti a lidskosti.

       I velké osobnosti odcházejí. Tím víc prostoru je pro každého z nás …

Nám, ani nikomu z těch, kteří na Václava Havla vrčí, nikdo nebrání žít poctivěji a obětavěji, než žil on.  

Mohu říci, že řada našich lidí, kteří byli v katedrále a zažili „jiné“ pohřby, byla také zklamaná. Ale právě v televizi pan kardinál pohřeb velice chválí. Dejte třeba víc na něj.

 

Tomu, kdo není  unaven mnoha dobrými slovy vzpomínající  Václava Havla z tohoto týdne, nabízím následující projev V.H. (Poslal mi jej právě Jiří Veselý.) 

Projev prezidenta republiky Václava Havla

při zahájení konference "Budoucnost naděje"

Hirošima, Japonsko, 5. prosince 1995 

      Vážení  přítomní, tato konference je věnována naději. Koná se v Hirošimě, tedy ve městě, kde člověk nemůže nemyslet na smrt. Dovolte mi proto několik poznámek na

téma "naděje a smrt"

     Začnu velmi osobně. Mnohokrát ve svém životě, a zdaleka to nebylo jen ve vězení, jsem se ocital v situaci, kdy všechno jako by bylo spiknuto proti mně a já nikde neviděl sebemenší náznak, že by se mohlo splnit jakékoli mé přání nebo zdařit jakékoli mé dílo či jakkoli viditelně potvrdit, že mé počínání má vůbec nějaký smysl. Jde o situaci, kterou každý dobře známe, totiž situaci, kdy se nám zdá, že ani nás, ani svět kolem nás už nemůže potkat nic dobrého. Taková situace se obvykle nazývá beznadějnou. Ponořen do těchto smutných pocitů vždy znovu jsem si kladl docela prostou otázku: proč všechno nevzdám a na všechno nerezignuji? Anebo ještě radikálněji: proč tu vlastně ještě setrvávám, když můj život evidentně nemá žádný smysl? K čemu je život provázený nejen vlastním trápením, ale i pohledem na utrpení druhých, kterému nedokážu zabránit?

     A vždy znovu, když jsem o tom všem přemýšlel, jsem nakonec dospěl k poznání, že naděje v nejhlubším slova smyslu není něčím, co přichází zvenčí a co mohu hledat kolem sebe v podobě příznaků, že ta či ona věc dopadne dobře, a k čemu naopak nemám žádný důvod, je-li zřejmé, že nic dobře nedopadne. Vždy znovu jsem si naopak uvědomoval, že

naděje je především určitým stavem ducha a že ji - jako takovou - prostě máme, nebo nemáme, aniž by to bezprostředně záviselo na stavu věcí, které nás obklopují. Naděje je prostě existenciální úkaz, který nemá nic společného s prognostikou. Všechno se může jevit v těch nejčernějších barvách a my - z jakýchsi tajemných důvodů - naději neztrácíme, a vše se může naopak vyvíjet k naší spokojenosti a my - z neméně tajemných důvodů - naději najednou ztratíme. Jak patrno, naděje v tomto pojetí

souvisí se samotným pocitem smyslu života: dokud ji máme, máme i proč žít. Ztratíme-li ji, máme jen dvě možnosti: buď si vzít život, anebo volit obvyklejší cestu: prostě přežívat, živořit, být na světě jen proto, že na něm už jednou jsme.

     Samozřejmě: naděje bývá obvykle nadějí v něco nebo na něco. Váže se tedy k jakémusi konkrétnímu předmětu: jako vězeň mám například naději, že přeci jen někdy někdo pochopí smysl mého věznění, a že se tedy mé vězeňské strádání v cosi dobrého promění, třeba v posilu nějakých hodnot. Anebo jako prezident mám naději, že nějaké složité politické jednání se zdaří a já se budu moci těšit z dobrého pocitu z dobře vykonaného díla. Okolnost, že naděje mívá svůj předmět, nemění však nic na tom, co jsem řekl: že ve své nejhlubší podstatě nepřichází ze světa, který nás bezprostředně obklopuje. Jejím skutečným zdrojem není tedy její předmět, který by ji jaksi beze zbytku probouzel či dával do pohybu, podobně jako nejhlubší příčinou její ztráty není soubor vnějších okolností, který by nám ji nenávratně bral. Tak to snad může chodit kdesi na povrchu, to jest na rovině psychického rozpoložení: vyvíjejí-li se věci dobře, jsme spokojeni, vyvíjejí-li se špatně, naše nálada se zhoršuje. Naděje sama, v onom existenciálním smyslu, jak ji tu chápu, však nečerpá svou životodárnou mízu ze svého konkrétního předmětu. Spíš je tomu naopak:

naděje oživuje svůj předmět, vlévá do něj život, určitým způsobem ho prosvětluje

.

     Není-li ovšem naděje pouhým derivátem vnějšího světa, kde se vlastně  v člověku bere? Tisíckrát jsem o tom přemýšlel a tisíckrát sám sebe z tohoto hlediska zkoumal a vždycky jsem nakonec - k radosti jedněch a k překvapení jiných - dospěl k přesvědčení, že její prapůvod, zjednodušeně řečeno, je metafyzický. Chci tím říct, že jde o cosi víc a cosi hlubšího, než je prostě geneticky či biologicky či chemicky či kulturně či jinak daný optimistický sklon či stav lidské mysli. Ano, to všechno - od výchovy, kulturního zázemí až po přítomnost jakýchsi sloučenin v našem těle - samozřejmě ovlivňuje náš vztah ke světu a naše chování. Nevysvětluje ho však zcela. Kdesi za tím vším je přiznaná nebo nepřiznaná nebo různě artikulovaná, leč vždycky velmi hlubinná zkušenost člověka se samotným vlastním bytím a s bytím světa.

 

     A tím se dostávám k tématu smrti. Zdá se, že člověk je jedinou nám známou bytostí, o níž lze vskutku s jistotou říct, že ví, že zemře. Smrt přitom není jen nějakou podivnou věcí, kterou vidíme v televizním zpravodajství o válkách, teroristických masakrech nebo automobilových haváriích. Provází nás naopak na každém kroku: umírají nám naši nejbližší, připomíná se nám každou naší nemocí, každým letem v letadle či rychlou jízdou v autě, je přítomna v našem každodenním chování: dokonce i když čekáme jako chodci na křižovatce na zelenou, čekáme tam proto, abychom jí unikli. Pud sebezáchovy mají, pravda, všichni živí tvorové. Jedině lidé si ho však asi plně uvědomují. A jedině lidský tvor ví, že mu všechno kličkování a všechno poctivé čekání na zelenou není vposledku nic platné, protože stejně umře.

     Víme-li ovšem, že umřeme, a že tedy všechno je beztak marné, proč vlastně žijeme a proč se o něco snažíme? Ale nejen to: proč téměř vše podstatné, oč usilujeme nebo čím dáváme svému životu smysl, přesahuje zřetelně horizont našeho života? Dobrý pocit z toho, že mne nic momentálně nebolí, že pozítří potkám nějaké zajímavé lidi, na které se těším, nebo z toho, že vás mé úvahy zajímají - to všechno lze do jisté míry vysvětlit tím, že se smrtí bezprostředně nepočítám nebo na ni zapomínám nebo si ji prostě nepřipouštím. Avšak naději v onom radikálním a hlubinném slova smyslu, v jakém tu o ní mluvím, na tomto pozadí neporozumíme. Ta totiž

samou svou podstatou přesahuje naši smrt

. Ba co víc: v souvislosti s vědomím, že umřeme, je prostě nepochopitelná a absurdní. Nemůžeme věřit ve smysl vlastního života a chovat naději jako trvalý stav ducha, jsme-li si jisti, že naší smrtí vše definitivně končí.

     Jediné, co může skutečnou naději vysvětlit, je hluboká a v podstatě  archetypální jistota člověka, byť stokrát popíraná  či nepřiznávaná, že náš pozemský život není jen nahodilou událostí

mezi miliardami jiných nahodilých vesmírných událostí, které dokonale pominou, ale že je integrální součástkou či článkem - byť jakkoli mikroskopických rozměrů - velkého a tajemného řádu bytí, v němž

vše má své nezastupitelné místo, z jehož hlediska se nic, co se jednou stalo, nemůže odestát, a v němž se vše nějakým záhadným způsobem natrvalo zapisuje či zhodnocuje. Ano, jedině reflektovaný či tušený

rozměr nekonečna a věčnosti mohou vysvětlit onen neméně tajemný úkaz, kterým je naděje

.

     Možná  leckomus připadá tato úvaha přepjatá, ale já si nemohu pomoci: nevím o jediném případu opravdového smíření s vlastním těžkým osudem nebo o jediném dobrém či statečném skutku, kterým dokázal člověk překonat obzor kalkulací o okamžitém a viditelném úspěchu svého konání, který by bylo možné vysvětlit jinak, než jeho hluboko ukrytou jistotou, že někde nad ním jsou zaznamenávány i činy a osudy, jejichž význam není jeho okolím bezprostředně postihnutelný, a přesahuje tudíž rámec jeho pozemského zadostiučinění. S trochou nadsázky by se tedy dalo říct, že smrt či vědomí smrti, tato nejpodivnější dimenze lidského pobytu na zemi, vyvolávající děs, strach a hrůzu, je zároveň jakýmsi klíčem k naplnění lidského života v tom nejlepším slova smyslu. Je to totiž

hráz, která je lidskému duchu postavena do cesty, aby ho zkoušela a aby mu umožnila být vskutku oním zázrakem stvoření

, za nějž se považuje: dává mu totiž možnost překonat ji. Nikoli tak, že si nepřipustí její existenci, ale tak, že ji překoná svou schopností vidět i za ni či uvědoměle jednat jí navzdory. Bez zkušenosti transcendentna prostě nemá smysl ani naděje, ani sama lidská odpovědnost.

 

     Dámy a pánové, žijeme na planetě, kterou dnes - poprvé v jejích dějinách - obepíná jediná lidská civilizace. Osudy miliard lidí a stovek národů jsou dnes propojeny touto globální civilizací do té míry, že splývají v osud jediný. Má to tisíce výhod a tisíce nevýhod. Hlavní nevýhodou tohoto stavu je, že každé ohrožení se v dnešním světě stává ohrožením globálním. O množství a typu ohrožení, jimž by měla dnešní civilizace čelit a jimž tak málo čelit umí, nemusím zajisté právě před vámi zeširoka mluvit. Zmíním se proto o ohrožení jediném, totiž o tom, které bylo svého času nazváno "konfliktem civilizací". Přesvědčen, že žijeme v prostředí jediné globální civilizace, bych toto ohrožení nazýval spíš konfliktem civilizačních či kulturních či náboženských okruhů než konfliktem civilizací. Nicméně fakt, že takový konflikt v budoucnu skutečně hrozí, nelze popřít: zdá se, že čím těsněji jsme všichni svázáni rámcem jediné civilizace a čím víc musíme přijímat, ať už radostně či z donucení, její vymoženosti, které do jisté míry unifikují náš život, tím zřetelněji se probouzejí k životu naše rozmanité kulturní a náboženské tradice a tím důrazněji různé civilizační okruhy hájí svou svébytnost. Proces civilizačního zestejňování je tedy provázen i procesem protichůdným, to jest procesem rostoucí sebeobrany různých kulturních identit.

     Jak tomuto ohrožení čelit? Jaký světový pořádek a jaký systém celosvětové spolupráce budovat, aby bylo odvráceno nebezpečí, že se naši vnukové dožijí stokrát hrůznějších věcí, než byla druhá světová válka, jejíž konec si tu po padesáti letech připomínáme, a možná i mnoha nových Hirošim? Aniž bych podceňoval význam všeho snažení, které tolik moudrých lidí dnes v tomto směru vyvíjí, a všechny projekty a vize směřující k odvrácení této hrozby, jakož i všech dalších hrozeb, které se nad lidstvem vznášejí, rád bych tu zdůraznil jeden prvek, o němž hovořím často a při nejrůznějších příležitostech, který považuji za obzvlášť důležitý a který bezprostředně souvisí s tím, co jsem tu řekl na téma naděje a smrti.

     Zkoumáme-li ony archetypální zkušenosti člověka se sebou samým a se světem, do něhož je vržen, které mu dovolují vědět, že umře, a přitom si počínat tak, jako by umřít neměl, zjišťujeme, že v té či oné podobě jsou přítomny v prazákladech všech náboženství. Anebo nevyznačují se snad všechna vírou ve vyšší autoritu, než je autorita lidská, a v 

existenci vyššího řádu věcí, než je ten pozemský, který tvoříme? Neznají snad všechna i ideu vyšší spravedlnosti, než je spravedlnost pozemská? Nejsou snad všechna, ať už výslovně či nevysloveně, založena na naději v onom metafyzickém smyslu, v jakém jsem tu o ní hovořil? Neznají snad všechna v nějaké podobě nekonečno a věčnost jako poslední míru lidských věcí a neobracejí snad všechna náš pohled dál než jen k hranici naší smrti? A nevyvozují snad právě z této pokory před tím, co nás přesahuje, i soubory mravních imperativů, které nám nabízejí jako návod ke smysluplnému životu? Pevně věřím, že spojuje-li něco nejrozmanitější náboženské a kulturní světy, které tvoří dnešní civilizaci, pak je to jen a jen jejich pevná jistota, že klíč k dobrému lidskému soužití a k životu, který by nebyl peklem, je v respektu k tomu, co nás nekonečně přesahuje a co si já sám pro sebe nazývám

zázrakem bytí. Skutečné dobro, skutečná odpovědnost, skutečná spravedlnost, skutečný smysl věcí koření hlouběji než ve světě našich dočasných pozemských kalkulací: to je přece poselství, které lze nalézt kdesi na dně samotné lidské religiozity jako takové.

     A proč  by za tohoto stavu věcí musela být právě rozdílná  religiozita tím, co lidstvo osudově rozdělí? Což nejsou duchovní kořeny rozmanitých religiozit vyrůstající z určitých archetypálních zkušeností člověka jako vědomé bytosti naopak tím, co je lidstvu společné, a co by ho tedy mohlo spojovat? Nevěřím na žádné celosvětové náboženství. Ba nejsem si dokonce jist, zda záchrana lidstva a obnova jeho odpovědnosti za sebe a za svět je pouze a jen v renesanci náboženskosti či dokonce nábožnosti. Mluvím o něčem trochu jiném: o nutnosti znovu pochopit a nově artikulovat

základní - tak říkajíc fundamentální - duchovní zkušenosti člověka a duchem těchto zkušeností prodchnout tvorbu nového světového řádu, takového řádu, který by nám všem umožňoval žít v míru vedle sebe a spolupracovat, aniž by se kdokoli z nás musel vzdávat své kulturní svébytnosti. Mluvím o nutnosti daleko důrazněji než dosud odkrývat a pojmenovávat spíš to, co nás spojuje, než to, co nás rozděluje. V tom vidím hlavní výzvu nadcházejícího století a tisíciletí.

     Nejde jen o to, že to je asi ta nejlepší cesta k odvrácení hrozby "konfliktu civilizací". Jde o víc: je to asi i jediná cesta k probuzení či obnově nadosobní odpovědnosti, která by mohla odvrátit i ostatní nebezpečí, kterým bude lidstvo v budoucnu čelit, od důsledků populační exploze přes ekologické hrozby až po prohlubující se propast mezi chudými a bohatými. Stručně řečeno: má-li lidstvo naději na dobrou budoucnost, pak tato

naděje tkví především v probuzení obecné odpovědnosti, takové odpovědnosti, jejíž kořeny tkví nepoměrně hlouběji než ve světě pomíjivých a dočasných pozemských zájmů.

 

     Jak vidíte, upnul jsem posléze i já svou naději k určitému předmětu. Tímto předmětem jsou některé nepopiratelné a nepopiratelně univerzální kořeny lidského vědomí sebe sama. Nevím, zda svět půjde cestou, kterou mu tato skutečnost nabízí, či nikoliv. Naději však neztrácím. Děkuji vám za poctu, které se mi dostalo jak udělením ceny "Budoucnost naděje", tak příležitostí vás tu dnes oslovit.