Příprava na Svátek Ponoření Pána 8. ledna 2012 + svátost smíření 1. část

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Iz 55,1n - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 55,1-11; 1 J 5,1-9; Mk 1,6b-11
Datum: 8. 1. 2012
Biblické texty mluví  o odpuštění, návratu domů, obrácení a novém životě. 

Evangelium nezačíná  učením o hříchu, ale zvěstováním dobré zprávy (evangelia).

Výchozím místem na cestu domů je křest.

V minulých letech jsme si říkali:

-  Ježíš nebyl pokřtěn,

-  proč se Ježíš  nechal ponořit od Jana do Jordánu, i když nebyl hříšníkem,

-  co pro nás znamená  „ponoření do vody“,

                                    „ponoření do Ducha“, 

                                    „ponoření do ohně.“ 

Mluvili jsme o významu křtu pro nás.

Tomu, kdo předchozí  lekce zná, nabízím další látku k promýšlení.   

1. a 2. čtení jsem tentokráte vzal z doplňků k dnešnímu svátku. Abychom hlouběji porozuměli biblickému vyučování.

(Pilní si mohou navíc před čtením dnešního úryvku evangelia přečíst J 8,12-59.)

 

1. čtení je velikým darem Izraeli: Do neštěstí babylonského zajetí a zpustošené  země, vybízí Hospodin (skrze Izajáše): „Smíte se navrátit nejen do svých domovů, ale obraťte se k tomu, který je zdrojem všeho požehnání. “ /1

Izajášův příslib je velkolepý, ale jak to, že není stále v Izraeli naplněn?  

Naše tělo – nesmírně složitý organismus – funguje bez našeho řízení.

Soužití lidí je závislé i na chtění jednotlivců.

Leží-li dva pod jednou dekou, je třeba přejícnosti obou, aby nikomu nebyla zima.

Zaspí-li řidič autobusu, kolik mrzutostí nastane?

Naruší-li se manželství, náprava, uzdravení vztahu, vyžaduje třeba rok usilovné práce.

Naruší-li se soužití  v širší společnosti, čeká nás nedohledná práce.

Je třeba tomu porozumět, jinak jsme netrpěliví, viny svalujeme na druhé a vyhlížíme falešné mesiáše.

Máme se učit z chyb Izraele i z chyb svých křesťanských předků. /2 

Dvacet let žijeme v možnostech svobody, a přesto nejme schopní si vybrat pořádné státní úředníky a účinně je kontrolovat. Copak někdo přizná chybu nebo vrátí ukradené peníze?

Ale začněme od sebe. Jak drží naše rodiny?

Budování dobrých vztahů vyžaduje celoživotní práci. 

Náprava poškozených vztahů  je teprve velikou dřinou.   

Jak se vrátit a jak vybudovat lepší soužití? 

Jan i Ježíš mluvili k lidem biblicky vzdělaným.

Biblické vyprávění  o pádu lidí v Ráji odpovídá na otázku: „Kde se bere zlo?“. /3

Podlému jednání lidí  (Gn 3. kap.) předcházelo zanedbání vztahu s Bohem. /4    

Tomu všemu už snad trochu rozumíme.  

Nemáme ještě vybudovaný  dostačující vztah s Bohem, nedůvěřujeme mu úplně.

Jednáme jako záletný  chlap nebo povětrná ženská. 

Jsme chytlaví k podlému jednání, necháváme se snadno obalamutit kdekým. /5 

Odpuštění může dostat ten, kdo se vydal dobrou cestou, kdo se mění k dobrému. 

Samotné odpuštění, by nic nespravilo. Je třeba znovu vybudovat ztracený vztah, obnovit spravedlnost, získat důvěru.

Víme, že nestačí nekonat zlo. Je třeba budovat boží království. A v porušeném světě, často v troskách vztahů je to obzvlášť náročné.

(My, kterým bylo mnoho dáno, budeme zřejmě bráni k větší odpovědnosti za to, co dobrého jsme neučinili než za naše hříchy.)  

Vzpomínáte, že jsme se propadli z Ráje. Jeho strom života je střežen cheruby s plamenným mečem. Pan Prof. Heller k tomu říkal: „Ke stromu života může dojít pouze ten, který je ochoten projít ohněm, ve kterém shoří všechno jeho sobectví, sebestřednost a pýcha.

(Jan Baptista řekl, že nás bude Mesiáš ponořovat do ohně.)  

Na začátku většiny z nás byl křest. Začali jsme v Božím království jako začátečníci, učedníci, děti. 

(Později jsme objevili důležitost „ponoření do vody“ – obracení se ke Kristu jako trvalý návyk. Také se stále znovu a znovu myjeme, koupeme.)

Dítě udělá mnoho chyb, než se naučí mluvit, chodit, jednat kulturně. 

Děti povzbuzujeme, nestrašíme je, chyba se dá napravit.

Samozřejmě se snažíme dělat co nejméně chyb. Ne každá chyba je hříchem.  

Dětem přejeme co nejlepšího učitele, mistra, trenéra … 

I my hledáme pro sebe nejlepšího rádce, lékaře, psychologa, režiséra, dirigenta … 

Je-li takový člověk dokonce přítelem, co si můžeme přát více?  

Je-li pro mě Ježíš  Přítelem, Učitelem, Mistrem, Lékařem, je-li pro mě „Stromem Života“, pak mám téměř, vyhráno, zbývá nezastavit se, neustrnout. /6 

Je ovšem pravda, že i naše náboženská praxe je nedokonalá a trpí všelijakými neduhy.

Máme zanedbalé biblické  vyučování. Evangelium často nahrazujeme právem a katechismem.

Kvalitu množstvím.

Místo následování  Ježíše se snažíme boží nabídky všelijak obcházet.

Místo hledání příčin našich chyb se rádi vymlouváme a svádíme svou vinu na kdeco. 

Na špatné faráře, postavení hvězd, karmu, činy předků, okolnosti, na komunisty, na dobu …

Nechce se nám do manželské  poradny, do dalšího vzdělávání, měnění zvyků a myšlení, do přiznávání viny a nápravy.

Svátosti nám nefungují, jak si Ježíš přeje.

K naší nechuti se přidává strnulost a zanedbání ze strany těch, kteří církev vedou, ze strany nás –duchovenstva.

Liturgická reforma něco změnila, ale jsme stále na cestě (jsme – máme být  – církví stále se reformující, stále se obracející ke Kristu). 

Začínáme se pomalounku vracet k naslouchání Písmu. Vzděláváme se ...

Slíbil jsem něco říci ke krizi svátosti smíření.   

Ta svátost je velikým darem. Mnoha lidem jsem mohl pomoci.

(Zpovědníkem – to je starý název, se nestává kněz automaticky se svěcením  – ordinací. Muže jím být jen ten, kdo dlouhodobě ví o své bídě, nedokonalosti a hříšnosti a má dlouhodobé vlastní zkušenosti s Božím milosrdenstvím.)

Jestli chceme být co nejlepšími učedníky Ježíšovými, vítáme každou dobrou radu, každou možnost a prostředek k růstu.

Je dobré a užitečné  mít dobrého průvodce Písmem.

Je důležité využívat všech „cest vedoucích k odpuštění a smíření“ (nedávno jsem je připojil jako přílohu), ale svátost smíření má své místo.

Je bohatstvím mít svou vrbu, u které si můžeme vylít své srdce (Dobrá vrba drží tajemství, nesoudí, nehraje si na odborníka a neoperuje. Vyslechne, povzbudí a doporučí odborníka.)

Jako chodíme na různé  preventivní prohlídky, konzultace, k odborníkům (psychologům, logopedům, terapeutům, právníkům …).

Tak je dobré mít někoho, kdo je schopný nás doprovázet na cestě následování Krista, mít dobrého zpovědníka. Sv. Terezie řekla: Kdybych si mohla vybrat mezi zpovědníkem zbožným a vzdělaným, vyberu si vzdělaného“. (S výběrem lékaře to také tak děláme.)

Je-li to někdo, kdo mě zná, má mě rád, o kom vím, že se nade mnou nepohorší, pak jsem získal veliký poklad.  

Konzultace a porada o mé  cestě se může odehrávat i mimo svátost smíření.

Vylití si srdce u své  vrby, psychologa nebo duchovního průvodce, má svůj význam. 

Odehrává-li se v duchu Ježíšových slov: „Kde jsou dva nebo tři v mém jménu, tam jsem uprostřed vás“, ó, to je veliké bohatství. /7

To vše může být cestou k hledání i k odpuštění.

Ale přece jen svátost smíření  má ještě další rozměr a je dalším bohatstvím.

Ve svátosti smíření  slavíme Milosrdenství Boží. To je více než jakákoliv zpověď.

Ve svátosti smíření  (jako v slavení každé svátosti) je zvláštním způsobem přítomen Ježíš.

Bylo by škoda neznat, neporozumět a nevyužít tuto možnost.  

Řekl jsem, že svátost smíření je v krizi. Zanedbali jsme ji.  

Začal jsem něco psát o její historii, ale zjistil jsem, že to bude delší, než než jsem čekal.   

Nabízím tedy napoprvé  v příloze stručnou historii. /8 

------------------------------

Poznámky:

                  /1     Prorocké  texty jsou reakcí na špatné  jednání Izraele (nezachovávajícího manželskou smlouvu s Hospodinem).

Jan a Ježíš  později opět vyzývají: „Obraťte se, přiblížilo se k vám Boží království. Opět jdete opačným směrem – vzdalujete se od Hospodina.

Vaše choroba je stejná  jako choroba vašich otců. Nynější virus je jen zmutován (a nevládne vám Babylón, ale Řím), ale je stejně smrtonosný.

Ježíšovi současníci mohli být poučenější z chyb svých otců.  

                  /2     Podoby zla mutují  jako viry chřipky. Zlo, které rozpoutalo 2. světovou válku, vypadalo jinak než to, které zplodilo 1. světovou válku. Naše současné zlo opět zmutovalo do poněkud jiné podoby.

I komunistická  pandemie měla různé mutace (ruskou, španělskou, řeckou, čínskou, korejskou …)

Zlo mění  své mimikry…  Rozpoznání nové mutace zla je pokaždé důležité.

Vždy jde ale o život a vždy můžeme díky božímu slovu najít společného jmenovatele, společnou příčinu.  

                  /3     Vyprávění  z Gn 3. kap je základní vypovědí  o příčině našich selhání. 

Není  líčením dávné historie, platí  o každém z nás. I my se chováme podle.

Nevymlouvejme se na Adama.

Nemluvme o dědičném hříchu.

Mluvme o vině, do které  jsme se každý osobně namočili. Mluvme o dědictví, které nám odkázal Abraham, Mojžíš a Ježíš – to je cesta k životu.  

                  /4     Lidé  se nechali svést nepřítelem, spolčili se s ním. Jejich podlost pokračovala, nepřiznali chybu, sváděli ji jeden na druhého, dokonce na Boha. Proto se propadli z ráje.

Teď  bych to měl přepsat do přítomného času, tak se to stále děje, tak často jednáme.

       Bůh o nás od začátku pečuje. Obdaroval nás Rájem (můžeme do něj dojít), vyhledal provinilce, obdaroval je koženými suknicemi, přislíbil jim velkou pomoc v Mesiáši.

 

                  /5     Nejsme ani tak spravedliví, abychom si všimli, že se Bůh už lidem v Ráji věnuje zadarmo (jako rodič): Vyhledává je po jejich selhání, volá je, dává jim příležitost k nápravě, aby uznali svou vinu, odívá je koženými suknicemi, přislibuje jim Zachránce …  

Jsme tak bláhoví, že se necháme obalamutit svůdci všeho druhu, pyšnými funkcionáři a diktátory, falešnými mesiáši, podvodníky všech druhů, čarodějníky … a uniká nám, jak strašnou daň si vybírají a krvavou mzdu účtují.

 

                  /6     Pohanská  náboženství neznají odpuštění, uznávají dobro a zlo a přísné vyrovnání trestem.

Važme si toho, že víme o ochotě Boha se nad námi smilovávat, odpouštět, vynahrazovat naše nespravedlnosti (když  to není v našich možnostech), dávat nám novou možnost růstu.

Ježíš  mi je Samaritánem, nehledí na svůj prospěch, nepočítá, co ho stojí mé uzdravení.

(Víme, že milosrdenstvím můžeme být obdarováni při splnění určitých pravidel.

Nesmím se pokoušet milosrdenství  zneužívat. Promlčení vin neexistuje.)  

                  /7     Potřebujeme ale rozumět tomu, co znamená: „V Ježíšově jménu“.

Překvapivá  a vážná jsou Ježíšova slova apoštolům na konci jeho života:  „Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu“. (J 16,24)   

                  /8     1. příloha:  

O svátosti smíření a její krizi. Snad i o hledání výhledu. 

Historie.

V prvních staletích byly stěžejními slavnostmi církve křest a Večeře Páně.

Pojem svátost je mnohem pozdější.

První křesťané  rozuměli významu křtu. Byl pro ně velikým projevem milosrdného Boha nad ztraceným hříšníkem.

Jestli se ale někdo z nich těžce provinil (zřeknutím se Krista – obětováním modlám, vraždou a cizoložstvím), vyznal svou vinu (soukromě) biskupovi (byl hlavou místní církve v každém větším městě). Ten provinilce přijal mezi kajícníky. Ti celoživotně činili veřejné pokání (např. leželi na zemi při bohoslužbě, nemohli se účastnit Stolu Páně), odpykávali si svůj hřích (dlouhým a těžkým postem, modlitbou na kolenou, zřekli se úřadních hodností, manželského styku, společenského života, značnou část majetku věnovali chudým …). Na znamení, že se svým selháním vyloučili ze společenství církve, byli při Večeři Páně po bohoslužbě slova vyvedeni ven, nesměli se účastnit Eucharistie. Ale nezůstali osamocení, církevní obec se za ně při každé bohoslužbě modlila. Hlavní důraz byl pokládán na niterné obrácení kajícníků.

Až na konci života se jim dostalo odpuštění a smíření. Slavnostní přijetí  do plného společenství církve biskupem se konalo opět při veřejné bohoslužbě. Bylo pokládáno za jakýsi „druhý  křest“. Jako je křest neopakovatelný, bylo neopakovatelné i toto „ponoření do pokání: mohlo se přijmout jen jednou za život. 

Další generace křesťanů  proto dokonce křest odkládaly na konec života, aby po něm už  neselhaly.

Církev také odpírala vstupu do stavu kajícníků mladým lidem a mladým manželům. Určitým východiskem pro hříšníky bylo přijmutí pokání v hodině smrti, ale ti lidé žili v úzkosti, zda nezemřou náhlou smrtí.

Tato kající praxe byla velice tvrdá a neosvědčila se.  

Od 7. století začali křesťané přijímat praxi řeholníků.

Ti se každou sobotu shromaždovali a vyznávali se z toho, čím se ve své komunitě provinili jeden proti druhému.

Řeholníci od spolubratří vynikajících ctnostmi přijímali individuální vedení ke křesťanské dokonalosti. Ti jim byli pomocníky a duchovními lékaři. 

Někteří biskupové  i biskupské synody proti tomu ostře protestovali (např. biskupská  synoda v Toledu r. 589: „Je neslýchanou opovážlivostí utíkat se k absoluci kdykoli se někdo dopustí hříchu“).

Časem byly vypracovány penitenciální knihy, ve kterých bylo vyměřeno pokání za každý určitý hřích.

Kajícník se vyznal, přijal uložené pokání a po jeho vykonání se vrátil ke „zpovědníkovi“, aby dostal rozhřešení.    

Středověká penitence došla k další podobě. Velkým hříšníkům podle penitenciálních tarifů přesahovalo pokání z jedné zpovědi délku jeho života. Byla jim tedy nabídnuta možnost pokání vykoupit, nejčastěji peněžními dary na kostel, klášter či na mešní intence (např. rok půstu se dal vykoupit dvaceti intencemi nebo pěti zlatými dukáty, jindy poutěmi či získáním odpustků. Jenže to vedlo ke zneužití, kajícníkovi odpadlo vlastní odpykávání hříchů a smíření se zužovalo pouze na zpověď. Vyznávání hříchů se stalo prostředkem k přesnému vyměření pokání. Čím dál víc bylo  vydáváno za vlastní kající čin – pro hanbu a ponížení, ačkoliv se dělo už jen soukromě před zpovědníkem. Svátost pokání byla pojmenována svatou zpovědí. Proto už za vyznáním hříchů následovalo rozhřešení – na rozdíl od tarifové penitence (ve které rozhřešení mohl dostat ten, kdo celé pokání vykonal). 

Jak probíhala „zpověď“? 

Kněz poučil penitenta o nejdůležitějších pravdách víry, aby jej navodil k lítosti, pak vyslechl vyznání hříchů, pomodlil se s ním kající modlitby, uložil mu pokání a připojil rozhřešení.

V tomto procesu ale už vymizel společenský dopad hříchu a společenský charakter pokání.

To se ještě víc zhoršilo přesunutím zpovědi z oltářního prostoru do uzavřených zpovědnic oddělujících zpovědníka mřížkou od renitenta v 16. století (tenkráte žena nesměla být v místnosti s cizím mužem).

Vědomí společenského následku hříchu zůstalo už jen ve vědomí, že ten, kdo se dopustil smrtelného hříchu, se nemůže zúčastnit Stolu Páně jen soukromou lítostí, ale pouze po přijetí svátosti pokání „před tváří církve“ (i když ji zastupuje už jen zpovědník).

Od středověku až do dnešních časů se toho ve svátosti pokání mnoho nezměnilo.

Dnes je tato svátost v krizi. Že za to především může duchovenstvo je zřejmé.

Snad ani nemusím připomínat, jak např. katoličtí vojáci a studenti za Rakouska-Uherska museli před Velikonocemi povinně ke zpovědi.

Jak slavný vídeňský  katecheta A.M. Pichner učil gymnazisty, aby se zpovídali ze všech hříchů, kterých by se mohli dopustit – aby získali milost z rozhřešení.  

Jak jsme prohlásili všechna provinění proti sexualitě za smrtelně hříšná, jak jsme vychovávali neurotiky, kteří se zaměřovali jen na nekonání hříchů místo na budování božího království atd., atd.

Evangelium přece nezačíná  učením o hříchu, ale zvěstováním dobré zprávy (evangelia).

Tak se stalo, že příliš mnoho „zpovědí“ je formálních nebo pokroucených a zakrnělých.  

Místo studia, přemýšlení  a promýšlení jak lépe slavit svátost smíření, někteří faráři jen moralizují. 

Vzpomínám, jak pomlouvali křesťany na západě, že nechodí ke zpovědi.

Nevědí, že někteří světci za celý život nikdy u svátosti smíření nebyli (jako v životě nebyli u rentgenu nebo neměli zlomeninu v sádře)? Je pravda, že jiní svatí se zpovídali třeba týdně.

Ale nejde přece o počet svátostí, jde o křesťanský život, o stálé obracení se ke Kristu a porovnávání se s Kristem.

V letech 1910-60 se asi katolíci zpovídali nejvíce v celých dějinách lidstva.

Např. zpovídala se celá  rodina:

                                                    dítě se zpovídalo:     „Neposlouchalo jsem rodiče“, 

                                                    otec se zpovídal:      „Byl jsem příliš tvrdý na děti“,

                                                    matka se zpovídala: „Byla jsem málo přísná na děti“.

Každý z nich dostal individuálně rozhřešení, ale nic se nezměnilo.

Ale něco jsme zanedbali, jinak by nepřišla krize.

Je třeba hledat co dál a jak lépe tuto svátost slavit.

                                                                                  Pokračování snad příště.