Příprava k bibl. textům na neděli 15. ledna 2012 + svátost smíření 2. část

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: 1Sam 3,3b-10.19 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 1 Sam 3,3b-10.19; 1 Kor 6,13c-15a.17-20; Jan 1,35-42
Datum: 15. 1. 2012
Samuel se učí velikému umění  setkávat se s Hospodinem. Kdybychom si všimli, že naslouchat je víc, než chrlit vlastní slova. Copak Bůh neví vše?

Kéž bychom se jednou provždy podle toho zařídili a nejednali jako svévolné a neukázněné  děcko, které si dělá, co chce.  

Každé slušné  náboženství kultivuje člověka a otevírá jej ke spáse. Ale ne každá cesta je stejně pohodlná a nemusí nutně vést až úplně na vrcholek hory.  Jakmile si některé náboženství osobuje právo, že vlastní vše a povyšuje se nad druhé, je podezřelé pýchou.

Bible má často úctu k dobrým pohanům, jen staví se proti každému, kdo manipuluje a kořistí z druhého (i proti Izraelitovi).    

V náboženství (ještě víc jak v politice) je mnoho hlasatelů svých pravd. Kdekdo tvrdí, že s ním mluví Bůh.

Dospělost znamená odpovědnost. Co si kdo dá do hrnce, to si sní. Naivita se často velice vymstí. 

Podle ovoce se pozná  strom. Bible nás učí rozpoznávat.

Dostali jsme skvělého průvodce. 

Ježíš povolává  první učedníky. Zdalipak by povolal nás? (Stačí k tomu chodit do kostela, modlit se a snažit se nehřešit?)

Udělejme si test.

Každou neděli společně  vyznáváme víru (slavnostním „Vyznáním víry“). Proč? K čemu slouží?

Je to  oblíbená písnička Boha, která mu vylepšuje náladu?

Čím roste porozumění a spolupráce s partnerem? /1   

Mudrci přinesli nejcennější  poklady Východu: zlato, kadidlo a myrhu.

Novomanželů se ptáme, čím můžeme přispět do jejich domácnosti.

Co letos přináším na stavbu Ježíšova božího království? 

Ježíš nám prozradil co je nejdůležitější.

Otázka: Které tři věci to jsou?  

Čteme evangelium a procházíme vyučování liturgického roku ne poprvé.

Začátečníci potřebují  zvláštní péči. /2 

V Izraeli si učedníci vybírali rabína (učitele, mistra). Ježíš si vybíral své učedníky sám. /3 

Pak Ježíš své  učedníky dál pečlivě vzdělával. /4 

Rodiče se před křtem svých dětí zavazují, že své děti uvedou do křesťanského způsobu života. Ale většinou mají minimální znalosti nebo mlhavé vědomosti o Ježíši. Absolvovali možná pár hodin náboženství.

I kdyby někdo uměl Katechismus nazpaměť, ještě nemusí být Ježíšovým učedníkem.

Ježíš nás učí myslet, rozumět Bohu na vyšší úrovni než Mojžíš. Nepředkládá nám hotové odpovědi.

Otázka: Je to pro Tebe Ježíšovo vyučování výhodné? K čemu Ti slouží?   

Nebešťanem se může stát jen ten, kdo převezme od Ježíše způsob jeho života: myšlení, mluvení, jednání. Kolik katolíků přijalo Horské kázání za svou životní normu?

Otázka: Nakolik Ti je Horské kázání srozumitelné?  

(Kdekdo opakuje Rahnerovu větu: „Křesťan 21. stol. bude mystikem“, aniž tomu rozumí.)  

Bůh nám vypráví, kým jsme pro něj my a kým je on pro nás.

Učedník (ne úplný  začátečník) by už měl mít promyšlená následující  biblická témata „se sešitem a tužkou v ruce“ (jinak bude jako školák, který se nedostal do 2. třídy obecné školy):

    

Stvoření  světa

Kde se v nás bere zlo? Jakou pomoc Bůh přislíbil selhávajícím? (Gn 3 .-11. kap.)

Jaký  úkol Izrael přijal, čemu má sloužit?

Smlouva a její  podmínky. Od Abraháma po Mojžíše.

Příběhy patriarchů a jejich odkaz.

Možnosti našeho setkávání  s Hospodinem (a umění modlitby).

Bůh věrný  a stále zachraňující.

Úloha proroků, jejich rozpoznávání a náš úkol.

Naše  odporování Duchu božímu a poučení z chyb.

Jak porozumět Boží moudrosti a jak se jí vyučit?

Jak si židé představovali království  Boží? 

Čeho je třeba k rozpoznání a přijetí Mesiáše (opakování věty z Katechismu nestačí).

Někdo z nás začal číst nejprve evangelia, ale bez „starozákonního“ základu jim mnoho neporozumí, ustrne.  

Přijal by nás Ježíš  mezi své učedníky?  

PRVNÍ  ČÁST JEŽÍŠOVA VYUČOVÁNÍ:  

Co znamená „obrácení se“ jako celoživotní návyk? K čemu má sloužit?

Kým je tesař  z Nazareta?

Proč  Ježíš vylepšuje starozákonní přikázání, když jsou od Hospodina?

Nakolik rozumím Horskému kázání? Líbí se mi? Je pro mě přijatelné?

Uspořádání  božího království a pravidla pro soužití v něm. Kterým podobenstvím o božím království už rozumím?

Jak se staví  „dům“ podle Ježíšových plánů?

V čem se liší starozákonní umění rozhovoru s Bohem od Ježíšova vedení?

Proč  se Ježíš nechal ukřižovat?

Kdo je „zachráněn“? 

Co znamená být „rybářem lidí“? 

Řekneme-li třeba, že Ježíšovo vyučování má 7 tříd, do které třídy asi patřím?

Do které třídy bych chtěl za pozemského života dojít?

Jak do vyšší třídy postoupit?  

Bez těchto vyučovacích lekcí  nelze Ježíšovi porozumět.  

Mluvíme třeba mezi křesťany o modlitbě a někdo vážně pronese: „Každá upřímná  modlitba je Bohu milá. Bůh si to přebere“. /5

Co s těmi lidmi dělat? Znovu a znovu jim vykládat, co říká Ježíš?

Ježíš tak nejednal. Nevykládal donekonečna základní věci (ani ne ze „starého zákona“). Jsme odpovědní za to, co uděláme s informacemi, které někdo nabízí. Takový je život, každý je odpovědný za to, čemu naslouchá, jak se k tomu postaví a co ze svého života vytvoří.

Vážím si Ježíše, že nás učí ověřovat si to, co kdokoliv tvrdí. 

Nikoho nenutí, aby byl jeho učedníkem.  

Byli jsme pokřtěni, ale vybral by si Ježíš mě / Tebe za svého učedníka?  

/6    Příloha o svátosti smíření.

---------------------

Poznámky:

                  /1     O Vánocích jsme zpívali koledy (i v kostele), co nabízíme Bohu?

Lze zbožný  cit vydávat za víru?

Kdo nevede děti k práci, poškozuje je. Práci nelze nahradit písní jak „matička ustlala lůžko synáčkovi a pastýři přinesli mlíčko a vánočku do Betléma“. K historii nemůžeme nic přidat.

 

                  /2     Povinnost místní  církve je doprovázet čerstvě  pokřtěné k dalšímu porozumění božímu království. Rodiče mají vzdělávat děti podle jejich chápání – neděle je k tomu vyhrazeným dnem. Děti mají rozumět tomu, co slavíme. Od Adventistů se můžeme naučit jak prožívat a slavit den sváteční.

 

                  /3     Některé  zájemce Ježíš do učení  nepřijal.

Okolo Ježíše bylo několik okruhů: zástup (posluchačů), učedníci („sedmdesát“) a „apoštolové („dvanáct“).

Podmínkou přijetí  mezi učedníky dodneška je: znalost „Mojžíše a Proroků“ a absolvování  přípravky „Jana Předchůdce“. 

(Jan svým učedníkům samozřejmě neřekl, že je Ježíš Mesiášem. Nejlepším učedníkům řekl: „Hle beránek boží“ (to nebyl koan, ale informace, kterou mohl pochopit jen ten, kdo se poctivě vzdělával v Písmu. 

Další učedníky poslal k Ježíšovi z vězení, kdo z nich byl bystrý, objevil Mesiáše. (Mt 11,1n

                  /4     V každém vyučování se staví na předešlém.

Ježíš  byl skvělý učitel. Věděl, komu může nabídnout krupicovou kaši a komu smažený řízek s bramborovým salátem.

V evangeliích je řada míst, kdy jeden mluví o voze a druhý o koze, protože někteří ve vyučování lajdali (někdy i apoštolové).   

                  /5     Ten člověk nezná  rozdíl mezi pohanskou představou božstva a poznání  Izraele o Bohu.

Je každá  modlitba Bohu milá? Člověče, ty nevíš, že lidé modlitby ukřižovali Mesiáše?

Nestačí být ve správné  církvi.  Jak to, že židé  nepřišli do Betléma, apoštolové  nepřišli v neděli ráno ke hrobu? Jak to, že apoštolové  po seslání Ducha svatého někdy odporovali Ježíši a jeho duchu? 

 

 

               /6        PŘÍLOHA O SVÁTOSTI SMÍŘENÍ.  

O svátosti smíření a její krizi. Snad i o hledání  výhledu.  

     Jak dnes rozumíme svátostem.

Po staletí bylo Písmo, spravedlnost a milosrdenství evangelia, odsunuto stranou a nahrazeno tradicí, Kodexem církevního práva a Katechismem. (Dodneška je můrou kněží – i mé generace – zda byla svátost vykonána platně.)

Až II. vatikánský koncil se začal vracet k Písmu.  

IV. lateránský koncil v roce 1215 prohlásil: Každý katolík musí vyznat všechny hříchy přinejmenším jednou za rok u svého vlastního faráře. A pokud chce k jinému, musí mít od svého faráře licenci.

Lidem to bylo nepříjemné. Tomáš Akvinský jim pomohl: „Všechny hříchy je třeba vyznat jednou za rok, ale jen ty těžké.“

Tento výklad sv. Tomáše prohlášení IV. lateránského koncilu převzal koncil tridentský. Ale kněží už lidem neřekli (často to sami ani nečetli): „Žádný člověk není povinen vyznávat hříchy, které nerozpoznává jako těžké“.

V historii pokání a smíření jsme mluvili o rozličných způsobech pokání. Měnil se i důraz na úlohu zpovědníka. /1 

Až do 20. století se lidé zpovídali jednou za rok.

Pius X. prosazoval časté  přijímání Těla Páně (kalich byl laikům po staletí  odpírán): „Všichni katolíci mají často chodit ke svatému přijímání (i od časného věku).“

Protože lidé měli obě  svátosti nerozlučně spojené, začali se také častěji zpovídat. Když přijímání jednou měsíčně, tak i svátost pokání jednou měsíčně. Ale to neměl původně papež na mysli.

Seminaristům byla později doporučována zpověď týdně. Ale copak je možné každou chvíli chodit k soudu? Teologie Říma na to nereagovala, byla zkostnatělá.

Ale zdola, už před II.vatikánským koncilem, osvícení zpovědníci a pastoralisté promýšleli novou situaci, vraceli se k terapeutickému modelu pokání. Doporučovali mluvit o svém životě s knězem, který ti pomůže správně žít. Doporučoval se stálý zpovědník a přátelský vztah s ním.

Tento model ale nevyhovuje všem. Přátelství zpovědníka může být někomu překážkou. Raději jede třeba na poutní místo ke zpovědníkovi, který  jej nezná. Stačí mu odpuštění. 

 

Necitliví zpovědníci a zkostnatělé chápání morálky mnoho lidí odradilo od svátostí. /2  

II. vatikánský koncil konečně začal měnit přístup k pochopení svátosti. /3

Liturgie není tím nejdůležitějším, co má církev konat (srv. Mt 25,31-46).  

Bůh se dává mnohým lidem bez církve a svátostí. Nemá svázané ruce, není odkázán jen na církevní svátostnou praxi. /4 

Ale Bůh se také dává  mnohým lidem skrze církev a svátosti.

Svátostmi o nás Bůh pečuje. Věříme, že při jejich slavení se zvláštním způsobem setkáváme s Ježíšem.

Slavení svátostí není samoúčelné. Potřebujeme rozumět, proč a co slavíme. /5 

Potřebujeme vědět, k čemu a jak svátosti slouží. /6 

Koncil se pokusil reagovat na potřeby současného světa, ale měnit zatuhlé myšlení  je obtížné (zvláště v naší obrovské církvi). Koncil přinesl také liturgickou obnovou.

Vyzval biskupské konference jednotlivých jazykových oblastí, aby obřady nové liturgie vyzkoušely a jejich závěry pak mohl Řím schválit.

Ale zůstali jsme na začátku, ztratili jsme dech, nedržíme krok s rychle se měnící společností. Mnoho lidí, včetně biskupů, má strach. Vy rodiče dobře víte, jak rychle vaše děti rostou, nemůžete rozhodování dlouho odkládat. Římští preláti, kteří o všem rozhodují, si dávají na čas, ale není vše jen jejich vina. /7

 

Čeká nás mnoho otázek, ale není třeba se vracet zpět.  /8

Důležité je hledat dál.

Do roku 1960 byla vina viděna především individuálně. Později jsme si začali uvědomovat i sociální vinu, nejen politickou. Někteří lidé řeknou: „Uznávám svou spoluvinu na porušenosti světa za to, že to v mé zemi vypadá tak špatně, ale co se změní tím, že ji vyznám ve zpovědi?

Pro tyto nové oblasti viny se tradiční církevní praxe neukazuje jako zcela odpovídající. 

Došlo také i k posunutí významu slova vina. Slova hřích a pokání ztratila význam. (Už snad jen u jídla říkáme: „To jídlo je tak dobré, že si ještě zahřeším“ a notně si přidáme.)

 

V některých oblastech zodpovědnost narostla např. ohled na životní prostředí, jinde naopak zeslábla. /9 

Naše snahy v církvi o nápravu slavení svátosti smíření nebyly dostačující. I Apoštolský list Reconcillatio et poenitentia z r. 1984 konstatuje, že svátost pokání se nachází v krizi.

 

Je třeba obnovit celou kulturu pokání. To začíná v rodině. Je důležité, aby rodiče se svými dětmi navzájem mluvili o svých vztazích. Děti se potřebují naučit smířit se s druhým dříve, než budou slavit svátost pokání.

Jak? Uvidí-li na svých rodičích, jak se mezi sebou smiřují.

Ale kultura narovnávání  a smiřování vztahů v rodinách a ve farnosti by neměla být omezena jen na svátost pokání.

(Mimochodem, každá ze sedmi svátostí je určitým způsobem svátostí pokání.) 

V církvi se mnoho mluví o zpovědi a pokání. (Duchovenstvo vybízí věřící, ale my sami jsme nedali dobrý příklad pokání – nejen za spolupráci s komunisty nebo za sexuální provinění). 

 

Je třeba správným způsobem ukazovat bohatství života s Kristem. Dobré vztahy jsou našim největším pokladem. Krásu nebe budou spoluvytvářet i naše vzájemné vztahy. 

Bible nesčíslněkrát popisuje smíření lidí a návrty hříšníků k Bohu.

Uvedu jen jeden z mnoha případů, z Ježíšova podobenství o pokladu na poli: „Mám radost z toho, že jsem našel něco nového a vzácného, a proto začnu vést nový život“.

V evangeliích každé odpuštění končí radostí a hostinou. Je co slavit.  

Vyjdeme-li z Písma a zařídíme-li se podle něj, bude se nám dařit ve vzájemných vztazích.

Biskupové před dvaceti léty vyzvali kněze k biblickým hodinám (komunisté nám je nepovolili),

ale to je pro kněze „pracné“ a mnoho věřících nemá rádo „novoty“, drží se raději lidových pobožností (ty mnoho od zúčastněných nevyžadují).  

Nejde jen o svátost smíření, ale o využití všech možností k soužití, které nám Ježíš objevil.

Pastoralisté na základě  Písma ukázali několik cest ke smíření. /10

(Naposledy jsem jejich stručný  popis připojil jako přílohu k „Poznámkám biblických textů nedělní liturgie“ 2. neděle adventní 4. prosince 2011)  

Ordo penitentiae (1973) vytvořil způsob církevní liturgie pokání, který není svátostný. Kající pobožnosti mohou být vedeny kterýmkoliv katolíkem. Ve společném slavení pokání může být také dobře vyslovena sociální vina (a společné hledání, zda můžeme něco změnit k lepšímu). .

Tyto kající pobožnosti zdomácněly ve světové církvi různým způsobem. Především v zemích třetího světa.

V našich zemích existuje obava, že potom lidé již nepřijdou k individuální zpovědi vůbec.

Mnoha ustrašeným se kající  bohoslužby zdají málo, silou tlačí lidi jen do „zpovědi“.

 

Uznávám, že velkou vinu nese klérus. Kněží jsou svrchu přetížení vším možným a na pastoraci se nedostává dost času.

Biskupové na pastoraci také nemají čas.

Přesto se nesmíme nechat odradit. Jde o život: náš, našich dětí a o soužití  ve společnosti. (Máme být kvasem.)  Potřebujeme pomoc laiků.

Nemusíme malomyslnět. Jsme lidem božím na cestě, mnohé je třeba udělat a reagovat na měnící se svět.

Nejde o množství přijatých svátostí, ale o trvalý návyk „obracení se“ ke Kristu. /11 

Kéž bychom usilovali o přijetí slov: „Ať slunce nezapadá nad vaším hněvem“ (Ef 4,26)

Kéž bychom poslechli Ježíše: „Přinášíš-li svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar“. (Mt 5,23-24)

Kéž bychom využívali všech možností k porozumění, k uzdravování a budování dobrých vztahů.  

Kudy vede cesta?

Jestli přijmeme Ježíše za svého Mistra, Učitele, lékaře a Pána. Jestli si budeme nadevše vážit, že smíme být dětmi jednoho Otce.    

Je dobré mít svou vrbu, která nás vyslechne, je velice dobré jít k psychologovi do poradny kvůli osobnímu růstu nebo vztahům s blízkými (ani auta si už neopravujeme sami).

Je dobré, můžeme-li s druhým v modlitbě prosit o odpuštění.

Je dobré mít někoho, kdo nás doprovází v duchovním životě. 

Ale má také svou váhu, slavíme-li svátost smíření.

Snad ji očistíme a objevíme její velikost a krásu. /12 

Svátost smíření má  také veliký význam sociální. My, moderní lidé  jsme velice individualističtí.

Zapomínáme, že hřích má  sociální dopad. Zlo nepostihuje jen toho, komu jsem přímo ublížil nebo mě samotného. Každým zlem poškozujeme druhé. /13 

Ve svátosti smíření  se vyznáváme Bohu a církvi ze svých provinění a prosíme za odpuštění Boha i církev. …

Při jedné kající  modlitbě na začátku slavení Večeře Páně prosíme:

„Vyznávám se Bohu a vám všem,

že často hřeším myšlením, slovy i skutky

a nekonám, co mám konat:

je to má vina, má  veliká vina.

Proto prosím Boha, všechny svaté a vás bratři a setry o odpuštění.   

Víme, že nelze prosit Boha o odpuštění dříve, než jsem se smířil (nebo alespoň značně pokusil smířit s tím, koho jsem poškodil).  

Při svátosti smíření  mě zvláštním způsobem těší a objímá (vedle zpovědníka) sám Ježíš. 

Kdo to zažil, ví, o čem mluvím.  

Jako si hledáme co nejlepšího učitele, trenéra nebo lékaře těla, tak je důležité hledat dobrého zpovědníka. Několikráte v životě jsem dal více na zpovědníka než na sebe a pokaždé jsem neprodělal. /14

 

Je dobře, že se lidé  odstyděli zajít k psychologovi nebo psychiatrovi. /15 

My kněží nemáme proč  na psychology a terapeuty žárlit (stále se to děje), máme s nimi spolupracovat. Sami ovšem potřebuje být dostatečně vybavení ke své službě. /16

 

Dnes používám při práci s lidmi pro lepší řízení a soužití a v zaměstnání velikou vymoženost supervizora. Draze jej platíme za to, aby nám řekl, co můžeme dělat lépe (co děláme špatně). 

Lékaře platíme za určení  diagnózy, rozpoznání příčin nemocí a léčbu.  

Lékaři říkají: 80% tělesných nemocí má příčinu v nějakém vnitřním nepořádku nebo vině.

Lidé, kteří dostali od Boha dar léčit, občas řeknou nemocnému: „Jděte se smířit ke zpovědi“.

Léčitelé se často staví na místo zpovědníka: „Tam chodit nemusíte, u mě  máte dveře otevřené“, samozřejmě patřičně chudáka „zkásnou“. /17

Duchovní rozhovor i svátost smíření je zdarma.

Záleží na každém, co k následováni Krista využije. To je odpovědnost každého z nás.  

Osobní  poznámka:

                               Díky svátosti smíření se mi mnohokráte velice ulevilo …

Mohl jsem také pomoci mnoha lidem ... osvobodit je od sžírajících úzkostí, pomoci jim rozlišit, co je podle Ježíše podstatné a co je vedlejší, potěšit je, zvěstovat jim milosrdenství boží a odpuštění, slavit s nimi návrat k Otci. (Nikdy jsem se necítil být lepší než oni.)

To by bylo na dlouhé  vyprávění … 

Jak se připravit na slavení svátosti každé, nejen svátosti smíření?

Nejprve se ptám, zda vím, nebo si dostatečně všímám, že mě má Bůh rád. Jak veliké postavení u Boha mám. Co jsem už díky jemu i svému úsilí poznal a naučil se.

Pak teprve se ptám, co mě  trápí a čím trápím druhé.   

Vedeme často zbožné  řeči, jak naslouchat Duchu svatému.

Budeme-li znát Ježíšovy rady k pěknému soužití a k napravování chyb, bude nám je Duch svatý připomínat. A dopomůže nám podle nich žít.  

---------------------------------------

Poznámky:

                  /1     V prvních staletích byl biskup soudcem: provinilci vyměřil trest za spáchané hříchy, po odpykání trestu přijímal kajícníky zpět do plného společenství církve.

V pozdější praxi, která  vyšla z iroskotských klášterů, se vyvinul jiný  model – terapeutický. 

(Řeholníci každou sobotu v klášteře mluvili o svých selháních vůči druhým a řeholi. Hledali, jak spolu žít lépe.  Představený  sloužil druhým jako abbas – otec klášterní rodiny. Byl více lékařem, terapeutem než soudcem.

Středověký  zpovědník byl opět soudcem. Dostal soudcovskou stolici (z té se později vyvinula zpovědnice).

Tridentský  koncil soudní model potvrdil. Aby zpovědník mohl udělit kajícníkovi pokání a milost, potřeboval znát provinění a počet hříchů.

Toto pojetí  vydrželo až do II. vatikán. Koncilu.  

                  /2     Už  svatá Kateřina Veliká  říkala: „mezi zpovědníkem zbožným a vzdělaným si vyberu vzdělaného“. 

(Svého zubaře, gynekologa, rodinného lékaře si také pečlivě  vybíráme.) 

                  /3     Před koncilem kněží obstarávali všechnu svátostnou službu a lidé ji pouze konzumovali.  Např. dříve konal mši kněz a ostatní měli být pouze přítomni (slovům liturgie ani nerozuměli, tak zpívali nebo se modlili něco jiného, třeba růženec. Dnes Večeři Páně

slavíme všichni (za předsednictví jednoho).

 

                  /4     Augustin říká: Bůh má mnoho lidí, které  nemá církev. Mnoho lidí, kteří nejsou spojeni s církví, jsou spojení s Bohem. Ale i v církvi jsou lidé, kteří nejsou spojeni s Bohem.  

 

                  /5     Na koncilu se jeden konzervativní kardinál děsil, že by při svátosti smíření měl kajícník slyšet modlitbu „rozhřešení“ v rodném jazyce.  

                  /6     Např. v dekretu „O službě a životě kněží“ II. vat. koncilu se o slavení eucharistie píše: „Má-li být slavení Večeře Páně upřímné a dokonalé, musí vést k různým skutkům blíženecké lásky.“

Smíření  a odpuštění není jen čistírnou. Chceme se přece přátelit s Bohem a bratřími a společně lépe sloužit.

Dlouho bylo působení  svátostí chápáno jako působení léků. Bolí-li mě hlava, vezmu si acylpyrin. Bolí-li mě hodně, vezmu si dva.  Každá svátost přináší určitou milost, čím více mší, tím více milostí (jako v peněžnictví).

Lék působí  i ve spánku nebo bezvědomí. 

Svátost není  magií, je setkáním, vyžaduje spolupráci obou stran (a práce se nedá ničím nahradit).  

                  /7     Uvedu příklad. V r. 1973 byly biskupské  konference Římem dotázány, zda si přejí, aby se u nich slavila svátost smíření také  formou generální absoluce.

(Generální  absoluce je udílena více kajícníkům najednou, bez předchozího jednotlivého vyznání hříchů. Vyznání hříchů a hříšnosti je obecné. V současné době je generální absoluce možná pouze mimořádně: v případě bezprostředního nebezpečí smrti nebo v případě závažné nutnosti – kterou má posoudit diecézní biskup.)

Přály si to jen Kolumbie, Chile, Švýcarsko. Řím jim to schválil (dodneška to tak u nich je). Ostatní konference čekaly jedna na druhou … Nepožádaly o tuto možnost, Řím ji proto všeobecně nezavedl.

V církvi nemluvíme o strachu a nevěříme Ježíšovu slovu: „Každý zákoník, který se stal učedníkem království nebeského, je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré.“ (Mt 13,52)

        U nás šlo vše ještě  pomaleji, vedle vnitřní neochoty přijímat věci nové, reformu navíc zbrzdila nepřízeň minulého režimu. (Církev nic nového nesměla a koncilové dokumenty nesměly ani vyjít tiskem. Komunisté intuitivně vycítili vanutí Ducha, lépe než někteří katolíci.) Jen pár kněží vzdělávalo laiky. Po získání svobody v naší zemi jsme mnoho nedohnali, opravovali jsme ruiny.

 

                  /8     Nezapomeňme na Lotovu ženu. Neměla se ohlížet. Neposlechla a zkameněla v solný sloup. V letech 1910-60 se sice lidé zpovídali nejvíce v celých dějinách církve, ale nestačí se jen často zpovídat, vždyť v té době přece křesťané nezabránili strašným krutostem dvou světových válek. Kristu jsme zůstali příliš mnoho dlužni.

Vyhnali jsme mnoho lidí  od svátostí i z kostelů. Mnohé lidi odradila úzkoprsá a nezdravá morálka, všechny hříchy proti 6. přikázání byly pokládány za smrtelné.

V minulé stati o historii pokání jsem vzpomínal, jak se kdysi všichni členové rodiny zpovídali ze svých vzájemných vztahů, aniž se něco v rodině změnilo.

Nebudu popisovat více chyb, byl by to dlouhý seznam oprávněných výtek a žalozpěvů.  

                  /9     Za mého mládí  jsme při pálení čarodějnic na oheň  přikládali ojeté pneumatiky a lili do něj vyjetý  olej. Nevěděli jsme, že je to neekologické. Dnešní  mládež by to nedělala.

Sexuální  morálka je naopak dnes příliš uvolněná (to by chtělo delší exkurz). 

                  /10    Dvacet let, dvakráte do roka slavíme bohoslužbu smíření. Naslouchá-li hodinu pokorně  150 lidí, přemýšlí o jednom tématu, chce se v něčem změnit, vyznává svou hříšnost a prosí o odpuštění, to má velikou cenu.

V některých rodinách se ujaly rodinné konference. Jako na pracovišti, tak i doma se mluví, co by se mohlo ve vztazích zlepšit. Otec poprosí  svou ženu, aby mu řekla, co může vzhledem k ní změnit, pak se zeptá dětí, co by mohl zlepšit v chování k nim. Potom se manželka zeptá svého muže … a dětí…

Časem se větší děti začnou ptát rodičů, co mají změnit ony (děti chtějí být velké).

(Kdo jste zažil doma, že se vám rodiče někdy omluvili, můžete být  šťastní. Ukázali vám, jak se napravují  chyby.)

Kdo byl na Manželských setkáních, prosil o odpuštění partnera a zažil smíření s ním, kdo se účastnil na Chlapech některých kajících rituálů nebo bohoslužeb pokání, víte, jak mocně tyto cesty působí, jaké ovoce nesou.

 

                  /11     V mém mládí (i v semináři) jsme se koupali jednou týdně (to neznamená, že jsme si ty méně špinavé části těla nemyli vůbec). Trenýrky a košili jsme nosili celý týden. 

V tělesné hygieně se mnoho změnilo.

Někteří světci se za celý život nikdy nezpovídali (např. sv. Augustin), jiní se zpovídali každý týden.

Dnes snad používáme více Duchovní hygieny než naši otcové.   

                  /12    Každé  slavení svátosti smíření  by mělo být spojeno s hostinou. (V evangeliích se každé odpuštění oslavuje. Svátost pokání je asi zatím jediná, u které se to nepraktikuje (něco málo v Letohradě zkoušíme).

 

                  /13    S dětmi si říkáme, komu všemu bychom ublížili, kdybychom v obchodě ukradli čokoládu: paní prodavačce, rodičům a sourozencům (Novákovi kradou), třídě (ve 3.b mají zloděje), skautům, křesťanům (chodí do kostela a kradou), Bohu, sobě …

Někdy ale nejde prosit všechny poškozené nebo by to bylo velice těžké. V případě ukradené čokolády je třeba nahradit škodu a omluvit se. Bylo by někdy nemožné omlouvat se všem …

 

                  /14    To může fungovat tehdy, když  vím, že mě ten druhý  má rád a ze své pozice vidí  dál než já. Má-li velikou zkušenost s následováním Krista. A je normální!

Mohlo by to také  fungovat, kdyby  zpovědník byl prorokem – Písmo dodává kritéria k rozpoznání proroka.  

                  /15    Na lékaře jsme schopní už dávno vypláznou jazyk nebo vystrčit zadek, ale jít do manželské nebo porozvodové poradny se zdráháme a falešně se vymlouváme …

 

                  /16    Ke svému řemeslu potřebuji znát Písmo a psychologii, abych se domluvil s Bohem a lidmi. (Ale faráři raději studují církevní právo; je snazší na získání titulu.)  

 

                  /17    Jedna paní  si pochvalovala: „Léčitelka mi poradila: „Udržujte doma pořádek, choďte pěkně oblečená“. Jiná: „Pouštějte si do sebe růžové světlo a pozitivně myslete“. Neposlechněte je, když hodina stojí 500 Kč. (Dávno víme, že „už cena léčí“.)  

Kdyby lidé  chodili k naší mamince, nemuseli by chodit ke zpovědi.